Page 1

ČÁST PRVNÍ I. „Eh bien, kníže, Janov a Lucca již nejsou ničím jiným než úděly, panstvími, Bonapartovy rodiny. Varuji vás, budete-li mi tvrdit, že nejsme ve válce, budete-li zlehčovat všechny hanebnosti a zvěrstva toho Antikrista (a já tomu věřím), nebudu se k vám znát, nebudete můj přítel a nebudete, jak říkáte,1 můj věrný otrok. Tak bu!te zdráv, bu!te zdráv. Vidím, že jsem vás postrašila2. Posa!te se a vyprávějte.“ Takto vítala v červenci 1805 proslulá dvorní dáma a vůbec jedna z nejbližších carevny Marie Fjodorovny Anna Pavlovna Schererová důležitého a úřadem obtěžkaného knížete Vasilije, který na její večer dorazil jako první. Anna Pavlovna už několik dní kašlala, měla chřipku, jak sama říkala (a chřipka bylo tehdy slovo zcela nové, slovo, jehož užívali opravdu nemnozí). V pozvánkách, které již ráno rozvezl posel, se pro všechny bez rozdílu psalo: „Nemáte-li nic lepšího na práci, pane hrabě (nebo můj kníže) a neděsí-li vás příliš představa večera stráveného ve společnosti ubohé nemocné, budu potěšena, přijdete-li mezi 7. a 10. hodinou. Annette Schererová.“3 „Dieu, to byl ale plamenný výpad,“4 odpověděl právě vcházející kníže, aniž se takovýmto přivítáním dal vyvést z míry. Na sobě měl dvorskou vyšívanou uniformu, na nohou punčochy a boty, na prsou hvězdy, na ploché tváři přívětivý výraz. Mluvil vybranou francouzštinou, jíž nejen hovořili, ale v níž i přemýšleli naši dědové, a s oněmi tichými, protektorskými intonacemi, jež jsou vlastní významným lidem, kteří zestárli u dvora a ve velkém světě. Přistoupil k Anně Pavlovně, políbil jí ruku, pak jí nastavil svou navoněnou, zářící pleš a poklidně usedl na pohovku. „Nejprve mi řekněte, jak se vám daří,5 chère amie? Uklidněte mě,“ řekl naprosto nezměněným hlasem a tónem, jímž za zdvořilostí a přátelskou účastí prosvítala lhostejnost, a dokonce lehký výsměch. 5


„Jak může být člověk zdravý, když prožívá takové mravní útrapy? Copak někdo, kdo v sobě má cit, může v našich časech zůstávat klidný?“ odvětila Anna Pavlovna. „Pevně doufám, že u mě hodláte strávit celý večer.“ „A co slavnost u anglického vyslance? Je středa. Musím se ukázat i tam,“ řekl kníže. „Zastaví se pro mě dcera a odveze mě.“ „Já myslela, že oslavy byly zrušeny. Musím říct, že všechny ty slavnosti a ohňostroje začínají být únavné.“6 „Kdyby věděli, že je to vaše přání, určitě by je zrušili,“ řekl kníže jako právě natažené hodiny tónem, jímž obvykle pronášel věci, v jejichž případě si nepřál, aby jim ostatní věřili. „Nemučte mě. Eh bien, jak bylo rozhodnuto ve věci Novosilcovovy depeše? Vy víte vše.“7 „Jak bych vám to řekl?“ pokračoval kníže chladným, znuděným tónem. „Jak bylo rozhodnuto? Rozhodlo se, že Bonaparte spálil své lodě a já mám pocit, že my si právě pálíme naše.“8 Kníže Vasilij hovořil vždy lenivě, jako když herec deklamuje text starého kusu. Anna Pavlovna Schererová byla naopak i ve svých čtyřiceti letech plná života a elánu. Být plná elánu se pro ni stalo společenskou nutností a občas, dokonce i když se jí do toho vlastně nechtělo, předváděla ten elán jen proto, aby nezklamala očekávání lidí, kteří ji dobře znali. Zdrženlivý úsměv, jenž neustále pohrával na tváři Anny Pavlovny, se už k jejím povadlým rysům příliš nehodil, ale stále, spíš jako u rozmazlených dětí, vyjadřoval neutuchající povědomí vlastního roztomilého kazu, jehož se nechce, nemůže a ani nepovažuje za nutné vzdát. Uprostřed debaty o politických záležitostech se Anna Pavlovna rozhorlila: „Proboha nemluvte mi tu o Rakousku! Já vůbec ničemu nerozumím, ale Rakousko nikdy nechtělo a nechce válku. Zrazuje nás. Rusko se musí stát spasitelem Evropy samo. Náš panovník zná své ušlechtilé poslání a dostojí mu. To je jediné, več věřím. Našeho dobrého a vzácného vladaře čeká ve světě úloha zcela mimořádná, a on je tak dobrotivý a skvělý, že ho Bůh neopustí a on vyplní svůj úkol – zadusit hydru revoluce, která je dnes v osobě toho vraha a ničemy ještě příšernější. Jsme to jen a jen my, kdo dokáže vykoupit krev toho svatého muže. Protože v koho my ještě můžeme doufat, ptám se vás…? An6


