Page 1

Dva zbojníci

a nepohodlný hrabě aneb Slyš, Ondrášu, synu m i l ý, d o b re s a m í t i b u d e š

K

rvavá bída českých zemí – Nesnesitelnými robotami tuze obtěžováni bývají – Nejstarší syn fojta z Janovic – Jak se vlastně Ondráš jmenoval? – Proti Turkům, kurucům i císařskému vojsku – Ondráš a Jánošík – Zlato, šperky, slanina i pytlíček tabáku – Pán Lysé hory – Divoká noc v sviadnovském šenku – Potrestaný zrádce – Krutý lidumil a dobrodinec chudých – Z pasáka sviní hrabětem a boháčem – Vzdělaný a prchlivý tvrdohlavec – Lázně uzdravující tělo i duši – Geniální syn kováře z Tyrol – Nespravedlnost a bezbožnost ovládají svět – Faux pas na lovu s císařem – Tři půllitry piva na den pro špitálníky – Vyklouzl z dlouho pletené oprátky – Jak se postarat o dobrou pověst i po smrti

(9)


Zbojník Ondráš na kresbě Mikoláše Alše

Jistě ten příběh znáte. Má sice hned několik verzí, ale všechny se shodují v tom, že dva kamarádi Ondráš a Juráš se stali zbojníky, aby se spolu s dalšími odvážnými muži mstili na pánech a bohatých za jejich zvůli a bezpráví a chránili chudé. Ondráš dostal – prý na hoře Ondřejník – od čarodějnice Hany či Háty kouzelný lektvar z  bylin, který mu dal velkou sílu a také nezranitelnost – zabit mohl být jen očarovanou valaškou, kterou mu rovněž dala čarodějnice. Dlouho byl Ondráš zastáncem chudých i jejich nadějí, měli ho rádi, a kdykoliv potřeboval pomoc, nikdo mu ji neodmítl. Proto ho páni a jejich biřicové marně honili, vždy jim unikl a často je ještě zesměšnil. Jak už to ale bývá, z nejlepšího kamaráda se stal závistivec a nakonec i zrádce: Juráš na Ondráše stále více žárlil a nakonec využil jeho nepozornosti, zmocnil se kouzelné valašky a svého druha zabil. Byl za to po zásluze potrestán. Po Ondrášovi a jeho chlapcích zůstalo velké množství obrovských pokladů, které většinou stále ještě čekají na své objevitele. A také řada pověstí a legend, které ho spojují s mnoha místy ve Slezsku, na Moravě i v Polsku. Jeho jméno a osudy se objevují v lidových písních, byl po něm pojmenován i lašský mužský tanec, v jeho rodné vesnici se pořádají folklórní Ondrášovské slavnosti, inspiroval naše i polské básníky, spisovatele a  malíře, k  Ondrášovi se hlásí vojenský umělecký soubor i taneční soubory Ondráš a  Ondrášek, stejné jméno nese myslivecká společnost i  sportovní klub, hasiči v  Janovicích pořádají každý rok soutěž o Ondrášův pohár, ke jménu slavného zbojníka se hlásí řada restaurací, a dokonce i krajových kulinářských specialit. Nejslavnější slezský zbojník je stejným symbolem touhy po spravedlnosti a svobodě pro utlačované jako Jan Sladký Kozina, Juraj Jánošík, Robin Hood či Vilém Tell.

Krvavá bída českých zemí Už jsme si v našem putování po české, moravské i slezské minulosti několikrát ukázali, jak moc se každá pověst či legenda liší od historické skuteč-

(10)


