Issuu on Google+

NÁVRAT Z LOVU

Bretaň je velký kus skály, jímž končí Francie, na nejzazší špici kontinentu: Finis Terrae, říkají učenci. Oceán se u ní hlučně tříští. Lidé, kteří tady žijí, mají v žilách slanou vodu. Mně nebylo ani čtrnáct let, když jsem poprvé vyplul na lov na moře. Bylo to uprostřed zimy. A vůbec nevadí, že to byla skořápka, nevadí, že jsem celé dny a noci kuchal ryby s rukama v ledové vodě, nevadí mi ponižování, nevadí hrubosti a zlomyslnosti té prokleté posádky a jejího napůl šíleného kapitána, to všechno nevadí, hlavně že jsem se vrátil živý. Třásl jsem se jako osika a zuby mi cvakaly, ale byl jsem naživu. Jakmile jsme přistáli, položili mě do vozu na lůžko z chaluh, kde byla mou jedinou společností hromada ryb s kulatýma očima, a jelo se! Moje plíce lapaly po vzduchu jako starý splasklý měchýř. Byla už tma, když mě rychle položili před dveře farmy. Byla chladná, hvězdnatá noc. Matka nemohla uvěřit, že mě vidí vracet se v tomto stavu. Budižkničemu, řekl by otec. Faktem je, že už jsem se k ničemu moc nehodil. Odjel jsem malý a neduživý, ramena jsem neměl širší než sardinka, a když jsem se vrátil, nestál můj ubohý kapitál za zlámanou grešli a můj stav nenechával nikoho na pochybách, že mám jen malou naději přežít zimu. Můj otec byl silnější a mnohem hlučnější než stádo opilých oslů, což mu nezabránilo v tom, aby nepřepadl přes palubu. Už je to dost dlouho, co plave v temných vodách, 7


dost dlouho na to, aby oči mé matky zrudly pláčem. A moje matka plakala zřídkakdy. Dva roky chodila každou neděli do kostela a zapalovala tam svíčku. Pak sešla na břeh, posadila se na skálu a čekala na něj. Zůstávala tam celé hodiny, s očima přivřenýma a tváří vystavenou větru. Jako kdyby mohl vystoupit z moře! Když matce oči konečně oschly, přestala se modlit. Spoléhala na mě, že převezmu štafetu. Poslala mě jako plavčíka na Jamais content. Dělal jsem, co jsem uměl. Nůž, dřeváky a celé hodiny škrábat a kuchat ryby, se žaludkem na vodě a beze spánku. Jasně se ukázalo, že se na námořníka nehodím, ale vrátil jsem se v tak mizerném stavu, že už mě pevnina možná nebude chtít! Bylo mi rovných čtrnáct, přišel jsem na svět spolu s novým stoletím. Protože co se tím tady změní, když se přehoupne jedno století do druhého? Žijeme podobně jako předtím a neblahořečíme nebesům, máme-li všechny důvody je proklínat. Když moje matka konečně pochopila, koho má před sebou, že ta potácející se postava jsem skutečně já, Gwen, její syn, a žádný bledý duch v námořnické blůze s příliš dlouhými rukávy, zakryla si rukou ústa a oblak jejího dechu zahalil téměř celou její tvář. Vzala mě do náručí, odnesla mě do postele, přiložila do krbu dvě polena, zavinula se do šátku a utíkala pro kněze. Jedna ztracená duše v rodině té ubohé ženě stačila, nechtěla navíc ztratit i tu moji. Bušila na dveře tak dlouho, až faráře probudila. Ten chlapík, který spal jako dřevo, rozhněvaně vyhlédl z okna. Moje matka ho prosila, aby si pospíšil, ale on ji poslal k čertu. Přece se nepotáhne v tak studenou noc přes celou farnost, dobrý Bože, aby dal poslední pomazání nějakému usmrkanci! Museli jsme proto čekat až do rána, aby se nám dostalo jeho ctěné návštěvy. Matka uvařila kávu a upekla ze zbytku mouky koláč. Viděl jsem, jak náš kněz sklání hlavu s tím smutným výrazem, kterým provázel nedostatek vkusu a jazykové prohřešky. Stěží se přiblížil k mé posteli. Moje třesoucí se tělo v něm nevzbuzovalo žádnou lítost, pro něj už 8


