Issuu on Google+

1 . P O D E Z Ř E L É Ú S VI T Y

Svítání v našem kraji má vrtkavou povahu. Obvykle jen lehce zasvětélkuje, čára obzoru slabě zamžiká a oddělí zemi od nebe. Nad obzor se pak vysune modravý proužek; po chvíli jím prošlehnou zlaté paprsky jako nesmělý pozdrav slunce, které se zatím koupe někde ve Východním moři. Nebeské divadlo začíná, země potemní a na nebi se rozhoří červánky. Hned je vidět, kdo je tu pánem nad zemí. Jenomže záře nad východním obzorem může zvěstovat i vzdálené ohně; přicházejí rovněž od východu a šíří se Velkou nížinou jako stepní požár. Slunce i žhář postupují stejným směrem, slunce každý den, dobyvatel jen zřídka, ale v předlouhých dějinách mé země zas ty ohně tak docela vzácné nejsou. Pozdrav slunce nebo žháře, kdo se v tom má vyznat. Na podzim osmatřicátého, to mi bylo pět let, nebylo pochyb o původu světélkující záře nad východním horizontem. Velkou nížinou se proti proudu Dlouhé řeky valila čtvrtmilionová armáda Země vycházejícího slunce, a jak se tak hnala ve dne i v noci, na cestu krajem si svítila, co vesnice, to pochodeň. Vesničané z Nan-siangu neváhali, ještě v noci se zvedla první vlna uprchlíků. Víc než požáry na východě je už včera vyděsily houfy utečenců z nedalekého Trojměstí, a hlavně vojáci a civilisti z hlavního města, zkrvavení, hladoví, zbědovaní až hrůza! Šířili kolem sebe pach zmaru a beznaděje; mířili někam k severozápadu, k vzdáleným pustým horám. Jsou tam naše vojska, nebo už Ja[9]


ponci? Kdo to má vědět! Byli určitě šílení, když vykřikovali svá hrozná svědectví: „Celou noc je nechali kopat. Pak do těch jam nahrnuli lidi, nakonec zem a kamení… Zaživa, zaživa… Ruku, co se vynořila, usekli… Taky hlava se vysoukala, celá zalepená hlínou, strefovali se do ní… Bodali nás do zad, museli jsme se dívat. Musíme prý o tom všude povídat, aby nikoho nenapadlo to, co nankingské…“ Tři sta tisíc jich zabili. Zahrabali zaživa. Zpráva o nankingském masakru obletěla celým světem. Západní noviny psaly o asijské krutosti, jako kdyby krutost potřebovala nějaký přívlastek! Nepotrvá dlouho a budou psát o Majdanku, Osvětimi, Lidicích, falešné úsvity se rozhoří na všech stranách obzoru. Stačilo vidět a slyšet uprchlíky a všichni jsme se roztřásli hrůzou. Kdo měl v rodině dcery nebo někoho v armádě, neotálel. Úsvit vybízel k činům. Čangovi, Pchangovi a Wangovi a mnozí další, které jsem ani neznala, zvedli se a v ranním šeru i s konkubínami mizeli směrem k jezerům. Ne každého poslové zmaru hned zburcovali. Sídla s atriovými dvory a staletými ořešáky, síně předků, ženy na liliových nožkách a mraky dětí, to všechno přivádělo muže i ženy k šílenství. Otcové a starší synové chtěli zůstat, mladší bratři a sestry prchali už ve snu – na jak dlouho, na rok, na sto let? Rodiny se rozpadaly, chupejským nebem neotřásaly jen japonské stíhačky, ale i křik a vřava zoufale nerozhodných. Zatím šero svítání přecházelo do bílého dne. První vlna nansiangských už byla u jezer, když se zvedla druhá. Nebyl to nářek prchajících, který ji uspíšil, ale náhlé ticho, jež se milostivě rozhostilo nad jihovýchodem. Několik týdnů tam hřměla země i nebe, jak bomby na chankchouském nádraží páraly lokomotivy a hubily čínské pluky, leč i na ten hřmot jsme si zvykli. TeG nic. Zlověstné nic! A bylo pozdě – pozdě pro maminku i pro nás čtyři sestry. Já, dětským jménem Skořicová, jsem byla ta nej[ 10 ]