Ondráš a Juráš v představě Antonína Strnadela

nosti. A že rytíř Dalibor, beroucí do ochrany před jejich krutým pánem vzbouřené sedláky, stejně jako rychtář Jakub Kubata dávající svou hlavu za  blata či již zmíněný Jan Sladký Kozina, vůdce chodské vzpoury proti nenáviděnému Lomikarovi, jsou sice skutečné postavy, ale jejich rebelství mělo jiné základy i  projevy a  o  tom, že se změnili v symboly boje utlačovaných za spravedlnost a  svobodu, rozhodla často jen náhoda. Přesto nebo snad právě proto k  nám dál promlouvají přes propast staletí a nacházejí stále ještě dost nastavených uší, vždyť nadutosti bohatých i nespravedlnosti je kolem pořád ještě tolik, až to někdy opravdu bolí. Ani zbojník Ondráš nebyl žádným rytířem bez bázně a  hany a  jeho příběh si budeme vyprávět nejen proto, že je skutečně zajímavý a plný bílých míst, ale pomůže nám vstoupit do století, které – jak už jsme si naznačili v úvodu – stojí především ve  své první polovině tak trochu stranou zájmu pro svou zdánlivě malou dramatičnost. Přitom hned na  jeho počátku se v  krátké době na  trůnu ve  Vídni i  v  Praze vystřídali tři panovníci: po  Leopoldovi I., jenž vládl v  letech 1657–1705, nastoupil Josef I., kterého už po  šesti letech vystřídal Karel VI., poslední mužský člen habsbur-

(11)


Orba na dobovém dřevorytu

ské dynastie. Z pohledu českých zemí byla jejich vláda obdobím nejhlubšího úpadku, které přineslo další ztížení podmínek českého národního vývoje i pokles postavení Čech, Moravy a Slezska v  rámci habsburské monarchie. Současně se ale začalo rodit něco nového, co se mělo později naopak stát jedním ze základů významu i  výjimečného postavení českých zemí v  rakouském soustátí: rozvoj manufaktur zahájil podstatné změny v  průmyslové výrobě, a  především v  jejím vlivu na  vývoj společnosti a  naplňování státní pokladny. To, co bylo ještě v 17. století hnacím motorem, se náhle měnilo ve stále větší brzdu a bylo třeba provést opravdu zásadní změnu: odstranit připoutání poddaného k půdě a pánovi. Právě stále se vyostřující rozpor mezi nevolnickými poměry a  potřebami hospodářského a  sociálního vývoje nutně vyvolával nespokojenost a  napětí i  různé pokusy o změnu. Válka o dědictví španělské, která vypukla právě v roce 1700, i další konflikty vyžadovaly mimořádné výdaje na armádu, které nesli na svých bedrech především poddaní jak formou různých berní a  kontribucí, tak odevzdáváním všech hospodářských přebytků pro potřeby voj-

(12)


ska. A byly to především české země, které tuto tíhu pociťovaly nejvíce. Sotva se vzpamatovaly z  obrovského plenění za  třicetileté války, musely znova nést hlavní díl nákladů, které si vyžadovala mocenská politika Habsburků – z celé velké monarchie odváděly právě české země více než polovinu berní a  kontribucí, a  bez Uher to byly dokonce více než tři čtvrtiny. Historik Josef Pekař si ve  svých Českých katastrech posteskl: „Draze jsme platili za slávu římského císařství,“ a dodal, že „krutost a mnohost těžkých berní byla v křiklavém nepoměru s hospodářským úpadkem země“. Nešlo však zdaleka jen o  peníze či zemědělské produkty, ale také o odvody do rakouské armády neboli „daň krve“. V  letech 1703–1722 muselo každý rok obléct uniformu 6500 mladých mužů z  Čech (později dokonce téměř 10  000), což znamenalo obrovský odliv mladých mužů, kteří v armádě strávili nikoliv dva nebo čtyři roky, ale sloužili většinou až do doby, kdy přestali být další služby schopní – ať už pro věk, nebo pro zranění. Domů se tak vraceli staří vysloužilci nebo mladí mrzáci, většinou bez možnosti založit rodinu nebo fyzicky pracovat. Dodejme ještě, že Čechy

(13)

