Petr Svobodný: Zmizelá Praha - Nemocnice a sanatoria / ukázka

ZMIZELÁ PRAHA Petr Svobodný

Nemocnice a sanatoria

1

Paseka

2

P A S EKA

3

4

ZMIZELÁ PRAHA P e t r S vo b o d n ý

Nemocnice a sanatoria

Paseka 5

Kniha vychází s grantovou podporou hlavního města Prahy.

Copyright © Petr Svobodný, 2020 Majitelé reprodukčních práv k reprodukovaným obrázkům: Sbírky veřejných institucí © Archiv hlavního města Prahy, Česká tisková kancelář, Muzeum hlavního města Prahy, Národní technické muzeum, Nemocnice na Bulovce, Nemocnice Na Homolce, Revmatologický ústav, Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara, Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK, Ústav dějin UK a archiv UK, Ústav hematologie a krevní transfuze, Ústřední vojenská nemocnice, Zdravotnické muzeum NLK Praha, Židovské muzeum v Praze, 2020 Sbírky soukromé © Vladimír Nahodil, Petr Orián (Fotogen), Jiří Staněk (www.bubenec.eu), Michal Šimůnek, 2020

Vydavatel knihy se snažil poctivě vypořádat veškerá autorská a majetková práva související se zveřejněním publikovaných fotografií. Pokud mu však nebyly známy všechny relevantní údaje, především jméno autora či aktuální kontakt na dědice autorských práv, snímky byly publikovány bez úmyslu jakákoli práva oprávněných osob poškodit a s nadějí, že k jejich vypořádání může dojít dodatečně.

ISBN 978-80-7637-124-8

6

OBSAH

PŘEDMLUVA / 7 Stručná historie pražských nemocnic od konce 18. do konce 20. století / 8 OBRAZOVÁ ČÁST / 15 Raně novověké nemocnice a špitály (před rokem 1780) / 17 Josefínské ústavy a nemocnice první poloviny 19. století / 26 Novoměstský nemocniční okrsek ve druhé polovině 19. století / 47 Projekty budoucí Velké Prahy na počátku 20. století / 78 Vojenské nemocnice 19. století / 96 Nemocniční otázka za první republiky / 101 Menší nemocnice a sanatoria první poloviny 20. století / 134 Válečné problémy a ztráty / 160 Období socialistického zdravotnictví / 194 ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY / 205 PODĚKOVÁNÍ / 208 ZDROJE VYOBRAZENÍ / 209 Dobové publikace / 209 Sbírky veřejných institucí / 210 Sbírky soukromé / 210 POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA / 211 REJSTŘÍK / 213

7

8

předmluva

„Nemocnice… jest ústav pro léčení a ošetřování nemocných, stižených nemocemi vyhojitelnými, kdežto chorobince určeny jsou pro ošetřování lidí stižených nemocemi nezhojitelnými… Soukromé nemocnice nebo sanatoria musí vyhovovati všem podmínkám zdravotnickým jako nemocnice veřejné, jsouce pak zařízeny pro kruhy majetnější…“.

Takto podává roku 1902 dobovou terminologii spjatou se zdravotnickým systémem Ottův slovník naučný (díl 18, heslo Nemocnice, s. 183–184). Je užitečné si ji připomenout, neboť slovníkové heslo odráží její podobu z konce 19. století, tedy z rozhodujícího období rozvoje pražských nemocnic, o nichž pojednává tato kniha. Z uvedených výrazů v publikaci sice dominuje termín nemocnice, popřípadě sanatorium, setkáme se tu však i s dalšími termíny jako chorobinec, nalezinec či ústav choromyslných, nemocnice dětská, vojenská nebo židovská, nebo s termíny zastřešujícími jako lůžková zařízení, respektive zdravotně-sociální ústavy. Většina těchto označení je srozumitelná i dnes nebo jejich význam vyplývá z kontextu či je v textu upřesněn.

