Page 1

Yorkshire, Anglie 24. května 1812

„M

ůžu se na něj podívat?“ zeptala se dívka. Sotva odrostla dětským střevíčkům, bylo jí čerstvých sedmnáct. Její modré oči se v křídově bílém obličeji, plném bolesti a únavy, zdály obrovské. Vypadala stěží dost stará na to, aby mohla být matkou. Měla za sebou namáhavý, dlouhý porod a ještě nebyla mimo nebezpečí. K jejímu lůžku přistoupily dvě ženy – jedna z nich, i když skromně oblečená, byla nepochybně urozená dáma, a druhá služebná. Vyměnily si znepokojené pohledy. Dáma se nedávno (sotva před rokem) stala markýzou z Lithby a dívčinou nevlastní matkou, ale chovala se k ní soucitně a láskyplně jako vlastní matka, nebo spíš jako sestra. Sklonila se nad plavou hlavou na polštáři. „Te3 bys radši neměla, miláčku,“ zamumlala. „Potřebuješ si odpočinout.“ „Je tak tichý,“ hlesla dívka. „Proč je tak potichu?“ Lady Lithbyová ji pohladila po čele. „Dě5átko… není moc silné, Charlotto.“ „On umře, vi3? Ach, musíte mi dovolit, abych se na něj podívala! Jen na chvíli, Lizzie, prosím. Omlouvám se, že se mnou máte tolik starostí –“ „Ty za to nemůžeš,“ přerušila ji lady Lithbyová ostře. „Prosím, to si nesmíš nikdy myslet.“ 5


„Slyšela jste Její Milost,“ pospíšila si služebná. „Za to může ten zatracený mizera. A taky ta ničemná ženská, co si říká guvernantka. To vona vás měla chránit před vlkama, co se chtěj vplížit do ovčí ohrady. Ale udělala to snad? Kdepak. Nechala to na vás – a co může nevinný dě5átko vědět vo tom, jak se bránit před nečestnejma mužskejma, co?!“ Ten vlk, který si navlékl beránčí roucho, už byl mrtev; padl v souboji – přirozeně kvůli ženě. Lady Charlotte Haywardová nebyla ani první, ani poslední dáma, kterou Geordie Blaine svedl, i když možná byla nejmladší a nejurozenější. „No tak, vidíš?“ ozvala se její nevlastní matka. „Molly je na tvé straně a já taky.“ Po tváři jí stekla slza a ukápla na polštář. „Nikdy na to nezapomeň, miláčku. Vždycky můžeš přijít za mnou, s čímkoli.“ Kdybys jenom přišla vloni v létě… Lady Lithbyová to nevyslovila, ale i tak ta myšlenka zůstala viset v tiché místnosti jako duch. „Je mi to líto,“ hlesla dívka. „Byla jsem tak hloupá. Mrzí mě to. Ale prosím, Lizzie, můžu se na něj podívat? Jen na chviličku. Prosím.“ Charlotte vyrážela jednotlivá slova mezi přerývanými vzdechy. Oči se jí leskly a její hru3 prudce stoupala a klesala. Obě ženy se děsily toho, že by ji mohly ztratit, i když se snažily nedávat svoje obavy najevo. „Nechci, aby se rozrušila,“ zamumlala lady Lithbyová ke komorné. „Přines jí dítě.“ Molly odešla do vedlejší místnosti, kde se o novorozeně starala kojná. Všechno bylo připraveno a naplánováno v největším utajení: porodní bába, kojná, kočár, který odveze miminko k novým rodičům. O poklesku jeho matky se nesmí nikdo dozvědět. Komorná se o chvíli později vrátila s dě5átkem v náručí. Charlotte se usmála a podepřela se o polštáře, když jí Molly položila malého do náruče. Chlapeček se chabě pokusil najít pusinkou její prs, ale vzápětí to vzdal. „Ach, neumírej,“ vyhrkla jeho matka. Hladila ho po bílém 6


