Issuu on Google+

NECHTĚŇÁTKO

Babička Lin jde v listopadovém odpoledni po ulici s nerezovým obědníkem v ruce. Uvnitř obědníku má vložené úřední potvrzení od své pracovní jednotky. „Tímto potvrzujeme, že soudružka Lin Mej odešla řádně do důchodu z textilní továrny Rudá hvězda,“ stojí napsané v osvědčení zářivým zlatým písmem. Neříká se tam, že textilní továrna Rudá hvězda zkrachovala, ani že babička Lin po řádném odchodu do důchodu nedostane žádnou penzi. Pochopitelně tam nic takového napsané být nemůže, protože tato fakta jednoduše nejsou pravdivá. „Krach“ je v případě státního průmyslového podniku nepřiměřené slovo. „Vnitřní reorganizace“ – to je ten výraz, který v potvrzení zapomněli s ušlechtilou laskavostí napsat. A sluší se taky připomenout, že penze babičky Lin je zadržena pouze dočasně. Ohledně toho, jak dlouho, neposkytuje momentálně továrna žádné další informace. „I v těch nejpustějších horách vždy najdete cestu,“ řekla jí její sousedka tetička Wangová, když se dozvěděla, v jaké situaci se babička Lin ocitla. „A na té cestě vždy najdete toyotu.“ Druhá věta z reklamního spotu na automobil toyota vyklouzne z úst dřív, než si to babička stačí uvědomit. 5


„Přesně tak, babičko Lin. Já vím, že jste optimistický člověk. Dívejte se na to pozitivně a určitě najdete tu svou toyotu.“ Jak má ale proboha najít způsob, jak doplnit své tenčící se úspory? Babička Lin několik dní sčítá, odčítá a dělí a zjistí, že jí úspory vydrží na rok – možná na dva, jestli se jí podaří sem tam vynechat nějaké jídlo, bude chodit spát se soumrakem a zůstávat dobře oblečená, aby nemusela krmit nenasytná kamna dalšími briketami celou dlouhou severočínskou zimu. „Nebojte se tolik,“ řekne jí tetička Wangová, když se příště potkají na tržišti a všimne si jediné ředkve, kterou si babička Lin koupila k večeři, a kořínek buclatý jako Buddha svírá v obou dlaních. „Pořád si přece ještě můžete někoho najít a vdát se.“ „Vdát se?“ opáčí babička Lin a začervená se. „Jen nebu=te tak konzervativní, babičko Lin,“ řekne tetička Wangová. „Kolik je vám let?“ „Jednapadesát.“ „To jste dokonce mladší než já! Mně je padesát osm, ale nejsem tak staromódní jako vy. Víte, co si myslím? Dneska už nemají monopol na manželství jenom mladí lidé.“ „Nedělejte si ze mě blázny,“ říká babička Lin. „Myslím to vážně, babičko Lin. Ve městě žije spousta starých vdovců. Jsem si jistá, že se mezi nimi najdou i bohatí a nemocní, kteří potřebují někoho, kdo by o ně pečoval.“ „Máte tím na mysli, že bych mohla najít práci jako pečovatelka u starých lidí?“ zeptá se babička Lin. Tetička Wangová si povzdychne a zlehka poklepe babičce Lin prstem na čelo. „Přemýšlejte trošku. Ne jako pečovatelka, ale jako manželka. Tak aspoň můžete zdědit nějaké peníze, až vám manžel umře.“ Babička Lin zalapá po dechu. V životě žádného manžela neměla a vyhlídka na mrtvého manžela ji leká. Jenže tetička Wangová to za ni rozhodne hned na místě mezi dvěma stánky s rybami a zakrátko najde babičce Lin nápadníka. 6