glie se svým obchodnickým duchem velikost duše cara Alexandra nepochopí, a ani pochopit nemůže. VždyP Britové odmítli vyklidit Maltu. Chtějí v našich krocích vidět nějaké postranní úmysly a pátrají po nich. Protože co řekli Novosilcovovi? Nic. Nepochopili a ani nemohou pochopit obětavost našeho panovníka, který pro sebe nechce nic a vše dělá jen pro blaho míru. A co slíbili? Taky nic. A nesplní ani to, co slíbili! Prusko už prohlásilo, že Bonaparte je neporazitelný a že proti němu nic nezmůže ani celá Evropa. A já ani Hardenbergovi, ani Haugwitzovi nevěřím jediné slovo. Celá slavná pruská neutralita je jen léčka.9 Já věřím v jediného boha a ve vznešený úděl našeho milého panovníka. On Evropu zachrání…!“ S posměšným úšklebkem nad vlastním horlením najednou ustala. „Myslím,“ poznamenal s úsměvem kníže, „že kdyby místo našeho milého Wintzingeroda vyslali vás, tak byste souhlas pruského krále vybojovala ztečí. Jste tak výmluvná. Nedopřála byste mi čaj?“ „Zajisté. A propos,“ odpověděla už zase klidněji, „mám tady dva velice zajímavé muže, le vicomte de Mortemart je spřízněn s rodem Motmorencyů přes Rohany10, což je jeden z nejvznešenějších rodů ve Francii. Vikomt je jeden z nejbáječnějších emigrantů, z těch opravdových. A opak je tu abbé Morio; to je hluboký duch – znáte ho? Přijal ho i panovník. Tak znáte ho?“ „Ach ano! Bude mě velice těšit,“ odvětil kníže. „Poslyšte,“ prohodil vzápětí s hranou bohorovností, jako by si právě letmo vzpomněl na cosi nedůležitého, i když ve skutečnosti to byl hlavní cíl jeho návštěvy, „je pravda, že carevna matka11 hodlá jmenovat barona Funkeho prvním tajemníkem do Vídně? Jak se zdá, je ten baron nebohé stvoření.“12 Kníže Vasilij hodlal místo, jež mělo připadnout prostřednictvím carevny Marie Fjodorovny baronovi, získat pro svého syna. Anna Pavlovna na znamení toho, že ani ona, ani nikdo jiný nemůže posuzovat, co se zlíbí či zamlouvá panovnici, téměř zavřela oči. „Monsieur le baron de Funke byl carevně matce doporučen její sestrou,“13 řekla jen smutným, suchým tónem. Ve chvíli kdy Anna Pavlovna pojmenovala panovnici, se v její tváři náhle rozhostil výraz hluboké a upřímné oddanosti a úcty, spojených se smutkem, což se jí stávalo pokaždé, když se během rozmluvy zmínila o své vznešené příznivkyni. Dodala ještě, že 7