chmýří na hlavičce. Přejela mu ukazováčkem po nose, rtech a bradičce. Dotkla se jeho ručičky, maličkatých zkroucených prstíků. „Nesmíš umřít,“ zašeptala. „Poslechni maminku.“ A šeptala mu ještě něco, příliš tiše na to, aby to ostatní mohli slyšet. Vzhlédla k nevlastní matce. „Postarají se o něj dobře?“ „Přijde do dobré rodiny,“ ujistila ji lady Lithbyová. „Pořád se snažili mít dě5átko, ale nedařilo se jim to. Budou ho milovat z celého srdce.“ Jestli přežije. I tohle zůstalo nevyřčeno. Možná toho bylo až příliš mnoho, ale Charlotte si uvědomovala, že se nezachovala správně, a chápala, do jak ošemetného postavení nevlastní matku přivedla. Krátce řečeno, až příliš dobře věděla, zač těm dvěma ženám vděčí, než aby vyslovila to, co měla na jazyku. A možná byla rána v jejím mladém srdci tak hluboká, že ji připravila o slova. Když se dívala na své dítě, cítila nesmírnou bolest. Nikdy si nemyslela, že by takovou bolest mohla poznat. Charlotte hleděla na svého nádherného, dokonalého synka a myslela na to, jak ohavně se k němu zachovala. Věřila, že Geordie Blaine jí zlomil srdce, ale tomuhle pocitu se její trápení s láskou nemohlo rovnat. Ona přivedla na tenhle svět nevinné dítě. Slabé. Potřebující maminku. Jenže ta si ho nemůže nechat. Láska. Proti ní se tolik provinila – a nejvíc ze všeho na tom bezbranném stvoření, které tolik chtěla chránit. Láska. Člověka zaslepuje, to je pravda. Činí ho slepým k ostatním. K minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Slepým ke všemu s výjimkou mužů bez svědomí a hříšným pocitům, které umějí probouzet: touze… vášni… Takové poetické výrazy pro tak zvířecí pudy. Te3 už to chápala taky. Ale příliš pozdě. Tyhle pocity rychle pominou. 7


Ale něco zůstane – bolest zármutku, téměř až příliš těžká, než aby se dala snášet. Láska. Už nikdy. To by její duše neunesla. Charlotte políbila dě5átko na čelo. Pak obrátila planoucí pohled ke komorné. „Můžeš ho odnést,“ řekla.

8


Kapitola první

S

Dariem Carsingtonem byla jedna potíž: neměl srdce. Všichni v rodině se shodli na tom, že při narození nejmladší syn hraběte z Hargate rozhodně nějaké měl. Všichni by potvrdili, že na počátku nebylo vůbec zřejmé, že by tohle měl být ten nejobtížnější z pěti lordových synů. Aspoň zjevem se od svých bratrů nijak nelišil. Dva z chlapců, Benedict a Rupert, zdědili tmavé zbarvení lady Hargateové. Darius měl stejně jako Alistair a Geoffrey zlatohnědé vlasy a jantarové oči po otci. Všichni mladíci byli vysocí a silní a všichni byli hezcí. I Darius. Na rozdíl od bratrů byl ale od malička vědecky založený. Otce začal trápit už tím, když trval na tom, že půjde do Cambridge, i když všichni mužští členové rodiny odjakživa studovali v Oxfordu. Ale Darius tvrdil, že Cambridge je intelektuálně důkladnější. Člověk tam může studovat botaniku, tavbu kovů i další předměty z oboru přírodních i praktických věd. Pravdou bylo, že si v Cambridgi vedl dobře. Ale když studia dokončil, vypadalo to, že se intelektuální zájmy ocitly mezi jeho zálibami až na chvostu. Stejně jako morálka. Jednoduše řečeno, Darius rozdělil svůj život na dvě části: 1) studium chování zvířat, zvláště namlouvací rituály a plození mlá3at a 2) zasvěcení veškerého volného času nápodobě nastudovaného. A číslo dvě byl problém. Ani ostatní čtyři synové lorda Hargatea nebyli žádní sva9


