Issuu on Google+


Bruselské pralinky Byl pozdní podvečer, první máj 2003 a my se blížíme k Bruselu. Vzpomínám, jak mi v roce 1971, kdy se česká města po soumraku nořila do hluboké tmy a heslem dne byl slogan: „Nesvítí někde zbytečně?“ vyprávěl s vyvalenýma očima kamarád, že všechny dálnice v Belgii mají osvětlení, jako by šlo o hlavní třídu. „Nelhal,“ říkám si při pohledu na stromořadí zářících výbojek.

„Na úřad trefíš snadno,“ mám přitom na mysli slova Pavla Teličky, tehdejšího velvyslance České republiky při Evropské unii. „Budeš přijíždět po Avenue de Tervueren, a jakmile vjedeš do prvního tunelu, počítej a ve třetím zahni doprava. Šedivá je teorie, zelený je strom života. Před prvním tunelem, jehož ústí jsem jen zahlédl, stojí kordon obrněných vozů a desítky, ne-li stovky policistů. Brusel, nekorunované hlavní město Evropské unie, pro jedny symbol byrokratického útlaku, pro druhé symbol naděje a vize definitivní jistoty po pádu komunismu, hostí jakýsi kongres. Je jedno jaký, zvlášť jedno je to několika stovkám hooligans, kteří svou touhu po výtržnostech a ničení skrývají za šátky na tvářích, rudými prapory a spoustou keců. I to je jedna z tváří Bruselu, města krajek, pralinek a čokolády – jednoho z gurmánských Edenů. Po zuby ozbrojený policista nekompromisně ukazuje směr, kterým se máme vydat, abychom se vyhnuli bojovým střetům hodných filmového natáčení revoluce. Vlivem francouzské revoluce vypuká 25. srpna 1830 v Bruselu revolta proti Spojenému nizozemskému království. Po krátkých bojích povstalci za podpory Francie vítězí a 4. října 1830 7


se země rozštěpuje. Jižní, bohatší a převážně katolická část vyhlašuje nezávislost a vznik nového evropského státu – Belgie, jejíž nezávislost a neutralitu garantovalo v londýnském protokolu 20. ledna 1831 pět evropských velmocí. Velká Británie, Francie, Rakousko, Rusko a Prusko. Králem byl 4. července 1831 zvolen princ Leopold von Sachsen-Coburg a v roce 1839 byla po dlouhých jednáních stanovena definitivní hranice mezi Belgií a Nizozemskem. Odbočujeme dle příkazu, míjíme jednu z dominant města Arcades du Cinquantenaire a s radami, které jsou nyní k ničemu, objíždíme stejnojmenný park. Ocitáme se v jiném světě. Kruhový objezd na Rond-Point Schuman, pojmenovaný po zakladateli a otci myšlenky evropského společného prostoru, je obklopen monumentálními stavbami institucí Evropského společenství, kancelářskými mrakodrapy a desítkami jeřábů, které signalizují příští vzhled této supermoderní části města i jeho úlohu jako jednoho z nejdůležitějších institucionálních center Evropy. Nemohu nepomyslet na boje s pražskými památkáři, kteří dokázali zatrhnout i světové osobnosti architektury, jakou je Jean Nouvel, zvednout věž Zlatého anděla výš než střechy budov bývalé průmyslové části Smíchova v okolí. Moje první setkání s Bruselem se odehrálo v komunistickém šerosvitu, kdy byl otec a jeho projekční oddělení odměněno Zlatou hvězdou Expo 58 Brusel za projekt hlubinného dolu. Cena je však autorům předána v Praze soudruhem ředitelem, který projekt v Bruselu reprezentoval, neboť jediný byl třídně tak vyspělý, aby mohl důstojně zastoupit naše „šokialistické zřícení“ (čti socialistické zřízení), jak s oblibou otec říkával. Hledám tehdy Brusel na mapě, znám z týdeníků fascinující stavbu Atomia, té Eiffelovky padesátých let minulého století, která má být znamením nové – atomové doby a využití jádra hmoty. Pískáme s kluky sice falešně, ale o to víc nahlas melodii z filmu Most přes řeku Kwai, světového trháku, který já uvidím až po mnoha desítkách let, protože je zakázaný stejně jako jeho ústřední melodie. Hrdiny filmu totiž nejsou rudoarmějci, ale britští vojáci, dříve spojenci, v roce 1958 úhlavní nepřátelé. Belgie je v té době deset let členem NATO, devět let členem Rady Evropy a jeden rok členem EHS a Euratomu. Při totální rekonstrukci komunikací před Expo 58 je celé vnitřní centrum Bruselu obestavěno soustavou tunelů. My jsme členy Varšavské smlouvy a RVHP. V Praze jsme otevřeli jen Letenský tunel, ale zato postavili a vzápětí zbourali sousoší J. V. Stalina, za které by Praha byla tunely obtočena třikrát. 8


