První kapitola
P
řesně si vybavuji, kdy se pro mě čas rozběhl pozpátku. Ten okamžik mám stále v živé paměti. Ne snad, že by se předtím nedělo vůbec nic zvláštního, ale vedla jsem vcelku normální život. Vzpomínám si, že mi dva dny teklo z nosu a že jsem nemohla udělat ani krok bez kapesníku. Tou dobou bylo v kanceláři nachlazených hodně lidí. Hlavu jsem měla jako střep, nemohla jsem pracovat. Nechala jsem se uznat. Ležela jsem doma s vysokou horečkou. Oknem jsem viděla kousek modrého podzimního nebe, do něhož trčely špičky dvou jedlí. Foukal silný fén, špičky se ohýbaly. Je překvapivé, napadlo mě, jak je dřevo živých stromů pružné. Civěla jsem do prázdna, nic jiného jsem dělat nemohla, dokonce i číst mě unavovalo. Naštěstí byla sobota. V úterý měl mít můj tým poradu. Nový projekt, na kterém jsme pracovali, nám nedopřál oddech. Osm měsíců jsem byla zaměstnaná jako kreslička v „Ateliéru 5“, jedné z nejvýznamnějších architektonických kanceláří v Curychu. Těžká, ale nádherná práce. Stávalo se, že jsem se dvanáct hodin nezvedla od stolu. Byla jsem nová, nejmladší a ostatní mě využívali, ale byla jsem hrdá, že mezi ně patřím. Pokoušela jsem se vyprázdnit si hlavu. Je to vůbec možné? Mně se to každopádně nedařilo, nebo jenom velice špatně. Horečka neustále srážela moje myšlenky k sobě a zase je rozháněla. Silný vítr lomcující okenními tabulemi vyvolával v mé paměti, co mi nedávno povídala matka. Hovořila o větru v Ti