Nemocnice moderního velkoměsta (navíc hlavního města země nebo státu) jsou nezbytnou součástí jeho správného a v pravém slova smyslu „zdravého“ fungování. Jako specifická zdravotnická zařízení zajišťující dlouhodobější péči o nemocné na lůžkových odděleních či operačních sálech, poskytovanou profesionálním personálem, jsou jednou z nejdůležitějších složek rozsáhlejšího, hierarchizovaného systému zdravotnictví. V českých zemích se moderní systém organizované zdravotní péče vyvíjel – paralelně s rozvojem v ostatních provinciích habsburského soustátí – od konce 18. století. Proměny nemocniční péče v Praze tak lze sledovat od osvícenských reforem císaře Josefa II. přes legislativní, administrativní a stavební rozvoj na přelomu 19. a 20. století, období první republiky a okupační intermezzo až k radikálním politickým a společenským změnám po roce 1948, respektive 1989.

9

Stručná historie pražských nemocnic od konce 18. do konce 20. století Na počátku rozvoje moderních pražských nemocnic stojí reformy císaře Josefa II., navazující na reformy jeho matky Marie Terezie, a založení centrálních zdravotních a sociálních ústavů na Novém Městě. Ústavní péče o nemocné měla v té době za sebou ovšem už dlouhou historii, počínající středověkými špitály a pokračující raně novověkými nemocnicemi, tedy ústavy zaměřenými již výhradně na péči o nemocné a se specializovaným personálem. Josefínské reformy zdravotní a sociální péče osmdesátých a devadesátých let 18. století přežilo v oblasti péče o nemocné jen několik starších institucí (především nemocnice milosrdných bratří a nemocnice alžbětinek).

Pro zdravotnické ústavnictví měla zásadní význam tzv. Direktivní pravidla z roku 1781, která stanovila jednotné zásady pro zřizování centrálních zdravotních a zdravotně-sociálních ústavů (všeobecných nemocnic, porodnic a nalezinců, chorobinců a ústavů choromyslných) v hlavních městech monarchie. Jako první byla zřízena všeobecná nemocnice a navazující ústavy ve Vídni (1784) a v českých zemích v Brně (1786) a Olomouci (1787). V Praze se jejich zakládání protáhlo vzhledem k nutnosti získat příslušné finanční prostředky a vybrat nejvhodnější místo, respektive stávající objekty vhodné k přebudování, až do konce osmdesátých let. Finančně byly výstavba a provoz nových institucí zajištěny fondem vytvořeným z prostředků zrušených špitálů a z několika variant umístění byla nakonec zvolena tehdejší periferie Nového Města jižně od Dobytčího trhu. Na výběr objektů a jejich úpravy měli největší vliv zemský protomedik profesor Tadeáš Bayer a ředitel polytechniky, vedoucí zemského stavebního úřadu František Leonard Herget. V první polovině 19. století vznikaly nové zdravotnické a humanitární ústavy v blízkém okolí již existujících nemocnic a ústředních josefínských ústavů i v jiných částech pražského souměstí. Od starších ústavů se lišily jak svým posláním a zaměřením na různé nemoci, postižení nebo věkové skupiny (všeobecné, ženské, dětské, duševní nemoci, osoby s postižením zraku nebo sluchu, přestárlé a nevyléčitelné osoby atd.), tak svým právním postavením a financováním.

Zhruba století po zakladatelském období Josefa II., kolem roku 1900, vyvrcholila další fáze modernizace stávajících a zakládání nových nemocnic.

Budovalo se v novoměstském nemocničním okrsku i v některých čtvrtích mimo historické centrum nebo v obcích za tehdejšími hranicemi hlavního města. Rozvoj nemocnic si vyžádaly jak potřeby rostoucího města (118 000 obyvatel v roce 1850, v roce 1900 v historických částech města 200 000 obyvatel, v celé pražské aglomeraci téměř 560 000 obyvatel) a jeho nároky na zkvalitnění zdravotní péče, tak modernizace systému veřejného zdravotnictví 10

(mj. očkování nebo hygienická a protiepidemická opatření). V Čechách byl v této oblasti rozhodující rok 1888, kdy byl vydán zemský zdravotní zákon a zemský nemocniční zákon, shrnující dosavadní legislativu a kategorizaci nemocnic (zemské, okresní, obecní, řádové, fondovní, soukromé) a upravující nově tzv. právo veřejnosti (včetně úhrady nedobytných léčebných nákladů z veřejných zdrojů). Přístup ke zdravotní péči, včetně nemocniční, výrazně rozšířilo zavedení úrazového (1887) a nemocenského (1888) pojištění. Nově byly regulovány také podmínky výkonu lékařské profese.