toušci, pokud jde o ženy – až na Geoffreye, který byl monogamní snad ode dne, kdy se narodil. Ale pokud šlo o množství dam, žádný z nich se Dariovi nevyrovnal. Ale rodina se jeho náruživým sváděním žen příliš netrápila – ani otec, ani matka či další příbuzní neměli puritánské sklony. Darius se vyhýbal svádění nevinných dívenek, takže o něm nikdo nemohl tvrdit, že by byl mizera. Byl natolik prohnaný, že si vybíral povolné krásky na samotném okraji módní společnosti, a proto si rodina nemohla stěžovat ani na skandály. Morálka těchto dam byla na tak nízké úrovni, že lidé nad málokterou zvedli opovržlivě obočí, natož aby se stala tématem skandálních historek. Dariovu rodinu zlobil hlavně jeho metodický a neosobní přístup ke svádění. Jako by pro něj zvířata, která studoval, znamenala víc než kterákoli žena, již dostal do postele. Dokázal vyjmenovat všechny odlišnosti, od největších po nepatrné, mezi dvěma druhy ovcí. Ale nepamatoval si ani jméno své poslední milenky, ani barvu jejích očí. V Dariových osmadvaceti letech už lorda Hargatea omrzelo čekat, kdy se jeho nezdárný syn vybouří nebo začne aspoň dávat najevo známky lidskosti. A povolal ho do své pracovny. Všichni synové lorda Hargatea věděli, co znamená povolání do pracovny: že si na nich starý pán hodlá zchladit žáhu. Nebo, jak říkal Rupert, že jim chce „vyprášit kožich“. Ale Darius kráčel do míst, jimž jeho další bratr Alistair přezdíval Inkviziční komnata, jako by šel na stupínek přednést projev. Ramena měl zatažená, hlavu vzpřímenou, ze zlatých očí mu šlehala pronikavá inteligence. S arogantní sebejistotou se postavil před otcův psací stůl a přeměřil si lorda pohledem. Chovat se jinak by byla fatální chyba. Tohle by se naučil i méně inteligentní člověk, pokud by vyrůstal ve společnosti čtyř cílevědomých bratrů. Darius rovněž působil nenuceně, jako by mu nezáleželo na 10


tom, jak vypadá, protože to by se mohlo chápat jako zbabělý pokus naklonit si živel na svou stranu. Ale mladík si ve skutečnosti uvědomoval moc dobře, co dělá a jaký dojem vyvolává. Možná si jen ráno projel kartáčem své husté vlasy – ale pozornému oku nemohlo uniknout, jak jejich střih podtrhuje přirozeně zlatavé proužky, které v nich vybělilo slunce, nebo5 Darius se venku tak často pohyboval bez klobouku. Slunce mohlo rovněž za jeho opálenou pokožku. Decentně jednoduchý oděv pak poutal pozornost k mladíkově vypracované postavě. Vůbec nepůsobil jako vědec. Dokonce nepůsobil ani civilizovaně. Nejen kvůli svalnaté postavě, z níž vyzařovalo zdraví a síla, ale také pro animální energii, která z něj sršela. Darius vzbuzoval ve druhých pocit, jako by pod jeho upraveným povrchem číhalo cosi nezkrotného. Proto v něm většina pozorovatelů (vlastně spíš pozorovatelek) neviděla urozeného gentlemana, ale přírodní sílu. Ženy to od něj bu3 odrazovalo, nebo ho toužily zkrotit. Ale takové pokusy byly stejně marné jako chtít zkrotit vítr či déš5 nebo celé Severní moře. Darius si bral, co mu nabízely, a nestaral se o ně víc, než by to dělaly vítr, déš5 nebo Severní moře. Neviděl důvod, proč by se měl chovat jinak. Jeho vztahy se ženami byly koneckonců velice pomíjivé. Neměly žádný vliv na společnost, na zemědělství, neměly žádný význam. Jeho otec to ale viděl jinak. A měl plán. Sdělil synovi, že svádění žen je známkou nízkosti, je to vulgární zábava, a podle množství partnerek to vypadá, jako by v tom Darius soutěžil s jinými hejsky, bezohlednými muži, kteří se svými jalovými životy nechtějí udělat nic jiného. Kázání pokračovalo dál a dál, oním žalostně zdrcujícím stylem, který z lorda Hargatea udělal jednoho z nejobávanějších řečníků v parlamentu. Rozum Dariovi napovídal, že to všechno jsou jen úmyslné urážky. Ale otcovy výtky ho přesto zraňovaly, přesně tak, jak 11


