Zpátky do Keni
Už je to tak dávno. Téměř čtrnáct let uplynulo od chvíle, kdy jsem uprchla se svou tehdy jedenapůlletou dcerou Napirai z Nairobi, a teď sedím v letadle, které mě dopraví znovu do Keni, se zmatenými pocity. Chvílemi se mě zmocňuje radostné vzrušení a cítím, jak mě to do mé druhé vlasti táhne, chvílemi cítím podivnou tíseň a potí se mi ruce. Samým rozčilením bych mohla plakat a vzápětí se smát. V hlavě mi víří změť úzkostlivých otázek. Jak najdu své tehdejší obydlí? Co se změnilo a co zůstalo při starém? Jak dalece pronikl vývoj a s ním spojený hektický způsob života do Keni, poznám ještě vesničku Barsaloi na jejím severu? Před čtrnácti lety tam stála jen budova misie, asi osm dřevěných domků, náš zděný obchod a pár maňat, tradičních kruhových obydlí Samburů, omítnutých kravským trusem. V letadle vedle mne sedí můj vydavatel Albert Völkmann, který mě doprovází na této cestě jako „otcovský přítel“, a Klaus Kamphausen, který bude naši cestu filmovat a fotografovat. Cítím úlevu a vděčnost, že toto dobrodružství nemusím podniknout sama. Během letu si stále znovu představuju ty, které jsem tak dlouhou dobu neviděla. Svou tchyni, které si dodnes velmi vážím, svého bývalého manžela Lketingu, Jamese, jeho mladšího bratra, Sagunu a mnoho dalších. Chceme navštívit i pátera Giuliana, který mně několikrát zachránil život, v jeho misi, pokud ji ovšem najdeme. Doufám, že všechno 7