mladší z nich. Ne že bychom se včas nepřipravily, vázaly jsme rance celou noc, potají, ale náš útěk byl prozrazen – a válka byla tu, bojiště před očima, totiž na mlátku u zadního vchodu do statku: na zemi se povalovaly naše rance a ranečky, ošklivě rozkopané. Věci z nich vyhřezly jako střeva ze zabitých prasat a teG vyhlížely opuštěně, docela zdeptaně. Co komu udělalo těch pár pytlíků fazolí, otlučených misek a teplých kabátků. Měly nám sloužit na útěku za tatínkem a teG dostaly za vyučenou. Babička a teta do nich pořád a pořád kopaly, až se v té změti zděšeně ozvali moji udatní cvrčci – měli mne ve své pletené krabičce doprovázet na útěku a bojovat za naše království Čchu. Připadaly jsme si jako zlodějky chycené při činu, stály jsme nad tou spouští a mrazilo nás. „Co sis to umanula, utíkat… od nás… A kampak, k synovi? Můj syn tebou pohrdá… je to tvoje vina, nedala jsi mu syna… co ještě od něho chceš? Plameny na ohništi jeho rodu jsi uhasila, nestydíš se? Porodila jsi jen několik Gáblic, to je všechno…“ Tak to byla moje babička, stará paní Liová, tedy tchyně mé maminky, a k jejímu sípavému křiku se hned přidala teta, vdova Sunová: „Nikam utíkat nebudeš, tvoje místo je tady… budeš poslouchat matku a bez řečí jí sloužit… to je pravidlo a běda ti, jestli…“ Slabí a bezmocní se vždycky brání slabě, a zbytečně: „Jsou tu přece dcery, vaše vnučky, dvě už rostou do krásy, co s nimi bude! Jejich otec utekl před Japonci, s konkubínou a bez nás… a že jsem mu nedala syna? To je osud… Kdoví, jestli vaši předkové nezhřešili, a teG přišla na rod odplata… Já jdu za svým mužem, kam on, tam i já, to je podle všech pravidel…“ hájila se moje maminka. „Ty se odvažuješ odmlouvat a tupit náš rod?“ běsnila babička a svou hrozbu doplnila ranami pěstí. Teta se s chutí přidala a na maminku se sesypalo ran bez počtu, i my jsme jich mnoho schytaly, protože jsme maminku bránily svými těly. [ 11 ]


Strýc Jin-ču postával stranou a se zlomyslným veselím přiléval oleje do ohně: „Nebesa byla asi slepá, když dovolila, aby si můj bratr vzal takovou ženskou… Nese jen samé neštěstí. Vůbec nemám chuK živit ty tvoje čtyři Gáblíky. Někam je strčím, čím dřív, tím lépe. Odporovat mé matce, no tohle…“ Běsnění tety a babičky nebralo konce. Mezitím nastal bílý den, jasnější než všechny minulé, snad proto, aby na tu pohromu bylo lépe vidět, nebo na tu, co teprve přijde? Skála se viklala, už se nakláněla. Neplatících diváků kolem nás přibývalo, ale všimla jsem si, že se po chvíli jejich zvědavé hlavy začaly otáčet k východnímu konci vesnice. Něco tam ti všetečkové zaslechli, jako by někdo řachal pískem v papírové krabici, jako když koně… Byli to koně. Byl to dusot mnoha koní, a jak jinak, ozval se první pes, zhurta zaštěkal, pak natáhl provaz a vyl, psí řečí nám připomínal, že neštěstí nebývá osamělý poutník. Zdejší psi, podvraKáci rodem, už na dálku větří pachy přespolních, a ti jim nemilé přivítání patřičně osladí, takže první výstřel, který toho rána v Nan-siangu práskl, patřil proroku na provaze. Pak už běželo všechno hladce podle osvědčeného scénáře nájezdníků: křik znásilňovaných žen, kdákavý randál pleněných kurníků, kvikot zabíjených prasat, pár dalších výstřelů, aby nebylo pochyb, o co jde. Konečně se nad střechami zvedl ohnivý sloup. Asi tam nebyli dost zdvořilí k hostům, není to u Jangů? Koho to jen napadlo udeřit do poplašného gongu! Poprvé, podruhé, potřetí – pak místo hlubokého tónu bronzu práskl suchý výstřel z pušky. Hned na to se ze všech stran vyrojili vojáci s nasazenými bodáky. Ti na koních blýskali dlouhými meči a byli pěkně navztekaní, tohle císařská armáda nesnáší! Během chvíle nás kopanci zahnali na veřejný plácek; my, Liovy dcery, jsme dobíhaly jako poslední, omámené a páchnoucí. Matka nás totiž nahonem ukryla do prázd[ 12 ]


