Zvedá se opona
„Nemůžeš si podříznout krk, aby vůbec nebyla vidět krev.“ „No pochopitelně. Lidi na to čekají.“ „Nesouhlasím. V představení ve West Endu žádná krev nebyla.“ „No jistě, pan Scofield,“ zabručel Esslyn pohrdavě. „Jak afektovaný.“ Caustonská amatérská divadelní společnost měla zrovna přestávku během zkoušky Amadea, jehož přípravy už podstatně pokročily. Oba Venticelli už se konečně začínali trefovat do svých narážek, krb do paláce Schönbrunn byl přislíben na víkend a vypadalo to, že i Konstanze se blíží k okamžiku, kdy se naučí aspoň pár svých replik, i když stále neměla jasno, v jakém pořadí jdou za sebou. Avšak zádrhel, jak by si měl Salieri co nejefektněji podříznout krk, zůstával nevyřešen. Tim Young, jediný člen společnosti, který se holil klasickým způsobem, slíbil na tenhle večer přinést svou břitvu. Zatím po něm nebylo ani vidu. „Dá… ehm… dá se to sehnat, že jo? Ty věci, co dělají krev? Vybavuju si, že v RSC – “ „No samozřejmě, že se to dá pořídit, Dierdre,“ odsekl Harold Winstanley. (Vždycky reagoval nabroušeně na jakoukoli zmínku o Královské shakespearovské společnosti.) „Nedomnívám se, že by si dost zde přítomných neuvědomovalo, že jde sehnat věci. Jenže já se snažím být trošku vynalézavý… odklonit se od obvyklé otřepané rutiny. Comprenez?“ Upřel pohled na shromáždě11
nou společnost, jako by je vyzýval, aby obdivovali tu nadlidskou trpělivost, kterou projevuje při takovémhle nejapném návrhu. „A když už mluvíme o rutině – není teA čas na kávu?“ „Ano, jistě, omlouvám se.“ Dierdre Tibbsová, která do téhle chvíle seděla na pódiu a skoro jako holčička objímala svá manšestráková kolena, vyskočila na nohy. „Tak šup, šup.“ „No a když je Scofield afektovaný,“ ozval se Donald Everard v reakci na Esslynův odsudek, „co potom Simon Callow?“ „Co potom Simon Callow?“ zopakoval ječivý hlas jeho dvojčete. Dierdre je nechala, aby se dohadovali, a vyrazila uličkou ke klubovně. Dierdre měla být asistentkou režie. Doposud dělala děvče pro všechno u desítek dosavadních inscenací, až před pár týdny, posílena několika sklenkami sladkého martini, nesměle požádala výbor, zda by ji nepovýšili. K jejímu potěšení hlasovali, nikoliv zcela jednomyslně, v její prospěch. Avšak radost netrvala dlouho, neboD se zdálo, že její postavení v Latimeru nebude ani u této hry jiné než kdykoliv předtím. NeboD Harold nepřipouštěl žádnou debatu (jeho vlastní slova) týkající se otázek režijního pojetí a její občasné nesmělé návrhy buA ignoroval, nebo úplně rozcupoval. V klubovně sundala hrnečky z háčků a umístila je opatrně na tác, aby ani nezacinkaly, a naplnila konvici tenkým proudem vody. Harolda, který sám sebe pohotově označil za mozkový trust v jedné osobě, totiž i sebemenší zvuk rušil v jeho tvůrčím procesu. Samozřejmě jako režisér, připustila si smutně Dierdre, měl navrch. Před dvaceti lety hrál v divadle ve Filey, dělal program letní sezony v Mineheadu a během prvotřídního turné (původní obsazení z West Endu!) se objevil ve hře Agathy Christie Spider’s Web. Takovou 12