Práce na venkově


Zbojník na kresbě z roku 1703

i Morava byly po třicetileté válce vylidněné a ani zvýšený přírůstek obyvatelstva nemohl tuto skutečnost nijak výrazněji, a především rychleji změnit. Tím spíše, že v letech 1713–1714 došlo k velké morové epidemii (naštěstí v Čechách i na Moravě už poslední), během níž umírali nejen lidé, ale i  dobytek. To vše vedlo k  tomu, že na  poddané byly kladeny stále nové a  nové povinnosti, především roboty a  naturální dávky, protože vrchnost se nehodlala v ničem omezovat. Páni si sice na zemských sněmech svorně stěžovali, že hrozí „zhouba království“, a dokonce „krvavá bída“, ale ze svých poddaných se snažili všemi způsoby ždímat víc a víc. V předcházejícím díle jsme si povídali o velkém selském povstání v roce 1680 i o boji Chodů za svá práva. Každý pokus o revoltu utiskovaných byl potlačen, ale protože podmínky života znevolněných lidí byly opravdu kruté, objevovala se stále nová ohniska odporu. Izolovaná a  předem odsouzená k  porážce, po  níž následovaly kruté tresty a  další utužení útlaku. Například v  letech 1705–1707 proběhla vlna rolnických bouří Horním Slezskem, v říjnu 1713 se pokusili o ozbrojené povstání poddaní na panství Červené Pečky, protože už nemohli dál snášet tyranii svého pána Karla Jáchyma Bredy. O tři roky později proběhlo rozsáhlé hnutí nevolníků na řadě panství v Čáslavském kraji namířené proti vysokým robotním povinnostem. Stalo se podnětem pro vydání nového robotního patentu, o němž si ještě budeme povídat. Vedle pokusů o  kolektivní odpor proti stále většímu ožebračování poddaných se už od 17. století začalo šířit také zbojnictví. Naučné slovníky uvádějí, že zbojník je historické označení pro osobu pohybující se mimo zákon, která zpravidla neužívá násilí záměrně, ale spíše z  donucení nebo nutnosti. Zbojník tedy není zloděj, lupič, bandita nebo vrah, ale člověk, který je k  trestné činnosti nucen objektivními (a samozřejmě i subjektivními) okolnostmi. Skupiny zbojníků se re-

(14)


krutovaly především z řad vojenských dezertérů, ale mířili do nich i uprchlí vězni, žebráci a další lidé žijící na okraji společnosti. Živili se krádežemi a loupežemi, ale zabít svou oběť až na výjimky neměli v úmyslu – většinou k tomu sahali tehdy, když se jednalo o pomstu. A protože největší kořist čekala u bohatých (kupců, měšťanů, šlechticů a Židů), soustřeďovali se na ně – odtud pak byl už jen malý kousek ke vzniku legendy, že „bohatým bral a  chudým dával“ i  že zbojníci se krádežemi a  loupežemi mstili za  chudé a  bezbranné na  pánech a bohatých. A čím delší čas uběhl od konce jejich činnosti, tím méně lidí si pamatovalo, že okrádali kohokoliv, a  narůstala pověst zbojníka jako statečného a spravedlivého mstitele těch nejubožejších. Pak už jen stačilo ztvárnit jeho osudy v romantickém duchu a zrodil se hrdina, který se své předloze moc nepodobal. Zbojnictví se rozšiřovalo především tam, kde tomu přály přírodní podmínky – ideální byly hory s hustými lesy a izolovanými osadami. To vytvářelo ideální předpoklady pro vybudování řady úkrytů, kam zbojníci utíkali po svých akcích a kde také mohli přechovávat svůj lup do doby, než pro něj najdou kupce nebo jiné uplatnění. Snadněji také získávali nebo donutili místní obyvatele k  spolupráci nebo přímo pomoci. Protože lesy dobře znali, byli v podstatě nepolapitelní a trestné výpravy proti nim končily většinou bez úspěchu. Zpravidla konec zbojnické skupiny přinesla až nějaká neopatrnost (a  nezřídka furiantství vyplývající z  pocitu nepostižitelnosti) či zrada z vlastních řad. To, že zbojníci po dlouhou dobu unikali spravedlnosti a  dokázali se nejednou dostat i z beznadějné situace, vedlo prosté lidi k přesvědčení, že musí mít na  své straně nějaké čáry a kouzla – i z velké přestřelky unikli bez škrábnutí, z obklíčení zmizeli jako pára nad hrncem. A sami zbojníci toto přesvědčení svému okolí jistě nevyvraceli, naopak ho přiživovali, nebo mu dokonce sami věřili.

