B randon M u ll 1 P ř í b ě h y z k o u z e l n é o b o r y I I I
ŠEDÁ SM RT
dal ruku na rameno. „Sethe, niplice jsou asi takhle veliké.“ Vrtiš mu ukázal asi centimetrovou mezeru mezi palcem a ukazováčkem. Doren se dusil, jak se snažil ovládnout smích. „Neumějí létat a neovládají žádné kouzlo, kterým by mohly někomu ublížit.“ „Pak tedy vážně nechápu, na co potřebujete moji pomoc,“ prohlásil Seth. Pochechtávání pomalu odeznělo. „Niplice umí nastražit pasti a taky pěstují nebezpečné kytky,“ řekl Doren. „Ty potvůrky se naštvaly, když jsme po nich s Vrtišem požadovali drobný příspěvek, a vybudovaly si proti nám celou obranu. Ale tady s Hugem bychom se měli na jejich území dostat bez problému.“ Seth přimhouřil oči. „Proč nepožádají niplice o pomoc dědečka?“ „Neber si to osobně, ale spousta tvorů tady v Lesohradu radši ledacos překousne, než aby nechala šťourat se ve svých záležitostech člověka. Takže se nemusíš bát, že by ty záškvary šly žalovat Stanovi – od nich se nic nedozví. Tak co tomu říkáš? Nedojdeme si pro trochu zlata?“ „Běžte první,“ řekl Seth. Otočil se na golema. „Hugo, chceš s námi jít za niplicemi?“ Hugo zvedl hliněnou ruku a přikývl. Vydali se kupředu hustým podrostem. Po chvíli Vrtiš varovně pozvedl ruku. Byli na okraji mýtiny a před sebou měli velkou louku s travnatou vyvýšeninou uprostřed. Vyvýšenina se zvedala strmě vzhůru a končila asi šest metrů nad terénem, jako by vrcholek byl plochý. „Potřebujeme, aby nás Hugo dostal k tomu kopci,“ zašeptal Vrtiš. „Zvládneš to, Hugo?“ zeptal se Seth golema.
Hugo si snadno posadil Dorena na jedno rameno, Vrtiše na druhé a Setha vzal na ruku. Pak se vydal přes louku přímo k vyvýšenině. Rázoval dunivými kroky a na nic se neohlížel. Když se přiblížil ke kopci, začal se plevel na zemi kroutit a ovíjet kolem Hugových kotníků a masožravé rostliny mu chňapaly po holeních. „Tady vidíš první zádrhel,“ ukázal Doren. „Ty prťavky tady všude kolem vysázely všechny možné jedovaté kytky.“
14
15