Je 29. prosinec 2006 a já projíždím bruselskými tunely, již stěží dostačujícími hektickému provozu, který se ve špičkách řídí hlavně větší odvahou a rychlejším rozhodováním účastníků než striktním dodržováním předpisů. Vítá nás bruselský „Václavák i Staromák“ zároveň, kouzelný Grand Place, jen o něco větší než Ovocný trh v Praze za Prašnou bránou. Ale jemné krajkoví fasády a desítek věžiček a špiček radnice i dalších obecních budov či pozlacených průčelí měšťanských domů činí z Grand Place nádhernou divadelní kulisu, jakoby stvořenou z pověstného artiklu země – belgických krajek. Jeho plocha je neustále proměňována hudebními festivaly či trhákem letní sezony, Květinovým festivalem, během něhož denně celé náměstí pokrývají nejlepší belgičtí i zahraniční zahradníci a jejich týmy květinovými koberci v podobě obrazců a ornamentů. Nemám rád provařené symboly, a tak mne slavný Manneken Pis čili „čurající chlapeček“ moc nezajímá, ani když je aktuálně každotýdenně převlékán do národních krojů zemí Evropské unie, což z něj činí ještě větší obludnost. Koneckonců i velikost jeho světově proslaveného orgánu je daleko za proslulostí a v životě by vedla spíše k úsměvu než k obdivu. Daleko víc mne lákají kolem náměstí desítky oblíbených bister, brasserií a restaurací s vyhlášenou kuchyní, která nejen nezapře blízkost moře a mnohaletý historický vliv Francie, ale v ničem si s nejlepší francouzskou haute cuisine nezadá. Musím přiznat, že ač nejsem fanatikem „čokoládové hvězdy“, přesto mne napoprvé okouzlil svět krámků i luxusních prodejen. Přítel Jeňýček je nazval pralinkárnami, byť tento druh není jediným čokoládovým zázrakem za výlohou. Obchůdky dýchají i v létě vánoční atmosférou, blýskavými balicími papíry a barevnými mašlemi, šňůrkami či provázky, které zdobí úhledné balíčky plné té nejjemnější čokolády všech odstínů barev, tónů chutí i mnohočetnosti podob. 9


