Page 1

L

1

auře přecházel zrak. V jakém světě se to octla? Poprvé viděla ty obrazy na stěnách. A přesto jako by je už dávno důvěrně znala. Otevíral se jí neskutečný, nadskutečný vysněný svět, zrcadlové bludiště vlastních tužeb a strachů. Temné lesy, jimiž se proplétají cestičky do houštin radosti… Masožravé květy, jež při své děsivé kráse číhají na kořist… Zapovězené ráje, obývané ptačími tvory s hrůznýma očima a koňskýma nohama… Propasti blaženosti, střežené loupeživými slavíky… „Myslím, že se známe,“ řekl za ní kdosi příšernou angličtinou s německým akcentem. „Nespali jsme už spolu?“ Laura se otočila. Z davu návštěvníků výstavy k ní přistoupil muž jakoby z onoho světa, do něhož se právě pohroužila. Vyrostl před ní ze země, vysoký, štíhlý až pohublý, vzpřímeného držení těla, v černé peleríně, s caesarským obličejem a bílými vlasy, dvakrát tak starý jako ona. „Velký kouzelník…,“ zašeptala. „Prosím?“ Posměšně se uchechtl a opětoval její pohled, upíral na ni neuvěřitelně světlé, chladné, pronikavé modré oči. Laura cítila, že v jejím nitru kdosi zažehl plamen. Ano, byl to on, Velký kouzelník, o němž snila v dětství: muž, který by ji proměnil – muž, jehož nikdy neměla potkat. Vynaložila veškerou vůli, aby se vzpamatovala a oplatila mu posměšné uchechtnutí. „Ano, vzpomínám si, i když jen matně,“ řekla. „Pokoušel jste se mě uspokojit?“

11


Na okamžik se jeho úzký římský obličej nafoukl v gigantický balon a namísto odpovědi hromově kýchl. „Tohle mi připomíná válku a moje vojančení,“ poznamenal, když se vysmrkal. „Při inspekci mě u jednoho děla smetl zpětný náraz. Od té doby exploduju, když narazím.“ „Nenarážíte často proto, že chcete dohonit, co jste tehdy zmeškal?“ ušklíbla se Laura. „Dovolíte, abych se představil?“ usmál se a podával jí ruku. „Harry Winter.“ Když vyslovil svoje jméno, trhla sebou. Panebože, to je člověk, k jehož poctě se takhle výstava pořádá! Tvůrce obrazů na stěnách, jež prázdný, nevlídný prostor galerie u Temže proměnily v chrám tajemných znamení a symbolů! Slavný a pověstný Harry Winter! Váhavě napřáhla ruku. „Laura Paddingtonová.“ Pokývl ptačí hlavou a svižně k ní přistoupil ještě blíž. Laura jen stěží potlačila náhlé chvění ruky. Co se stane, až se jí ten muž dotkne? Co když ji ztrestá za neúctu tím, že ji promění v ropuchu? Než jí stačil stisknout ruku, někdo zacinkal na skleničku a šum v přeplněné galerii utichl. „Omluvte mě prosím.“ Ukázal s politováním na tváře kolem dokola, plné očekávání. „Můj funus snad nepotrvá dlouho.“ „Co nepotrvá dlouho?“ zeptala se Laura. „Můj funus,“ zopakoval. „Rozhodl jsem se, že se dnes nechám uložit do rakve. A potěší mě, když mi prokážete tu čest a doprovodíte mě na poslední cestě. Ale nemusíte se lekat,“ honem dodal, když viděl, jak se zatvářila. „Mors porta vitae. Zmrtvýchvstání je v ceně.“

12


T

2

„ ak co, přeháněla jsem ohledně vernisáže?“ Geraldine, Lauřina nejlepší kamarádka a spolužačka na akademii umění v ročníku profesora Bonenfanta, se prodírala tlačenicí na vernisáži. Ženy v šatech s výstřihy hlubokými natolik, jak jen dovolovala časná denní doba, postávaly vedle okázale se nudících mužů, kteří se bez výjimky tvářili, že je obrazy na stěnách zajímají ještě méně než dekolty jejich společnic. Spojovalo je snad jen to, že drželi v rukou sklenice šampaňského. „Co bude následovat?“ zajímala se Laura, když se Geraldine zastavila u sloupu, odkud bylo vidět na malé pódium, jemuž dominoval zlatý oltář z lepenky se svatostánkem. Geraldine potřásla platinově blond pážecím účesem a protáhla v úsměšek tvář guvernantky. „Jen počkej.“ Laura neměla nejmenší chuť vypravit se na matiné a ještě u snídaně váhala, jestli kamarádku doprovodí. Proč by okukovala obrazy jiného umělce? Sama je přece umělkyně! Ale Geraldine jí slíbila podívanou, která jí vyrazí dech. Navíc jí rodiče návštěvu výstavy kategoricky zakázali. Laura bude za tři týdny debutovat u dvora a stále ještě nemá hotové plesové šaty. „Jak se ti líbí?“ zeptala se Geraldine, když Harry Winter vstoupil na pódium. „O kom mluvíš?“ „Nehraj si na svatouška! Pochoptelně o NĚM!“ „A tak.“ Laura pokrčila rameny. „Není zrovna krasavec. Ale moc dobře ví, jak to udělat, aby vypadal zajímavě.“ „Že není krasavec? Prý zlomil víc ženských srdcí, než namaloval obrazů.“

