L
1
auře přecházel zrak. V jakém světě se to octla? Poprvé viděla ty obrazy na stěnách. A přesto jako by je už dávno důvěrně znala. Otevíral se jí neskutečný, nadskutečný vysněný svět, zrcadlové bludiště vlastních tužeb a strachů. Temné lesy, jimiž se proplétají cestičky do houštin radosti… Masožravé květy, jež při své děsivé kráse číhají na kořist… Zapovězené ráje, obývané ptačími tvory s hrůznýma očima a koňskýma nohama… Propasti blaženosti, střežené loupeživými slavíky… „Myslím, že se známe,“ řekl za ní kdosi příšernou angličtinou s německým akcentem. „Nespali jsme už spolu?“ Laura se otočila. Z davu návštěvníků výstavy k ní přistoupil muž jakoby z onoho světa, do něhož se právě pohroužila. Vyrostl před ní ze země, vysoký, štíhlý až pohublý, vzpřímeného držení těla, v černé peleríně, s caesarským obličejem a bílými vlasy, dvakrát tak starý jako ona. „Velký kouzelník…,“ zašeptala. „Prosím?“ Posměšně se uchechtl a opětoval její pohled, upíral na ni neuvěřitelně světlé, chladné, pronikavé modré oči. Laura cítila, že v jejím nitru kdosi zažehl plamen. Ano, byl to on, Velký kouzelník, o němž snila v dětství: muž, který by ji proměnil – muž, jehož nikdy neměla potkat. Vynaložila veškerou vůli, aby se vzpamatovala a oplatila mu posměšné uchechtnutí. „Ano, vzpomínám si, i když jen matně,“ řekla. „Pokoušel jste se mě uspokojit?“
11