0035092

h ÁRIE „Říká se tomu moudrooko,“ vysvětlovala Árie. ­Držela přístroj v třesoucích se rukou. Seděla se Sobolem u jí­ delního stolu. Venku bubnoval do kamenného balko­ nu vytrvalý silný déšť. Stmívalo se a ona slyšela Hadí řeku, ztěžklou dešťovou vodou, jak šumí hluboko pod hradem. „Slyšel jsem o nich,“ přitakal Sobol. Árie si vybavila výraz v jeho očích, když naposledy seděli u tohoto stolu. Těsně poté jí sevřel zápěstí. Ublížil jí bez sebemenšího zaváhání.

Liv seděla tiše vedle Sobola a tvářila se bezvýraz­ ně. Na opačném konci místnosti se Roar klidně opíral o zeď, ale jeho pohled těkal od Sobola ke strážím u dve­ ří, přemýšlivý a soustředěný. Árie polkla. V krku měla sucho. „Teď se spojím s kon­ zulem Hessem.“ Nikdy necítila při nasazování přístroje větší rozpaky.

Dokonce i stráže u dveří na ni civěly. Aspoň že Sobol poslal pryč toho zanedbaného obchodníka s klepy. ~9~

Árie se opět objevila v Hessově kanceláři. Stál u pro­ sklené stěny za psacím stolem. Znovu spatřila Panop a u srdce ji bodl stesk po domově. „Ano?“ zeptal se netrpělivě. „Jsem se Sobolem.“ „Já vím, kde jsi,“ odsekl Hess podrážděně. „Chci říct, že je tady,“ pravila Árie. „Sobol je teď pří­ mo vedle mě.“ Hess obešel psací stůl, náhle plně soustředěný. Árie po­ kračovala: „Ví, kde leží Poklidná modř, ale potřebuje do­ pravní prostředky. Říká, že je připravený uzavřít obchod.“ Árie vnímala zvuk vlastního hlasu z jakési podivné dálky. Cítila, jak se jí dřevěné opěradlo židle zarývá do zad. Byl to zvláštně vzdálený pocit. Byla v Sobolově jídelně a v Hessově kanceláři, ale nic z toho jako by nebylo skutečné. Nemohla uvěřit, že se tohle všechno opravdu děje. „Sobol ti nabídl, že s námi bude vyjednávat?“ Árie zavrtěla hlavou. „Ne. Byl to můj nápad. Od­ hadla jsem, co potřebuje, a vím, co máme my.“ Před několika měsíci viděla ve Snění hangár plný vznášedel.

Bylo to v den, kdy ji vyhodili ven. „Měla jsem takové tušení,“ dodala. „A vyšlo mi to.“ Hess si ji chvíli měřil přimhouřenýma očima. „Kam se potřebuje dostat? A o kolik lidí jde?“ „Nevím,“ odpověděla Árie. „Sobol chce mluvit pří­ mo s vámi.“ „Kdy?“ „Teď.“ Hess přikývl. „Dej mu oko. Já se postarám o zbytek.“ Árie zmizela z jeho kanceláře, avšak moudrooko si ještě nesundala. Sobol na ni upřeně zíral. Dýchala stej­ noměrně a zvolila na obrazovce masku fantoma. ~ 10 ~

Soren promluvil, jakmile se k němu v opeře připoji­ la. „Jdu do toho.“ „Nahraješ jejich rozhovor? Chci vědět všechno, co si řeknou, Sorene. Chci to vidět na vlastní oči.“ „Už jsem ti řekl, že to udělám.“ Ušklíbl se. „Tohle není špatné, Árie. Vůbec to není špatné.“ Árie zmizela a sundala si moudrooko. Položila si ho na dlaň. Prsty se jí dosud třásly, nedokázala je ovlád­ nout. „Je nastavené,“ oznámila Sobolovi. „Hess na tebe čeká.“ Sobol natáhl ruku, ale Árie zaváhala, najednou se nechtěla přístroje vzdát. Loni na podzim ochotně po­ mohla Per­rymu do Říší, ale tohle bylo jiné. Jako kdyby si zvala do soukromí cizince. Neměla však na výběr.

Sobol sdělí Hessovi polohu Poklidné modři výměnou za pomoc dopravou. Ona svou část dohody splnila. Dosta­ ne zpátky Talona a zbaví se Hesse.