V jednom takovém nakupujeme o pár dnů později dárky, bez kterých se z Bruselu dá přijet asi stejně jako z Budapešti bez čabajky a uheráku či z Plzně bez piva. Nakupuje i Jeňýček, který jinak zásadně nikam nejezdí, a pokud jede, již od Berouna při cestě ven křičí každých deset kilometrů: „Domůůůůů, domůůůůů!“ a každých dvacet se ptá: „Už tam budem?“ Další Jeňýčkovou zásadou, pokud vyjede a dojede, je to, že nic nekupuje. Ale v pralinkárně podléhá i on a nakupuje několik kazet s kolekcemi zázraků, tu z bílé, tu z hořké, tu z nugátové čokolády a všechno pečlivě ukládá při návratu do kufru auta. Červencová tropická vedra při zapnuté klimatizaci v autě nijak nepociťujeme. Kufr klimatizován není… Za dva dny po návratu podává Jeňýček hlášení o jeho historicky prvním návratu domů z cest s dárky. „Jděte do háje, vy volové, to jsem moh’ koupit v berounské Delvitě Nugetu, a dopadlo by to stejně!“ Zmíněná vedra v kufru auta všechny bonbony v Jeňýčkových krabičkách nejprve roztavila a poté slila v pestrobarevnou směs tekoucí čokolády, kterou bylo nejprve potřeba i s krabicemi vložit do mrazáku, aby po jejím opětovném ztuhnutí bylo možné vylamovat z krabiček beztvaré neforemné zlomky, které byly původně mušlemi, mořskými koníky, květinami a jinými roztodivnými mnohotvary. Také se nelze vrátit bez deček a ubrusů z bruselských krajek, stejně jako bez tašek, kabel, kabelek a peněženek a polštářů ušitých z jemného gobelínu. Ale hlavně nemůžete jet zpět, pokud nemáte hardware paměti svých chuťových buněk absolutně „full“ kulinářskými zážitky, které se jen těžko popisují. Belgičané milují jídlo, milují restaurace. Koneckonců jaké národnosti je největší gurmán a labužník světové kriminální literatury, Hercule Poirot? Samozřejmě, že je Belgičan! Belgičan? Dle statistik žijí v Belgii občané dvou národností, rozdělených od 1. ledna 1989 federativním uspořádáním na Vlámy, žijící ve Flandrech, Valony, žijící ve Valonsku a dvojjazyčný Brusel, přičemž 85 % obyvatel se hlásí k francouzskému a 15 % k vlámskému jazyku. Šestým panovníkem Belgie od roku 1831 je Jeho Veličenstvo Albert II. Úředními jazyky jsou nizozemština, francouzština a němčina. Největšími městy jsou Brusel, Antverpy a Gent. Gent a Bruggy bývají vždy naší, byť krátkou zastávkou. Obě města jsou také povědomá českým fotbalovým fanouškům z doby, kdy Belgie byla druhou vlastí pro celou řadu českých internacionálů. Kamenný, festovně působící Gent s mnoha kanály mísí všechna nejlepší kouzla a rafinova10


nost francouzské kuchyně s prostotou měst belgického severu, která vám napoví, že někde „tam nahoře“ je Holandsko. Druhou zastávkou jsou kanály benátsky protkané Bruggy, dvě náměstí, spojená uličkou plnou obchodů s krajkami, gobelíny a jak jinak než čokoládami a pralinkami. Rychlá zastávka a občerstvení na Steenstraad v Restaurantu Den Gouden v podobě obrovské porce vynikající bouillabaisse a jednoduché „klasiky“, kterou doporučuji vždy, když nevíte jak, nevíte co, a navíc pospícháte – kastrolu mušlí na pivě, kterým vůbec nevadí, že je zapíjíme Clos des Hautes Vignes 2005 Muscade Sévre et Maine Sur. Zima venku se zdá teplejší a tma světlejší. Proto doporučuji romantikům – nebojte se malých měst, a rád vzpomínám na krátký romantický pobyt ve dvou, plný kouzla. Pokud nestojíte o bujarou veselost a třeskutou legraci za každou cenu, pobyt ve dvou si lze v Gentu či Bruggách docela dobře představit a hlavně užít. Jsme-li u výletů, nelze nezmínit pouhé dvě hodiny z Bruselu vzdálenou promenádu na molu v Ostende, přímořských lázních, kde jako by se zastavil čas a kolonáda vypadla z kalendářů počátku minulého století. Sedíte na velmi časném jarním slunci, které dosáhne-li na vaši tvář přímo, tak překvapivě hřeje, a na horizontu houkají zámořské parníky či trajekty větší než desetiposchoďové domy. Sklenka bílého vína či jedno z mnoha desítek piv (pro dobrodruhy a dámy i řada ovocných), větrovka nepropouští chladný větřík, na promenádě kolem vás šustí kola či půjčené rikšy, funí běžci a „nordickými“ hůlkami klepou do dlažby módně vybavení chodci. Přivíráte oči a užíváte si. Kdo říká, že je Brusel šedivý a nudný, je sám šedivý a nudný a k tomu ještě vůl. Mám rád bruselské obrovské parky, táhnoucí se od centra daleko za město až k Waterloo a na další strany, jeho široké bulváry i uzoučká 11


