Issuu

B randon M u ll 1 P ř í b ě h y z k o u z e l n é o b o r y I I I

ŠEDÁ SM RT

dal ruku na rameno. „Sethe, niplice jsou asi takhle veliké.“ Vrtiš mu ukázal asi centimetrovou mezeru mezi palcem a ukazováčkem. Doren se dusil, jak se snažil ovládnout smích. „Neumějí létat a neovládají žádné kouzlo, kterým by mohly někomu ublížit.“ „Pak tedy vážně nechápu, na co potřebujete moji pomoc,“ prohlásil Seth. Pochechtávání pomalu odeznělo. „Niplice umí nastražit pasti a taky pěstují nebezpečné kytky,“ řekl Doren. „Ty potvůrky se naštvaly, když jsme po nich s Vrtišem požadovali drobný příspěvek, a vybudovaly si proti nám celou obranu. Ale tady s Hugem bychom se měli na jejich území dostat bez problému.“ Seth přimhouřil oči. „Proč nepožádají niplice o pomoc dědečka?“ „Neber si to osobně, ale spousta tvorů tady v Lesohradu radši ledacos překousne, než aby nechala šťourat se ve svých záležitostech člověka. Takže se nemusíš bát, že by ty záškvary šly žalovat Stanovi – od nich se nic nedozví. Tak co tomu říkáš? Nedojdeme si pro trochu zlata?“ „Běžte první,“ řekl Seth. Otočil se na golema. „Hugo, chceš s námi jít za niplicemi?“ Hugo zvedl hliněnou ruku a přikývl. Vydali se kupředu hustým podrostem. Po chvíli Vrtiš varovně pozvedl ruku. Byli na okraji mýtiny a před sebou měli velkou louku s travnatou vyvýšeninou uprostřed. Vyvýšenina se zvedala strmě vzhůru a končila asi šest metrů nad terénem, jako by vrcholek byl plochý. „Potřebujeme, aby nás Hugo dostal k tomu kopci,“ zašeptal Vrtiš. „Zvládneš to, Hugo?“ zeptal se Seth golema.

Hugo si snadno posadil Dorena na jedno rameno, Vrtiše na druhé a Setha vzal na ruku. Pak se vydal přes louku přímo k vyvýšenině. Rázoval dunivými kroky a na nic se neohlížel. Když se přiblížil ke kopci, začal se plevel na zemi kroutit a ovíjet kolem Hugových kotníků a masožravé rostliny mu chňapaly po holeních. „Tady vidíš první zádrhel,“ ukázal Doren. „Ty prťavky tady všude kolem vysázely všechny možné jedovaté kytky.“

B randon M u ll 1 P ř í b ě h y z k o u z e l n é o b o r y I I I

ŠEDÁ SM RT

„Zákeřné bestie,“ zavrčel Vrtiš. „Kulhal jsem pak celý týden.“ „Byli jsme rádi, že jsme se odsud vůbec dostali,“ řekl Doren. „Musíme to obejít na druhou stranu kopce.“ „Svahy jsou plné pastí,“ vysvětloval Vrtiš. „Ale na protější straně je zamaskovaný vchod.“ „Vezmi nás na druhou stranu, Hugo,“ řekl Seth. Agresivní rostliny ho nepřestávaly švihat, ovíjet a žahat, ale Hugo šel vytrvale kupředu a vůbec si toho nevšímal. Na opačné straně kopce našli u úpatí svahu nepravidelný kámen velikosti dospělého člověka. Kolem něj se rozlévala mazlavá louže žlutého slizu. „Ať Hugo odstrčí ten kámen stranou,“ navrhl Doren. „Slyšel jsi, Hugo,“ řekl Seth. Hugo stoupnul na slizkou hmotu. Ta jakoby obživla a chramstla po jeho obřím chodidle. Hugo se opřel do kamene svojí obrovskou dlaní a odstrčil ho stranou, jako by byl z papíru. Za ním se objevil vchod do chodby. „Postav nás dovnitř,“ požádal Vrtiš. „A zadrž ten sliz venku,“ dodal Doren. „Udělej to, prosím,“ dodal Seth. Hugo postavil Setha do ústí chodby a oba fauny vedle něj. Potom se otočil a začal odkopávat sliz, který se rozstřikoval vzduchem v lepkavých cákancích. „Vida, jak se nám hodí,“ řekl Vrtiš uznale a pokývl hlavou k Hugovi. „Takovou pomoc bychom užili častěji,“ souhlasil Doren. Seth zkoumal stěny chodby, vytesané v lesklém bílém kameni s modrým a zeleným žilkováním. Stěny byly od podlahy