být mladý a tak nemocný byl sám o sobě velký hřích. Spěšně se pokřižoval, sedl si ke koláči a popíjel kávu. Mezi dvěma doušky vyčetl mé matce, že málo chodí do kostela. Konečně hlomozně zvedl ze židle své panděro, povzdechl si a řekl, že se vrátí, až ta moje malá komedie bude opravdu vážná. Kam bychom prý došli, kdyby se každý nachlazený námořník vracel na pevninu, aby se vysmrkal? Správný Bretonec buP dře, nebo chcípne. A neleží v posteli jako nějaká slečinka. Když odešel, matka si odplivla. Dva dny a dvě noci seděla u mé postele. Pak se rozhodla, že zavolá starého Braze. Ten mě z toho dostal. Lépe nevědět jak. Přicházel každý den po celý měsíc. Celou tu dobu jsem byl při vědomí tak hodinu nebo dvě denně. Plul jsem mezi dvěma vodami jako můj otec, hodně daleko, vydán jim napospas. Cítil jsem, jak se kolem mě pohybuje jakýsi stín, otevírá mi ústa a lije mi do nich horkou tekutinu, odříkává nesrozumitelné věty a přikládá mi na spánky a čelo velké kostnaté prsty. Když jsem se konečně znovu postavil na nohy, matka starému Brazovi řekla, že mu nemá čím zaplatit za péči, kterou mi věnoval. Ranhojič se zamyslel a pak navrhl, že by mě vzal na rok, kromě nedělí, k sobě do služby. Za to by mé matce dával jedno sou měsíčně. Připomněl jí, že to je víc, než bych mohl vydělat, kdybych zůstal doma. Matka si s ním plácla. Mě se nikdo na názor neptal. Nejspíš jsem byl příliš slabý, než abych nějaký vůbec měl.

9


STARÝ BRAZ

Tvořili jsme podivný pár, starý Braz a já. Když jsme kráčeli po cestách, držel mě za rameno, protože byl slepý. Kašlali jsme oba skoro stejně. Občas jsme se museli zastavit a třásli jsme se jak osiky. Myslím, že na nás dva musel být pohled, jak jsme tam tak kašlali, ohnutí jako zavírací nůž. Proto mi začali říkat Kašlavec. Gwen Kašlavec. Jak se počasí zlepšovalo, trochu se to zmírnilo. Možná také díky péči starého Braze. Starý Braz byl osobnost. Se svou shrbenou postavou, čapíma nohama, dlouhým kostnatým obličejem lemovaným hustou bílou hřívou a kletbami, které trousil po celou cestu, vypadal jako šílenec. Vskutku nebylo dobré ho potkat, když jste ho neznali. Protože na vás upřel své vyhaslé oči prudkým pohybem hlavy, který lze vidět jen u nočních ptáků, a vy jste se nedokázali ze zajetí jeho mrtvých zornic pod hustým obočím vymanit. Neznal jsem nikoho, kdo by si z něj dělal legraci. V noci by nahnal strach i Páblu. A já jsem přesvědčen, že i ten nejsmělejší kapitán z celé Bretaně, který dokázal přestát bouři bez mrknutí oka, by okamžitě sklopil zrak před starým Brazem, kdyby ho potkal v zatáčce cesty za svitu měsíce. Jeho dům stál na kraji vřesoviště. V místnosti, kde žil, skoro noře, tak byla tmavá, byla jediným přepychem plechová cukřenka, kterou mlčky přisunul k návštěvníkovi, když nabízel kávu. Moc jsme toho spolu nenamluvili. 10