(15)


Nesnesitelnými robotami tuze obtěžováni bývají

Lidové malby z konce 18. století přibližující život zbojníků

První patent proti zbojníkům byl vydán v roce 1650 – zakazoval mj. nevolníkům a  „jiným obecním lidem“ vlastnit střelné zbraně: kdo některou držel bez povolení vrchnosti, měl být ihned vsazen do vězení. Přesto lidé dál měli doma schované pušky a jiné zbraně a řada z nich byla jistě používána i ke zbojnictví. Poddaní ve velké většině se zbojníky sympatizovali, poskytovali jim úkryt, měnili potraviny i další věci za to, co se zbojníkům podařilo získat při loupežích. Svým způsobem to bylo výhodné a prospěšné pro obě strany. Odpor poddaných proti vrchnosti narůstal, protože jejich situace se zhoršovala. Museli platit stále vyšší daně a  berně a  podle kvalifikovaných odhadů odváděli ze svých hospodářství až 80 procent výnosů státu a vrchnosti a na zajištění existence jim zbývala zhruba pětina toho, co vyprodukovali. Protože výběr daní a  berní byl svěřen vrchnosti, ktera je prostřednictvím úředníků a  rychtářů rozvrhovala na  poddané a  zajišťovala také jejich výběr, otevíral se zde obrovský prostor pro zvůli a podvody. Poddaní většinou platili nejen za sebe, ale vrchnost na ně přenesla i větší nebo menší díl toho, co měla platit sama. Žádný předpis stanovující výši daní a berní neexistoval a  poddaný musel platit to, co mu bylo poruče-

(16)


Na českém venkově stále pokračovala rekatolizace a hledání „zakázaných“ knih

no. Kolik z vybraného dostal stát a  kolik zůstalo „za nehty“ vrchnosti, to už se nedalo zjistit, protože důležité bylo odvést do státní pokladny vyměřenou částku za celé panství. Ještě větším břemenem než různé daně a berně však byla pro poddané robota. I tady záleželo na  libovůli vrchnosti – někde se robotovalo tři dny v týdnu, jinde šest, a to jen proto, že neděle se musela světit. Nic na tom nezměnil ani robotní patent vydaný po  velkém povstání v  roce 1680, vrchnost vždy našla nějaký způsob, jak ho obejít. Nešlo ale jen o  tři nebo více dní, velký význam měla délka denní robotní povinnosti, která činila 14  hodin. Poddaný musel být na  místě práce v přesně stanovenou dobu, cesta tam a zpátky se nepočítala. A protože by svých 42 hodin při třech

(17)