průčelí domů, které musely vždy při své stavbě šetřit místem. Protože jsou schodiště tak úzká, že se v nich protijdoucí těžko míjejí, při stěhování se nábytek dostává do domů pomocí důmyslných kladek na průčelích přes okna. Brusel je jako komorní Paříž, elegantně francouzský, vlídný a rozmarný v gastronomii i architektuře vítěznými oblouky, arkádami, pasážemi, zahradami. Koneckonců není divu, více než století bylo dnešní území Belgie pod vlivem Francie, ať již vládcové patřili k tomu či onomu královskému rodu. Brusel, to je v první řadě již zmíněný Grand Place, kam dojedete autem až na doraz. Jako ve všech evropských metropolích zaparkujete bez problémů u všech významných míst v podzemních garážích za pakatel dvě až čtyři eura na několik hodin. Chcete-li si však užít města a vdechnout jeho atmosféru, nechte po příjezdu auto stát v hotelové garáži či na parkovišti a jezděte místní hromadnou dopravou. Poloprázdné tramvaje a metro navazující na příměstské rychlovlaky je to, co vás příjemně překvapí a přivede k městu i lidem. Každá z evropských metropolí má svou pouliční či podzemní specialitu, většinou v podobě „live koncertů“ hudebníků s otevřeným pouzdrem či kloboukem, čekajících na vaše stejně otevřené srdce a dlaň. V bruselském metru, na rozdíl od Paříže a Londýna, nevidíte hudebníky na chodbách metra. V okamžiku, kdy se vlak rozjíždí, však zjistíte, že kde se vzali, tu se vzali, jsou ve vagonu a za obsazení kytara a tahací harmonika spustí repertoár ve stylu „ten pařížský kluk, je hotová báseň a žádný jiný jemu nevyrovná se…“ (pro mladší – česká verze slavného šansonu Edith Piaf) až po Kalinku! Ve chvíli, kdy zaslechnete rozhovor mezi muzikanty, je vám jasné, proč tomu tak je. Osm z deseti mluví rusky či ukrajinsky, zbývající dva polsky. Vystupte na Place Royale a projděte mezi Palácem krásného umění, Muzeem moderního umění a Královskou belgickou knihovnou, které poznamenala při přestavbě a záchraně česká ruka v Bruselu žijící architektky a spolumajitelky významné firmy CERAU, Čestmíry Veselé, která mimo jiné provedla i komplexní restauraci Atomia, druhého ze symbolů Bruselu. Přes Place de l’Albertine sejděte po schodech na Place Agora, a budete-li mít štěstí, že se koná vaše rendez-vous s Grand Place po setmění, budete zírat v úžasu na pohádkovou kulisu rafinovaně osvětlených budov „malého velkého náměstí“. Nic však nezkazíte ani při příchodu ve dne, kdy se slunce odráží v oknech honosných domů i na jejich zlatem zdobených fasádách. 12