ných demižónů od pálenky; náš strýc Jin-ču, k hanbě maminčina rodu, pálil kořalku fen-Kiu, na prodej samozřejmě. Vyčmuchali nás. TeG jsme tu všichni, s bodáky v zádech, stáli kolem lešeníčka s gongem, ještě se malinko bručivě chvěl. Pod ním ležel mrtvý muž v zakrvácených spodkách. Hned jsme ho nepoznali, zato starou Šangovou okamžitě. Odněkud přicupitala a rovnou pod omšelý bronz. Chvíli klečela u mrtvého těla, trhala jeho košilí, zvedala mu hlavu. Marně. Pak se zvedla a na svých znetvořených nožkách přicupkala k sousedům, něco skřehotala, ale nikdo jí nerozuměl, rukama divoce mávala, vysvětlovala, nebo prosila? Kroužila půlkruhem svých sousedů jako bůhvíjaká tanečnice, hopkala od jednoho k druhému, nikoho nevynechala, jen vojáků si nevšímala… Pořád skřehotala a skřehotala, a pořád nic. Její taneček se zpěvy by mohl být k smíchu, kdyby… Nikdo nepochyboval o tom, že jediná japonská kulka ukončila dva životy. Naši nansiangští statečně zvládali třas, snad jen brady je zrazovaly; sotva stáli, jak jimi lomcovaly děti, nekřičely, ale cpaly se jim do kolen, rvaly z nich kalhoty, co to do nich jenom vjelo! Přesto stáli a jeden jako druhý si prohlíželi zem pod nohama. S údivem pozorovali tu narezlou hlínu, kterou sem za milion let naplavila Dlouhá řeka, sledovali, jak se pot, který se z nich řinul, žíznivě vsakuje a vzápětí zbarvuje do temna, skoro do barvy krve… Jako by tu naplaveninu viděli poprvé v životě… dříve si jí nevšímali, od malička po ní bosky dupali… a kdo by si pomyslil – co nevidět jim zmizí pod nohama. Bez pláče se oddávali svému žalu, neboK tlumil strach, slzy jim zakázali, skláněli se, aby uctili památku mizející země, kopance je ohýbaly níž a níž, a kdo se dost neohnul, dostal ránu pažbou – taky dobře, aspoň se nemuseli dívat do tváře staré Šangové. Tiskla jsem se k mamince a bylo mi divné, proč nikdo nic neříkal, vždyK to byla hodná paní Šangová, co prodá[ 13 ]


vala třtinové klacíky, sladké a křupavé. „Kupte si kan-ča, slaGounké kan-ča-ló… kan-ča-lóó… kan-ča-lóóó…“ hlásek staré paní se nesl nad střechami naší vesnice jako poryvy večerního vánku. Představení za bílého dne se očividně blížilo ke svému konci. Před zástup vystoupil velitel přepadového oddílu, narovnal svůj samurajský meč do obřadní polohy, prohlédl si ohnuté vesničany, mrtvého i šílenou, a pak nechal tlumočit do čínštiny svůj císařský soud, patrně podle často opakované formulky: „Vy zdegenerovaní a zchátralí Asiati, takhle,“ ukázal na mrtvého, „dopadne každý, kdo třeba jen prst zvedne proti císařské armádě. Tahle mizerná mrtvola tu bude ležet tak dlouho, dokud červi nesežerou její maso a psi neroznesou její kosti. A kdyby s ní někdo byK jen pohnul, budete chátrat ještě víc, budete moc churavět!“ Svou výstrahu nechal nějakým nohsledem načmárat vápnem na hliněnou zeG, před níž visel provinilý gong. Přímo pod ním ležel mladý Šang, celý pokroucený, v natažené pravici ještě svíral osudnou palici. Moc jsme ho neznali, pracoval na jezerech jako lodník, občas přijel za matkou s otepí třtinových klacíků – dováželi je až ze S’-čchuanu, byly levné jako dříví, ale byla to naše jediná pochoutka, zuby jsme drtili křehkou dužinu a slastně sáli sladkou šKávu. Stará paní Šangová seděla u mrtvého syna, ztichlá, nehybná, s pohledem upřeným bůhví kam. Zírala jsem na její schoulenou postavičku, nedívala jsem se do země jako ostatní. V paměti mi utkvěly její mrtvé oči, a také dvě barvy toho jasného dne – temné barvy krve a oslnivě bílého vápna. Zabít a nepohřbít, nevrátit maso a kosti Matce zemi, ponechat duši mrtvého navěky bloudit světem, nechat živé naslouchat strašným nářkům těch bludných duší – není krutějšího činu pod nebesy a v Číně to nikdo nestrpí! Do našich srdcí se už nevešla všechna ta hrůza, věděli jsme, že mladého Šanga někdo co nejdřív pohřbí. Naše [ 14 ]


