Mašinka Modřinka
Napsala: Eva Gmentová
Ilustrace: Andrea Malášková
Byla jedna mašinka, která vozila děti po celé zoologické zahradě. Říkali jí Modřinka, protože ona i její vagónky byly celé modré. Každý den přišel pan Vokurka, sedl si za páčky, nastartoval a vyjel s Modřinkou vozit děti. Ty už na zastávce čekaly, až budou moci v mašince projet celou zahradu a pozorovat zvířátka. Jakmile mašinka přijela na zastávku, děti se nahrnuly dovnitř, nedočkavě štěbetaly a už seděly na sedačkách a čekaly, až vyjedou. Pan Vokurka jim cestou do mikrofonu povídal, kde uvidí které zvířátko, jak se to zvířátko jmenuje, co žere a co umí.
Mašinka u toho na všechna zvířátka mrkala světly jako očky. Žirafy kývaly z ohrady hlavou na pozdrav a papoušci volali z voliéry NAZDAAARRR. Slon troubil chobotem na celou zoologickou zahradu a opičky místo pozdravu házely po dětech slupky od banánů. Hroši se vesele cákali v blátě a stříkali ho kolem a želva vystrkovala hlavu z krunýře – záviděla dětem a mašince, že jedou tak rychle. Lev pohazoval hřívou, aby všichni viděli, jak ji má krásně rozčesanou, a oslík stříhal ušima a hýkal veselou písničku.
Byla to vždycky skvělá podívaná, když mašinka jela a vezla děti. Zvířátka se předváděla a mašinku zdravila. Modřinka byla moc šťastná. Vozit děti a zdravit všechny kamarády v ZOO se jí líbilo. Nevadilo jí, že je každý večer moc a moc unavená a že ji bolí kolečka, jak se drncala tou dlouhou cestou. Každý večer ji pan Vokurka zaparkoval pod přístřešek, dolil vodu, zkontroloval všechny šroubky a matičky, pohladil ji a popřál jí dobrou noc. A ona šťastně usnula.
Tak to šlo každý den a zvířátka byla zvyklá, že mašinka vozí děti a že ji můžou zdravit a ukazovat dětem své kousky. Ale jednou, když po dlouhém ježdění přijela Modřinka s panem Vokurkou pod přístřešek, uviděla pod ním ještě jednu mašinku. Byla zářivě červená, celá se leskla a měla jiná okýnka. I celé vagónky byly jiné – větší a delší. Byla to úplně nová mašinka.
„Kdo jsi a co tu chceš?“ zeptala se jí Modřinka.
„Já jsem Červeňáček, jsem tu nový a budu vozit děti,“ řekla mašinka.
„Já vozím děti,“ namítla Modřinka.
„Já je budu vozit taky,“ odvětil Červeňáček.
Mašinka Modřinka se zamračila. Nelíbilo se jí to. Už nic neříkala, jen přemýšlela. Proč jen je tu nová mašinka? Že by ona sama už na to nestačila? Pravdou bylo, že už bývala večer hodně unavená a občas jí pan Vokurka musel promazat kolečka. Třeba je Červeňáček
můj nový pomocník, pomyslela si a s tím šla spát. Ale spalo se jí špatně.
Ráno přišel pan Vokurka, ale místo aby nasedl do Modřinky, sedl si do Červeňáčka a vyjel pro děti. Co to je? – pomyslela si Modřinka, ale ještě nesmutnila a doufala, že vyjede i ona. Ale nic se nedělo, celý den pro ni nikdo nepřišel. Pan Vokurka pořád jezdil s Červeňáčkem a ona stála pod přístřeškem. Večer pan
Vokurka Červeňáčka uložil, tak jako to dělával s ní, a odešel. Tak třeba zítra, možná se budeme střídat, pomyslela si Modřinka a s tou nadějí šla spát.
Jenže další den to bylo stejné. Pan Vokurka nasedl do Červeňáčka a Modřinka zase zůstala stát. Viděla z dálky, jak se Červeňáček naparuje, že vozí děti a jezdí zahradou, a sama jen stála a byla čím dál smutnější a opuštěnější. Večer, když pan Vokurka zaparkoval Červeňáčka, už ji ani nepohladil, jak to dělával dřív. Vůbec si jí nevšímal. Modřinka byla moc a moc smutná. Stýskalo se jí po dětech i po kamarádech zvířátkách. Co asi dělají žirafy, oslíci, opičky i lev?
To, že je v ZOO nová mašinka a Modřinku není vidět, zvířátkům neuniklo. Nová mašinka se jim nelíbila. Nejenže je vůbec nezdravila, ale jezdila zahradou důležitě a namyšleně, a když děti nedávaly pozor nebo se při nastupování tlačily, zlověstně funěla. Červeňáček se jim nelíbil, nebyl to kamarád. Byl nafoukaný a nikdo se s ním nebavil, ani pan Vokurka. Obyvatelé zoologické zahrady byli z nové mašinky a nových pořádků celí rozmrzelí. Ani se dětem nepředváděli a jen se schovávali v ohradách.
„Co je to s těmi zvířaty?“ ptal se pan ředitel pana Vokurky, ale ten jen krčil rameny.
„A co je to s vámi?“ huboval ho pan ředitel.
„Ale nic,“ povzdychl si pan Vokurka, nastartoval Červeňáčka a vyjel s dětmi zahradou.
Ani on nebyl tak šťastný jako dříve. Jak by také mohl. Vyprávěl dětem o žirafě, ale ta byla schovaná mezi stromy, takže ji děti ani neviděly. Pak se zastavil u voliéry s papoušky, ale ti seděli na horní větvi zády k nim a nevydali ani hlásku. Opice v klecích si banánů ani nevšimly a lev měl hřívu tak splihlou, že vypadal, jako kdyby na něj celý den pršelo. Želva nevystrčila hlavu už nejméně týden. Pan Vokurka si jen povzdychl a jel dál.
Večer zaparkoval Červeňáčka a kouknul se na smutnou Modřinku. Pohladil ji po blatníku a vzdychl. Modřinka vzdychla taky. Byl to další smutný večer a další smutná noc beze spánku. Modřinka už nedoufala, že ještě někdy pojede. Už čekala jen na to, až ji někam odvezou a ona už zahradu, zvířata ani děti neuvidí. Tu noc moc plakala. Svítil měsíc a ona raději nechtěla vědět, co ji čeká.