Issuu on Google+

KAPITOLA PRVNÍ Historie

Jeden z hlavních argumentů proti politice Biafřanů a na podporu nigerijského válečného tažení k jejich rozdrcení spočívá v tom, že odtržení Biafry zničilo jednotu spokojeného a harmonického státu, který se teď generál Gowon z Nigérie snaží obnovit. Ve skutečnosti nebyla Nigérie během dlouhého předkoloniálního období nikdy sjednocená a během šedesáti let kolonialismu a třiašedesáti měsíců první republiky tuto elementární nejednotnost zakrývalo jen tenké pozlátko. Třicátého května 1967, kdy se Biafra odtrhla, nebyla Nigérie spokojená ani harmonická, pět předcházejících let se potácela od jedné krize ke druhé a třikrát se dostala na pokraj rozpadu. Ačkoli záminky byly ve všech případech politické, základní příčinu představovalo kmenové nepřátelství uvnitř tohoto početného a umělého národa. Nigérie byla od samého počátku slepencem národností, vytvořeným kvůli zájmům a ku prospěchu evropské velmoci. První Evropané, kteří se objevili v  dnešní Nigérii, byli cestovatelé a  objevitelé, jejichž vyprávění pak přilákalo ­otrokáře. Kolem roku 1450 začali portugalští piráti kupovat od domorodých králů na pobřeží zdravé mladé otroky 13


a ­obchodovat s  nimi. Zpočátku je vyměňovali za zlato na Zlatonosném pobřeží a později je se značným ziskem odesílali do Nového světa. Po Portugalcích přišli Francouzi, Holanďané, Dánové, Švédové, Němci, Španělé a Britové. Zatímco evropští otrokáři bohatli, Afričané založili několik dynastií, které vzkvétaly díky roli zprostředkovatelů, především na ostrovech Lagos a  Bonny. Pobřežní králové bránili pronikání Evropanů do vnitrozemí. Postupně se kromě otroků začalo obchodovat také s dalšími komoditami, zejména palmovým olejem, dřevem a slonovinou. V roce 1807 Britové postavili otrokářství mimo zákon a britští námořní velitelé až do poloviny století dohlíželi na pobřežní obchod, aby zajistili dodržování zákazu. Obchodníci, kterým nezbylo než se zaměřit na jiné zboží, již neměli důvod platit domorodým potentátům a vyžadovali povolení zamířit do vnitrozemí a jednat přímo s výrobci. To vedlo ke třenicím s pobřežními králi. Kolem roku 1850 na pobřeží začalo úřadovat několik britských konzulů a Britové začali pronikat na sever od Lagosu do dnešní západní Nigérie. Nejpozoruhodnější z  těchto obchodníků byl sir George Goldie. Tomuto svéráznému průkopníkovi se kolem roku 1879 podařilo sjednotit britské obchodníky podél pobřeží do bojového sdružení nikoli proti Afričanům, ale proti Francouzům, kteří byli jejich přirozenějšími rivaly. Společně s  místním konzulem Hewettem usiloval o  to, aby zakročila britská vláda a  prohlásila území Olejových řek (Oil Rivers) a Dolního Nigeru za britskou kolonii. Liberální vláda však otálela, neboť zakládání kolonií na takových místech považovala za ztrátu času. Odmítla sice doporučení Královské komise pro západní Afriku z  roku 1875 ke stažení ze stávajících kolonií, ale nehodlala ani budovat žádné další. Goldie tedy pět let bojoval na dvou frontách – s francouzskými obchodníky, kteří se nakonec v  roce 1884 podvolili jeho nátlaku, a  proti apatii v  sídle britské vlády na Whitehallu. 14