po strop zdobené složitými vzory. Seth se dotkl prstem jemného obrazce. „Slušná prácička, co?“ komentoval to Vrtiš. Seth odstoupil od zdi. „Nemůžu uvěřit, do jakých detailů je to vypracované.“ „Jen počkej, až uvidíš Sedmero království,“ řekl Doren. Procházeli krátkou chodbou. Strop byl právě tak vysoko, aby se nikdo z nich nemusel sehnout. „Dávej pozor, kam šlapeš,“ řekl Vrtiš. „Hlavně abys nesejmul nějakou niplici. Jejich život má stejnou cenu jako život kohokoliv jiného. Kdybys nějakou omylem zabil, přestane tě chránit Úmluva.“ „To říká jen proto, že posledně sám omylem šlápl na dodávku a řidič upadl do bezvědomí,“ prozradil Doren. „Naštěstí se z toho dostal bez následků,“ odpověděl Vrtiš odměřeně. „Žádné niplice tu nevidím,“ oznámil Doren poté, co se sklonil k zemi, aby pozorně prohlédl hladkou mramorovou podlahu. „Tak hurá na druhou stranu,“ pobídl je Vrtiš. Když se Seth vynořil na opačném konci chodby, nečekaně vkročil do slunečního svitu. Kopec ve skutečnosti neměl vrcholek – celý jeho střed byl vydlabaný, okolní svahy tvořily vysokou zeď obklopující podivuhodné společenství. „Pane jo,“ vydechl Seth. Celá oblast uvnitř kopce vypadala jako miniaturní napodobenina osídlené krajiny, včetně maličkých hradů s věžemi, sídel, továren, skladů, obchodů, mlýnů, divadel, hřišť a mostů. Architektura byla rozmanitá a vyspělá, plná uzounkých věží,

B randon M u ll 1 P ř í b ě h y z k o u z e l n é o b o r y I I I

ŠEDÁ SM RT

obranných bašt, spirálovitých věží, elegantních oblouků, malebných komínů, pestrých markýz, podloubí, visutých zahrad a oslňujících chrámů. Niplice vše zbudovaly z nejkvalitnějšího dřeva a kamene a mnoha stavbám dodaly lesk pomocí drahých kovů a kamenů. Uprostřed bylo jezírko, od kterého se rozbíhal složitý zavlažovací systém tvořený kanály, akvadukty, nádržkami a hrázemi, a propojoval navzájem sedm vzkvétajících, hustě osídlených společenství. „Tak tady máš Sedmero království,“ řekl Vrtiš. „Vidíš tamhle tu čtvercovou budovu?“ zeptal se Doren a ukázal před sebe. „Tu s těmi sloupy a sochami v průčelí? To je královská pokladnice Třetího království. Tam bychom mohli začít, pokud nebudou chtít spolupracovat.“ Mezi velkolepými stavbami Sedmera království, z nichž ta nejvyšší stěží dosahovala Sethovi po kolena, se hemžily tisíce miniaturních lidiček. Na první pohled vypadali spíš jako hmyz. Seth zalovil ve své nouzové krabici a vyndal lupu. Potom se sehnul a zadíval se přes ni na skupinku niplic, která nedaleko ústí zdobené chodby cosi kopala. Seth si je pozorně prohlížel. Niplice na sobě měly elegantní šaty, a přestože byly sotva větší než centimetr, vypadaly úplně jako lidé. Skupinka, kterou Seth pozoroval, začala vzrušeně posunkovat a pak se rozprchla. Ozval se jemný zvuk drobných zvonů a spousta niplic začala mizet uvnitř budov nebo v děrách v zemi. „Oni se nás bojí,“ řekl Seth. „Mají proč,“ rozčilil se Vrtiš. „My jsme nadřazení velcí páni, a oni se nás, místo aby nám prokazovali úctu, snaží vytěsnit za pomoci jedovatých kytek a masožravého slizu.“

„Podívej tamhle, jak se leskne to jezírko,“ zamumlal Doren a napřáhl ruku. „Strhli naše sochy!“ Pozoruhodně věrné podobizny Vrtiše a Dorena, každá asi třicet centimetrů velká, ležely povalené a potlučené vedle prázdných podstavců. „Se mi zdá, že nám nějak přerostly přes hlavu,“ zavrčel Vrtiš. „Jak si mohly dovolit znesvětit památník velkých pánů?“ Mezitím zavládl v ulicích zmatek. Rozvášněný dav se snažil natlačit do otevřených dveří. Desítky niplic hlava nehlava šplhaly po lešení rozestavěné budovy. Na střeše královské pokladnice se shromažďovaly niplice ozbrojené miniaturními zbraněmi. „Kolem trouby se schází nějaká delegace,“ řekl Doren a ukázal na věž vysokou téměř padesát centimetrů, zakončenou perleťovým megafonem. Vrtiš mrkl na Setha. „Je čas začít vyjednávat.“ „Vážně myslíte, že je to v pořádku?“ zeptal se Seth. „Obrat tyhle prcky?“ Doren poklepal Setha po zádech. „Niplice netouží po ničem jiném než vrtat se v zemi a vyšťourat i to nejmenší ložisko rudy. Když jim něco z toho, co si nahrabaly, sebereme, aspoň je trochu zaměstnáme!“ „Buďte zdrávi, Vrtiši a Dorene,“ zašveholil slabý hlásek. I přes zesílení megafonem byl pisklavý a sotva slyšitelný. Seth a fauni opatrně našlapovali a naklonili se trochu blíž. „My, niplice Třetího království, s potěšením vítáme váš dlouho očekávaný návrat.“ „S potěšením, říkáte?“ řekl Vrtiš. „Jedovaté kytky nejsou zrovna vřelé přivítání.“