měl starý pán v úmyslu. Jenže racionální člověk nepopustí své emoce z uzdy, ani za výjimečných okolností. Jestli má být jeho hlavním hříchem, že si své city nechává pod přísnou kontrolou, tak a5. Už dávno se Darius naučil, že logika a chladné odhodlání jsou mocnými zbraněmi. Zabraňovaly zpupným členům rodiny rozdrtit ho silou osobnosti. V zárodku dusily pokusy o manipulaci (podnikaným především ženami) a získávaly mu respekt. Přinejmenším respekt jeho přátel intelektuálů. Darius se otci pomstil tou nejdráždivější odpovědí, jakou v tu chvíli dokázal vymyslet: „Se vší úctou, pane, nechápu, co mají s touhle aktivitou co dělat city. Snažit se kopulovat s opačným pohlavím je přirozený instinkt každého tvora.“ „Ale jak jsi správně podotkl v několika svých článcích o chování zvířat, je přirozeným instinktem každého tvora najít si druha nebo družku a mít potomky,“ odsekl lord Hargate. Aha. Tak o tohle jde. Konečně se starý pán vyjádřil. Nu, ne že by to bylo nějak velké překvapení. „Jinými slovy, pane, chcete, abych se oženil,“ shrnul Darius. Nikdy neviděl smysl v tom, aby se vyhýbal pojmenování věcí pravým jménem – což byl další z jeho způsobů, které lorda nesnesitelně dráždily. „Rozhodl ses nepokračovat ve vědecké kariéře v Cambridgi,“ ozval se otec. „Pokud bys byl učencem, nikdo by nečekal, že se oženíš. Ale ty nic neděláš.“ Nic nedělá?!? Darius Carsington byl ve svých osmadvaceti letech jedním z nejuznávanějších členů Filozofické společnosti. „Pane, dovolte mi oponovat, protože moje práce –“ „Polovina aristokratů sepisuje pamflety a články jen proto, aby udělala dojem na jiné členy téhle takzvaně vědecké chásky,“ lord Hargate odmítavě mávl rukou. „Ale většina těchto pánů má aspoň svůj jistý zdroj příjmů, a tím zdrojem není peněženka jejich otce.“ Tohle Daria naplnilo hořkostí a touhou vrátit ránu. A co bych asi tak měl dělat se svým životem? chtělo se mu odseknout. Jak se mám odlišit od ostatních? Benedict je vzor ctností a filantrop. Geoffrey je ideální rodinný typ. Alistair je 12