Podala přístroj Sobolovi. „Přilož si ho k levému oku jako já. Přisaje se ti těsně ke kůži. Zůstaň v klidu, dýchej pomalu a zvykneš si. Jakmile se přístroj aktivuje, Hess tě vezme do Říší.“ Světlo svící se odráželo od oka, když si ho Sobol prohlížel. Spokojeně si ho nasadil. Árie viděla, jak mu ztuhla ramena, když biotechnologie začala fungovat, a jak se uvolnila, jakmile si zvykl na jemný tlak. O chvíli později tiše zamručel, na tváři se mu objevil vzdálený výraz a ona věděla, že se ocitl v Říších. Nyní byl s Hes­ sem. Nemohla dělat nic jiného než čekat. Árie se uvolnila a představila si, jak spolu Sobol s Hes­ sem vyjednávají. Který z nich bude mít navrch? Později všechno uvidí, díky Sorenovi. Nikdy by nemyslela, že se zrovna z nich dvou stanou spojenci.

Minuty plynuly v tichu, ale pak sebou Sobol prudce ~ 11 ~

trhl. Rozhlédl se kolem a sundal si moudrooko. „Neuvě­ řitelné,“ prohlásil, když se díval na přístroj ve své ruce. „Co Hess říkal?“ zeptala se Árie.

Sobol se několikrát pomalu nadechl. „Sdělil jsem mu, co potřebuju. Podívá se na to.“ „Takže musíme čekat?“ otázala se Árie. „Jak dlouho?“ „Pár hodin.“ Vydechla. To bylo rychlé. Nemohla uvěřit, že její plán vychází. Připadalo jí, jako by právě udělala první krok zpátky k Tideům. K Per­rymu.

Sobol vstal od stolu. „Pojďme, Olivie,“ vyzval svou nevěstu a vykročil ke dveřím. Árie vyskočila. „Počkej,“ vyhrkla. „Moudrooko. Od­ nesu ho zpátky, až bude čas.“ Otočil se k ní. „Není třeba. Nechám si ho.“ Liv jí přispěchala na pomoc. „Sobole, ta věc jí patří.“ „Už ne,“ opáčil Sobol a pak oslovil stráže u dveří. „Nechte je tu přes noc. Možná budu Osadnici ještě po­ třebovat. Za svítání je vyprovoďte z města.“ Jeho ocelo­ vé oči zabloudily k Liv. „Jsem si jistý, že chápeš, proč tví přátelé nemohou zůstat.“ Liv pohlédla na Roara, která stál o kus dál jako zkamenělý. „Chápu,“ odvětila. Pak vyšla za Sobolem z místnosti a ani jedinkrát se neohlédla.

O několik hodin později seděla Árie s Roarem u stolu a dívala se na rezavé závěsy vlající ve větru. Jídelna se ponořila do tmy, jediné světlo dovnitř dopadalo ote­ vřenými balkonovými dveřmi. Každou chvíli zaslechla tlumené hlasy stráží v chodbě.

Třela si paže, celé ochromená. Sobol už se jistě znovu sešel s Hessem. Využil ji a pak ji odhodil. Potřásla hla­ vou. Podobal se Hessovi víc, než si myslela. ~ 12 ~

Venku přestalo pršet, kamenná podlaha balkonu by­ la ale mokrá a odrážela se na ní záře oblohy. Z místa, kde seděla, byly vidět proudy éteru. Jasné řeky odrážející se od temnoty. Brzy se strhne další bouře. Už ji to neděsilo.

Nakonec budou bouře každý den a bude to stejné jako za Sjednocení. Dekády neustálých trychtýřů ničících Zemi. Ale nerozšíří se všude.

V duchu si představila oázu. Zlaté místo třpytící se ve slunečním světle. Viděla dlouhé molo a racky na modré obloze. Představila si Per­ryho a Talona pohro­ madě, jak rybaří na konci mola, spokojení a uvolnění.

Byl by tam i Uhlík, díval by se na ně a přidržoval si čapku, aby mu neuletěla. Představila si poblíž Liv a Roara, jak si spolu šeptají a plánují nějakou taškařici, která nevyhnutelně povede k tomu, že někdo skončí ve vodě. A byla by tam i ona. Zpívala by nějakou ti­ chou, hezkou písničku. Písničku, v níž by se odráželo houpání vln a teplo slunce. Písničku, která by vyjad­ řovala, co k nim všem cítí.

Po tomhle toužila. Byla to její Poklidná modř, a s kaž­ dým nádechem, s každou vteřinou si mohla zvolit, jestli za ni bude bojovat, nebo ne.

