1/
Byl jednou jeden král jménem Ferdinand toho jména první, z Boží milosti volený císař Svaté říše římské ná roda německého, uherský, český, dalmatský a chorvatský král, arcikníže rakouský, markrabí moravský, kníže slezský a lucem burský, markrabí lužický. A ten král měl tři syny – Maxmiliána, Ferdinanda a Karla. Jednoho dne v létě roku 1559 přijal císař dvorního malíře Jakuba Seiseneggera, který toužil odejít na odpočinek, a chtěl proto panovníkovi představit svého nástupce, mladého Guisep pa Arcimbolda. Císaře Seiseneggerovy nářky nad ztrátou jiskry a pevné ruky hluboce rozladily, protože mu bolestně připomí naly bezmocnost vlastního stáří. „Čekáte na naši smrt, abyste věci uvedli do zmatků,“ vy četl nespravedlivě Arcimboldovi, ač jindy se choval k umělcům vstřícně a laskavě. Mladý Vlach byl z nevrlého přijetí nešťastný, ale za dveřmi císařovy pracovny mu vysvětlili, že si z toho nemá nic dělat, ne boť Ferdinand si nestěžoval na něj, ale na své syny, z nichž první hazarduje kvůli své příchylnosti k luteránství s budoucím osu dem říše, druhý zanedbává své povinnosti místodržícího v Če chách a celé týdny tráví mimo Prahu na zámku u své milenky a třetí je vhodný tak nanejvýš k tomu, aby na hostinách zvedal pohár namísto svého starého a nemocného otce. Ferdinandovi sice držely jeho tři koruny na hlavě více než pevně, ale tři úvahy o budoucnosti jej naplňovaly úzkostí. Pa 5