Page 1

Nebe nad Maralal - zlom

25.8.2010

23.41

Stránka 7

Můj africký domov

Svah modrých květin, symbol míru, místo předků, leží v teplém slunci. Bílé a pastelově zbarvené popraskané křemínky se třpytí a oživují jasnou modř květinového koberce. Mezi tím svítí červená půda, z níž vyzařuje spokojenost, klid a teplo, příslib domova. Z toho místa vychází cosi zřetelně magického. Samburský válečník Lpetati, můj muž, a já milujeme to místo na náhorní plošině blízko rovníku, pod srubem, kde jsme doma. Když tady sedíme, využíváme veškerý čas k mluvení i mlčení, pohrouženi do myšlenek a s hlubokým pocitem blaha se oddáváme snům, které prožíváme každý jinak, a jež nás unášejí do různých směrů. Vedou myšlenky do říše fantazie, posilují přání, dávají realitě budoucnost. Sny válečníka nejsou mými sny, tu a tam se zřejmě setkávají, na okamžik se spojují, unikají do věčných dálek, letí chvíli společně, pak se zase odloučí a vydávají se po důvěrně známých stezkách, vrostlé do navyklých světů rozdílných kultur. Smět tady trávit hodiny odpočinku – jaký je to dar! Kromě jiného je to místo, odkud lze výborně sledovat, co se děje v našem horském údolí. Je protkáno jemně se vlnícími pahorky, ohraničeno mohutnými Karisia Hills. Stáda dobytka, ovcí a koz táhnou k zeleným pastvinám, doprovázená nedorostlými chlapci a válečníky, zahalenými do červených šálů. Dobře rozeznatelné jsou oválné hliněné chýše bez oken, patří7


Nebe nad Maralal - zlom

25.8.2010

23.41

Stránka 8

C H R I S T I N A H A C H F E L D O VÁ - T A P U K A I

cí rodině a několika sousedům. Před nimi sedí tlachající, pestře oblečené ženy a dívky, některé hlídají telata a jehňata. Mezi nimi si hrají polonahé malé děti. Jiné ženy a dívky se vracejí domů s vysoko navršenými náklady dříví na topení a kanystry s vodou. Trochu stranou, ve stínu rozložitých deštníkových akácií, dřepí ve skupinách starší muži a zaléhá k nám smích mladých válečníků. Postavy v červených a modrých oděvech se přibližují a vzdalují po vyšlapaných stezkách. Není žádný spěch, každý den má dvanáct hodin, stále se vracející, darovaný čas k prodlévání, dnes, zítra a neustále. Nikdo nemá hodiny, ani doma, ani takové, které by nosil s sebou. Co by zdejším lidem měly připomínat? K čemu by je potřebovali? Postavení slunce a měsíce podává jasnou výpověď o průběhu opakujících se činností, podobným úsekům života, v nichž se tu a tam mění aktéři, a jejichž akcenty tvoří období sucha a dešťů. Rozlehlá, krásná země Keňa. Někdy se vynoří sloni nebo buvoli a šíří kolem neklid. Pasou se tu zebry a drobné Thomsonovy gazely. Na obloze krouží páry orlů, vyrážejí krátké skřeky. Gepardi se toulají buší a večer slyšíme, že se blíží hyeny a lvi. V téhle divočině jsem šťastná, tady je moje Afrika. Od začátku jsem milovala tenhle svah, cítila jsem, jak mě přitahuje, aniž bych dokázala jeho přitažlivost vysvětlit. Byl těsně spojený s dědečkem, výrazným starým Samburem, který mě přijal přátelsky, byl mou oporou a mým rádcem, když jsem se učila zvládat zdejší život, do té doby naprosto uzavřený a cizí. Dědeček Babu mi tohle místo, část horského svahu v „zemi otců“, svěřil do užívání, zcela nečekaně a dlouho předtím než i on, stejně jako kdysi jeho otec a děd, našel pod mořem modrých květů místo posledního odpočinku. Tady vznikl můj domov. Zdá se mi, že nad vším tím krásným, vznešeným, původním se stále vznáší dědečkův duch, ještě znějí jeho slova v šumění lehkého větru, který trvale vane nad vysočinou, ještě dopadají do mého srdce. 8