Přitom ale neudělal krok, aby něco nemumlal. Člověk by řekl, že toho namluvil víc s rostlinami, zvířaty, oblaky a měsícem. TeP když už tu není a jeho chraplavý hlas se nerozléhá po rezavých kouscích půdy, bolestně si uvědomuju, jak mi ten neúnavný chodec chybí. Chodili jsme sbírat byliny za svítání. Říkal, že je to „jednoduché“, ale mně to připadalo „složité“. Utrhl jednu svýma uzlovitýma rukama, hrobovým hlasem řekl její název, promnul její list v prstech, strčil mi ho pod nos a přikázal mi, abych si zapamatoval její vůni. Nutil mě, abych si prohlédl všechny její části, počítal okvětní lístky nebo listové laloky, ochutnával šVávu. Za úplňku jsem musel vyrývat kořeny, které pak vařil nebo drtil na prach. Dělali jsme i věci, které nebyly tak čisté, s červy, všelijakými larvami, které se kroutily na hrubé soli, aby byly nakonec rozdrceny v hmoždíři. Nic pro něj nebylo nechutné, kromě lidské hlouposti, jak sám říkal. Učil mě „vidět“ nosem, špičkami prstů či jazykem. Žádal mě, abych mu popsal tvary mraků, což je nejtěžší věc na světě. Nevím, proč tomu přikládal takový význam. Místní lidé každopádně tvrdili, že dokáže přivolat krupobití. Říkal jsem tedy „koňská hlava“, „bavlněná koule“, „pavučina“. Dvakrát nebo třikrát jsem ho chtěl oklamat, nehrozilo riziko, že by se těch mraků dotkl prstem, aby si to ověřil. Vyneslo mi to pořádný výprask. Okamžitě vycítil, že lžu, a nepotřeboval mě vidět, aby mi uštědřil ránu, která by porazila vola. Ale nebyl to zlý člověk. Všichni se ho báli, ale každý se na něj mohl spolehnout. Měl „fluidum“ nebo „kouzlo“, aV už tomu budeme říkat jakkoli, zkrátka to tak bylo. Roztáhl ruce přímo nad částí těla nemocného, člověka nebo zvířete, to mu bylo jedno, a pomalu je posouval, a tato část těla začala téměř pálit, jak byla horká. Když léčení trvalo příliš dlouho, náhle obrátil oči v sloup a začal se třást. Pokaždé ho to vyčerpalo. Naprosto. Ale fungovalo to! Fungovalo! Tedy, abych pravdu řekl, někdy to nefungovalo. Řekněme, že jsme díky tomu měli co jíst. 11


Chcete příklady? Léontine, ta, co bydlí v domě u kapličky, si vykloubila rameno, když lezla po žebříku na jabloň a spadla. Starý Braz ji vzal za zápěstí, zatáhl za paži a vrátil rameno na místo, jen tak, lup! Hlasitě vykřikla a pak mu dala celý košík jablek. Jindy jsem byl svědkem toho, jak srovnal kosti v noze kulhavého telete, které naříkalo jak o život, než se rozběhlo, pravda, poněkud vratce, k vemenu své matky a nakonec sálo, jako by se nic nestalo. Na vlastní oči jsem viděl, jak utišil velkého koně šíleného bolestí a celého zpěněného, který bušil do země svými obrovskými okovanými kopyty. Léčil ho jen tím, to vám přísahám, že mu masíroval břicho. Ten kůň, to byla potvora, tři muži ho museli držet, takové měl bolesti, a jeho pán, který už se skoro smířil s tím, že ho odvede na jatka, se rozplakal, když ucítil, jak se koňova velká hlava tiskne k jeho rameni. Takových uzdravení byla spousta, jedno neuvěřitelnější než druhé, o některých mi jen vyprávěli. Dokázal „uhasit oheň“ u popáleného člověka, vyléčit migrénu i bolest za krkem. Nebál se jedovatých hub, znal lék na jedy, na bodnutí či kousnutí jedovatých živočichů. Za starým Brazem chodili i lidi z města, aby je léčil. Ve snaze pochopit jsem tiskl jeho ruce pevně ve svých, dlouho jsem je hladil, soustředil jsem se, vraštil přitom čelo, chtěl jsem také získat fluidum. Dovolil mi to. Po chvíli se rozesmál, smál se, až se rozkašlal. Kašlal čím dál víc. A pak koncem července odešel. Nebalil si zavazadlo na tu dalekou cestu dlouho. Já jsem spal v kuchyni na slamníku před krbem a on na druhé straně místnosti v uzavřené vysoké posteli, která vypadala jako skříň. A jak byl starý Braz hlučný! Hlasité hvízdání jeho ubohých průdušek budilo dojem, že každý večer je jeho posledním. Uslyšel jsem jeho hlas, vycházející mezi dvěma hvízdnutími z té bedny na spaní, ale byl tak slabý, že trvalo dlouho, než mě probudil. Zapálil jsem svíčku a otevřel okenici. Starý Braz ležel celý ztuhlý pod peřinou, byl 12