Její Veličenstvo ráčilo baronovi Funkemu vyjádřit velkou úctu14, a její pohled opět zastřela zasmušilost. Kníže lhostejně zmlkl. Anna Pavlovna se vší dvorskou a k tomu i ženskou obratností a břitkým smyslem pro takt hodlala za to, jak opovážlivě se vyjádřil o osobě, jež byla carevně doporučena, knížete vyplísnit a zároveň utěšit. „Ale à propos vaší rodiny,“15 řekla, „jestlipak víte, že od té doby, co vaše dcera začala chodit do společnosti, se jí všichni kochají. Všichni mají za to, že je krásná jako obrázek.“16 Kníže se na znamení úcty a vděku lehce uklonil. „Často přemýšlím o tom,“ pokračovala Anna Pavlovna po minutové odmlce, naklánějíc se s laskavým úsměvem ke knížeti, jako by tím chtěla naznačit, že řeči na politická a světská témata jsou u konce a te! že je oba čeká rozmluva opravdu upřímná, „jak nespravedlivě se někdy v životě rozděluje štěstí. Zač vás osud odměnil, že vám dal dvě tak báječné děti? (Vyjma mladšího syna Anatolije, toho tedy v lásce nemám,“ dodala tónem nepřipouštějícím námitky a povytáhla obočí.) „Věřte mi, že vy si jich vážíte ze všech nejméně, a proto jich nejste hoden.“ A obdařila ho dalším zářivým úsměvem. „Co byste chtěla? Lafater by řekl, že nemám pahrbek otcovské lásky,“17 řekl kníže. „Těch špásů si laskavě nechte. Chtěla jsem si s vámi promluvit vážně. Musím vám říct, že s vaším mladším synem jsem opravdu nespokojena. Mezi námi (její tvář se znovu zasmušila) – mluvilo se o něm i u Jejího Veličenstva a byl jste litován…“ Neřekl nic, ale ona si ho mlčky a významně měřila pohledem a čekala na odpově!. Kníže Vasilij se zaškaredil: „A co mám dělat?“ řekl po chvíli. „Věřte mi, že jsem pro jejich výchovu učinil vše, co otec učinit může – z obou jsou nakonec des imbéciles. Ippolit je naštěstí ňouma docela klidný, zato Anatol je rošPák. To je ten rozdíl,“ dodal s úsměvem o něco nepřirozenějším a oduševnělejším než obvykle, ale v rýhách kolem úst přitom hned a obzvlášP ostře vyvstalo cosi nečekaně hrubého a nepříjemného. „Proboha proč se lidem jako vy vůbec rodí děti? Kdybyste nebyl otec, nemohla bych vám vyčíst ani to nejmenší,“ odtušila Anna Pavlovna a zvedla k němu zamyšlený pohled. „Jsem váš věrný otrok a jedině vám to mohu přiznat. Mé děti jsou břemenem mé existence.18 Jsou můj kříž. Alespoň tak to sám sobě 8


