Logo Knihy Radosti je ochranná známka zapsaná do rejstříku ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví pod číslem zápisu 401192.
Copyright © Eva Gmentová
Cover & Illustrations © Andrea Malášková
Czech edition © Knihy Radosti
ISBN 978-80-909319-4-7
Zvlněná, zalesněná krajina, která je v České republice ojedinělým fenoménem.
Poblíž bublajícího velkoměsta Prahy se můžete ocitnout uprostřed chrámoví stromů tak daleko od civilizace, jako kdyby se tu zastavil čas.
Hluboká ledovcová údolí, místy neprostupné lesy, skalní moře, rostliny, co jinde nepotkáte. To vše je tak unikátní a tajemné, že máte pocit, že zpoza prvního stromu vykoukne elf, ze sluje se ozve dračí řev a v zátočině řeky spatříte rej víl.
I sem však dolehla ruka člověka a někteří majitelé tohoto území v minulosti napáchali mnoho škod. Je teď na nás, na obyvatelích této úžasné části naší země, abychom chránili krajinu a uchovali její tajemno, její pohádkové a nadpřirozené obyvatele – třeba tím, že si o nich povíme pár příběhů.
V hlubokých lesích, daleko od královského
města, ukryt před cizáky, lupiči a dobyvatelskými vojsky, stál a stále stojí hrad Křivoklát.
Kolem hradu se široko daleko rozprostíraly hluboké hvozdy, kam hradní páni jezdili lovit zvěř, kde uhlíři pálili své milíře a kde také žilo nemálo tajemných zvířat, skřítků, duchů a víl.
Za dlouhých zimních večerů si uhlíři o tajemných bytostech vyprávěli zkazky. A já vám tady o některých z nich povím.
Ale nejdříve si pojďme říct, jak se v těchto hlubokých lesích objevili uhlíři a jak to bylo s hradem Křivoklát.
Kdysi dávno v jedněch hlubokých lesích žil duch, co chránil své lesní království, a nikoho z lidí do lesů nepouštěl. Lesy rostly na velkém území té země a pověst o hlubokých, neprostupných a tajemných hvozdech šla celou zemí. Ty lesy pokrývaly vysoká skaliska a hluboká údolí zařízlá do kopcovité krajiny kolem potoků a řeky, které se říkalo mlžná. Pro lidi byla těžko přístupná, snad i proto se duchovi dařilo své území před nimi tak dobře chránit.
Jenže hluboké hvozdy lákaly jak lovce, tak i dřevorubce a uhlíře, co k pálení uhlí v milířích potřebovali statné buky a duby. A tak se občas pily a sekyry zařízly do staletých dubů a statných buků, jenže se okamžitě se zlou potázaly. Najednou se zvedl vítr, v korunách stromů to zasvištělo, a než by se kdo nadál, sekery a pily zůstaly ležet v mechu, ale jejich majitelů už nebylo. Kdo náhodou přežil, schovaný za kamenem nebo v jeskyni skály, děsem a hrůzou už nikdy nepromluvil. Hlubokým lesům se lidi dál už jen vyhýbali a vyprávěli si o strašlivém démonovi, kterému lesy patří.
Jednou do lesa zabloudil muž se svými osiřelými dětmi. Neměli co jíst a kde složit hlavu, a protože se už stmívalo, ulehli na mech a ráno se posilnili borůvkami. Muž se rozhlížel po tom tajemném lese, když si najednou všiml velkého skalního převisu, kde by se dal zbudovat přístřešek, a hned nato statných
stromů popadaných a ponechaných na pospas. Kdysi ho otec učil dělat milíř a pálit uhlí, jenže jemu tahle práce nebyla dost dobrá… Teď by však udělal cokoliv, aby děti nakrmil.
A tak se rozhodl. Poslal děti posbírat větve, aby u skalního převisu zatím stavěly obydlí, a sám vytáhl z vaku sekyru a začal opracovávat popadané stromy. Najednou se setmělo a zvedl se vítr. „Děti, honem, utíkejte se schovat pod převis!“ volal muž a sám běžel za nimi, aby je uchránil. Myslel si, že se blíží bouřka. Ve větvích to zahučelo, zapraskalo a už to vypadalo, že se něco přižene, když vítr ustal. Za chvíli zmizel i temný mrak. Muž i děti se opět dali do práce. Ráno se nakrmili borůvkami. A tak šel den za dnem. Pod převisem stála chaloupka, vedle doutnal milíř. Občas se stalo, že se setmělo a vítr lámal větve, ale žádná bouřka ani nic jiného se nekonalo. Tak jak to přišlo, zase to odešlo.
