1) „Jo, moje narozky stojí prostě za houby,“ řekla jsem svojí kočce Nale. (I když ona vlastně není moje, spíš já jsem její. Znáte kočky. Nemají páníčky, ale obsluhu. Většinu času se tenhle fakt snažím ignorovat.) Pokračovala jsem, jako by Nala hltala každé moje slovo (kéž by…). „Už sedmnáct let trpělivě snáším, že jsem se narodila čtyřiadvacátého prosince, a vlastně jsem si zvykla. Vůbec mi to nevadí.“ Samozřejmě jsem se akorát tak snažila přesvědčit samu sebe, že je to pravda. Nala „mňaufla“ tónem naštvané důchodkyně a začala si poklidně olizovat zadek, čímž mi patrně dala najevo, kam si svoje lži můžu strčit. „Vím přesně, co se stane,“ nedala jsem se a namalovala si decentní linky. (Vážně decentní! Když vyplácám polovinu tužky a začerním si víčka až po obočí, vypadám jako mýval po výbuchu. A vlastně tak vypadá úplně každý.) „Dostanu spoustu dárků, se kterými si lidi dali strašně práce, ale žádné opravdické narozeninové dárky to nebudou, protože na nich budou stromečky, vločky a bůhvíco ještě. Všichni mají pocit, že moje narozky musí spojit s Vánocemi, jenže to absolutně nefunguje. Prostě to nejde.“ Zachytila jsem v zrcadle pohled Naliných zelených očí. „Ale my se budeme usmívat a předstírat, že nám pitomé vánoční
9