vysvětluji. Co byste chtěla…?“19 Odmlčel se a jen gestem naznačil svou pokoru před krutým osudem. Anna Pavlovna se zamyslela. „Ještě nikdy jste neuvažoval o tom, že byste toho vašeho ztraceného syna Anatolije měl oženit. Říká se,“ poznamenala lehce, „že staré panny jsou posedlé svatbami.20 Já v sobě tuhle slabost ještě necítím, ale vím o jedné petite personne, která je z vlastního otce zoufalá, je z naší přízně,21 une princesse Bolkonská.“ Kníže Vasilij neřekl nic, i když s pohotovostí a schopností hodně si pamatovat, která je lidem velkého světa vlastní, lehkým pohybem hlavy naznačil, že tohle sdělení bere na vědomí. „Asi mi to nebudete věřit, ale ten Anatol mě stojí čtyřicet tisíc ročně,“ řekl najednou, protože v sobě asi tok truchlivých úvah nedokázal udržet. Znovu se odmlčel. „Co bude za pět let, když to takhle půjde dál? Voilà – být otcem má své výhody.22 Je bohatá, ta vaše kněžna?“ „Její otec je velice bohatý a lakotný. Žije na venkově. Konečně vždyP ho musíte znát, jde o známého knížete Bolkonského, který byl do výslužby poslán už za zesnulého cara a jemuž se dostalo přezdívky pruský král. Je to muž velice moudrý, ale zároveň podivín, je s ním těžké pořízení. Ta malá je neš?astná jako šafářův dvoreček.23 Má bratra, který si nedávno vzal Lise Meinenovou, je to Kutuzovův pobočník. Za chvíli tu bude.“ „Poslechněte, chère Annette,“ řekl kníže, náhle svou hostitelku uchopil za ruku a neznámo proč ji stlačil dolů. „ZařiBte tuto záležitost a budu váš nejvěrnější otrok jednou provždy – jak mi šafář píše24 ve svých hlášeních. Je z dobré rodiny a bohatá. Což je přesně to, co potřebuji.“ A oněmi lehkými, graciézními gesty, jimiž ve společnosti proslul, uchopil dvorní dámu za ruku, políbil ji, poté tou rukou ještě potřásl, rozvalil se ve svém křesle a pohlédl kamsi stranou. „Počkejte,“ pochopila okamžitě Anna Pavlovna. „Hned promluvím s Lise (se ženou mladého Bolkonského). Je možné, že se to zdaří. Právě ve vaší rodině se začnu učit umění být starou pannou.“25

9


II. Salon Anny Pavlovny se začal poznenáhlu plnit. Přijela nejvyšší petrohradská honorace, lidé co do věku i povah velice různí, ale naprosto si rovní v tom, k jaké společnosti patřili; přijela dcera knížete Vasilije, krasavice Hélène, která se tu zastavila za otcem, aby se pak společně s ním vypravila na oslavy u pana vyslance. Na sobě měla plesové šaty a na nich připjatou stuhu s carevniným monogramem. Přijela i mladá a drobná kněžna Bolkonská, známá jako nejsvůdnější žena Petěrburgu26; loni se provdala a do velkého světa se te! s ohledem na svůj požehnaný stav nevypravovala, menších večírků se ale přece jen zúčastňovala. Přijel syn knížete Vasilije kníže Ippolit s Mortemartem, jehož hned představil. A přijel také abbé Morio i mnozí další. „Už jste se někdy setkal?“ nebo „Znáte se s ma tante?“ ptala se Anna Pavlovna každého nového hosta a velmi důstojně ho odváděla k drobné stařence s velikými mašlemi, která vyplula ze sousední místnosti, jakmile se v domě objevili první příchozí; ty hostitelka postupně představovala jménem, pomalu přejížděla očima z hosta na ma tante a zase se vzdalovala. Zmíněný rituál představování tetičky, již nikdo neznal, nikdo nepotřeboval a která naprosto nikoho nezajímala, podstupovali všichni hosté. Anna Pavlovna se smutně slavnostním zaujetím sledovala jejich zdvořilostní gesta a mlčky těm gestům žehnala. Ma tante s každým z hostí ve zcela stejných frázích pohovořila o jeho zdraví a pak o zdraví svém i o zdraví Jejího Veličenstva, které te! bylo – chvála Bohu na výsostech – o něco lepší. Všichni, co k ní přistupovali, se poté od stařenky vzdalovali s okázalou neuspěchaností, zato však zároveň s pocitem úlevy nad tím, že dostáli nelehké povinnosti, aby ma tante po celý zbytek večera svou pozorností už ani jednou nepoctili. Mladá kněžna Bolkonská si s sebou ve zlatem vyšívané sametové kabelce přivezla ruční práce. Její úhledný horní rtík se sotva patrným černým chmýřím byl ve srovnání se zuby trochu krátký, ale o to rozkošněji se pootevíral a ještě rozkošněji se tu a tam protáhl a přitiskl k dolnímu. A jak už to tak u obzvlášP půvabných žen bývá, tenhle nedostatek, tedy krátký horní ret a věčně pootevřená ústa, se vlastně jevil jako další výlučný rys její krásy. Všem činilo potěšení dívat se na tuhle zdravím a životem kypící půvabnou příští matku, která svůj 10