Až jednou…
Děti byly v lese na houbách a muž kontroloval milíř. „Co to děláš?“ ozvalo se za ním. Hrozně se ulekl. Nikoho neviděl přicházet. Otočil se, ale lekl se ještě víc.
Za ním stál drak a mluvil lidskou řečí. Děsivý drak byl vysoký jak tři muži, na zádech měl složená křídla, že by jimi mohl stromy lámat, ve velké děsivé hlavě
dvě temně zelené oči a od tlamy mu šel kouř a jiskry. Muž se chytil za srdce. Kde jsou asi jeho děti, snad se jim nic nestalo! „Pálím uhlí,“ vykoktal.
„Uhlí? K čemu to je?“
„Do kamen a do výhní.“
„Hezky to voní,“ řekl drak.
„Ohněm a dřevem,“ usmál se muž, ale pak si vzpomněl na děti. „Kde jsou moje děti?“ vyhrkl.
„Poslal jsi je na houby, copak jsi zapomněl?“ divil se drak.
Muž se usmál. „Nezapomněl. Myslel jsem… Ale nic. Kdo jsi?“
„Jsem pán lesů kolem dokola.“
Muž se uklonil. „Tak to jsem se tě měl dovolit, jestli tu smím žít.“
„Nedovolil bych ti to, ale vidím, že uklízíš popadané stromy a chováš se k mému lesu dobře. Rozhodl jsme se, že si tě tu nechám.“
„Moc děkuji.“
„Ale mám podmínku.“
„Jakou?“
„Nikomu o naší úmluvě neřekneš a nikoho dalšího nepřivedeš.“
„Rozumím a máš moje slovo.“
„Dobrá,“ řekl drak, roztáhl svá široká křídla a vzlétl. Jak vzlétl, setmělo se a vítr zasvištěl ve větvích. Muž konečně pochopil, co bylo to, co ho občas děsilo.
Když se děti vrátily z hub, otec jim vyprávěl o drakovi i o tom, co mu slíbil.
Uhlíři se dařilo, děti rostly, až z nich byli dospělí lidé. Chlapci si zbudovali svoje chýše a milíře a děvčata odjela do města do služby. Za nějaký čas se obě vrátila se ženichy a v lese vyrostly další milíře. Starý uhlíř zemřel, ale ještě před smrtí kladl dětem na srdce, ať pamatují na slib, který dal drakovi. Živobytí se dařilo, proto nikdo z nich neměl důvod úmluvu porušit. A tak šel čas, uhlířovy děti měly další děti a hluboké hvozdy voněly páleným uhlím. Lidé se do lesů báli a podivovali se tomu, že uhlířům v lese nic nehrozí, ovšem strach jim nedovolil jít je do lesa hledat. Ale protože člověk je tvor zvědavý, při každé příležitosti se uhlířů vyptávali, jak je možné, že jim se v lese nic nestane, zatímco jiné lidi a dřevorubce duch lesa vždy zabije. Uhlíři se jen usmáli a nikomu neprozradili, že jsou s duchem lesa domluveni. Jednou se stalo, že se jeden zvědavý a tuze zlý mládenec ze vsi rozhodl přijít záhadě na kloub. Uhlířovu dcerku, která šla z trhu, sledoval až k milíři. Tam se
schoval. Jenže neviděl nic zvláštního. Uhlíř kontroloval milíř, jeho žena vařila dětem jídlo, chlapci pomáhali otci a děvčata zase matce. A když se nic nedělo ani druhý den, rozhodl se mládenec, že aspoň využije příležitosti, něco ukradne a vrátí se do vesnice. V nestřeženém okamžiku vběhl do chýše a snažil se najít zlaťáky.