Vyjdete-li vlevo první uličkou Buls, po dvou přechodech jste u Maneken Pis, Pindíka, jak jej překřtil Jeňýček, jen trochu zklamáni při zjištění, že jde o mnoho povyku pro nic. Na rohu malá fontánka, čtyřicet centimetrů velká postavička chlapce s adekvátně malým pindíkem. Vyfotíte se v davu turistů (doma pak zjistíte, že na fotce to vypadá, jako byste se fotili v Japonsku) a jdete zpět. Pánové možná sami se sebou více spokojeni. Doporučuji proto spíše odchod z náměstí poslední uličkou vpravo, Rue des Bouchers. Po zhruba stu metrech přijdete na roh, kde zůstanete stát s otevřenými ústy, zvláště později odpoledne či večer. Pro vašich pět smyslů začaly orgie. Jedna na druhé jsou nalepeny restaurace, před kterými se v ledu nabízí očím, ústům i nosu ráno ulovená ta nejbarevnější a tvarově nejroztodivnější čeládka a vy pochopíte, proč se těmto lahůdkám říká dary moře. Pro konzervativce nabídne jídelní lístek hovězí, telecí, jehněčí a drůbež, kýty či kotletky. Ale vy se kocháte na neuvěřitelně barevném koktejlu a vodopádu nakloněných rovin, ze kterých stékají v obrazce sestavené langusty, ústřice, svatojakubské mušle, chobotnice a ryby všech tvarů, barev a velikostí. To všechno doplňuje hlahol elegantně oblečených lovců hostů. Běda vám, pokud se na vteřinu zastavíte a se zájmem pohlédnete na vystavené koše či směrem do lokálu. Jste lapeni a těžko se vám podaří odejít dříve, než jste povečeřeli a zaplatili. Nejste chráněni nejen jako osamělá ryba, ale ani v hejnu dalších tresek vašeho turistického hejna, jak zjistila velká skupina německých turistů, procházejících Rue des Bouchers s tím, že trasu určoval zdvižený deštník průvodce. V davu proti i spolujdoucích si ovšem nevšimli okamžiku, kdy deštník průvodci vytrhl jeden z lovců a bez přerušení svého projevu, který připomíná volání muezzina, zamířil s deštníkem nad hlavou, jak s praporem při zteči nepřátelské kóty, do vlastní restaurace, kterou obešel tak, 13


až se celá německá výprava ocitla uvnitř, aby poté za nimi zavřel dveře. Po vteřinovém úžasu a výbuchu smíchu usedla, jak jinak, celá skupina ke stolům, aby vzdala obdiv marketingovým schopnostem lovce hostů. Svět mořských zázraků končí ve chvíli, kdy Rue des Bouchers přetíná nádherná pasáž Galerie de Princes Saint Hubert. Právě zde, možná v kavárně s příznačným názvem Vaudeville, jako by měl za chvíli usednout Jacques Offenbach nebo Hercule Poirot, právě zde nakoupíte ty nejlepší čokolády. Neopomeňte navštívit ošuntělý a patinovaný „Café Restaurant Ogenblik“, pokud jste si ovšem chytře místa u otřískaných stolů a plechových otlučených smaltovaných pekáčků či plechových kastrůlků již dříve rezervovali či měli štěstí a ještě na vás místo zbylo. Aperitiv Kir, což je longovaná Gancie event. Dubonnet, Picon či Sherry nebo raději Kir Royal, tedy longované Champagne, a chcete-li být „in“, pak Pastis. Studený předkrm Gambas á l’ail, teplý předkrm Panier de langoustines et coquilles Saint-Jaques en salade d’herbes, hlavní chod Aiguillettes de Saint-Pierre aux asperges thaies grillés, mousseline auxécrevisses nebo Cardo d’agneau bouquetiére, gratin dauphinois a desert Tarte aux pommes chaudes avec glace, flambée au Calvados či po francouzsku Assiette de fromages chévre, roquefort, camembert a zakončete nápojem Remarqueových hrdinů, Vieux Calvados. Nic nezkazíte lahví Chateau Yquem – Prop de Lux Saluces – 1er Cru Superior Sauternes moe¨lleux, Tokay Pinot Gris Vin d’Alsace nebo se rozšoupněte při Chateau Mouton Rothschild (Pauillac 97). Nezní to snad jako verše Francoise Villona? Vždycky už ve mně zůstane nostalgie po naší pravidelné závěrečné návštěvě na Rue Au Beurre v Rhumerie „La Marine“, úžasného lokálu ve stylu přístavních krčem, kde jediné, co jste si mohli dát, byl samozřejmě rum, rum a zase rum. Osm set šedesát druhů rumu z celého světa na nás vždy čekalo na policích malinkého, narvaného baru, kde v koutku drtili vždy dva černí hudebníci s kytarou a saxofonem, podpoření „kombajnem“, rytmy, na které se nedalo netančit až do ranního svítání, a že vždycky bylo s kým. Ó, jak jsem se těšil tentokrát na závěr silvestrovské noci v Rhumerii, ale namísto světla z lodního okna mne vítají na kříž prken přibité dveře. Krutá, neviditelná ruka trhu. Ale smutek v Bruselu netrvá dlouho. S pohledem upřeným na domečky, jejichž stavitelé ušetřili peníze a práci za jednu stěnu tím, že je nalepili zády na kostel, pokračujte stále rovně za nosem, přejděte Boulevard Adolphe Max, ulice vánočně a novoročně vyzdobené září jak na karne14