stav snášela tak lehce a samozřejmě. Starým lidem i znuděné, zasmušilé omladině připadalo, jako by se (sotva se s ní zastavili a prohodili pár slov) jí sami začínali podobat. Kdo při každém slově sledoval její světlý úsměv a třpytivé bílé zuby, které jako by vůbec nemizely, ten si hned pomyslel, že te! je i on sám obzvlášP přívětivý a laskavý. To si v duchu říkali opravdu všichni. Malá kněžna se svou pompadůrkou v ruce drobnými rychlými krůčky kolébavě obešla stůl, vesele si podkasala šaty a posadila se na pohovku vedle stříbrného samovaru – jako by vše, co zrovna učinila, bylo obveselení27 jak pro ni, tak pro celé její okolí. „Přinesla jsem si práci,“28 obrátila se ke všem naráz a otevřela kabelku. „Poslyšte, Annette, netropte si ze mě ošklivé žerty,“ obrátila se k hostitelce. „Napsala jste mi, že je to malý večírek. Podívejte, jak jsem vyhastrošená.“29 A rozhodila paže, aby tak předvedla své elegantní šedé šaty s krajkami, těsně pod ňadry převázané širokou stuhou. „Uklidněte se, Lise, stejně budete vždy ze všech nejhezčí,“30 odpověděla Anna Pavlovna. „Víte, že mě manžel opouští,“ pokračovala stále tímž tónem, ale tentokrát už promlouvala ke generálovi, „nechá se zabít. Řekněte mi, proč musí být ta odporná válka,“31 řekla knížeti Vasilijovi a aniž počkala na odpově!, obrátila se na jeho dceru, krasavici Hélène. „Velmi rozkošná osůbka, ta petite princesse!“32 vydechl kníže Vasilij k Anně Pavlovně. Krátce po drobné kněžně do salonu vstoupil hřmotný tlustý mladý muž s nakrátko ostříhanou hlavou, v brýlích, v módních světlých kalhotách, s vysokým žabó a v hnědém fraku. Tenhle tlustý mladík byl nelegitimní syn proslulého šlechtice jekatěrinské doby, hraběte Bezuchova, který právě umíral v Moskvě. Nikam do státní služby zatím nenastoupil, právě přijel ze zahraničí, kam ho poslali na vychování, a ve společnosti se nyní ocitl od návratu vůbec poprvé. Anna Pavlovna ho uvítala úklonou, připravenou pro lidi patřící v jejím salonu k hierarchicky nejnižším. Přes tento co do gesta téměř přezíravý pozdrav se do tváře Anny Pavlovny při pohledu na vstupujícího Pierra vkradl neklid a strach, jaký se dostavuje ve chvílích, kdy se díváme na cosi příliš obrovského a s ohledem na dané místo nepatřičného. Pierre byl opravdu o něco větší než jiní muži v místnosti, ale Anniny obavy se přesto mohly vzta11