dnech roboty nemohl za tři dny splnit – cesta a návrat mohly trvat i dvě a více hodin – rozvrhla mu vrchnost „milostivě“ jeho povinnosti na více dní, takže sice de iure odpracoval tři robotní dny, ale de facto to bylo pět nebo i šest dnů. Kolik času mu zbývalo na  vlastní hospodářství, z  kterého měl zajistit obživu své rodině i prostředky na požadované platby? K tomu ho ještě vrchnost nutila odebírat různé věci jenom od  ní – od  obilí přes sýry a  pivo až třeba po  dřevo a  látky. Byly nejen většinou nekvalitní, ale především dražší, než byla obvyklá cena na trhu. Stejně tak museli poddaní povinně nabídnout své přebytky přednostně vrchnosti za jí stanovené ceny. Někde byli poddaní vedle roboty povinni také příst len či vykonávat jiné práce. A  aby vše bylo náležitě ošetřeno, začala jednotlivá panství na přelomu 17. a 18. století vydávat vlastní poddanské řády s  krutými ustanoveními – kdo odmítne poslušnost, přijde o svůj majetek, bude potrestán na těle a ve zvlášť nebezpečných případech buřičství i na hrdle. Útěky poddaných z  panství, které začaly již po třicetileté válce, v nových a ještě těžších podmínkách sílily. Z  příhraničních oblastí většinou mířili lidé do  Slezska, Saska či Uher, ale stále vzrůstal i  počet tuláků a  žebráků obcházejících města i vesnice a hledajících jakoukoliv práci. Nic nepomáhaly různé patenty proti takovému „neřádstvu“ ani použití poměrně ostrých prostředků a  trestů, vyděděnců žijících i  se svými rodinami z milodarů i krádeží přibývalo. Po Čechách a Moravě však nebloudili jen tuláci a žebráci hovořící česky, ale i chudáci z Rakous a dalších zemí habsburské monarchie – i oni původně žili na venkově a  hospodařili na  svém políčku, ale z  různých důvodů odešli nebo byli vyhnáni do  nejistoty. Tito lidé už kromě bídného života neměli co ztratit a přidat se k zbojnické nebo jiné družině pro ně bylo vlastně štěstím. O jak velký problém šlo, dokládá několik čísel – při první tzv. generální vizitaci v květnu 1724,

(18)


při níž měli být pochytáni tuláci a žebráci a posláni do svých rodišť, bylo jen v Čechách pochytáno na dva tisíce takových osob a je pravděpodobné, že přinejmenším stejnému počtu se podařilo uniknout. Všem byly odebrány děti mladší 14 let, které skončily nejprve v nalezincích a později v tzv. donucovacích pracovnách a manufakturách, kde dřely za  bídné ubytování a  ještě bídnější stravu. Nelze se divit, že se snažily uprchnout a pomstít se i na těch, kdo za jejich krutý úděl nenesli sebemenší vinu. Situace byla opravdu neudržitelná a  hrozil nový velký výbuch nespokojenosti poddaných. Proto byl v roce 1717 vydán nový robotní patent, v  němž se přiznávala jako důvod přijetí nové úpravy potřeba zamezit neshodám a bojům mezi vrchností a poddanými. Jako vždy byla větší přísnost na chudé – srocování poddaných bylo přísně zakázáno „pod ostrým trestáním, jak na  těle, tak dle povahy na  hrdle“. Kdo si chtěl stěžovat na svou vrchnost, měl tak učinit nejprve u ní a až potom se směl obrátit výše. Pokud to někdo zkusil, dostal hned pořádný výprask, skončil ve vězení nebo přišel o majetek – a pak si mohl stěžovat. Pokud patent přiznával, že poddaní „téměř nesnesitelnými, místem i přes celý týden trvajícími robotami tuze obtěžováni bývají“, pak proti tomu nic nepřinesl. Jen nově stanovil délku robotního dne: od východu slunce do jeho západu. A ustanovení, že vrchnost „nemá té moci míti“, aby nutila poddané k odběru vlastního zboží, nikdo nebral vážně. Je těžké pochopit, že pokud se v  této situaci našel někdo, kdo se postavil vrchnosti a bohatým, musel nutně získat sympatie utlačených? Spojovali s  ním větší naděje a  očekávání, než odpovídalo realitě, ale pro ně to často byly jediné naděje a  očekávání na  alespoň malé zlepšení svého těžkého života. Okrást a oloupit bohatého bylo přece spravedlivé, protože on přišel ke svému majetku okrádáním a útiskem chudých.