Uvědomila si, že to vůbec není otázka volby. Vždyc­ ky bude bojovat. Árie vstala a naznačila Roarovi, aby šel za ní na bal­ kon. Strašidelné sténání větru způsobilo, že se jí zježily chloupky na pažích. Pod sebou viděla Hadí řeku, černé vody zčeřené světlem Éteru. Z komínů domů na břehu stoupal kouř. Viděla i most, po kterém sem s Roarem teprve včera přišli. Ve tmě vypadal jako oblouk posetý ohnivými tečkami.

Roar stál vedle ní, čelisti napjaté, v hnědých očích vztek. ~ 13 ~

Natáhla se po jeho ruce.

Ukradneme oko zpátky. Můžeme se dostat po římse na další balkon a vlézt dovnitř. Dostanu nás do Sobolova pokoje. Potřebuju Poklidnou modř. Pro Talona. Pro Per­ryho. Jestli je informace o ní v oku, pak máme, pro co jsme sem přišli.

Vezmeme Liv a zmizíme.

Byl to zoufalý plán. Se spoustou háčků a nebezpeč­ ný. Docházel jim však čas. Za několik hodin je vyhodí.

Musí riskovat. Teď. „Ano,“ přitakal Roar odhodlaně. „Pojďme na to.“ Árie nakoukla přes nízkou zídku lemující balkon.

Malá římsa vedla k sousednímu balkonu, asi dvacet stop od nich. Byl to jen úzký kamenný obrubník, široký ani ne čtyři couly. Pohlédla dolů. Neměla strach z výšek, ale žaludek se jí stáhl, jako by dostala ránu. Odhadovala, že Hadí řeka je asi šedesát stop pod nimi. Pád z takové výšky by mohl být smrtelný.

Přehodila nohy přes zídku a stoupla si na římsu. Ná­ raz větru jí rozvlnil košili. Zalapala po dechu, přikrčila se před chladem, který jí přeběhl po páteři. Zabořila prsty do zdi, nadechla se a udělala první krok. Pak další.

A ještě jeden.

Svírala rukama kamenné bloky, hledala škvíry a hra­ ny a pohled upírala na své nohy. Za sebou slyšela Roa­ rovy tiché kroky a odněkud zezdola k ní doléhal ženský smích.

Zvedla oči. Byli v polovině cesty.

Sklouzla jí bota. Holení narazila na římsu. Zoufale se chytila kamene a zaryla do něj nehty. Roarovy prsty jí sevřely paži, přidržel ji. Přitiskla tvář ke kamenné zdi, všechny svaly v těle napjaté. Ať se tiskla ke zdi sebevíc, nestačilo to. Dýchala, nutila svou mysl, ať zapomene na pocit, že se zřítí dolů. ~ 14 ~

„Jsem tady,“ zašeptal Roar. Držel jí dlaň na zádech, pevnou a teplou. „Nenechám tě spadnout.“ Zmohla se pouze na přikývnutí. Nezbývalo než jít dál.

Krůček po krůčku se blížila k druhému balkonu.

Spatřila dvojité dveře. Byly otevřené, ale za nimi byla jen tma. Čekala, potlačovala touhu okamžitě opustit kluzkou římsu, nechala své uši, aby jí pověděly, co ji čeká uvnitř.

Neslyšela vůbec nic. Ani jediný zvuk. Árie se přehoupla přes nízkou zídku a dopadla na přikrčené nohy. Opřela se o ruku, toužila po spojení s pevnou zemí. Roar nezvučně přistál vedle ní.

Společně přeběhli přes balkon. Rychlý pohled odha­ lil prázdnou temnou místnost. Vešli dovnitř, tiší, neo­ zbrojení.

Komnatu ozařovalo jenom světlo Éteru dopadající zvenčí, ale i to stačilo, ale viděli, že místnost je prázdná – bylo tu jen pár židlí odsunutých do rohu. Roar k nim hbitě vykročil. Árie uslyšela dvě tlumená prasknutí. Vrá­ til se a něco jí podával. Ulomené jelení paroží. Árie ho potěžkala v ruce. Paroh byl zhruba stejně dlouhý jako její nože. Nebyl tak ostrý, ale jako zbraň poslouží.

Přešli ke dveřím a naslouchali zvukům z chodby.

Ticho. Vyklouzli ven a spěchali k Sobolově komnatě.