válečný hrdina a nevyléčitelný romantik. Rupert je roztomilý ničema a v poslední době odvážný dobrodruh. Jak jinak se mám vedle nich prosadit než tím, že budu pěstovat svou jedinou výhodu – intelekt? Jak se mám jinak vymanit z jejich stínu? I když ty otázky byly naprosto rozumné, nepoložil je. Odmítal skočit na tuhle vábničku a začít se bránit proti zjevně nespravedlivému a nelogickému obvinění. Místo toho se zatvářil pobaveně. „V tom případě byste mohl být tak laskav, otče, a vybrat pro mě nějakou nevěstu s pořádným věnem. Mí bratři se s vaší volbou zřejmě spokojili. A mně je naprosto lhostejné, která dáma to bude.“ Jeho hluboká lhostejnost byla tím, co otce dráždilo nejvíc. Tím mu aspoň mohl zasadit jistý protiúder, i když lord Hargate byl odborníkem v tom, jak nedávat najevo své pocity. „Nemám čas hledat ti vhodnou nevěstu,“ namítl otec. „A v každém případě jsem se o sňatku tvých bratrů nezmiňoval dřív, než téměř dosáhli třicítky. Bude jen spravedlivé, když ti taky ještě rok ponechám. Musím ti poskytnout příležitost, aby sis našel způsob, jak být užitečný – tu jsem poskytl všem mladším synům.“ Nejstarší Benedict si nepotřeboval hledat práci ani bohatou nevěstu, protože všechno zdědí. Zato mladší synové se museli oženit s penězi. Ženili se i z lásky, ale lord Hargate byl natolik moudrým mužem, že o tom se před svým nejmladším radši nezmiňoval. Darius zařadil Romantickou lásku do stejné kategorie jako Pověry, Mýty a Poetické nesmysly. Vedle přitažlivosti, touhy a dokonce i příbuzenské lásky a náklonnosti, které pozoroval v říši zvířat, romantická láska pro něj byla výplodem lidské představivosti. Ale momentálně se myšlenkami na lásku nezabýval. Hlavou mu spíš letělo, kam jeho machiavelistický otec míří. „Jakou příležitost?“ „Nedávno jsem přišel k jistému panství,“ oznámil lord Hargate. „Dávám ti rok na to, abys z něj udělal výnosnou záleži13


tost. Jestli se ti to povede, nebudu tě už nikdy nutit, aby ses oženil.“ Dariovo srdce poskočilo. Tak tomuhle se říká výzva. A pořádná. Že by si otec konečně uvědomil, jaké schopnosti v jeho nejmladším dřímají? Ne. To samozřejmě ne. Vyloučeno. „Nemůže to být tak snadné,“ ozval se. „V čem je háček?“ „Vůbec to nebude snadné,“ odvětil lord Hargate. „Ten majetek byl deset let v rukou Chancery.“ Chancery byl londýnský soud pro majetkové záležitosti. Bylo mnohem, mnohem snadnější dostat svou při před Chancery než si svůj majetek zase vzít zpátky, jak už s velkou lítostí zjistili mnozí, kteří se začali soudit. „Deset let?“ opakoval Darius. „Tak to jistě myslíš cheshirský statek. Kde žila ta šílená stařena. Jak se to tam jmenuje?“ „Beechwood.“ „Šílená stařena“, lady Margaret Andoverová, byla sestřenicí lorda Hargatea. Až do své smrti nemluvila s nikým z rodiny ani ze sousedů. Komunikovala jen se svým mopsem Galahadem – nyní již dávno zesnulým; jemu podle poslední vůle odkázala své panství. Bylo to v dodatku k závěti, jejíž dodatky byly na dvou stech osmdesáti stránkách a navzájem si protiřečily, stejně jako jiná ustanovení poslední vůle, kterou lady Margaret v posledních desetiletích života neustále pozměňovala. Proto její panství skončilo v rukou Chancery. Střípky skládanky zapadly na místo. „Stojí ten dům ještě?“ zeptal se Darius. „Stěží.“ „A půda?“ „V jakém stavu asi tak podle tebe může být po deseti letech, kdy se o ni nikdo nestaral?“ Darius přikývl. „Chápu. Nabízíš mi úkol hodný Herkula.“ „Přesně tak.“ „Určitě víš moc dobře, že to nebude chtít rok, aby to panství začalo vynášet, ale nejmíň sedm let,“ ozval se Darius. „V tom je ten zakopaný pes.“ 14

0033176  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you