13


„Pak musí být opravdu velký kumštýř.“ „Pozor, představení začíná!“ Když se Laura opět otočila dopředu, spatřila vedle Harryho Wintera drobnou, křehkou mladou ženu s hřívou zlatých vlasů, připomínající elfku. Laura se zamračila. Opravdu vidí, co vidí? Žena měla na sobě béžovou, téměř průsvitnou hedvábnou řízu a pod ní – NIC! Pod tenoučkou látkou byly naprosto zřetelně vidět prsní bradavky a také tmavá klenba ohanbí. S rozevlátým závojem se vlnila kolem Harryho Wintera. Nepřetržitě na něj upírala užaslé zelené oči, sáhla pod jeho pelerínu a obnažila něco, co vypadalo na první pohled jako nahé svalnaté předloktí, ale z čeho se vyklubalo to, čemu Laura dokázala přisoudit jen jméno Priapos. Odkudsi zaznělo harmonium a během stále naléhavějších akordů zvedla elfka umělecky ztvárněný ztopořený falus do výše, v slzách ho políbila, načež ho uložila do svatostánku na oltáři. „In pace requiescat,“ zvolala zarmouceně a varhanní tóny slábly. „Ať odpočívá v pokoji.“ Lauru zachvátilo neznámé vzrušení. Skandální problém jejího života spočíval v tom, že byla stále ještě panna. Všechny pokusy to změnit ztroskotaly na nesmělosti kandidátů, kteří přicházeli v úvahu. Dosud nikdy neviděla nahého dospělého muže – vyjma v ateliéru, ale to se nepočítá. Teď chápala všemi buňkami v těle, proč tolik trpí tímto nedostatkem. Orgán, který víla na jevišti právě v návalu něhy a žalu uzavřela do svatostánku, se zdál být dokonale uzpůsobený k účelu, jaký mu příroda přisoudila. „Poslyš, dělají si z nás legraci?“ otázala se Laura. „To u Harryho Wintera nikdy nevíš,“ odvětila Geraldine. „Někdy je jejich vtipkování jen a jen hloupé, někdy trpce vážné. Ale většinou má v sobě něco z obojího zároveň.“

14


„Potom abych v jeho zájmu doufala, že elfka neztratí klíč,“ ušklíbla se Laura. „Klíč od svatostánku?“ Geraldine povytáhla obočí a poočku se na ni podívala. Nato se její tvář rozšířila do úsměvu. „Koukám, že to na tebe hluboce zapůsobilo.“ „Hlouposti!“ sykla Laura. „Hlouposti? Neříkej!“ „Pssssst!“ Zatímco Laura tiskla kamarádce ruku na ústa, Harry Winter postoupil na předscénu pódia, a aniž hnul brvou, zvedl pravou ruku, aby s obřadnou vážností kněze učinil slavnostní slib. „Rozhodl jsem se, že se napříště věnuju dvěma věcem,“ prohlásil. „Umění a válce. Ještě v tomto měsíci vyrazím do Madridu, abych bojoval proti fašismu. Zvítězíme nad barbary tohoto světa. Zbraní – a mými obrazy!“ Ještě než domluvil, propukl tak bouřlivý aplaus, jako by se bitevní vřavou španělské občanské války otřásalo samo centrum Londýna.

S

3

otva Harry Winter zmizel z pódia, galerie se vyprázdnila, jako by publikum vysál z výstavních prostor obří vysavač. Zato u šatny panovala lítá tlačenice. Zima byla za dveřmi a dámy musely zahalit výstřihy hřejivými norkovými kožichy, aby neriskovaly, že se před začátkem plesové sezony z nachlazení rozkašlou. „Půjdeš ještě na akademii?“ zeptala se Geraldine, když