valu, na každém rohu pódium s kapelou, jinde kapela bez pódia. Ještě tři krátké bloky a ozve se obrovský aplaus. To se roztleskaly vaše chuťové buňky a další orgány, zapojující se vždy, když slovo orgie nemá nic společného se sexem. Stojíte uprostřed dlouhé nudle s romantickým názvem Place Sainte Catherine, nebo chcete-li, Saint Katelijne Plein, jde-li o dvojjazyčný Brusel. Vévodí kostel a kolem dokola jedna nádherná hospoda vedle druhé, v čele s mou oblíbenou, vynikající Le Quai. Náměstí, které více než svaté Kateřině je zasvěceno krevetám, chobotnicím a všem existujícím druhům mušlí, především však ústřicím, langustám a krabům, které vám připraví v každé z těch hospůdek na několik způsobů nebo si je můžete odnést z některého ze stánků či z krámku Chez Francois domů a připravit si více než pěkný večer. Taxikář trochu bloudil při hledání Rue de Rollebeek a konečně stojíme před strmou uličkou s cihlovými úzkými a nízkými domky a hledáme podle štítů La Tortue du Sablon – Písečnou želvu, podle Pavla jeden z nejvyhlášenějších restaurantů specializovaných na langusty. Dohromady deset stolků, prostředí brasserie francouzské provenience předminulého století, kde převládá zlatá a smetanová, křišťálová secesní svítidla a zrcadla. Po třech hodinách, stejném počtu langust ve vynikající šampaňské omáčce, zapíjených Pouilly Furné du Domaine de Ladouacette, odcházíme více než uspokojeni. Zdeněček neustále opakuje, že dosáhl orálního orgasmu a všichni tři pomalu kráčíme z kopce dolů, směrem na Grand Place, samozřejmě pěšky, protože v Bruselu v centru se prakticky všude dá dojít pěšky. Před našima očima se míhají neony a štíty restaurantů, brasserií, kaváren, které nikdy nemusely navždy zavřít, stát se agitačními středisky či skladem Řempa. Komu je aspoň třicet let, ví, o čem mluvím. Proto mají ty hospody ono neopakovatelné kouzlo oprýskané patiny, tradice a kontinuity, za kterou jsou skryty miliony tichých hovorů, svíraných dlaní, spokojených mlasknutí a cinkání příborů či skla. Jdeme z kopce dolů, na jazyk se vrací chuť laskomin, které prošly našimi ústy, a já si náhle, přes chladný večer, po mnoha letech vybavuji zcela přesně slova pana Huga z Vančurova Rozmarného léta: „Jezme a pijme! Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky a jehňata, vše, co líhne živé, a vše, co líhne z vejce! Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, Země se otočila a tu bývá obyčej jísti!“ Zvláště v Bruselu. 15


0033220