zpocený, rty měl vysušené jak pergamen, chroptěl a lapal po dechu. Namočil jsem hadřík a položil mu ho na čelo. Zvedl se na lokti, a tento prostý pohyb ho stál značné úsilí, ale když jsem mu chtěl pomoct, podrážděně to odmítl. Požádal mě o svou vestu. Tápavě ji prohledal, on, který obvykle používal tak úsporná gesta, a z kapsičky u vesty vyndal své hodinky, krásné stříbrné ryté hodinky. Vložil mi je do dlaně a sevřel ji ve své velké ruce. A pak klesl zpátky na polštář. Zůstali jsme tak hezkou chvíli, s rukama sevřenýma kolem toho malého mechanického srdce, zatímco to jeho postupně utichalo. Náhle jeho ruka sklouzla a já cítil váhu předmětu, jehož řetízek mi proklouzl mezi prsty. V té chvíli mi dopadla na ruku první slza. Náš kněz pronesl zvláštní smuteční řeč: „Žádná mše za otce Braze. V mé farnosti ani v žádné jiné!“ Kněz a starý Braz se odjakživa měli rádi jako pes a kočka. A teP mohl kněz nadávat po libosti. „Nechci toho ranhojiče na svém hřbitově. Nedovolím, aby ostatky Páblova služebníka zneuctily posvátnou půdu! AV ho pohřbí jinde!“ Malá skupinka farníků, z nichž dobrá polovina byla ještě naživu díky léčbě mrtvého, tísnící se před kostelem, se křižovala na znamení souhlasu. „Vy všichni se mějte na pozoru. Ten ranhojič vám dával vypít čarodějné nápoje z Luciferových bylin. Ale když člověk stoluje s Páblem, musí si vzít lžíci s dlouhou rukojetí, jinak,“ ukázal na ně prstem, „vás dostane!“ Farníci se zachvěli hrůzou. Farář hlučně zabouchl těžké dveře božího domu. „AV se o něj postará Ankou, aV si ho odveze ve svém prokletém voze, abychom ho měli z krku!“ Jakmile postavy v černém uslyšely to strašné slovo, Ankou, rozprchly se do ulic vesnice a žehnaly se křížem. Švábi nezalézali do škvír podlahy rychleji. Tohle by starého Braze rozesmálo, protože on už všechno zařídil pěkně dávno. Mís13