15


šatnářka podávala oběma mladým ženám pláště. „Profesor Bonenfant pořádá raut. Podle něj se tam snad zastaví na skok i Harry Winter.“ „Ne, už jsem si něco domluvila.“ Když viděla, že kamarádka hned nepochopila, oč jde, dodala: „Víš přece, čeká mě návštěva lékaře.“ Geraldine se zakabonila. „Pořád kvůli té samé věci?“ „Ano,“ přisvědčila Laura, vděčná za to, že Geraldine nevyřkla ono ošklivé slovo. „Pořád kvůli té samé věci.“ Geraldine se zhluboka nadechla. „Je to tak zlé?“ Než Laura stačila odpovědět, rozčísl brebentivou zvukovou kulisu ve foyer zoufalý ženský hlas. „Nesmíš mě opustit! Patříme k sobě! I když už se mnou nespíš!“ Žena mluvila francouzsky, ale Laura uměla francouzsky natolik, že jí rozuměla. Udiveně se ohlédla. V prosklených dveřích, jež oddělovaly výstavní prostory galerie od předsálí, stál Harry Winter. Před ním klečela na podlaze elfka. Teď měla na sobě přiléhavé, ohnivě červené šaty, od ňader po kolena prostřižené, a byla pod nimi očividně právě tak nahá jako předtím pod průhlednou hedvábnou řízou. Rozcuchané nádherné kadeře a vyděšené oči plné slzí dotvářely celkový dojem. Ostatní hosté vernisáže se tvářili jakoby nic a nevěnovali její povážlivé garderobě pozornost. Naproti tomu Laura z ženy, která oběma rukama objímala nohy Harryho Wintera jako orientální otrokyně, nemohla spustit oči. „Neopouštěj mě, prosím! Miluju tě! Víc než sama sebe!“ „Proč brečíš?“ podivil se Harry Winter rovněž francouzsky a zároveň ji obezřetně vzal za ruce a pomáhal jí vstát. „Naučila ses ode mě všechno, co obnáší láska.“ „Ale já ti musím něco říct! Něco krásnýho!“

16


„Ne, Florence. Náš čas vypršel. Jsi mladá a hezká, najdi si jiného manžela. Takže vstaň a do práce!“ Lauru to šokovalo. Jak může ten člověk mluvit na veřejnosti o tak intimních záležitostech? A současně ji jeho ničemnost fascinovala. Takový svobodný duch… Zatímco se Laura pokoušela utřídit si pocity, otočil se Harry k elfce zády a zamířil k ní. „Sice mě očekává jistý profesor, ale radši bych strávil večer s vámi, slečno Paddingtonová,“ pronesl opět úděsnou angličtinou. „Smím vás pozvat na oběd?“ Laura se nerozmýšlela. „Ale ovšem,“ přitakala. „Za předpokladu, že to nebude do francouzského lokálu.“ „Ó, protiví se vám dobré jídlo? Výborně – mně taky!“ Uklonil se a nabídl jí rámě. Ale Geraldine ji zadržela. „Zapomněla jsi, že máš jít k lékaři?“ Laura pohlédla nejdřív na kamarádku, potom na Harryho Wintera, který ji posměšně pozoroval. Ani v nejmenším se nezajímal o elfku, jež s hlasitým vzlykotem zmizela kdesi v galerii. Laura cítila, jak jí plesá srdce, nicméně ze sebe zároveň nedokázala strachy vypravit slovo. Toho muže chce, musí poznat! To je ten, na něhož odjakživa čeká. „Tak co, slečno Paddingtonová?“ „Lékař počká,“ oznámila kamarádce. Nato se obrátila k Harrymu Winterovi. „Proč tu ještě stojíme?“ nadhodila a zavěsila se do něj. „Pojďme! Znám tady blízko vynikající podnik. Podávají tam tak špatná anglická jídla, že si budeme moct popovídat nerušeni žvýkací akrobatikou.“

17


R

4

estaurace byla spíš hlučný, do posledního místa zaplněný pub, a nabízela k jídlu buď smaženou rybu s hranolky, nebo rostbíf s mátovou omáčkou. Harry a Laura se rozhodli pro fish and chips. Zvolili dobře. Ačkoli seděli u stolu dobrou hodinu, nepromarnili jídlem ani minutu. „Ale vy jste se ničeho ani nedotkli,“ poznamenal číšník, když jim přinesl kávu. Harry vyprázdnil svůj talíř do kbelíku na sekt, aniž na vteřinu odtrhl od Laury oči. Nevnímal hluk od výčepního pultu ani skřípot příborů na talířích od sousedních stolů. Nemohl nic jiného než se dívat. Laura byla pro něj jedinečnou miniaturou, tak krásnou, jako by si ji vysnil: oválný obličej, světlá pleť, velké černé oči, plná rudá ústa, jež se dovedla na něj dosud nevídaně kouzelně usmívat. Ale především ho fascinovalo, jak naivně a současně až nestoudně se pohybuje a každou chvíli si odfukuje z čela černé kadeře, jako by tím mohla zapudit veškerou skutečnost. Hotová Nevěsta větru – žena-dítě a zároveň femme fatale. Panebože, jaká by to byla rozkoš porušit s tímhle stvořením svůj zásadní slib… „Vy se nebojíte provokovat Boha? Nebo policii?“ zeptala se. Mluvila téměř nesrozumitelnou anglo-francouzskou hatmatilkou. Ale Harry to považoval spíš za prajazyk, který ještě nikdy neslyšel. Její zvučný, naléhavý hlas jako by zprostředkovával nekonečně bohatou zkušenost. Přitom jí bylo nanejvýš dvacet let. „Bůh je můj nejdávnější přítel,“ odvětil. „Scházíme se jednou týdně a hrajeme spolu šachy. Jenže ten starý neřád pořád švindluje.“