Cestu osvětlovaly lampy a vytvářely na zemi ostrůvky světla a tmy. Árie sevřela paroh pevněji. Celou zimu s Roarem trénovala a zdokonalovala se v boji. Učila se být rychlá. Hbitá. Nepředvídatelná. Teď se cítila při­ pravená. Krev jí šuměla v žilách a ona dychtila jednat a zároveň měla strach.

Livin pokoj byl kousek od nich a Sobolův nebude o moc dál. ~ 15 ~

Árie zaslechla kroky. Ztuhla. Roar za ní napjatě str­ nul. Dvě osoby. Oba muži byli podsadití, jejich podpat­ ky hlasitě bušily do kamenné podlahy. Zvuk se odrážel ode zdí – jednu chvíli jako by byl před ní, pak zase za nimi. I Roar se tvářil nejistě. Kudy dál? Neměli čas se rozhodovat.

Společně vyrazili dopředu, nohy jim klouzaly po kamenné podlaze. Buď se strážím vyhnou, nebo jim vběhnou přímo do náručí.

Došli na konec chodby, právě když se zpoza rohu vy­ nořila dvojice strážných. Aniž by se museli domlouvat, Roar se vrhl na většího muže, který byl blíž k němu. Árie skočila na toho druhého.

Vrazila mu paroh do spánku. Byl to tvrdý úder, až jí paží vystřelila bolest. Omráčený muž se zapotácel. Po­ padla nůž, který měl za pasem, a vytáhla ho, připravená k další ráně. Připravená bodnout. Ale on jen obrátil oči v sloup. Vrazila mu rukojeť nože do čelisti a zneškodnila ho. Ještě jí zbyl čas, aby ho chytila za rukáv uniformy a ztlumila jeho pád, takže nenadělal příliš hluku.

Chvíli na strážce zírala – na jeho zarudlou pleť a ochablá ústa – a cítila sebejistotu, kterou jí nemohlo dodat žádné tetování. Obrátila se k Roarovi, nakloněné­ mu nad tělem druhého strážce. Zasunul si nůž za opasek a zadíval se na ni temnýma očima, chladný a soustře­ děný. Naklonil bradu a ukázal dolů chodbou, pak si přehodil zabitého strážce přes rameno. Árie nedokázala sama unést druhého strážce a na dlouhé rozmýšlení nebyl čas. Rozběhla se k Livině po­ koji. U dveří se na okamžik zastavila, pak stiskla želez­ nou kliku a vešla dovnitř.

Světlo z chodby ozářilo temnou místnost. Liv ležela na posteli. Byla vzhůru. Když spatřila Árii, vyskočila ~ 16 ~

a s tichým nárazem přistála na zemi. Měla na sobě den­ ní oděv a boty.

Liv se podívala na dveře. Pak bez jediného slova vy­ razila na chodbu. Árie šla za ní. Minuly Roara s mrtvým strážcem přes rameno. Liv tiše popadla muže, jehož Árie omráčila, v podpaží. Árie ho chytila za nohy. Společně ho odtáhly do Livina pokoje a opřely ho o zeď, kam už Roar dopravil prvního muže. Árie couvla k otevřeným dveřím. Opatrně je zavřela.

Pak se otočila a spatřila Roara a Liv, jak se objímají.

~ 17 ~

h PEREGRIN Per­ry seděl po večeři celý omámený v jídelně a myslel na Árii. Nezradila ho. Není s Roarem. Neztratil ji. Myš­ lenky se mu honily hlavou v nekonečné smyčce. Éter se sbíral celý den a všechny děsil. Čekali, až udeří bouře. Reef a Marron seděli vedle něj, oba mlčky.

Kousek dál Kir­ra tiše hovořila se svými lidmi, Larkem a Forestem.

Jediná Willow se chovala jako vždycky. Seděla na­ proti Per­rymu a vyprávěla Uhlíkovi o dni, kdy našla Blešku. „Bylo to před čtyřmi roky,“ vysvětlovala, „a byla do­ konce ještě obtížnější než teď.“ „To je fakt obtížné,“ poznamenal Uhlík a snažil se nesmát. „Já vím. Vraceli jsme se s Talonem z přístavu. Všiml si jí Talon. Bleška ležela na boku kousek od pěšinky. Že jo, Per­ry?“ Per­ry zaslechl své jméno a přiměl se odpovědět. „Ano, přesně tak.“ ~ 18 ~