V roce 1884 se však nálada v Evropě změnila. Německý kancléř Bismarck, který se do té doby stavěl k  myšlence západoafrických kolonií stejně vlažně jako britský premiér Gladstone, svolal Berlínskou konferenci. V témže roce Německo obsadilo Kamerun východně od dnešní Biafry. Účelem konference bylo umožnit Bismarckovi podpořit francouzské a belgické požadavky na ukončení britského působení v Konžské pánvi – šlo o činnost baptistických misionářů a obchodníků z Manchesteru a Liverpoolu. Kancléř dosáhl svého; na konferenci bylo dohodnuto, že oblast Konga bude spravovat Svobodný konžský stát pod nadvládou Belgičanů. Aby francouzsko-německá spolupráce nezašla příliš daleko, konference bez většího váhání svěřila řeku Niger do britské péče. Goldie se konference účastnil jako pozorovatel. Výsledkem byla úmluva, podle níž měla být kterákoli evropská země, jež měla vážný zájem o kteroukoli africkou oblast, uznána za mocnost spravující tuto oblast, pokud prokáže, že její vláda je skutečná. Britové však nadále váhali se zakládáním dalších kolonií. Proto Goldieho společnost obdržela v roce 1886 „pověřovací listinu“. Následujících deset let Goldie postupoval na sever a rozšiřoval oblast svého monopolu, obklopen zprava Němci v Kamerunu a zleva Francouzi v Dahome. Větší obavy měl Goldie z  Francouzů vedených rázným Faidherbem, jehož Goldie podezříval, že se chce z Dahome vydat k Čadskému jezeru a spojit se s Francouzi mířícími na sever z Gabonu. V roce 1893 Goldie téměř na vlastní pěst přesvědčil Němce, aby z  Kamerunu pokračovali severně k  Čadskému jezeru, čímž Francouzům zabránil v propojení území a ochránil své východní křídlo. Mezitím však Faidherbeovi Francouzi zabrali celé Dahome a tlačili se na východ do dnešní Nigérie. Goldie neměl dost lidí ani prostředků, aby jim v postupu zabránil, a tak se s naléhavou prosbou obrátil na Londýn. V  roce 1897 britská vláda vyslala na místo sira Fredericka Lugarda, vojáka a úředníka, který již sloužil v Ugandě a  Ňasku. Lugard během jednoho roku vypudil Francouze 15


z Nigérie a hrozila válka s Francií. Nigerskou krizi urovnala anglicko-francouzská dohoda z  června 1898, která v  hrubých rysech stanovila hranice nové země. Británie získala kolonii. Neobsadila území vojensky, ani je příliš neprozkoumala. Země neměla jméno, a tak pro ni budoucí lady Lugardová vymyslela název – Nigérie. Byla to země značně rozrůzněná klimaticky, územně i etnicky. Od šest set padesát kilometrů dlouhého pobřežního pásu neprostupných mokřin a mangrovníků se do vnitrozemí táhl hustý deštný prales, široký od sto padesáti do dvou set padesáti kilometrů. Tento kraj, později označovaný jako jižní Nigérie, rozdělovala na východní a západní oblast řeka Niger, směřující na jih od soutoku s  řekou Benue u  města Lokoja. V  jihozápadní části země převládali Jorubové, národ s  dlouhými dějinami velmi rozvinutých království. Protože Britové do země pronikali přes Lagos, evropská kultura nejprve dospěla k Jorubům a dalším kmenům na západě. Jihovýchod obývala směsice národů, z nichž vynikali Igbové, žijící na obou březích Nigeru, ale hlavně východně od řeky. S ohledem na budoucí rychlý pokrok, díky němuž předstihli jiné etnické skupiny v Nigérii z hlediska rozvoje v evropském stylu, je paradoxní, že Igbové a další východní národnosti byly v roce 1900 považovány za zaostalejší než ostatní. Severně od deštného pralesa se táhne zalesněný kraj, přecházející v savanu a step a posléze v polopoušť a buš. Podél jižního okraje této rozlehlé oblasti se rozprostírá střední pás, obývaný početnými nehauskými národy vyznávajícími pohanská a animistická náboženství, které přesto byly vazaly hauské/fulbské říše. Samotný sever náležel Hausům, Kanurům a také Fulbům, kteří se sem dostali při dobyvačných výpravách jižním směrem ze Sahary, přičemž s sebou přinesli své muslimské náboženství. Lugard strávil tři roky podrobováním severu, během nichž s  nepočetnými jednotkami vítězil nad jedním drobným emirátem za druhým. Nejhouževnatější odpor kladl 16


