NÁVRAT Z LOVU
Bretaň je velký kus skály, jímž končí Francie, na nejzazší špici kontinentu: Finis Terrae, říkají učenci. Oceán se u ní hlučně tříští. Lidé, kteří tady žijí, mají v žilách slanou vodu. Mně nebylo ani čtrnáct let, když jsem poprvé vyplul na lov na moře. Bylo to uprostřed zimy. A vůbec nevadí, že to byla skořápka, nevadí, že jsem celé dny a noci kuchal ryby s rukama v ledové vodě, nevadí mi ponižování, nevadí hrubosti a zlomyslnosti té prokleté posádky a jejího napůl šíleného kapitána, to všechno nevadí, hlavně že jsem se vrátil živý. Třásl jsem se jako osika a zuby mi cvakaly, ale byl jsem naživu. Jakmile jsme přistáli, položili mě do vozu na lůžko z chaluh, kde byla mou jedinou společností hromada ryb s kulatýma očima, a jelo se! Moje plíce lapaly po vzduchu jako starý splasklý měchýř. Byla už tma, když mě rychle položili před dveře farmy. Byla chladná, hvězdnatá noc. Matka nemohla uvěřit, že mě vidí vracet se v tomto stavu. Budižkničemu, řekl by otec. Faktem je, že už jsem se k ničemu moc nehodil. Odjel jsem malý a neduživý, ramena jsem neměl širší než sardinka, a když jsem se vrátil, nestál můj ubohý kapitál za zlámanou grešli a můj stav nenechával nikoho na pochybách, že mám jen malou naději přežít zimu. Můj otec byl silnější a mnohem hlučnější než stádo opilých oslů, což mu nezabránilo v tom, aby nepřepadl přes palubu. Už je to dost dlouho, co plave v temných vodách, 7