18


„Hořím napětím, co vám příště poví k vašemu vystoupení v galerii.“ „Kdo si netroufá navážet se do Boha, není umělec. A kdo se bojí policie, nehodí se ani za malíře pokojů.“ Harry si lokl kávy a změnil téma. „Dlužíte mi jednu informaci. Co jste myslela tím Velkým kouzelníkem?“ Laura na okamžik zaváhala. Harry ohromeně zaznamenal, že se začervenala. „Sním o něm od dětství,“ vysvětlovala. „Velký kouzelník se mi zjevuje ve spánku skoro každou noc. Toužebně si přeju, aby mě vysvobodil z mého těla. A proměnil mě v divokého koně – nebo aspoň v kluka.“ „To je skvělý motiv pro obraz.“ Nadšeně se chopil její ruky. „Pokusila jste se to někdy namalovat?“ „Jak víte, že jsem malířka?“ zeptala se. Harry to nevěděl, jen v to doufal. „Prozradila vás vaše pleť. Často přichází do styku s terpentýnem.“ Spontánně a samozřejmě skryl její ruku ve svých dlaních, Laura se nepokusila ji odtáhnout. Nejraději by jí ruku zlíbal. Ale věděl, co by následovalo. A tak poslušně položil její ruku na stůl. „Povězte mi o vašem malování. Jaké si vybíráte motivy – myslím kromě fish and chips?“ „U profesora Bonenfanta smíme malovat jen jablko,“ řekla a dívala se na opuštěnou ruku. „Pořád jedno a totéž jablko, dokud se úplně nescvrkne a neshnije. Pak přinese další.“ „Co tím sleduje?“ zeptal se Harry. Laura k němu vzhlédla a usmála se. Využila to jako narážku. „Co sledujete vy tím komickým veřejným slibem?“ zajímala se. „Přimělo vás k němu stáří?“ „Pak bych se jím nemohl holedbat,“ povzdechl si. „Ne, právě naopak. Štve mě, že mě pořád komanduje Dada. Ani

19


za mák nedbá na můj věk. Nedopřává mi klid, pořád jde po mně.“ „Dada?“ Laura pokrčila čelo. „Moje alter ego. Ta lidská bytost s ptačí hlavou na mých obrazech. Navíc… Ale o tom nemůžu mluvit, abych se nezačervenal.“ Její tvář opět proteplil úsměv. „Už jsem pochopila. Ať odpočívá v pokoji…“ Harryho uchvátila Laura natolik, že si musel podsunout ruce pod stehna. Pozor, hrozí erekce! Hlavně nedokázal poručit svým očím. Ačkoli jim přikázal, aby se odvrátily, vpíjely se do Laury. Jak asi líbá? Jako holubička, bez necudných myšlenek? Nebo upřednostňuje mondénní polibky? „Četla jste něco od Sigmunda Freuda?“ zeptal se. „Ne. Ale tím víc mě baví o něm debatovat.“ „Pak vám nemusím vysvětlovat, co je sublimace. Dosud jsem promarňoval svoje síly v lásce, teď se chci konečně soustředit na umění. Na svoje poslání. Bojovníci za svobodu ve Španělsku potřebují moje obrazy.“ „Myslíte, že dokážete to co mniši?“ „Co víte o mniších?“ „Vychovávali mě v klášteře. Svého času jsem se chtěla stát jeptiškou, jeptiškou nebo dokonce světicí. Jenže z klášterní školy mě vyhodili. Považovali mě za nevychovatelnou. Mysleli si, že mi přeskočilo, protože jsem pořád psala zrcadlově.“ Laura si odfoukla z čela kadeře. „Ale už tu sedíme přes dvě hodiny, a ještě jste mi nic nenavrhl. Proč jste tak nezdvořilý?“ Harry se hlasitě rozesmál. „Neberte to osobně,“ odvětil. „Láska mi totiž nemá už co nabídnout. Zažil jsem všechno, co se dá v tomto směru zažít. Zajímá mě jen jediné dobrodružství, a to umění.“

20

0034994