Nebe nad Maralal - zlom

25.8.2010

NEBE

23.41

NAD

Stránka 9

MARALAL

Mnohé z toho, co se týká „mojí Afriky“, vidím už jinýma očima a někdy si přeju mít opět svou původní naivitu, tu uchvácenost i děs, že žiju v zázračném světě, tak vzdálenou od vědomostí o kontinentě, některých jeho zemích a národech, které dnes formují mé pocity. Moje láska k Africe a jejím lidem je však nezlomná. Mocná Afrika je silná a jedinečná. Kéž by ještě stále existující, hluboké kořeny prapůvodního kouzla Afriky vydržely a nebyly vyvráceny, kéž by si kontinent zůstal věrný, spočíval sám v sobě a nehnal se za cizími klamnými obrazy, spoléhal se na své vlastní síly a byl tak jednoho dne mocnější a přesvědčivější než kdykoli předtím. Prasíla Afrika.

9


Nebe nad Maralal - zlom

25.8.2010

23.41

Stránka 10

Cesta na sever Keni

Bylo velmi brzy ráno a v Nairobi se ještě nezačalo rozednívat. Právě jsem dorazila nočním autobusem z Mombasy, měla jsem za sebou slovní přestřelku s obchodnicky nadanými taxikáři, kteří se bez vyzvání zmocnili mých zavazadel. Protože nepršelo, vzdala jsem se taxíku a pověřila jsem jednoho majitele velkých dvou a čtyřkolových dřevěných kár zvaných mkokotení, aby se ujal mých cestovních tašek a batohu, a dopravil je o několik stovek metrů dál. Abych se dostala ke stanici malých autobusů, musela jsem projít zchátralou městskou čtvrtí. Jenom odtud jsem se mohla vydat do svého domova na severu Keni. Se smíšenými pocity jsem následovala káru, procházela kolem prohlubní v zemi, kde se hromadily odpadky, rozevřených novin, lepenkových krabic a jutových pytlů, pod nimiž spali lidi. Poblíž stanoviště matatu, sběrných taxíků, jsem starému muži zaplatila a prohodila s ním několik přátelských slov. Jeho rozbrázděný obličej se rozjasnil a při letmém úsměvu se ukázaly mezery mezi zuby. „Bůh vám žehnej, madam,“ řekl, poděkoval a odešel. Zatímco jsem se za ním dívala, obklopily mě náhle s pokřikem „čichači“, děti, které se omamovaly výpary lepidel, aby zvládly svůj tristní život na ulici. Nevěděla jsem, odkud se najednou vzaly. Bezmocně jsem stála mezi nimi, až se na mě usmál jeden z chlapců, asi jedenáctiletý, a spontánně se roztančil na imaginární hudbu, pružně a vášnivě. Jeho přáte10


Nebe nad Maralal - zlom

25.8.2010

NEBE

23.41

NAD

Stránka 11

MARALAL

lé mu ochotně udělali místo. Přestože byl jedním z nejmladších ve skupině, zdálo se, že má jakési vůdčí postavení. S úsměvem jsem sledovala jeho pohyby a prohlížela si andělskou dětskou tvář. Během své produkce byl malý tanečník zpočátku odměněn potleskem a podněcován staršími, poměrně směle vypadajícími mladíky. Po chvíli se mu ale začali vysmívat a nakonec ho hrubě zahnali. Byla bych ráda něco podnikla, ale teď se posměšné pohledy začaly soustřeďovat na mě a byl nejvyšší čas, abych se před těmi zpustlými mladíky uklidila do bezpečí. Trochu vyděšeně a ostražitě sem se skrčila mezi opuštěná, špinavá a rozbitá auta a čekala, až konečně nastane den. Chlapec, který pro mě tancoval – proč vlastně? – mi nešel z hlavy. Dojal mě a já litovala, že o něm nevím něco víc. Byla bych ho ráda našla a promluvila s ním, věnovala jemu i jeho přátelům teplé jídlo. Problém dětí ulice se mě velmi dotýká. Vím, že je mezi nimi hodně sirotků a dětí z rozvrácených nebo zchudlých rodin, a dojímá mě, že nemají domov ani perspektivu slušné budoucnosti. Jak to bude vypadat, až se z nich stanou dospělí a zanedbané povinnosti nám všem nastaví zrcadlo? Děti ani mladíky nebylo nikde vidět, tak jsem opustila úkryt mezi starými vozy. Městská čtvrť mezi Accra Road a River Road se začala probouzet. Ranní slunce rychle stoupalo za vysokými vybledlými frontami domů. Všude zavládl hluk, objevila se vozidla, spěchající lidé. Na zablácených chodnících bylo vidět kamínka na dříví, na vpustích kanalizace chyběly poklopy a ze země vyčnívaly ocelové tyče, které mohly způsobit nebezpečné zranění. Ze všech směrů začaly jezdit velké káry, lidé na jízdních kolech vozili neuvěřitelně vysoké hory čerstvého bílého chleba, s velkým hlomozem se otevíraly ohromné zámky na dveřích, pak otevřely přepážky i kiosky s jízdenkami, zajištěné hustými mřížemi s jediným otvorem na drobné a výdej lístků. 11