„Šestasedmdesát. Vysoký krevní tlak a cukrovka. Žena mu zrovna umřela. Bydlí sám v třípokojovém bytě. Důchod má dva tisíce jüanů. Oba synové jsou ženatí a dobře vydělávají ve vládních úřadech,“ povídá tetička Wangová, překvapená, že to babičku Lin nijak zvlášE nezaujalo. „Ale no tak, babičko Lin, kde jinde můžete najít tak dobrého manžela? Ten stařec co nevidět umře a synové jsou tak bohatí, že jim nebude vadit, když vám nechají něco ze starcových úspor. Musím vám říct, že tohle je, pokud já vím, široko daleko ta nejvhodnější partie. Práh u dveří mají prošoupaný od podrážek dohazovačů. Jenže oni se ze všech nabízených manželek nejvíc zajímají právě o vás. A proč? Protože jste nikdy nebyla vdaná a nemáte děti. Mimochodem, babičko Lin, jak je možné, že nejste vdaná? Nikdy jste nám neřekla, co vás k tomu vedlo.“ Babička Lin už už otevře ústa, ale pak je zase zavře. „Prostě se to tak stalo,“ řekne. „Nemusíte mi to říkat, když nechcete. Oni v žádném případě nechtějí někoho, kdo má spoustu dětí a vnoučat. Já bych takové maceše taky nevěřila. Kdo zaručí, že nebude okrádat manžela kvůli svým dětem? Vy jste zkrátka ta nejlepší. To jsem jim taky řekla, že kdyby měl na zemi zůstat jen jediný poctivý člověk, byla byste to vy, babičko Lin. Kvůli čemu tedy tolik váháte?“ „Proč si nenajmou někoho, kdo by o něho pečoval?“ zeptá se babička Lin a myslí na ty dva syny, kteří by se už brzy mohli stát jejími nevlastními dětmi. „Nepřišlo by to z dlouhodobého hlediska levněji?“ „Copak vy nevíte, jak to chodí s těmi mladými děvčaty, co pracují jako pečovatelky? Jsou líné a kradou peníze – a někdy i muže, když si je najmou manželé. Staré lidi nechávají celý den sedět ve vlastních výkalech. A najmout si nějakou takovou holku? Uf. Jenom by o to dřív umřel.“ Babička Lin musí souhlasit, že starší žena jako manželka je moudrá volba. V doprovodu tetičky Wangové jde babička Lin 7


na pohovor s oběma syny a jejich manželkami. Po hodině vyptávání si synové vymění pohledy a zeptají se babičky Lin, jestli si chce ponechat nějaký čas, aby si mohla nabídku k sňatku rozmyslet. Jelikož si nemá moc co rozmýšlet, nastěhuje se za týden do nového domova. Její manžel, starý Tchang, je nemocnější, než si myslela. „Alzheimer,“ řekne jí jedna ze snach u svatebního oběda. Babička Lin přikývne, i když neví, co je to za nemoc, ale odhaduje, že to má co dělat s mozkem. Oběma rukama svého manžela podpírá a vede ho ke stolu, usazuje ho a utírá mu slinu z brady. Z babičky Lin je zničehonic manželka, matka a babička. Už si nepamatuje, v kterém roce jejího života ji lidé začali oslovovat babička Lin namísto dřívějšího tetička Lin; lidé se domnívají, že neprovdané ženy stárnou rychleji. Te= už na tom nezáleží, protože najednou cítí, že se k ní její oslovení docela hodí. Každý týden se zastaví jeden ze synů, aby se na starého Tchanga podíval, a nechá jim dost peněz na další týden. Starý Tchang je klidný muž, sedí v křesle u okna, ponořený do bezedného mlčení. Občas se babičky Lin vyptává na svou ženu a babička Lin podle instrukcí synů odpovídá, že manželka se uzdravuje v nemocnici a už brzy se vrátí domů. Ale zdá se, že ještě než odpoví, starý Tchang už na svou otázku zapomene a vrací se do svého zamyšlení, aniž by dal jakkoli najevo, že babičku Lin slyšel. Očekává víc otázek, které ale nikdy nepřicházejí, až nakonec to vzdá. Zesílí zvuk televizoru a šourá se po domě, zametá, utírá prach, čistí a umývá, ale domácí práce jí zabírají den ode dne čím dál méně času. Posadí se potom na pohovku a sleduje telenovely a seriály, které se vysílají během dne. Vedle televizoru s dvanáctipalcovou obrazovkou, na který babička Lin bývala zvyklá a k němuž se musela zvedat a přejít pokoj, když chtěla přepnout kanál (a na anténě ze 8