sultanát Sokoto. Ačkoli fulbské jednotky byly početnější, Lugard se spoléhal na převahu palebné síly, což básník Hilaire Belloc vyjádřil dvojverším: „Ať se situace jakkoli vyvine, my máme kulomety a oni ne.“ Lugardovy opakovací pušky rozstřílely sultánovu jízdu a  poslední bašta fulbské moci na hauském území padla. Lugard propojil riskantní podniky obchodníků a misionářů s nefalšovaným imperialismem. Přesto jeho říše nebyla v severní Nigérii první. V letech 1804 až 1810 muslimský učenec a reformátor Osman dan Fodio vedl džihád (svatou válku) proti hauským královstvím a podrobil je svým fulbským krajanům. Tažení, které začalo jako křížová výprava proti nábožensky vlažným muslimům, se změnilo v boj o půdu a moc. Fulbská říše se rozšířila na jih do jorubských krajů. V letech 1837 až 1840 džihád narazil na postup Britů od Lagosu na sever a zastavil se u měst Ilorin a Kabba. Území na sever od této hranice bylo prohlášeno za severní Nigérii, která zabírala tři pětiny rozlohy země a žilo zde přes padesát procent obyvatelstva. Výrazná převaha severu se stala jedním z faktorů, které později znemožnily vytvoření skutečně vyvážené federace. Během bojů s  Lugardem se emírové většinou nemohli spoléhat na podporu hauských poddaných, kteří dodnes tvoří velkou většinu obyvatel severu. Když však Lugard zvítězil, rozhodl se ponechat emíry u  moci a  spravovat zemi jejich prostřednictvím, nikoli je zničit a vládnout přímo. Zřejmě neměl jinou možnost; jeho síly byly slabé, podpora z Londýna nestála za řeč a rozlehlé území by si vyžádalo stovky správců. Naproti tomu emírové disponovali celostátní administrativou i využitelnými soudními a finančními strukturami. Lugard emírům dovolil zůstat u moci (po jistých reformách) a dohlížel na ně z dálky jako nejvyšší vládce. Nepřímá vláda měla své výhody. Byla levnější, pokud šlo o britské pracovní síly a investice, a odehrávala se v míru. Zároveň však zakonzervovala feudální uspořádání, stvrdila represe ze strany emírů a  jejich pověřenců, prodloužila 17


n­ eschopnost severu pokročit do moderního světa a překazila pokusy o zavedení parlamentní demokracie. Lugard zřejmě předpokládal, že samospráva začne na úrovni vesnické rady a přes kmenovou a oblastní radu povede k zastupitelské celostátní vládě. Byla to hezká teorie, která neuspěla. Emírům a jejich dvořanům totiž stejně jako všem feudálním potentátům záleželo především na tom, aby si za pokud možno neměnných podmínek udrželi moc. Proto se stavěli proti všemu, co by mohlo přinést změnu a pokrok. V tomto směru pro ně největším ohrožením bylo masové vzdělání. Ne náhodou se v roce 1960, kdy padesátimilionová Nigérie získala nezávislost, na severu s polovinou obyvatel země nacházelo jednačtyřicet středních škol, zatímco na jihu jich bylo 842; první absolvent univerzity ze severní části země titul získal pouhých devět let před vyhlášením nezávislosti. Pro emíry bylo západní vzdělání nebezpečné, a tak se ze všech sil snažili omezit je na vlastní děti a potomky aristokratů. Naproti tomu na jihu, kam proudili misionáři coby předchůdci masového vzdělání, brzy zavládl hlad po vzdělávání ve všech podobách. V roce 1967, kdy se východ země odtrhl, v této části Nigérie žilo víc lékařů, právníků a inženýrů než v kterékoli jiné zemi černé Afriky. Misionářské působení na severu, jež mohlo oblast posunout do dvacátého století, Lugard prakticky zastavil na žádost emírů, kteří si nepřáli křesťanské apoštoly severně od Kabby. Během šedesáti let od Lugarda po nezávislost se rozdíly v náboženských, sociálních, historických a morálních hodnotách mezi severem a jihem a propast ve vzdělání a technice nejen nezmenšovaly, ale naopak rozšiřovaly, až zcela vyloučily životaschopnost sjednocené země vedené jednou z těchto částí. V roce 1914 lord Lugard sever a jih z důvodů snadnější správy spojil – přinejmenším na papíře. „Kvůli co nejmenším administrativním nepokojům“ (jeho vlastní slova) ponechal obrovský sever netknutý a prakticky vznikly dvě oddě18