zkušenost nelze ignorovat. Pár lidí se o to pokusilo, samozřejmě. Zejména nově příchozí, kteří ještě stále měli vlastní názory a neorientovali se v panující společenské hierarchii. Ne že by jich bylo nějak moc. Společnost CADS byla extrémně selektivní. A Nicholas, který hrál Mozarta, zatímco potají čekal na výsledky konkurzu do londýnské divadelní školy Central School of Speech and Drama, se občas dohadoval. Esslyn se nepřel. Jen pozorně vyslechl vše, co Harold říkal, a pak si šel svou nekonfliktní cestou. Harold si tuto neústupnost vynahrazoval tím, že všechny ostatní režíroval skoro až k smrti. Dierdre lžičkou nabrala do hrnečků levnou mletou kávu a sušené mléko a vše zalila vařící vodou. Pár maličkých bílých kuliček vyskočilo na hladinu a ona je nervózně rozmačkávala obrácenou lžičkou, mezitím se snažila vzpomenout, kdo sladí a kdo je dost sladký i tak. Nejlepší bude vzít celý balíček a zeptat se. Vrátila se opatrně zpátky uličkou, zápasíc o rovnováhu s těžkým tácem. Esslyn se už dostal k dalšímu představiteli Salieriho, herci Ianu McKellenovi. „Takže – zcela proti svému zdravému úsudku – jsem se nechal zatáhnout do téhle one-man-show. Na jevišti od začátku až do konce.“ „Ale,“ ozval se Nicholas, šedé oči otevřené doširoka, „já myslel, že o tom právě hraní je.“ Everardové, chrliči jedovatých slin ve službách představitele hlavních rolí, vyjekli: „No já vím přesně, co chce Esslyn říct.“ „Já taky. McKellen mě vždycky nechával úplně chladným.“ Dierdre jim do toho vklouzla se svým dotazem ohledně cukru. „Proboha, to už bys snad měla vědět, broučku,“ neudržela se Rosa Crawleyová. „Pro mě jen morceau.“ 13
Chraplavě protahovala slova. TeA hrála paní Salieriovou a nikdy předtím neměla tak skromnou roli, ale v Amadeovi to byla jediná role pro zralou ženu. Zcela evidentně by nevzala roli sluhy či vídeňského občana. „VždyD se o nás staráš už během tolika zkoušek,“ pokračovala, „ani nevím, jak to děláš.“ Byl v tom poprašek mechanického uznání na adresu Dierdre a Rosa zadržela malý povzdech. Věděla, že být laskavá k malým hráčům a jevištnímu vedení prozrazuje skutečnou hvězdu. Jen si přála, aby to Dierdre trochu víc vnímala. Přijala svůj otlučený hrnek se zářivým úsměvem. „Děkuji, drahoušku.“ Místo odpovědi Dierdre jen mírně pootevřela rty. No opravdu, pomyslela si, s takovým pasem jako velryba grónská je dokonce i jen jedna morceau až až. Její rozmrzelost ještě posílilo to, že Rosa na sobě měla dlouhý kožich, který ona (Dierdre) koupila v bazaru Oxfam pro Višňový sad. Vytratil se po derniérovém večírku a garderobiérčiny prsty se ho už nikdy nedotkly. „Proboha!“ Harold nahlédl do svého hrnku, modře glazovaného, s iniciálami H. W. (REŽ.) vyvedenými rudým lakem na nehty. „Co tam zas dělají ty příšerný ptačí hovínka? To nikdo nemůže sehnat normální mlíko? Moc prosím! Nebo žádám příliš?“ Dierdre rozdala zbývající hrnky spolu s pytlíkem cukru a vyhýbala se Haroldovu pohledu. Jestli je potřeba mléko, aD ho přiveze někdo s autem. Ona už má tak jako tak co dělat, aby dovlekla všechno potřebné na zkoušky. „Trochu mi dělá starosti ten nápad s břitvou jako takový,“ ozvala se Mozartova Konstanze a vrátila se k původnímu tématu. „Nechci dítě bez otce.“ Ušklíbla se do hrnku a pak se opřela o manželovo koleno. Esslyn se usmál a pohlédl na ostatní, jako by prosil, aby omluvili manželčinu pošetilost. Pak přiložil nehet svého 14