dvou ocelových drátů měla dohromady šest kanálů), je přístroj starého Tchanga monstrum se stovkami kanálů, které všechny poslouchají na povel malou krabičku dálkového ovladače. Babička Lin je ohromená všemi těmi možnostmi, snadností, s níž se může pohybovat mezi jednotlivými programy, a tak záhy zjišEuje, že jí přístroj nijak neprospívá. Bez ohledu na to, který program zrovna sleduje, vždy se jí do mysli vtírá neodbytná starost, že zřejmě přichází o něco zajímavějšího. Po několika dnech nového života babička Lin s úžasem zjišEuje, že přišla o návyk na televizi, jemuž v posledních deseti letech propadla. Má snad manželství tak revoluční sílu, že se člověk dokáže zbavit hluboce zakořeněného zlozvyku během tak krátké doby? Babička Lin si povzdychne a vypne televizi. Starý Tchang si nevšimne ticha, které zaplaví pokoj. Babička Lin si uvědomuje, že to není vina televize. Nedokáže se soustředit kvůli přítomnosti starého Tchanga. Rozevře si starý časopis a zpoza stránek po starém Tchangovi pokukuje. Z deseti minut je dvacet minut a i potom se na něho dál dívá, zatímco on se jejímu pohledu vytrvale vyhýbá. Má podivné podezření, že starý Tchang vůbec nemocný není. Ví, že babička Lin je tady, a tajně ji sleduje. Ví, že jeho čtyřiapadesátiletá žena ho opustila navždy a že babička Lin je jeho nová manželka, ale odmítá si jí všímat. Předstírá, že přišel o rozum, a očekává, že babička Lin na tu hru přistoupí, jako by byla najatá pečovatelka. Ale ona se rozhodne, že se nepodvolí. Je to její manžel; a ona je jeho žena. Jejich oddací list má uložený v bezpečí pod polštářem. Jestli chce starý Tchang zkoušet její trpělivost, ona je připravená vyzkoušet tu jeho; je to přetahovaná, v níž se babička Lin rozhodla zvítězit. Odloží časopis a srdnatě pohlédne starému Tchangovi přímo do tváře, snaží se ho pohledem zkrotit. Minuty se protáhnou na hodinu, a babička Lin se zničehonic probere v hrůze, že i ona zřejmě přichází o rozum. Přinutí se zvednout z pohovky, protáhne se a cítí nepatrné 9


praskání v artritických kloubech. Shlédne na starého Tchanga, který zůstal nehybný jako socha. Je asi opravdu nemocný, pomyslí si a zastydí se, že bezdůvodně pochybovala o starém Tchangovi, muži bezbranném jako novorozeně. Rychle jde do kuchyně a vrátí se se sklenicí mléka. „Je čas na trochu mléka,“ řekne a poplácá starého Tchanga po líci, až nakonec stařec začne polykat. Třikrát denně píchá babička Lin starému Tchangovi inzulin. To jsou jediné chvíle, kdy v něm zahlédne zbytek života. Drobné svalové škubnutí, když mu vbodne jehlu do paže. Když jehlu vytahuje, objeví se někdy kapička krve a ona ji otře špičkou prstu, místo aby použila vatový tampon. Okouzluje ji zvláštní představa, že jí jeho krev prosakuje do těla. Několikrát denně babička Lin starého Tchanga koupe: ráno a před spaním, a vždycky když se počurá nebo pokálí. Vlastní koupelna a záchod se babičce Lin líbí na celém manželství nejvíc. Po celý život používala veřejné toalety a umývárny, bojovala s ostatními kluzkými těly o vlažnou vodu kapající z rezavých sprch. Když te= má koupelnu celou pro sebe, nikdy nevynechá příležitost toho přepychu využít. Starý Tchang je jediný muž, kterého babička Lin viděla úplně nahého. Když ho poprvé svlékla, nemohla odolat občasnému kradmému pohledu na penis uvelebený v řídnoucích chlupech. Přemítala, jak asi musel vypadat v mladších letech, ale hned ty hříšné myšlenky zaplašila z hlavy. Křehká nahota naplňovala její srdce něhou, jakou dřív nikdy nezakusila, a starala se od té chvíle o jeho tělo s mateřskou péčí. Jednoho večera koncem února vede babička Lin starého Tchanga k umělohmotné židli uprostřed koupelny. Rozepíná mu pyžamo a on se pokrčenými pažemi podvoluje jejímu vedení, hlavou se jí opírá o lopatku. Babička Lin bere do rukou hadici sprchy a sprchuje ho teplou vodou, přičemž mu přiloží dlaň k čelu, aby mu voda nestříkala do očí. 10