vnitřnosti se svíjely a trhaly, dech se nám krátil k zadušení, takže jsme pocítili úlevu, když nás vojáci s řevem rozháněli. Ještě jsem zahlédla, jak se celí rozjaření drápali do sedel. Nasedala i místní prasátka a drůbež, zalitá vlastní krví a napěchovaná do bílých saků. Japonský oddíl vyrazil k vesnicím na západě, ale večer se prý vrátí. Viděla jsem, jak za mohylami předků v pravidelném pohupu mizí ty směšné komolé čepice, některé s plachetkami po stranách, jež plandaly nahoru a dolů, pěkně v koňském rytmu, plandaly a třepotaly se jako poslední pozdrav nansiangským. Neuběhly ani dvě hodiny a Šangovo tělo zmizelo. Hlídali, nehlídali, kdoví jak to bylo, leč signál to byl jednoznačný. Zvedla se třetí, poslední vlna útěků, divoká a zmatená, bez příprav a hádek, vlna poslední naděje. Přidaly jsme se k opožděným uprchlíkům. Maminka využila všeobecného zmatku a honem sesbírala trosky našich ranců, my holky jsme popadly pár svých hadříků – našla jsem klícku s cvrčky-bojovníky, ještě živými – a zrovna když jsme znovu vázaly uzle, přiřítily se s jekem a řevem babička s tetou a malá válka uprostřed velké války se znovu rozhořela. Skála se svalila, ale zloba bojovnic za spásu rodu a pytlík fazolí vytrvala. Stal se zázrak a v nejhorším nám nebesa přispěchala na pomoc. Nebyli to svatí, ani bohyně Kuan-jin, ale strýc Tchaj-an ze sousední vesnice. Křik a ryk naráz ustaly, byl tu přece muž a ten přišel pro nás! Slyšel prý střelbu a viděl požáry, chování našich příbuzných si už domyslel. Maminka svého bratra zbožňovala, teG k němu vztahovala ruce, radostí ani promluvit nemohla. Nebesa moje… mužský v prchajícím houfu, mužský na lodi, to je opora, ba jistota na skoro beznadějném podniku. Když jsme se vzpamatovaly z ohromení, za vysokou postavou strýce jsme spatřily stydlivého chlapce. To je přece Ťin-čou! Tak znělo školní jméno našeho bratrance. V té chvíli k nám od západu dolehly salvy jako bouřkový [ 15 ]


hrom. Popadli jsme rance, ani se neohlédli po zaražených příbuzných, a pelášili k jezerům. Prchali jsme po hliněných stezkách mezi dávno sklizenými poli; žel, místo vřeštění cikád, teG na podzim už ztichlých, nás doprovázel vzdálený třeskot výstřelů. Zůstávala jsem pozadu, na takový úprk jsem nestačila. Maminka mne vlekla za ruku, sestry pobízely, nakonec Chung, starostenka moje, energicky zvolala: „Udělejte s tím mrnětem přece něco!“ Strýc si na mne počkal, posadil do košíku, vyvážil rancem a zavěsil na bambusové vahadlo, které si přehodil přes kostnaté rameno. Skrčila jsem se do klubíčka, vahadlo mne houpalo nahoru a dolů, od země k nebi a zase zpátky, a než mne uspalo, všimla jsem si divného světla kolem: slunce svým jasem spálilo obrysy věcí, ba i jejich stíny, a zaplavilo chupejské roviny přízračným svitem, který proměnil zástupy prchajících v bledé přízraky. Všechno utonulo v oslepujícím jasu, nebylo před ním úniku. Možná to má tak být – když se něco děje, má se na to dobře posvítit, člověk lépe vidí, lépe si to pamatuje! Příběhy mé země byly vždycky řádně osvětleny – aK už sluncem nebo měsícem, a nebo třeba ohněm. Ještě něco jsem zahlédla: tam, kam jsme utíkali, nebe duhově světélkovalo jako drahý opál; pod ním se totiž pásla nekonečná stáda jezer, jež veletok živil ze svých přebytků, a zrcadla jejich hladin vracela nebi jeho modrojas s leskem a třpytem – vedla tak uprchlíky správným směrem. Procitla jsem až u jezera. Patřilo kdysi našemu rodu, ale bůhvíproč se jmenovalo Jezero rodiny Ma. Najde se skoro na každé mapě chupejské provincie, a kolik těch jezer tam ještě uvidíte. My, Chupejci, jsme jezerní lidé. Byla jsem omámená houpavým spánkem – jen bambus dovede rozhoupat naše kroky i naše sny. Stáli jsme u malého kotviště, za vrbovým houštím se na vodě houpala jediná kocábka – sampan strýce Tchaj-ana. Smrákalo se a od vody stoupal chlad, hladina se chvěla ozvěnou vzdálených výstřelů. Nač ještě čekat? Sestry naskákaly do [ 16 ]