Kde by se u uhlíře vzaly zlaťáky? Nenašel nic, ale aspoň rozbil nějaké nádobí. Podivné zvuky přilákaly Rozárku a v momentě, kdy vešla do světnice, ji ten zlý
člověk chytil a ošklivě udeřil. Rozárka upadla a vykřikla. Mládenec vyběhl z chýše a utíkal, co mu nohy stačily. K chýši zatím běželi ostatní, vylekaní, co se stalo.
Když paní máma viděla potlučenou a zkrvavenou Rozárku, rozbrečela se. Otec se naštval a vyběhl za mládencem. Vtom se však zvedl vítr, v lese se setmělo, až nebylo vidět na krok, větve praskaly. Všichni zůstali stát jako přikovaní. Co to je?
Tak jak to přišlo, tak to zase odešlo. Vítr ustal, mrak zmizel a zase byl krásný letní den. Jen mládence nebylo. Zmizel a už ho nikdy nikdo neviděl. Tehdy se začalo říkat, že duch lesa chrání i uhlíře.
O této pověsti se dozvěděl král, který už dlouho chtěl na kraji těch hlubokých
lesů postavit hrad, aby chránil hranici země. Jenže jakmile vyslal vojáky a stavitele do lesa, už nikdy se nikdo z nich nevrátil. Král si usmyslel, že se musí zeptat uhlířů, jak to dělají a proč jim se nic nestane. Ale protože se do lesa všichni báli, musel si král počkat, až uhlíř dopálí svůj milíř a přiveze do města uhlí. Nechal si ho tedy zavolat k rychtáři. Čekal na něj v mázhausu.
„Tak tebe prý chrání duch lesa?“ oslovil král uhlíře, když ten přišel a uklonil se.
„Ano, králi, chrání,“ přiznal uhlíř. Těžko by mohl svému králi lhát.
„Já bych rád kousek odsud na té skále, co jí říkají Křivák, postavil hrad, aby chránil cesty, co vedou z Bavor. Jenže ten tvůj duch mi zabíjí stavitele a tesaře,“ povzdychl si král.
„On není můj. Jen žijeme ve shodě,“ přiznal uhlíř.
„Co to znamená?“ ptal se král dále.
„Nekácím stromy a starám se o les.“
„Aha,“ podrbal si král vousatou bradu. „O tom budu muset přemýšlet. Prosím, přijď zítra,“ řekl pak a poslal uhlíře pryč.
Když uhlíř druhý den znova přišel do rychtářova domu, král už na něj čekal venku, připraven na cestu.
„Kam se chystáte, Vaše Veličenstvo?“ ptal se krále.
„Zavedeš mě za tím svým duchem, musím s ním mluvit,“ sdělil mu král.
„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ kroutil hlavou uhlíř, ale co měl dělat, když král poručí… A tak spolu šli do lesa. Lidé se za nimi otáčeli a kroutili hlavami, ale jen dokud jim nezmizeli z očí, pak už se jen křižovali.
Král s uhlířem vstoupili mezi stromy a šli cestou k milíři a chaloupce pod převisem. Uhlíř věděl, že se drak neobjeví sám od sebe, pokud se neděje nic špatného, a tak ho začal volat.
Najednou se setmělo, stromy se ohýbaly, v povětří to zahučelo a na mýtinu se snesl drak.
Král se zarazil. Něco takového nečekal. Možná se mu i podlomila kolena. Nechtěl však před uhlířem dát najevo svůj strach, a tak se vzchopil a draka pozdravil.
„Co chcete?“ zaburácel drak.
„Tohle je král této země a potřebuje s tebou mluvit,“ řekl uhlíř a sám se bál, co bude dál. Hrozilo, že ho duch lesa potrestá, protože nemlčel.
„Ty jsi král?“ zeptal se drak.
„Ano, jsem,“ přiznal král pevným hlasem.
„Ale tady vládnu já!“ zahromoval duch.
„Já vím, a proto za tebou jdu s žádostí,“ pravil král opět pevným hlasem.
„Ty, král, něco žádáš?“ divil se drak.
„Ano, žádám,“ přikývl král.
„Dobrá, poslouchám.“
„Rád bych na skále Křivák postavil hrad, který bude hlídat cestu z Bavor, aby do naší země neproudili vojáci a aby pocestné nebo kupce nikdo nepřepadal a neolupoval. Chci tě požádat, zda bys mi to umožnil?“
Drakovi z nozder začal stoupat dým. Začínal se zlobit.