Nebe nad Maralal - zlom

25.8.2010

23.41

Stránka 12

C H R I S T I N A H A C H F E L D O VÁ - T A P U K A I

Kromě zápachu hnijících odpadků teď zavonělo i pečivo a káva a mimořádně intenzivně také čerstvé maandazi a chapaiti, tukové pečivo a tenké palačinky. Ulice plnilo stále více cestujících. Vlekli tašky, balíky, krabice a bedny a spěchali v divokém zmatku ke sběrným taxíkům, které je měly dopravit na sever, západ, východ nebo jih Keni, protože dálkovou dopravu odtud nezajišťovaly žádné autobusy. Regulérní zastávky nebo jízdní řády pro matatu neexistovaly. Vědělo se jen přibližně, že na tomhle nebo onom místě vozidla zastavují, aby bylo možné nastoupit. Jediným vodítkem bylo několik dřevěných tabulí, které někteří šoféři vystavili na střechy mikrobusů, aby oznámili alespoň směr jízdy. Čas odjezdu se řídil počtem pasažérů. Dokud nebylo sběrné taxi plně obsazené, běžel motor naprázdno a k tomu vyhrávalo rádio. Řidič a průvodčí opakovaně troubili a sháněli tak další spolucestující. Někdy byli pasažéři po dlouhém přemlouvání přímo nacpáni do čekajících vozidel. Kvůli jedinému volnému místu už jsem musela čekat hodinu i déle. Několikrát jsem prostě takové volné sedadlo (za dvě nebo tři eura!) sama zaplatila a použila pro svá zavazadla. Vzápětí jsem se ale dočkala výsměchu a zřetelně jsem vnímala, že spolucestující nejsou s mým postupem spokojení. Problém bylo hlavně to, že jsem v jejich očích drahé sedadlo proměnila v zavazadlový prostor. Oni se nevzrušovali, uměli čekat a nikoho z nich by v životě nenapadlo zaplatit víc než bylo nezbytně nutné jen proto, aby nepřišli o půl hodiny svého času. Samozřejmě měli radost z toho, že „hloupá běloška“ tak velkoryse vydala šilinky a vyjelo se dřív. Vzhledem k všeobecně vládnoucí velké bídě mezi obyvatelstvem, jehož většina si nemohla dovolit vlastní vozidlo, vyvolávalo moje jednání i závist. Někteří cestující s velkým úsilím sháněli peníze na cestu, často kvůli úspoře drželi na klíně kromě ohromných tašek i jedno nebo dvě děti a při nákupu jízdenky také příležitostně smlouvali o směšně malé částky. A jenom proto, že jsme tu seděli tak 12