lené vlády. Zároveň Lugard prosadil svou teorii nepřímého vládnutí, která na severu tak výborně fungovala, ale na jihu selhala, zejména v jeho východní části obývané Igby. Britům se natolik zalíbila myšlenka místních náčelníků, že se je pokoušeli ustanovovat v  krajích, kde žádní nebyli. Nepokoje ve městě Aba v  roce 1929 (Aba se nachází uprostřed kraje Igbů) byly částečně vyvolány odporem vůči „dosazeným náčelníkům“, jež místní obyvatelstvo navzdory britskému nátlaku odmítalo přijmout. Nebylo obtížné vnutit nový řád obyvatelům severu, zvyklým na bezvýhradnou poslušnost, avšak východ vyžadoval jiný přístup. Celá tradiční struktura východu je prakticky imunní vůči diktatuře, což je jeden z  důvodů současné války. Obyvatelé východu trvají na tom, aby s nimi bylo probíráno všechno, co se jich týká. Taková rozhodnost se sotva mohla koloniálním správcům zamlouvat a  obyvatelé východu kvůli ní byli označováni za „povýšence“. Zato sever si Angličané oblíbili; podnebí je horké a suché, na rozdíl od vlhkého a malarického jihu, život ubíhá zvolna a  nevzrušeně, pokud jste shodou okolností Angličan nebo emír; krajina je malebná a lid poslušný a nenáročný. Protože obyvatelé severu nedokázali řídit nově vzniklé úřady a továrny, muselo přijet mnoho britských úředníků a techniků – také proto dnes v Londýně existuje energická a  hlasitá pronigerijská lobby bývalých státních úředníků, vojáků a správců, kteří Nigérii zaměňují se svou milovanou Severní oblastí. Společenskou propast způsobenou severní apatií vůči modernizaci však nemohli vyplnit jen Britové. Bylo třeba obsadit pozice nižších úředníků a  manažerů, účetních, spojovatelek, strojníků, mašinfírů, zaměstnanců vodáren, pokladních, dělníků a prodavačů, které nedokázali zastávat lidé ze severu. Za prací přišel značně omezený počet Jorubů ze Západní oblasti jihu. Většinu míst zaujali podnikavější obyvatelé Východní oblasti. Do roku 1966 se do Severní oblasti přesunulo odhadem 1 300 000 obyvatel východu, především Igbů, a dalších asi půl milionu našlo práci a bydlení 19


v Západní oblasti. Rozdíly ve stupni asimilace jednotlivých skupin byly obrovské a poskytují jistou představu o „jednotě“ Nigérie pod pláštíkem propagandy. Na západě byla asimilace lidí z východu úplná; bydleli na stejných ulicích jako Jorubové, stýkali se s nimi při společenských příležitostech a jejich děti chodily do stejných škol. Na severu na přání místních vládců, proti němuž Britové nic nenamítali, museli všichni jižané, z východu i ze západu, obývat takzvané cizinecké čtvrti neboli sabon gari, jakási ghetta vně městských zdí. V těchto ghettech vládl čilý ruch, ale hauští krajané usilovali o omezení vzájemných kontaktů na minimum. Školství bylo segregované a dvě naprosto odlišné společnosti existovaly vedle sebe, aniž se Britové pokoušeli o jejich postupnou integraci. Období let 1914 až 1944 lze popsat velmi stručně, neboť britské zájmy v  té době s  Nigérií souvisely jen okrajově. Nejprve přišla první světová válka, pak deset let poválečné rekonstrukce a posléze hospodářská krize. Nigérie z ní vytěžila krátké období prosperity, kdy dodávala suroviny pro závody ve zbrojení před druhou světovou válkou. V této době britská koloniální politika zůstávala tradiční a ortodoxní: udržování zákona a pořádku, podpora produkce surovin, vytváření poptávky po britském vývozu a  zvyšování daní pro zaplacení koloniální vlády. Teprve od roku 1945 do roku 1960, zejména v posledních deseti letech tohoto období, byl podniknut seriózní pokus o  sestavení plánu pro nezávislost. Tento pokus měl katastrofální začátek, z  něhož se nikdy zcela nevzpamatoval. Oním špatným začátkem byla Richardsova ústava. V letech 1944 až 1945 guvernér sir Arthur Richards, dnes známý jako lord Milverton, muž, který si podle dobových vyprávění navzdory své hluboké lásce k severu nedokázal získat zvláštní oblibu, podnikl okružní cestu po zemi a zjišťoval místní názory na ústavní reformu. Na severu pochopil, že tamní obyvatelé o  spojení s  jihem nestojí a  že s  jejich míněním nic nezmůže. Sever s  reformou souhlasil jedině 20