(19)


Nejstarší syn fojta z Janovic

Pečeť obce Janovice, kde se Ondráš narodil

Je ale čas vrátit se ke zbojníkovi jménem Ondráš a jeho osudům. Předchozími řádky jsme jen chtěli přiblížit čtenáři situaci na počátku 18. století a podhoubí, z  něhož mohlo zbojnictví vyrůstat a  sílit i získávat mezi lidmi takovou oblibu. V Beskydech zasahujících hned na tři území – Moravu, Slezsko a Uhry (resp. dnešní Slovensko) – se první zbojníci objevili již na počátku 17. století. Po třicetileté válce také tady docházelo k  útěku poddaných, kteří mířili přes Slezsko do Polska nebo Uher v naději, že tu najdou více štěstí. Hornatý kraj s rozlehlými lesy, které se jako důležitá překážka pro nepřítele nesměly příliš kácet, byl k útěku přímo ideální. Už k  roku 1612 máme zprávu z  Nové Vsi u  Frýdlantu nad Ostravicí, že několik místních mužů spolu s jistou Evou Chlopčíkovou zběhlo do hor ke zbojníkům. Zbojnice nakonec i se svými druhy skončila na popravišti v Těšíně. Za třicetileté války se na zboj dali především Valaši, kteří se už v roce 1621 vzbouřili proti své vrchnosti a po stažení před vojskem svou působnost rozšířili i  do  Uher. Odvážili se i  dost riskantních akcí – například v roce 1640 „hejtman Adamčík“ napadl až u Brna šedesát císařských rejtarů. Na jeho hlavu byla vypsána vysoká odměna 500 zlatých. Po  něm vedl skupinu Pavel Píšťálka z Trnavy, který dokonce připravoval útok na  pevný hrad Mírov. V  beskydských lesích však působili i „klasičtí“ zbojníci, zpravidla nepočetné skupiny, které okrádaly především obchodníky na cestách. Většinou se jednalo o mladé muže, kteří zběhli z panské služby a z poddanského poměru a  zbojnictví se pro ně stalo prostředkem obživy i možností pomsty. Na přelomu 17. a 18. století se zbojnictví rozšířilo především na  Frýdecku a  Žywieczku. V  roce 1697 se tu objevil jakýsi předobraz Ondráše – jmenoval se Matěj Klimczak (lidově Klimčok), říkalo se mu „hrabě beskydských hor“ a vyprávěla se o něm řada legend, které však rychle upadly v zapomně-

(20)


Kostelík zasvěcený sv. Jiří v Dobré, kde byl Ondráš pokřtěn

ní, protože ho vystřídal Ondráš. Tomu bylo v roce 1697 sedmnáct a celou svou „zbojnickou kariéru“ měl teprve před sebou. Podle matriky z  fary v  Dobré u  Frýdku se narodil 13. listopadu 1680 a  byl pokřtěn farářem Adamem Maxmiliánem Violinem. Jeho otcem byl Ondra, fojt z Janova (správně z Janovic), matka se jmenovala Dorota. Otec zasadil prý v  onen velký den, kdy se dočkal prvního syna, z  radosti lípu, která stávala poblíž fojtství a byla poražena v roce 1865. Jedna z  pověstí vypráví o  tom, že ve  chvíli narození Ondráše dopadla uprostřed silné bouře před vrata statku ohnivá koule na znamení, že na svět přišel ten, kdo se stane slavným. Janovice najdeme mezi Frýdkem-Místkem a Frýdlantem nad Ostravicí a v podhorské vesnici už slavného rodáka připomíná jen pamětní deska vsazená do  zdi zdejší restaurace, která vyrostla na místě bývalého fojtství. To vyhořelo v  roce 1891 do  základů, šlo o dřevěnou chalupu neboli dřevěnici či dřevěnku, jichž naštěstí zůstalo v beskydských osadách stále ještě dost, takže si lze udělat představu o tom, jak asi vypadal rodný dům slavného zbojníka. Fojt byl vrchnostenským úředníkem a  plnil podobné úkoly jako rychtář. Úřad mohl být se souhlasem vrchnosti prodán, obvykle i  s  domem, a  fojt a jeho rodina byli svobodnými lidmi bez robotních povinností a  poddanských dávek, ale fojt musel odvádět jiné platby. Obvykle se úřad dědil z  otce

(21)

0034990