Babička Lin dřepí na podlaze a masíruje starému Tchangovi nohy, když v tu chvíli se jí dlaní dotkne ramene. Babička Lin vzhlédne a on se jí dívá zpříma do očí. Ona vykřikne a ustupuje od něho. „Kdo jsi?“ zeptá se starý Tchang. „Tchangu,“ řekne babička Lin. „Jsi to ty?“ „Kdo jsi? Proč tady jsi?“ „Já tady bydlím,“ odpoví babička Lin. V Tchangových očích vidí nepřirozený jas a cítí, jak se jí rozbušilo srdce. Takový okamžik prozření většinou přichází jen s blížící se smrtí. Babička Lin spatřila stejné světlo v tatínkových očích, jen pár hodin předtím, než umřel. Napadne ji, že vyběhne zavolat doktora, ale jako by byla nohama přikovaná k zemi a očima se upřeně dívá do jeho očí. „Neznám tě. Kdo jsi?“ Babička Lin sklouzne pohledem na své tělo. Má na sobě zářivě žlutou igelitovou zástěru a zelené holínky, své obvyklé oblečení pro Tchangovu koupel. „Já jsem tvoje žena,“ odpoví. „Ty nejsi moje žena. Moje žena je Su-žan. Kde je Su-žan?“ „Su-žan už není mezi námi. Tvoje nová žena jsem já.“ „Lžeš,“ řekne starý Tchang a vstane. „Su-žan je v nemocnici.“ „Ne,“ řekne babička Lin. „Lhali ti.“ Starý Tchang ji neslyší. Odstrčí babičku Lin a v pažích má zničehonic sílu. Babička Lin ho sevře, ale on je divoký a nezvladatelný. Uhne z dosahu jeho paží, nechápe, proč by se měla se svým manželem prát kvůli nějaké mrtvé ženě. On ale nadále bojuje naprázdno, udělá dva kroky a uklouzne v kaluži mýdlové vody. Na pohřbu si babičky Lin nikdo nevšímá. Sedí v koutě a naslouchá mužům a ženám, kteří si přišli povídat o životě starého Tchanga: vynikající fyzik a skvělý učitel, milující manžel, otec a dědeček. Řečníci skončí a potřásají si rukou s členy rodiny, ji na konci řady ignorují. 11


Já ho nezabila, představuje si babička Lin, jak říká zvlášE každému člověku, který sem přišel. Umíral už předtím, než upadl. Pravdu ale nikomu neříká, místo toho připouští svou nedbalost. Stejně by jí nikdo nevěřil, protože jen ona viděla to světlo v jeho očích, poslední záblesk tušení před věčnou tmou, jak se tomu říká, kratičký okamžik jasného uvažování před úplným koncem. Babička Lin nedostane z úspor starého Tchanga ani halíř. Pečovala o něho pouze dva měsíce a podle názoru většiny příbuzných ho zabila svou neopatrností. Jeho dvěma synům to za vinu nedává. Dokáže myslet jenom na jejich ztrátu, tisíckrát bolestnější, než je ta její. Když jí jeden z nich nabídne práci v soukromé internátní škole, kterou vede jeho přítel, babička Lin se málem rozpláče vděčností. Akademie Mej-mej nacházející se v horském letovisku na západním předměstí Pekingu se pyšní tím, že patří mezi první soukromé školy v zemi. Sídlí v jedné ze čtyřpodlažních budov, které v těch místech směly být postaveny. („Známosti, známosti,“ řekne babičce Lin kuchař hned po příjezdu – jak jinak by asi škola získala povolení, kdyby neměla mocné zastánce?) Soukromé školy, stejně jako veškeré soukromé podnikání, raší po celé zemi jako bambusové výhonky po prvním jarním dešti. Příbuzní vůdců z komunistické strany se přes noc proměnili v majitele podniků, jejich tváře se objevují v celostátním televizním vysílání, jsou to představitelé nových proletářských podnikatelů. Babička Lin si už neumí představit lepší život než ten, v němž se stala služebnou v akademii. Každé jídlo připomíná hostinu. Podává se spousta masa a ryb. Zelenina je svěžejší, než jak ji babička Lin pamatuje ze svých výletů na tržiště. Všechno se pěstuje na malé ekologické farmě, která dodává potraviny prezidentovi, předsedovi vlády a jejich rodinám – tak to aspoň říká babičce Lin kuchař. 12