Významné impulzy a předpoklady ke zkvalitňování nemocniční péče poskytly na přelomu století též bouřlivě se rozvíjející a specializující se medicínské obory. V Praze, stejně jako v jiných velkých městech, přicházely především z prostředí univerzitní teoretické i klinické medicíny a právě v nemocnicích byly uváděny v účinnou praxi, jako například dodatečné potvrzování diagnóz s pomocí výsledků patologické anatomie, éterová narkóza, prosazení antisepse, zavedení rentgenové diagnostiky a laboratorních metod či rozvoj farmakologie. Ve výstavbě nových nemocnic nebo jejich částí na přelomu 19. a 20. století se již mohly plně projevit rovněž aktuální trendy v nemocniční architektuře, mj. pavilonový systém namísto staršího koridorového. A nemocničnímu prostředí se samozřejmě nemohly vyhnout ani společenské tlaky, jakými byly rostoucí tenze mezi českou většinou a německou menšinou. Ty byly v praxi i v symbolické rovině nejviditelnější především ve zdvojení klinik ve všeobecné nemocnici a několika dalších ústavech, k němuž došlo po rozdělení pražské univerzity včetně lékařské fakulty na českou a německou (1882).

Poslední tři dekády před první světovou válkou charakterizuje demografický, stavební, ekonomický i společenský rozvoj hlavního města Království českého i celé pražské aglomerace, který vyvolává zvýšený tlak také na systém veřejného zdravotnictví, včetně organizace, financování a infrastruktury nemocniční péče. Samotné hlavní město, dosud v hranicích historických čtvrtí (Staré Město, Josefov, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Vyšehrad), bylo obklopeno pásem velkých, v té době ještě samostatných průmyslových a rezidenčních obcí se statutem měst (například Karlín, Smíchov, Žižkov, Královské Vinohrady) i menších sídel. Teprve v roce 1884 byly připojeny Holešovice-Bubny a v roce 1901 Libeň. Přes opakovaná jednání se sousedními obcemi nastala další vlna rozšíření až s vytvořením Velké Prahy v roce 1922. V průběhu tří desetiletí na přelomu století byla v hlavním městě modernizována a rozšiřována především stávající síť nemocniční infrastruktury, zejména v novoměstském okrsku, a to zásluhou státních, zemských nebo soukromých provozovatelů, nikoli města. Teprve v prvním desetiletí nového století se začaly rýsovat plány na výstavbu vlastní městské nemocnice na Bulovce a v dosud sousedních obcích byly realizovány ambiciózní projekty: 11

N ovo m ě s t s k ý n e m o c n i č n í o k r s e k v e druh é p o lov i n ě 19. s to l e t í

[57]

57. Zubní ambulatorium Foto Josef Hřebejk, negativ, kolem 1910, MMP, inv. č. HNN 007 100

Uprostřed novoměstského nemocničního a univerzitního areálu na křižovatce ulic Kateřinská a Viničná stojí dodnes celkem nenápadný dům (čp. 481), sloužící různým zdravotnickým zařízením již od počátku devadesátých let 19. století: po české dětské nemocnici (viz obr. 60, 61) v objektu sídlilo od roku 1906 české zubní ambulatorium (od roku 1921 klinika) a po roce 1945 dodnes část Neurologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

64

N ovo m ě s t s k ý n e m o c n i č n í o k r s e k v e druh é p o lov i n ě 19. s to l e t í

[58]