hovat jedině k onomu moudrému a zároveň plachému, vnímavému a přirozenému pohledu, který ho od všech ostatních v salonu odlišoval. „To je od vás milé, monsieur Pierre, že jste přišel navštívit ubohou nemocnou,“33 řekla mu Anna Pavlovna a vyměnila si polekaný pohled s tetičkou, k níž ho právě přiváděla. Pierre tiše zavrčel cosi nesrozumitelného a dál po čemsi pátral očima. Pak se vesele, ba radostně usmál, poklonil se malé kněžně jako své blízké známé a přistoupil k tetičce. Obavy Anny Pavlovny byly oprávněné, protože Pierre od tetičky zase hned odkvačil – aniž vyčkal, až tiráda o zdraví Jejího Veličenstva skončí. Anna Pavlovna ho polekaně zastavila slovy: „Znáte abbého Moria? To je velice zajímavý člověk…,“ řekla mu. „Ale ano, už jsem o tom jeho plánu na věčný mír slyšel; je to velice zajímavé, ale jen sotva myslitelné…“ „Myslíte?“ otázala se Anna Pavlovna, víceméně jen aby něco řekla a dál se mohla věnovat své roli paní domu, jenže Pierre se dopustil další netaktnosti: zatímco předtím odešel dřív než doposlechl, co se mu říká, tentokrát svou vlastní promluvou zdržoval společnici, která nutně potřebovala jít jinam. Rozkročil se na svých velkých nohou, hlavu naklonil ke straně a začal Anně Pavlovně dokazovat, proč si myslí, že abbého plán je jen chiméra. „To probereme později,“ usmála se na něj Anna Pavlovna. Jakmile se zbavila mladíka, který neuměl žít, vrátila se ke svým úkolům hostitelky a dál naslouchala a bystře se rozhlížela, aby v případě potřeby pomohla právě tam, kde konverzace vázla. Anna Pavlovna si počínala jako majitel přádelny, který rozsadil pracovníky na jednotlivá místa a te! se po své dílně prochází, všímá si každé nehybnosti či naopak nezvyklého, skřípavého či příliš hlučného zvuku vřetene a hned k němu chvatně spěchá, aby ho přibrzdil či aby mu naopak udělil tu správnou rychlost: také ona křižovala po svém salonu, přistupovala k hloučkům bu! zamlklým, nebo naopak až příliš řečným a pár slovy či nenápadným přeskupením hostí opět nastolovala hladký chod spořádané konverzační mašinérie. Při všech těchto navyklých starostech na ní však byl neustále vidět nemizející strach z Pierra. ObzvlášP ustaraně po něm pokukovala, když si přišel poslechnout, o čem se mluvilo kolem pana 12


Mortemarta, a když pak přešel ke kroužku, v němž mluvil abbé. Pro Pierra, jemuž se výchovy dostalo v zahraničí, byl večírek u Anny Pavlovny vskutku první společenskou příležitostí, již v Rusku zažil. Věděl, že se tu sešel výkvět petrohradských vzdělanců, a oči mu těkaly jako dítěti v hračkářství. Pořád se bál, aby nepřišel o nějakou moudrost, co tu bezpochyby zazní. Jak se tak díval na sebejisté a povznesené tváře přítomných, kteří se tu shromáždili, neustále očekával něco obzvlášP chytrého. Nakonec přistoupil k Moriovi. Tahle rozmluva mu zajímavá opravdu připadala, proto tu zůstal, a jak už to tak mladí lidé s oblibou dělávají, čekal na příležitost, až bude moci své představy vyslovit taky on sám.