to vybrané pro jeho hrob, cena náhrobku a mzda hrobníka, vše bylo spočítáno, zaplaceno a uloženo u notáře v zapečetěné obálce, která obsahovala i jeho závěV. A tak jsem se v sobotu 1. srpna 1914 stal já, Gwen Kašlavec, stár čtrnáct a půl roku, vlastníkem domu s doškovou střechou a několika jiter půdy ležící ladem, kde křičela káňata a štěkaly lišky, zatímco celá země se chystala na nejstrašnější, nejzuřivější a nejvražednější válku, která klíčila v jejích útrobách. Protože sotva uložili starého Braze do země, rozezněly se zvony na všech kostelech, aby oznámily všeobecnou mobilizaci, a já jsem přesvědčen, že tato hlasitá litanie vyslaná k nebesům se ponořila hluboko do moře jako bolestná hrouda a probudila mořské příšery, které tu spaly celá staletí. Následující dny byly zvláštní. Oznámení na radnici, četníci tlačící svá kola až do nejodlehlejších statků, koně shromáždění na tržištích a velké skupiny mužů s tornami přes rameno, mířící k nejbližšímu nádraží. I moje matka odešla, majitel prodal statek, kde bydlela, a ta ubohá žena by za nic na světě nešla žít se mnou pod střechu čaroděje. Dvě ženské ruce a já, který jsem se stěží držel na nohou, to každopádně nestačilo k obdělávání půdy. Našla si místo v továrně ve velkém městě. A tak se celý venkov vylidňoval. Všude vládlo vzrušení jako v neděli o jarmarku, ulice byly vyzdobené vlajkami. Starý Braz vycítil, že se blíží velký zvrat, a skřípal zuby. Zlobil se celý červenec. Každý se snaží ze všech sil dostat se jako první do toho kotle, říkal, a na celém světě bychom těžko našli jediného rozumného člověka, jenž by kráčel opačným směrem. A přitom právě jeho považovali za šílence! Chodil jsem po domě jak lev v kleci. Jak už jsem řekl, nebyl nijak velký, a zařízení bylo skromné. Nebyl tu žádný dvůr, žádná kráva, žádná koza ani žádné záhony se zeleninou, tím se starý Braz nezatěžoval, platili mu v naturáliích. Bylo tu jen trochu brambor, soudek moštu, tři svazky cibule, hrnek másla, trochu sušené slaniny, pár svíček, troška tabá14


ku, krabice kávy. Láhev alkoholu, jímž si omýval ruce, a jeho „lékárna“, pečlivě srovnaná ve skříni. To bylo všechno. Usmál jsem se při představě starého Braze v jeho doupěti, podobného mořskému vlku v jeho kocábce, který má jen takové zásoby, aby vydržel do příštího přístavu.

15


LOVECKÉ ŠTĚSTÍ

Těžko říct, kdy potíže začaly, ale postupně jsem pochopil, že tohle všechno, ta chatrč a drobné melouchaření, je ještě příliš dobré pro povaleče, jako jsem já. Hrobník se pochlubil, že mu starý Braz zaplatil víc, než kdyby pohřbil prefekta. Takže ten ranhojič je bohatý! Plížili se v noci kolem oploceného pozemku. Zkoumali zeP kolem zahrady a proklepávali ji palicí. Ráno jsem nacházel uvolněné kameny, jámu ve dvoře, polena pod přístřeškem rozházená. Starý Braz přece musel mít nějaké úspory, nebo aspoň „něco“ někde schované – třeba poklad, kdo ví? „Lidská hloupost,“ odpověděl by. Dny ubíhaly za střelby pušek. Tam na hranicích začal onen velký špinavý tanec. Špičaté přilby prolomily naše linie a naši se teP bili na dostřel Paříže. Hekatomba. A tisíce ubohých chlapců pokosených jako obilí. Tady aspoň život pokračoval. Chodil jsem klást oka do křoví, abych chytil jednoho nebo dva králíky, protože potraviny starého Braze už docházely. Po několika neúspěšných pokusech jsem konečně chytil jednoho chlapíka s dlouhýma ušima. Ale jedna věc je chytit tahle zmítající se zvířátka a druhá strčit je do hrnce. Zatímco jsem uvolňoval oko svírající nohy mé večeře, o kousek dál na mě čekali dva chlápci rozhodnutí využít šVastné náhody. Lov tvoří takové náhody. Dva mizerové, dva surovci s mozky velikosti hrášku a rukama jako lopaty. Velký Loïc Kermeur z farmy Essartových a Yvon Ryšavec, syn kováře Ben16


0034962