Občas bývá babička Lin smutná, když vidí, kolik dobrého jídla končí v odpadcích. Začíná chodit pozdě k jídlu, čeká, dokud žáci nesní to svoje. Všude v jídelně ovadá zelenina, které se nikdo ani nedotkl; ztroskotané ryby leží rozpláclé na zpola snězených bocích. Babička Lin shrnuje lžící zbytky na talíř a sní o tom, že by měla zařízenou každodenní expresní kyvadlovou dopravu mezi školou a městem a dovážela by nesnědené jídlo svým starým sousedům. Jíst tak dobré jídlo bez tvrdé práce je hřích. K praní a úklidu pokojů, které dostala na starost, si babička Lin přibírá i další povinnosti. Vstává časně ráno a otvírá okna učeben, aby je vyvětrala čerstvým horským vzduchem. Zametá a vytírá dlážděné podlahy. Utírá prach na lavicích žáků. Dohlíží, aby vše bylo v naprostém pořádku, třebaže domovník ve třídách uklidil už předešlý večer. Když jí občas zbude před budíčkem ještě trochu času, odchází ze školy projít se do hor. Ranní mlha je na pokožce a ve vlasech vlhká a ptáci, jaké ve městě v životě nezahlédla, sborově zpívají. V takových chvílích se babička Lin cítí být přemožena svým šEastným osudem. Léta v továrně jí najednou připadají jako vzdálený sen a už si nevzpomíná, jak vypadal její život v dobách, kdy chodila ranním smogem stoupajícím z kamen na uhlí a smlouvala na tržišti o zeleninu nafouklou chemickými hnojivy. Často babička Lin natrhá na procházce plnou náruč polního kvítí: horské orchideje, vstavače, snítky planých višní. Naaranžuje kytky do váz ve všech šesti třídách, pro každý ročník jednu, ale jejich delikátní křehkost málokdy přežije první přestávku. Kluci ve všech třídách po sobě kytkami házejí; hochovi, jemuž květ zavadí o rty, se pak posmívají, že je slaboch. Dívky z vyšších tříd otrhají okvětní lístky a nahážou je na hromadu na školním dvoře. Jejich prsty jsou krutě nemilosrdné a ve tvářích se jim zračí posmutnělá vážnost. * * * 13


Škola se rozrůstá. Každý měsíc přijede pár nových žáků. Babičku Lin ohromuje bohatství rodičů, ta snadnost, s níž platí zápisné ve výši dvaceti tisíc jüanů a dalších dvacet tisíc jako školné za první rok výuky, ubytování a stravy. V třetím měsíci zdejšího pobytu babičky Lin slaví škola slavnostní hostinou příchod stého žáka. Kchang, chlapec, který si vytáhl to šEastné číslo, má šest roků. Na rozdíl od ostatních žáků, kteří přišli z města, ho sem poslali ze sousední provincie. Po prvních pár dnech pobytu se už všichni učitelé i personál ústavu doslechli jeho příběh. Kchangův dědeček býval ve své rodné provincii předsedou velké lidové komuny a jeho otec se stal jedním z předních zemědělských podnikatelů v severní Číně. „Já si vždycky myslela, že sedláci si své syny rádi drží doma,“ řekne babička Lin vedoucí ubytovny paní Tuové, když spolu hledají pod matracemi páchnoucí ponožky. „Ty snad mohou stát a chodit,“ popisuje paní Tuová ztuhlé ponožky, které někdo nosil příliš dlouho na nohou. „Když je to ale syn manželky, která upadne v nemilost, tak ne,“ odpoví paní Tuová babičce Lin. „Je zkrátka nechtěňátko.“ „Rodiče jsou rozvedení?“ „Kdo ví? Ale otec má určitě jinou ženu nebo konkubínu. Záleží na tom? Klukova matka už není v rodině vítaná, a tak děcko musí taky pryč.“ Myšlenka na chlapce, který je tak malý, že ve světě nezabírá téměř žádné místo, ale přesto stojí jiným lidem v cestě natolik, že se ho potřebují zbavit, babičku Lin rmoutí. Začíná v davu dětí hocha vyhledávat. Šaty stejných značek, jaké nosí i ostatní žáci, na něm vypadají jaksi nepatřičně. Jsou příliš velké, příliš nové, příliš módní, nepatří k němu, stejně jako on nepatří do školy. Obličej a ruce vypadají, jako by potřebovaly pořádně umýt, ale když se o to babička Lin sama několikrát postarala, musí souhlasit, že to není chyba dítěte, ani vedoucí ubytovny. V druhém týdnu svého pobytu začne Kchang chodit v době 14


0033492