ukazováčku jemně na její krk a zamumlal: „Biologicky nemožné, že ano?“ „Jedním z problémů se spoustou krve,“ zapojila se Joyce Barnabyová, garderobiérka/strážkyně dortů/autorka doprovodných zvuků, „je vyprání a vyžehlení Esslynovy košile na další večer. Doufám, že jich budeme mít víc.“ „Molto costoso, dušinko,“ vykřikl Harold. „Vy všichni si asi myslíte, že si peníze tisknu. Jen kostýmy pro hlavní roli už i tak stály majlant. A to se Peteru Shafferovi povedlo vymyslet si deset sluhů a všechny v dobových kostýmech z 18. století…“ Joyce se nevzrušeně stáhla do svého sedadla, chopila se lemované sukně Catariny Cavalierové a pokračovala v zakládání. Harold vždycky u každé inscenace aspoň jednou během zkoušek soptil kvůli výdajům, ale vždycky se nějak, když to bylo nutně potřeba, peníze objevily. Joyce si nejednou říkala, jestli to nešlo z jeho vlastní kapsy. Nevypadal na zámožného člověka (provozoval skromný exportní a importní podnik), ale zcela se vrhl na divadlo, celým svým srdcem, tělem, myšlenkami i duchem, takže by asi nikdo nebyl překvapený, kdyby do divadla lil i vlastní zisk. „Nezávidím Sarah tu těžkou sukni,“ zachraptěla Rosa směrem k Joyce. „Vzpomínám si, jak jsem hrála Raněvskou – “ „Budu mít ty vycpávky brzo hotové, Joyce?“ zajímala se druhá paní Carmichaelová a za tenhle zásah se jí dostalo nejednoho vděčného pohledu. Když Rosa začala o své Raněvské, všichni hledali možnost úniku. Nebo o své paní Alvingové. Anebo dokonce, když na to přišlo, o ježibabě Carabosse. „A ta muzika,“ zeptal se Nicholas. „Kdy budeme mít tu muziku?“ „Až budu mít denně osmačtyřicet hodin,“ odsekl 15
Harold, rychle jako kulomet. „Pokud tedy“ – vyloženě zamžikal nad absurdností té myšlenky – „se toho nechceš ujmout sám.“ „Klidně.“ „Cože?“ „Mně to nevadí. Znám všechny skladby. Je to jen otázka –“ „To vůbec není jen otázka něčeho, Nicholasi. Otisk schopného režiséra musí být na každé jednotlivosti jeho pojetí. Jakmile začneš zadávat něco sem a něco tam, aby to podle své libosti udělal nějaký Pepa nebo Franta, to už můžeš zrovna tak abdikovat.“ Byla to ukázka Haroldovy pozice v divadelní společnosti, že tohle sloveso nikomu z přítomných nepřipadalo nepatřičné. „A spíš než o vycpávky bych si být tebou, Kitty, dělal starosti s textem. Chci si ho poslechnout do úterka. Do p-í-s-m-e-n-e. Rozumíme si?“ „Budu se snažit, Harolde.“ Kitty to vyslovila se silným přídechem, takže její D zněla téměř jako T. Tato roztomilost spolu s kšticí světlých kudrlin, hladkou broskvovou pletí a rty výrazně nalíčenými do srdíčka vytvářely dojem takového dětského šarmu, že si jen málokdo všiml, v jakém rozporu to bylo s ostrým zábleskem v jejích azurových očích. Když mluvila, rozkošné poprsí se jí dmulo a zas klesalo o krapet rychleji, jako by naznačovala zvýšenou ochotu vyjít vstříc. Harold si ji kriticky prohlížel. Bylo pro něj naprostou záhadou, že někdo spjatý s CADS odmítal věnovat každou svou bdělou chvilku tomu, co se týkalo aktuální inscenace. Svými skutky, když se nacházel v divadle, a v myšlenkách, když byl mimo něj. Avery jednou poznamenal, že kdyby to bylo v jeho moci, Harold by snad i nařídil, aby se jim o Latimeru zdálo. A právě Kitty, napadalo teA Harolda, měla dostatek času. Říkal si, co tak asi celý den dělá, a pak si uvědomil, že uvažoval 16