Nebe nad Maralal - zlom

25.8.2010

NEBE

23.41

NAD

Stránka 13

MARALAL

namačkaní, nemohly děti ani tašky v zatáčkách a při zdolávání nerovností silnice sklouznout otcům a matkám z klína. Na sedadle, které jsem použila pro svá zavazadla, bývalo navršeno mnohem víc tašek a někdy na nich ještě seděly děti. Ve sběrných taxících nebyl žádný nebo jen velmi omezený prostor na přepravu zavazadel. Kanystry, kufry, batohy, cestovní tašky, ale i slepice a jednou dokonce koza se prostě namačkaly mezi cestující nebo zastrkaly pod sedadla. Když někdo vystupoval, museli ostatní cestující provádět téměř akrobatické kousky. Při vzpomínce na řadu cest do Nyahururu a dál do Maralal se mi nevybavuje ani jediná opravdu příjemná. Od doby, kdy prezidenta Moie vystřídal Mwai Kibaki, se přeprava osob ve sběrných taxících poněkud zlepšila. Na sedadle smí sedět pouze jedna osoba, a dokonce se objevily i bezpečnostní pásy. Spousta jich ale nefunguje. Jsou překroucené nebo vytržené, protože s nimi cestující neumějí správně zacházet. Dost ráda jsem opouštěla poškozené a zaneřáděné ulice a chodníky keňského hlavního města a nechávala za sebou Nairobi plné protikladů. Bylo hrozné projíždět Kiberou, nejubožejším slumem v Nairobi s tisíci lidmi natlačenými na malém prostoru, možná největším slumem na celém africkém kontinentě. Poměrně mladé hlavní město nabízí na druhé straně i hodně pozoruhodných kulturních zážitků, například pohled na udržované, idylicky položené obytné čtvrti s veškerým komfortem, nádherné široké avenue, architektonicky zajímavé výškové budovy, překrásné parky. Lidé, kteří žijí v lepších čtvrtích, patří k horní vrstvě. Jsou to lékaři, právníci, vládní zaměstnanci, podnikatelé, obchodníci a umělci nebo vyšší úředníci, kteří tady pěstují eleganci a světovost, ale musí chránit svůj majetek, protože v hlavním městě je nesmírně vysoká kriminalita. Nairobi, město protikladů, někdy nesnesitelné a zároveň krásné, plné překvapení. 13


Nebe nad Maralal - zlom

25.8.2010

23.41

Stránka 14

C H R I S T I N A H A C H F E L D O VÁ - T A P U K A I

Čím trpělo Nairobi a čím trpěla celá Keňa, to byla absence spojující a vyrovnávající střední vrstvy. Určitou dobu už se budovala a díky její síle se začínala prosazovat mladá Keňa. Snad konečně jednou vystřídá „starou gardu“, v jejíchž rukou je osud země od vyhlášení nezávislosti v roce 1963, vypoví válku všudypřítomné korupci a změní leccos k dobrému. Samozřejmě k tomu nedojde ze dne na den. Zatím byla téměř každá snaha tohoto druhu v zárodku udušena z vyšších míst. Ale řady neústupných starců v čele státu v dohledné době přirozenou cestou prořídnou. Dokud budou mít hlavní slovo „staří moudří muži“ – jako v každém africkém klanu –, nenajde se místo pro nové ideje ve smyslu demokracie, angažmá pro obyčejné lidi, nutné změny, osvícenou inteligenci a větší otevřenost světu. Určitě k tomu nedojde z přesvědčení, že nové věci by v sobě mohly skrývat i něco dobrého. Odevzdat žezlo by se z tohoto pohledu rovnalo dobrovolnému odhalení a blamáži.

Navzdory neúnosné stísněnosti uvnitř malého nissanu na cestě do Nyahururu a značným bolestem z opakující se křeče v lýtku jsem se radovala z bujně zelené krajiny kolem Nairobi, jíž jsme projížděli. Uchvátil mě pohled na pole kopretin a růžově kvetoucích brambor, na zelené kukuřičné plantáže, banánovníky, malé zeleninové zahrádky, jaké jsem znala z Německa, na jezera Naivasha a Nakuru v ranní mlze a na šikmé ústí kráteru Longonot. Pak jsme se ocitli nad geologicky a historicky mimořádně zajímavým Great Rift Valley a dívali se z vysokých, strmých svahů Východoafrického příkopu do rozlehlého, vrstevnatého dna údolí. Silnice, která směřuje až do Ugandy a místy je hojně navštěvována hejny paviánů, vedla později řídkým lesem eukalyptů se žlutě svítícími kmeny a rozložitými deštníkovitými střechami u Naivashy, rušným Gilgilem, podél mohutných výšin a svahů zeleného národního 14


Nebe nad Maralal - zlom

25.8.2010

NEBE

23.41

NAD

Stránka 15

MARALAL

parku Aberdares, nabídla krátký pohled na Mount Kenya a pak následovalo naprosto nenápadné překročení rovníku těsně před Nyahururu. Jenom malá zrezivělá cedulka upozorňovala na geografickou zajímavost. Na jiných dopravních spojích, nacházejících se na stejné zeměpisné úrovni, se této informace využívalo mnohem komerčnějším způsobem.

