/I/
P
řed několika měsíci jsem připlul do Ameriky nákladní lodí z Lisabonu a uměl jen málo anglicky – bylo to, jako by mě sem vysadili napůl němého a napůl hluchého z nějaké jiné planety. Taky to byla jiná planeta, protože v Evropě zuřila válka. Navíc jsem neměl v pořádku papíry. Díky mnoha zázrakům jsem sice měl platné americké vízum, na něž jsem přicestoval; můj pas však zněl na jiné jméno, než bylo moje. Emigrační úřa dy byly nedůvěřivé a internovaly mě na Ellis Islandu. Po šesti týdnech mi vydaly povolení k pobytu na tři měsíce. Za tu dobu jsem si měl obstarat vstupní povolení do jiné země. Tohle jsem znal z Evropy. Takhle jsem tam vegetoval léta – ne z jednoho měsíce, ale z jednoho dne na druhý. Jako německý emigrant jsem stejně byl od roku 1933 úředně mrtvý. Nemuset teď tři měsíce utíkat byl přímo neuvěřitelný sen. Taky mi už dávno nepřipadalo divné mít jiné jméno a žít s pasem mrtvého – naopak, spíš se mi to hodilo. Ten pas jsem zdědil ve Frankfurtu; muž, který mi jej daroval přesně ten den, kdy zemřel, se jmenoval Ross. A tak jsem se taky jmenoval Ross. Své pravé jméno jsem skoro zapomněl. Člověk dokáže zapo menout strašně moc, když jde o holý život. Na Ellis Islandu jsem se setkal s Turkem, který byl před deseti lety už jednou v Americe. Nevěděl jsem, proč ho sem teď nechtěli pustit, a ani jsem se ho na to neptal. Příliš často jsem zažil, že někoho vyhostili prostě proto, že se jim nehodil do žádné kolonky v dotazníku. Turek mi dal adresu jednoho Rusa, jenž bydlel v New Yorku a kterého znal z dřívějších dob. 5