lodě, mamince pomohl strýc a bratranec a mne šoupli i s košíkem pod rohožovou stříšku sampanu. Bylo tu teplé přítmí a bezpečí, jenom tu cosi vanulo vzduchem. V obvyklé dny strýc v této bachraté lodi vozil demižony s pálenkou, určenou pro vesnické výčepy, sem tam i zeleninu, rýži, olej nebo třtinové klacíky, leč pálenka fen měla navrch, načichl jí snad každý kus dřeva na palubě; takového pachu se nákladní sampan hned tak nezbaví, podobá se náruživým pijákům, které fen-Kiou ohlašuje dvacet kroků dopředu a dva dny dozadu. K dopravě lidí se tyhle lodice moc nehodí, tomu slouží malé parníky. Ale kam že se dnes poděly ty bělostné, rozmarně bublající parníčky a kde jsou ti osmahlí lodníci a jejich veselé halekání, jež se neslo spolu s vanutím větru po jezeře až někam za obzor? Jakže už neslyším jejich volání – Skořicová, malá Skořicová, kampak, kampak? A kdeže jsou mí růžoví delfíni, věrní průvodci jezerních výletů? Jejich šedavé zobáčky se vždycky vynořily z vody, zaleskly sluncem a něco zažvatlaly. Co to vlastně žvatlaly? Možná o něco prosily, kdoví. Někdy mi připomínali zemdlelé plavce, kteří lapají po vzduchu, když toho už mají dost. Nikde nic, po hladině se převalil jen nějaký kapřík. Naslouchala jsem šplounavému tichu jezerních vod a hovoru mých blízkých, který strach dusil do šepotu. V pološeru voda slabě světélkovala a na obzoru se hladina ztrácela v temně fialovém pruhu, jezero tam splynulo s nebem. Náraz mne vytrhl z dřímoty, to strýc Tchaj-an mohutným rozmachem tyče odrazil sampan od břehu. Potom jsem slyšela šplouchání dlouhého vesla, které jako ocasní ploutev obří ryby pohánělo naši lodičku vpřed. Než jsem usnula, zaslechla jsem slabounký šum – přicházel přerušovaně z velké dálky, odkudsi z jihu.

[ 17 ]


2 . S HU S Í M TA H E M

Ohně na severu i na východě pohasly, vesnice dohořely. Tma pohltila veškerenstvo, před světem ukryla loG, nebe i hláG jezera, ba i polohu světových stran zastřela. Jenom křik divokých hus, jež po svých říjnových drahách v šicích opouštěly chladný sever, dával tušit, kde je nahoře, a pach zvířeného bahna, kde je dole. Husí tah jako nějaký zvukový kompas strýčkovi bezpečně udával směr. Za jiných časů by noční plavbu po chupejských jezerech doprovázely teskné tóny bambusové flétny; jitřily by vlídný sladkobol, nakonec houpání lodi by poutníka slastně uspalo. TeG bylo všechno jinak. Třaskavý přesvětlený den vystřídala tma tmoucí a hrobové ticho. Koho by nevylekalo! Maminku určitě vylekalo, seděla, celá zhroucená, před rohožovým přístřeškem, třásla se zimou a neklidem, nebyla schopna zvládnout srdce poplašené strachem a křivdou. Pod přivřená víčka se jí dotěrně draly čerstvé i starší obrazy malých i velkých příhod jejího života. Jenom nevzpomínat, v tu ránu bude po spánku! A bylo po spánku. Nebesa, co jsme komu udělaly, že se te štveme do takové tmy… co s námi bude, až začne fičet bída a mráz… jak vystačíme s pytlíkem rýže a troškou fazolí? Zmrzneme na kost a hlad nám spolkne morek… Doplujem k Řece? A co potom, až se do nás opřou ty hrozné vlny? Viděla jsem je, copak se v nich neutopil můj švagr? Kam se vrtnem, až po nás začnou střílet? Proč jsme vyrazily tak pozdě, proč musíme mít hned dvě války najednou…? [ 18 ]


0035103