15


Nebe nad Maralal - zlom

25.8.2010

23.41

Stránka 16

Lpetati a já

Chvílemi jsem zase myslela na chlapce, který pro mě tančil v Nairobi, a na Lpetatiho. Tentokrát jsme byli odloučeni řadu týdnů, protože jsem jako obvykle odletěla na svou každoroční dovolenou domů do Německa a pak ještě strávila nějakou dobu na pobřeží Indického oceánu u Mombasy, abych tam hrála a zpívala v turistických hotelech. Velmi tuhle práci miluji, a navíc jsem při té příležitosti mohla dohlédnout na svůj dům u moře v Shanzu. Kromě radosti, kterou mi hudba poskytuje, jsem potřebovala i výdělek, abychom pak mohli nějaký čas klidně žít s Lpetatim a jeho rodinou v buši. Dobytkářství a už několik let ani zemědělství nevynáší tolik, abychom mohli být bez starostí. Měla jsem u sebe Lpetatiho poslední dopisy, z nichž jasně vyplývá, že i po téměř osmnácti letech našeho výjimečného vztahu mezi námi stále ještě existuje silný cit. Fakt, že naše soužití funguje tak dobře, připisuji – po zkušenostech – své zásadě, že po Lpetatim nikdy nebudu vyžadovat něco, čemu nerozumí, co nezná nebo není ochoten dobrovolně se tomu podrobit. Musí mít možnost být sám sebou. O záležitostech mezi námi, které vyžadovaly vysvětlení, jsem s ním mluvila klidně, trpělivě a bez emocí. Otázku „Co tomu říkáš?“ jsem při svých přáních, které se týkaly různých novot, považovala za nezbytnou, abych nepodryla jeho vážnost a respekt v rodině. Někdy jsem postupovala takticky, používala jsem i triky, ale nejlepší samozřejmě bylo, když se Lpetatimu moje návrhy, 16


Nebe nad Maralal - zlom

25.8.2010

NEBE

23.41

NAD

Stránka 17

MARALAL

které se většinou týkaly zlepšení životního standardu, líbily a on je pak prezentoval jako své vlastní. Nezískal si tím sice bezpodmínečně oblibu, ale lidé si cenili jeho prozíravosti. Bezděčně se mi vynořila vzpomínka na první společnou cestu na sever Keni s Lpetatim, který do mě byl velmi zamilovaný a tehdy ještě jako „úřadující“ válečník vyzdobený všemi symbolickými atributy. Byl to skutečně atraktivní muž a především naprosto strhujícím způsobem jiný. Na tu cestu nikdy nezapomenu, stejně jako na city, které mě prudce ovládly, obšťastnily a obohatily, a které trvají dodnes, téměř po dvou desetiletích. Když dnes myslím na první dobu s Lpetatim, zdá se mi, že se všechno odvíjelo správně. Věřím na určitý druh podrobení se, ale ne v tom smyslu, jak je chápe většina Afričanů. Vzít život do vlastních rukou je napadne jenom výjimečně, mnohem raději spoléhají na to, co „už bylo napsáno“ a nechávají „tomu“ volný průběh. Mně připadá vhodnější projevit iniciativu ve smyslu „přičiň se a Bůh ti pomůže“, a „kdo se neodváží, ten nevyhraje“. Navzdory nepohodlné cestě na sever se pokaždé ráda, s velkou láskou a trochu rozechvěle vracím do cizího, působivého světa Samburů. Stal se mou druhou vlastí, v níž se orientuju a cítím dobře. K mému štěstí patří však i pravidelné návštěvy Německa. Tady se setkávám se svou rodinou, především oběma syny a přáteli, obklopuji se oblíbenými a známými věcmi. Tady ani tam nemám pocit jakéhokoli odcizení a žiju v přesvědčení, že jsem na obou místech vítaná a možná i toužebně očekávaná, aniž bych ztratila svou nezávislost. Cesty letadlem podnikám sama, protože Lpetati už kdysi mé pozvání do Německa lehkovážně, ale také ze strachu z létání ignoroval, čímž mě zahanbil a hluboce urazil. Další pozvání už jsem nevyslovila, ačkoli na něm později trval. Nechtěla jsem podruhé zažít zklamání. Navíc mě zarazila Babova poznámka, že Lpetati by se z Německa vrátil „jako bohatý muž“. Co si asi moje samburská rodina spojovala s letem do Evropy? 17

0034201  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you