III. Večer u Anny Pavlovny se rozběhl naplno. Vřetena šelestila rovnoměrně a bezustání. Kromě ma tante už tu seděla jen jedna starší dáma s uplakanou vyhublou tváří, působící poněkud cize v této skvělé společnosti, která se ostatně rozdělila na tři části. Těžištěm jedné z nich, spíše mužské, se stal abbé, vlády nad druhou, mladou, se ujala dcera knížete Vasilije krasavice Hélène a hezoučká, ruměná a mladistvě plná malá kněžna Bolkonská. Ve třetí skupině kralovali Mortemart a Anna Pavlovna. Vikomt byl mile působící mladý muž s jemnými rysy i způsoby, který se nesporně považoval za celebritu, ale díky dobrému vychování se této společnosti, v níž se ocitl, skromně vydával všanc. Anna Pavlovna jím své další návštěvníky zjevně hostila. Stejně jako zkušený majordomus nabízí jako nebývale vybranou krmi kousek hovězího, na jaký ve špinavé kuchyni rozhodně chuP nedostanete, servírovala Anna Pavlovna svým hostům jako zcela mimořádnou delikatesu nejdříve vikomta a potom abbého. V Mortemartově kroužku se okamžitě začalo mluvit o násilné smrti vévody z Enghienu. Vikomt soudil, že vévoda zemřel na vlastní velkomyslnost a že Bonaparte měl pro zlobu zvláštní důvody. „Ah! Voyons. Vyličte nám to, vicomte,“ poznamenala Anna Pavlovna a s potěšením si uvědomila, že v této frázi zaznělo cosi à la Ludvík XV., „vyličte nám to, vicomte.“34 Vikomt se na znamení pokory pousmál a uctivě se uklonil. 13


Anna Pavlovna nahnala společnost kolem vikomta do kruhu a všechny vybídla, aby naslouchali jeho vyprávění. „Vikomt vévodu osobně znal,“ špitla Anna Pavlovna jednomu z posluchačů. „Vikomt je skvělý vypravěč,“ sdělila druhému. „Jak je vidět, je to člověk z dobré společnosti,“35 oznámila třetímu; a vikomt byl společnosti předložen v tom nejskvělejším a pro něj nejlichotivějším světle – jako rostbíf na prohřátém talíři, zdobený petrželkou. Vikomt užuž hodlal spustit a jemně se pousmál. „Poj!te k nám, chère Hélène,“ oslovila Anna Pavlovna krasavici kněžnu, která seděla opodál a byla středem dalšího kroužku. Kněžna Hélène se usmívala; zvedla se s týmž neměnným výrazem jednoznačně krásné ženy, s nímž do salonu vstupovala. Lehce zašelestila bílou plesovou róbou, zdobenou břečPanem a mechem, záříc bělostí ramen i třpytem vlasů a briliantů prošla mezi rozestoupivšími se muži a aniž by na kohokoli přímo pohlédla, zároveň každého obdařovala úsměvem a laskavě mu tak poskytovala právo kochat se nádherou své postavy, plných ramen, dle tehdejší módy odvážně odhalených ňader i zad – a jako by sem vnášela všechen ten plesový lesk právě ona, zamířila přímo k Anně Pavlovně. Hélène byla tak nádherná, že kolem sebe nejenže nešířila ani stín koketérie, ale zdálo se spíš, jako by se své nezpochybnitelné a snad až příliš důrazně a triumfálně působící krásy naopak poněkud ostýchala. Jako by si přála všechen ten půvab potlačit, ale nešlo to. „Quelle belle personne, jaká to krasavice!“ říkal každý, kdo ji spatřil. Vikomt jako ohromený čímsi neobvyklým jen pokrčil rameny a sklopil oči, když před ním usedala a svým nepomíjejícím úsměvem ozářila i jeho. „Madame, mám obavu, že mé schopnosti nebudou před takovým posluchačstvem dostačující,“36 pousmál se jen a nachýlil hlavu. Kněžna se loktem plné paže opřela o stolek, ale odpovídat nepovažovala za nutné. S přívětivou tváří čekala. Po celou dobu vikomtova vyprávění seděla zpříma a jen tu a tam pohlédla na svou plnou krásnou ruku, zlehka spočívající na stolku, či na ještě krásnější hru!, na níž si rovnala briliantový náhrdelník; několikrát si také uhladila záhyby šatů a když bylo vyprávění obzvlášP působivé, ohlížela se po Anně Pavlovně, na okamžik se zatvářila jako sama dvorní dáma, ale pak se její 14

0034119