za podmínek, že (1) bude v nové ústavě zachován princip nezávislého regionálního rozvoje a  (2) sever obsadí skoro padesát procent křesel v zákonodárném sboru (sever 9, západ 6, východ 5). Odpor severu proti sloučení s jihem, vyjádřený mnohokrát již dříve, zformuloval v roce 1947, kdy byla vyhlášena Richardsova ústava, jeden ze severních předáků Mallam Abubakar Tafawa Balewa, pozdější předseda nigerijské vlády. Ten řekl: „Nepřejeme si, pane, aby jižní sousedé zasahovali do našeho rozvoje… Rád bych zdůraznil, že kdyby se Britové v této fázi z Nigérie stáhli, severní lid by pokračoval v přerušeném zabírání území až k moři.“ V  roce 1947 se Nigérie z  jednotného státu s  ústředním zákonodárným sborem změnila v unii tří regionů, Východní, Západní a Severní oblasti. Lord Milverton se od vypuknutí války mezi Nigérií a Biafrou zasazoval ve Sněmovně lordů o nigerijskou jednotu, přičemž zřejmě opomínal skutečnost, že právě jeho ústava zasela sémě regionalismu, který Nigérii zahubil. Poté, co sever projevil svůj názor, byl stát o třech oblastech nejhorší možnou alternativou, pokusem o sloučení nesmiřitelných protikladů. Seveřané na situaci nahlíželi v jistém smyslu realističtěji. Jejich vůdcové se netajili separatistickými sklony. Po Richardsovi přišel sir John Macpherson, který zavedl novou, prakticky unitární ústavu. Bylo však pozdě. Sever již zjistil, že bude-li vyhrožovat odtržením od Nigérie (jehož se Britové obávali), může prosadit svou, a Macphersonova ústava z roku 1954 byla v roce 1954 nahrazena novou konstitucí. Na různých regionálních konferencích, které Macpherson svolal v  roce 1949, severní delegáti požadovali padesátiprocentní zastoupení severu v ústřední vládě a na generální konferenci v Ibadanu v lednu 1950 emírové Zarii a Katsiny oznámili, že „pokud Severní oblast nedostane padesát procent křesel v ústředním zákonodárném shromáždění, požádá o oddělení od zbytku Nigérie na základě úmluv existujících před rokem 1914.“ Bylo jim vyhověno a severní dominance 21


v ústřední vládě se stala neodmyslitelnou součástí nigerijské politiky. Sever rovněž požadoval a  prosadil nejvolnější možnou podobu federace a netajil se přesvědčením, že spojení severu a jihu v roce 1914 byla chyba. Tento názor se táhne nigerijským politickým myšlením od konce druhé světové války po vyhlášení nezávislosti. V březnu 1953 severní politický vůdce Ahmadu Bello prohlásil v parlamentu v Lagosu: „Chyba z roku 1914 vyšla na světlo a já bych byl rád, kdyby se dál neprohlubovala!“ V autobiografii Můj život Bello vzpomíná na silnou severní tendenci k odtržení a dodává, že „působila velmi lákavě“. Přiznává, že jí nepodlehl ze dvou důvodů, přičemž ani jeden nesouvisel s nigerijskou jednotou, na níž trvali Britové. Prvním faktorem byla obtížnost vybírání celních poplatků na hranicích a druhým nespolehlivost přístupu k moři přes sousední nezávislou zemi. Do konferencí v roce 1953, jež předcházely čtvrté ústavě, sever názorově přešel od separatismu k  „uspořádání, které by regionům poskytlo největší možnou svobodu konání a jednání; uspořádání, které by snížilo pravomoci centra na absolutní minimum.“ Londýnský list Times o  těchto požadavcích informoval 6. srpna 1953: „Seveřané vyhlásili, že chtějí nekomplikovanou centrální agenturu, a zřejmě mají na mysli organizaci podobnou Východoafrické vysoké komisi. Avšak i vysoká komise spolupracuje s  ústředním shromážděním, zatímco severní Nigerijci vyhlásili, že žádný ústřední zákonodárný sbor nebude.“ Seveřané požadovali, očividně s  podporou drtivé většiny svých obyvatel, jakousi konfederaci nigerijských států. Stejné přání vyslovil plukovník Ojukwu, vojenský guvernér Východní oblasti, v Aburi v Ghaně 4. ledna 1967, když bylo třicet tisíc obyvatel východu zabito a  1  800  000 zahnáno zpátky na východ jako uprchlíci. I za těchto okolností v konfederaci viděl jen dočasné opatření do uklidnění situace. 22


0034932