nahlas. Kitty cudně sklopila zrak, jako by ta otázka byla maličko nemravná. Dierdre začala sbírat hrnky. V několika ještě zbývala káva, ale nikdo netrval na svém božském právu na plnou porci. Podívala se jinam, když brala ten Kittyin, neboD Esslyn už přestal hladit svou manželku na krku a sklouzl prsty do výstřihu její blůzky zdrhnuté šňůrkou a tam roztržitě brouzdal. Rosa Crawleyová se také dívala jinam, když její bývalý manžel projevoval takovou necitlivost, a zčervenala – ošklivě karmínově. Harold, jako vždy netečný k scénkám mimo jeviště, zavolal ke scénografovi: „Kde je proboha ten Tim?“ „Nevím.“ „To bys měl. Bydlíš s ním.“ „Bydlet s někým,“ ohradil se Avery, „ti nedává věštecké schopnosti. Když jsem odcházel, vyplňoval objednávku pro nakladatelství Faber a říkal, že je to tak na půl hodiny. Takže vím totéž co ty.“ Přestože Avery mluvil rázně, ve skutečnosti ho sžíraly obavy. Nemohl unést, že neví, kde Tim je, co dělá a s kým to dělá. Každá vteřina nevědomosti ohledně těchto zásadních informací mu připadala jako rok. „A nečekej, že se tady zdržím,“ dodal. „Mám v troubě daube.“ „Dlouhé dušení se u ragú vyplácí,“ radila garderobiérka. Naštěstí nebyl přítomen Tom Barnaby, jinak by se možná zalknul, kdyby slyšel s jakou nenuceností se jeho žena, jejíž kulinářské katastrofy stíhaly jedna druhou, pasovala do klubu s mužem, jehož vaření bylo naopak legendární. Každý člen CADS usiloval o případné pozvání na večeři v „restauraci“ Avery, žadonil o něj či si o něj říkal nepřímo. Ti, kteří uspěli, potom celé týdny po návštěvě jedli u skromnějších stolů, znovuoživovali si své zážitky a přidělovali si po špetkách gastronomické vzpomínky, aby jim co nejdéle vydržely. TeA Avery zareagoval úsečně: „Dlouhé dušení, Joy17
cinko zlatá, musí skončit akorát ve správný okamžik. Hranice mezi báječným, soudržným dušeným masíčkem, kdy jde každé sousto snadno oddělit, ale přesto drží perfektně pohromadě, a příšernou rozbředlou kaší je vskutku velice tenoučká.“ „Neboli trochu jako u divadelního představení,“ zamumlal Nicholas a vrhl podvratně vítězný úsměv směrem ke svému režisérovi. Harold úsměv zachytil, ne však už jeho podtext, a okázale přikývl. „Nuže…,“ zvedl se Colin Smy a zaujal nesmyslnou pózu, jako by chtěl zdůraznit svou důležitost a odlišnost od herců kolem. „Někteří z nás musejí jít pracovat.“ Zapíchnutí pomyslného kopí do pomyslného býka nechal na chvilku působit. Stál zeširoka na nohách trochu do O, na sobě měl džíny a kostkovanou košili, neposedné vlasy jako hřebíky ostříhané hodně nakrátko. Jejich chomáče trčely do všech stran a to, v kombinaci s notnou dávkou výbušné energie, připomínalo, jak kdysi někdo řekl, poněkud divokého foxteriéra zběsile pobíhajícího po domě. TeA zmizel do zákulisí a volal kousavě přes rameno: „Kdybyste mě někdo sháněl, tak mě najdete v kulisárně. Děje se toho tam spousta, kdyby měl někdo zájem.“ Nezdálo se, že by někdo měl. A tak bušení, které zakrátko dolehlo k jejich uším, zůstalo ukřivděně osamělé. Nad jejich hlavami pustila Dierdre horkou vodu a drhla hrnky, podrážděně s nimi řinčela a postarala se tak o další oprýskaná místa. Vůbec nikdo jí nikdy nepřišel nahoru pomoct, s výjimkou Davida Smyho, který často čekal na tátu, aby ho odvezl domů. Věděla, že je to její chyba, že si nedupla už dávno, a to ji dráždilo ještě víc. „No, myslím, že dáme Timovi ještě pět minut,“ prohlásil císař Josef vzadu na sedadlech, „a pak popojedem.“ 18