58. Chirurgická operace 1899, ÚDAUK, FA

Zhruba sto let po svém založení (kolem roku 1890) měla všeobecná nemocnice téměř 1 000 lůžek (oproti původním 300), z toho přibližně polovinu klinických, a ročně léčila kolem 16 000 pacientů (oproti 1 700 v roce 1791). Lékařský personál nemocnice se dělil na zaměstnance klinické (v čele profesor jako přednosta, totožný s primářem příslušného oddělení, dále jeho asistenti, někteří s titulem soukromého docenta), lékaře na odděleních (v čele s primáři a se sekundárními lékaři na nižších pozicích) a několik dalších kategorií, vesměs neplacených. Ošetřovatelský a výpomocný personál, jak mužský, tak ženský, tvořil významnou, i když ne vždy plně doceňovanou součást péče o pacienty. Na snímku je zachycena operace v posluchárně chirurgické kliniky profesora Karla Maydla.

Mezi operatéry je mj. tehdejší Maydlův klinický asistent, pozdější profesor Rudolf Jedlička (č. 10), hlavním operatérem je MUDr. Prokůpek (č. 5). Ostatní přítomní patří k nemocničním lékařům, pomocnému personálu nebo jde o mediky. Jedinou ženu mezi přítomnými (č. 12, označena jako dr. Paukerová) se nepodařilo blíže identifikovat (řádné studium žen bylo na lékařských fakultách v Rakousku povoleno až v roce 1900, první žena na české lékařské fakultě promovala v roce 1902).

65

N e m o c n i č n í otá z k a z a pr v n í r e pub l i k y

[127]

127. Dermatovenerologický pavilon Pohlednice, kolem 1945, MMP, inv. č. H 219 226

Z poloviny třicátých let pochází také pozoruhodný funkcionalistický dermatovenerologický pavilon projektovaný Janem Rosůlkem (v popředí).

124

N e m o c n i č n í otá z k a z a pr v n í r e pub l i k y

[128]

128. Masarykovy domovy v Krči Po 1928, ZM, sign. FA 186

Podobně jako na přelomu století oslavovali Pražané výročí svého panovníka budováním nemocnic dekorovaných jeho jménem, ozdobilo jméno prvního prezidenta republiky dvě specifická lůžková zařízení vybudovaná v Praze v meziválečném období: vojenskou nemocnici na pomezí Břevnova a Střešovic (viz obr. 134–138) a sociální ústavy v Krči.

Hlavním důvodem, proč byly centrální sociální ústavy budovány, bylo sjednocení principů a provozu sociální péče Velké Prahy. Realizace postupovala neuvěřitelně rychle, od rozhodnutí městských orgánů roku 1924 přes projekt a zahájení stavby v roce 1926 až k slavnostnímu otevření roku 1928. O úspěch projektu se zasloužil především vedoucí Ústředního sociálního sboru Petr Zenkl, plány celkového urbanistického řešení areálu i jeho jednotlivých částí vypracoval Bohumír Kozák. Hlavní vchod Masarykových domovů – Sociálních ústavů hlavního města Prahy (dnes Thomayerova nemocnice) zdobil znak Velké Prahy a prezidentovo jméno.

125

N e m o c n i č n í otá z k a z a pr v n í r e pub l i k y

[131]

131. Pavilony Československá nemocnice, 1931

Pavilonové členění areálu Masarykových domovů počítalo perspektivně s přeměnou sociálních ústavů na nemocnici (pohled na chorobince od východu). Již v letech okupace sloužily některé pavilony jako německý vojenský lazaret (viz obr. 183–184), po roce 1948 byl areál přeměněn na obvodní nemocnici (viz obr. 207–209).

132. Slavnostní otevření 1928, AMP, SF, sign. I 145

Při slavnostním otevření v roce 1928 vítaly prezidenta Masaryka, jehož jméno ústavy nesly, vděčné seniorky.

133. Dětská část Československá nemocnice, 1931

Dětská část domovů zahrnovala dětský chudobinec a ozdravovnu (na snímku) a chudobinec a zotavovnu pro mládež, ve kterých zajišťovala zdravotní péči česká dětská klinika.

128

N e m o c n i č n í otá z k a z a pr v n í r e pub l i k y

[132]

[133]

129