B randon M u ll 1 P ř í b ě h y z k o u z e l n é o b o r y I I I

ŠEDÁ SM RT

B randon M u ll 1 P ř í b ě h y z k o u z e l n é o b o r y I I I

ŠEDÁ SM RT

Niplice na věži se nejprve chvíli radily, než odpověděly. „Velice nás mrzí, pokud vám ochranná opatření, ke kterým jsme byli nuceni se uchýlit, způsobila nějaké obtíže. Museli jsme zvýšit bezpečnostní opatření vzhledem k mrzkému počínání jistých pobertů.“ „Ten prcek to říká, jako by se nejednalo o nás,“ zamumlal Doren. „Pokud jde o diplomacii, tak na ně nikdo nemá,“ souhlasil Vrtiš. Zvýšil hlas. „Všiml jsem si, že naše sochy podlehly zkáze. A váš příspěvek je už dávno splatný.“ Delegace na věži se znovu semkla, než odpověděla. „Velice nás mrzí jakýkoli nedostatek uznání, který byste snad mohli pocítit,“ pištěl hlásek. „Bohužel jste dorazili v neblahém čase. Jak víte, Sedmero království žilo od pradávna v míru a blahobytu, které narušovalo pouze nucené vyjednávání s jistými gigantickými cizáky. Ale udeřily na nás zlé časy. Šesté a Sedmé království uzavřela válečnou alianci proti ostatním. Nedávno zcela zničila Čtvrté království. My a Druhé království jsme přijali tisíce uprchlíků. Páté království je obleženo. První království se připravuje na ústup a masový odchod do nové vlasti. Jak jistě víte, my niplice jsme vždy byly mírumilovné. Vše nasvědčuje tomu, že obyvatelé Šestého a Sedmého království se dostali pod vliv jakési zlověstné síly. Bojíme se, že neustanou, dokud nás všechny neporazí. Zatímco s vámi mluvíme, jejich loďstvo se blíží k našemu pobřeží. Pokud zároveň napadnete naše společenství i vy, obávám se, že Sedmero království upadne do záhuby. Pokud byste nám však v tuto rozhodující chvíli poskytli svoji pomoc, bylo by nám nevýslovnou ctí náležitě se vám odvděčit.“

„Dejte nám chvilku na rozmyšlenou,“ řekl Vrtiš a přitáhl si Dorena a Setha blíž. „Myslíte, že to je nějaká finta? Niplice jsou sice mrňavé, ale o to mazanější.“ „Vidím velkou flotilu černých lodí uprostřed jezera,“ řekl Doren. Ačkoliv největší lodi nebyly větší než Sethova bota, blížily se jich celé tisíce. „No ne,“ řekl Vrtiš. „A podívejte se vlevo. Čtvrté království je vážně v troskách.“ „Ale kdo kdy slyšel o tom, že by niplice válčily?“ podivil se Doren. „Měli bychom si promluvit se Sedmým království a poslechnout si i jejich verzi,“ rozhodl Vrtiš. „Vrátíme se,“ řekl Doren niplicím na věži. Pak se s Vrtišem vydali jinam. „A kdo jsi ty?“ zašvitořil hlas z megafonu. „Ty bez těch rohů?“ „Já?“ zeptal se Seth a položil si ruku na prsa. „Já jsem Seth.“ „Moudrý a rozvážný Sethe,“ pokračoval hlásek, „přimluv se prosím u svých obřích kozlích přátel, aby nám přišli na pomoc. Nedopusť, aby je zlákali na svou stranu zkažení vůdci zaprodaných království.“ „Uvidím, co se dá dělat,“ řekl Seth a spěchal za Dorenem a Vrtišem. Pozorně přitom koukal na zem, aby nezašlápl nějakou niplici. Dostihl je u obranné zdi království postaveného z černého kamene, s vlajícími smutečními fábory. Ulice byly téměř prázdné. Mnohé niplice měly na sobě brnění a zbraně. Také toto království mělo věž s megafonem. „Ta zeď je nová,“ poznamenal Doren.