„No o tobě nepochybuju,“ ohradil se Esslyn. „Ale já nemám v úmyslu ‚popojíždět‘, dokud nebudeme mít tenhle praktický problém vyřešený. Ono se hezky řekne, že se tyhle věci nechají na poslední vteřinu…“ „To sotva, na poslední vteřinu,“ zamumlala Rosa. „…ale já jsem ten, kdo tam bude stát a čelit sevřeným řadám.“ (Někdo by si mohl myslet, glosoval Nicholas v duchu, že budeme hrát v samotném londýnském Barbicanu.) „Už dost na tom, a bůh to ví, jak velká je to role.“ (Co sis ji tedy potom na sebe bral?) „Ale přece jenom, Salieriho pokus o sebevraždu je vrcholným okamžikem hry. Musíme to provést nejen dobře, ale úžasně dobře.“ Nicholas, který vždy za vrcholný okamžik hry považoval Mozartovu smrt, se zeptal: „Proč nepoužiješ elektrický strojek?“ „Proboha! Jestli tohle má být –“ „Ale no tak, Esslyne. Uklidni se,“ chlácholil Harold svou popudlivou hvězdu. „Namouduši, Nicholasi –“ „Pardon.“ Nicholas se zakřenil. „Promiň, Esslyne. To byl takový vtip.“ „Nepovedený, Nico,“ usadil ho Esslyn nadutě, „jako všechny tvoje vtipy. A to už nemluvím o…“ Zabořil své rty do zlatých vějířků něžně se kroutících na Kittyině krku a konec věty se rozplynul. Ale všichni věděli, co to mělo být… Nicholas úplně zbledl. Chvíli neříkal nic a pak promluvil přehnaně klidně, pečlivě volil slova. „Možná to tak nevypadá, ale mě tahle věc taky zajímá. VždyD – jestli Esslyn nebude mít dost času, aby se naučil zacházet s tou velmi zásadní rekvizitou, celá věc bude vypadat úplně amatérsky.“ Následovalo zesilující se hučení a zadržování dechu. Harold se vztyčil a zpražil svého Mozarta rozzuřeným okem. „Neopovažuj se to slovo v mé přítomnosti ani vy19
dechnout, Nicholasi – jasné? V mých představeních není nikdy nic amatérského.“ V tom, jak silně popíral to přídavné jméno, byl Harold maličko na štíru s pravdou. Celá společnost byla pyšná na to, co bláhově považovala za profesionální úroveň, ale objevil-li se jen závan nepříznivé kritiky, najednou to byli jen amatéři povětšinou s úplně jinou prací na plný úvazek a opravdu byl zázrak, že si každý z nich našel čas naučit se svůj text, o realizaci samotných představení ani nemluvě. Nicholas, který kolem rozvířil vášně, vypadal zahanbený vlastní neohrabaností. Ale než mohl otevřít pusu, aby něco dodal, dveře do sálu se rozlétly a objevil se Tim Young. Kráčel rychle k nim – vysoký muž v tmavém kabátě značky Crombie a klobouku Borsalino – a v ruce nesl malý balíček. „Omlouvám se, že jdu pozdě.“ „No kde jsi?“ „To papírování trvalo celou věčnost… a pak začal vyzvánět telefon. Znáte to.“ Tim adresoval svou odpověA spíše celé skupině, než aby odpovídal přímo Averymu, který se vyptával: „Kdo? Kdo volal?“ Tim si svlékl kabát a začal otevírat balíček. Všichni se nahrnuli okolo. Bylo to velmi pečlivě zabaleno. Dvě vrstvy lesklého hnědého papíru, pak dvě z jemné látky. Konečně se objevila břitva. Tim ji rozevřel a položil ji na dlaň. Byla to krásná věcička. Na rukojeti, elegantní křivce z ebenového dřeva, bylo zlatem vyryto: E. V. Bayars. Mistr nožíř. (C.A.P.S.) Kolem nápisu byl věnec akantových listů a drobných kvítků vykládaných perletí. Zadní strana byla bez ozdob kromě tří malinkých nýtů. Čepel, jejíž okraj byl vybroušen do smrtelné jistoty, se třpytila a leskla. 20