1 Ptáček na klíček v úterý Šest prstů a čtyři ňadra
Vařil jsem v kuchyni špagety. V rozhlasu vysílali předehru k Rossiniho Strace zlodějce a já si do toho pískal. K vaření špaget ideální hudba. Vtom začal zvonit telefon. Chtěl jsem ho ignorovat. Špagety jsem měl téměř hotové a Claudio Abbado právě přiváděl Londýnský symfonický orchestr k hudebnímu vrcholu. Nakonec jsem se ale přece jen rozhodl ho vzít. Co kdyby mi volal nějaký známý, že má pro mě práci? Ztlumil jsem plyn a šel do obývacího pokoje zvednout sluchátko. „Dej mi deset minut,“ vybalila na mě nějaká ženská. Mám na hlasy lidí dobrou paměť, ale tenhle mi nic neříkal. „Promiňte prosím, koho voláte?“ zeptal jsem se zdvořile. „Tebe volám. Věnuj mi pouhých deset minut. Abychom pochopili jeden druhého, to postačí.“ Měla hluboký a měkký, těžko uchopitelný hlas. „Pochopili jeden druhého?“ „Jo, svoje pocity.“ Natáhl jsem hlavu ze dveří a nakoukl do kuchyně. Z hrnce se špagetami stoupala bílá pára a Claudio Abbado stále ještě dirigoval Straku zlodějku. „Je mi líto, ale právě vařím špagety. Můžu vás požádat, abyste zavolala později?“ „Špagety!“ vykřikla žena naoko pohoršeným tónem. „V půl jedenácté dopoledne vařit špagety!“ „To není vaše starost,“ řekl jsem naštvaně. „Co a kdy budu jíst, je čistě moje věc.“ 7