Uhlíř se vedle krále krčil. Věděl, že bude zle.
„Slíbím ti za to, že vydám zákaz kácet tvoje lesy. Nikdo už nikdy neporazí v tvém lese ani jeden strom. Ten zákaz vydám na věky věků. I moji potomci a jejich děti budou navždy tvoje lesy chránit,“ pokračoval rozhodným hlasem král.
Uhlíř pohlédl nejprve na krále, pak na draka.
„Ty bys to nařídil? To bys mohl?“ zeptal se duch podezřívavě.
„Mohl. A udělám to! Ani na stavbu hradu nepadne jediný tvůj strom!“ přitakal král.
„Jestli můžeš zabránit lidem, aby káceli stromy, pak si můžeš postavit hrad,“ souhlasil drak. „Nechám tvé lidi na pokoji.“
„Děkuji,“ řekl král upřímně.
„Ale jestli někdo tvůj příkaz poruší, nebo dokonce ty sám, spálím ten váš hrad a nikoho neušetřím,“ zahrozil drak a z nozder mu výhružně vyšlehl plamen a jiskry se rozlétly kolem dokola.
„Královské slovo na to, že budu na svůj zákaz dohlížet, jako bys to byl ty sám,“ slíbil král.
„Dobrá.“
„A můžu mít ještě jednu prosbu?“
„Ještě něco?“ zamračil se drak zlověstně.
„Když budu chránit tvé stromy a lesy, můžu v tvých lesích lovit zvěř? Rád lovím,“ omluvně pokrčil rameny král.
Stalo se něco, co nikdo nečekal. Drak se rozesmál tak, že se okolní stromy kymácely. „Tak ty rád lovíš?“ smál se.
Král přikývl, ale nevěděl, zda se drak směje opravdu, nebo zda je s nimi oběma zle. I uhlíř se trochu přikrčil. Nikdy draka neviděl veselého.
„Zvěře je tu hodně, tak si klidně lov, ale jen ty a tvoje družina, nikdo jiný,“
rozhodl drak poté, co se přestal smát.
„Děkuji,“ řekl král a drakovi se uklonil.
„Ujednáno,“ shrnul jejich domluvu drak. „Věřím ti, že dodržíš, co jsi slíbil, jinak by bylo zle.“
„Slibuji. A děkuji.“ Král se znova uklonil.
Po těch slovech se drak vznesl nad stromy, zase se setmělo a stromy se pod silou mávání jeho křídel ohýbaly. Uhlíř si oddychl. I králi se ulevilo.
„Já vím, že jste král a že vás nemá poučovat uhlíř,“ začal opatrně mluvit, „ale jestli nesplníte, co jste slíbil, všechny nás zabije,“ povzdychl si.
Král ho poplácal po zádech. „Jsem král a moje slovo platí. A ty se nemusíš bát. Nikomu se nic nestane. Zákaz kácení vydám hned, jak se vrátíme do města.“
A tak se také stalo. Král vydal zákaz kácení křivoklátských lesů a tento zákaz dodržovali jeho poddaní mnoho století. Díky tomu jsou křivoklátské hvozdy do dnes unikátním lesním společenstvím. A vy teď už víte, jak to bylo doopravdy s královským zákazem.
Křivoklátské lesy
Lesy, jsou dodnes největším přírodním bohatstvím Křivoklátska a také středobodem stejnojmenné chráněné krajinné oblasti, která tvoří většinu území. CHKO bylo vyhlášeno 1978 na ploše 627,92 km2. Už o rok dříve se Křivoklátsko dočkalo zařazení do biosférické rezervace UNESCO. Jeho hodnoty spočívají v takřka neporušené kopcovité krajině s částečně zachovalými smíšenými a listnatými lesy. Odborníci zjistili, že se tu stále vyskytuje na 80 druhů původních dřevin, stromů a keřů. Významným prvkem jsou tzv. pleše, otevřené plochy na jihozápadních svazích, řídce porostlé keři. Také živočišná říše je na Křivoklátsku velice bohatá. Žíje tu 24 kriticky ohrožených, 53 silně ohrožených a 67 ohrožených živočichů.