1 . P O D E Z Ř E L É Ú S VI T Y
Svítání v našem kraji má vrtkavou povahu. Obvykle jen lehce zasvětélkuje, čára obzoru slabě zamžiká a oddělí zemi od nebe. Nad obzor se pak vysune modravý proužek; po chvíli jím prošlehnou zlaté paprsky jako nesmělý pozdrav slunce, které se zatím koupe někde ve Východním moři. Nebeské divadlo začíná, země potemní a na nebi se rozhoří červánky. Hned je vidět, kdo je tu pánem nad zemí. Jenomže záře nad východním obzorem může zvěstovat i vzdálené ohně; přicházejí rovněž od východu a šíří se Velkou nížinou jako stepní požár. Slunce i žhář postupují stejným směrem, slunce každý den, dobyvatel jen zřídka, ale v předlouhých dějinách mé země zas ty ohně tak docela vzácné nejsou. Pozdrav slunce nebo žháře, kdo se v tom má vyznat. Na podzim osmatřicátého, to mi bylo pět let, nebylo pochyb o původu světélkující záře nad východním horizontem. Velkou nížinou se proti proudu Dlouhé řeky valila čtvrtmilionová armáda Země vycházejícího slunce, a jak se tak hnala ve dne i v noci, na cestu krajem si svítila, co vesnice, to pochodeň. Vesničané z Nan-siangu neváhali, ještě v noci se zvedla první vlna uprchlíků. Víc než požáry na východě je už včera vyděsily houfy utečenců z nedalekého Trojměstí, a hlavně vojáci a civilisti z hlavního města, zkrvavení, hladoví, zbědovaní až hrůza! Šířili kolem sebe pach zmaru a beznaděje; mířili někam k severozápadu, k vzdáleným pustým horám. Jsou tam naše vojska, nebo už Ja[9]