Čerňanský, Viktorínová, Procházka: Vesnice, usedlosti, dvory – Pravý břeh Vltavy / ukázka

NoN-fiCTioN n ZMiZElá PraHa iSBN 978-80-7637-402-7

ZMIZELÁ PRAHA

PhDr. LuboMír Procházka, csc., je absolventem oboru národopis – dějepis na ff UK v Praze. Působil v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSaV v Praze, ve Středočeském muzeu v roztokách u Prahy a od roku 1999 v Hornickém muzeu Příbram. Do roku 2021 byl vedoucím Muzea vesnických staveb středního Povltaví ve Vysokém Chlumci. Externě přednáší též v Ústavu etnologie ff UK v Praze. oborem jeho zájmu jsou vesnická sídla a jejich architektura, interiéry vesnického bydlení a tzv. muzea v přírodě.

zmizele vesnice - prebal.indd 1

Martin Čerňanský Jana ViktorínoVá LuboMír Procházka

Vesnice, usedlosti a dvory Pravý břeh Vltavy

Martin Čerňanský Jana ViktorínoVá LuboMír Procházka

Mgr. Jana ViktorínoVá vystudovala obor etnologie na ff UK v Praze. od roku 2012 pracuje jako kurátorka v oddělení historických sbírek Muzea hlavního města Prahy a jako garantka regionálního odborného pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu. Věnuje se urbánní etnologii se zaměřením na sociální problematiku, v roce 2019 připravila výstavu Chudá Praha, publikuje články o pražských nouzových koloniích a příbuzných tématech.

ZMIZELÁ PRAHA

Pravý břeh Vltavy

Vesnice, usedlosti a dvory

ing. Martin Čerňanský, Ph.D., absolvoval fakultu stavební ČVUT v Praze.

Působí jako odborný a metodický pracovník na generálním ředitelství Národního památkového ústavu. Podílel se na grantovém projektu Ústavu teoretické a aplikované mechaniky aV Čr zaměřeném na poruchy a poškození nemovitých památek. Založil a spravuje vzdělávací portál Památky a lidová architektura Čr (lidova-architektura.cz), který je mediálním partnerem vybraných odborných konferencí.

Expanze velkoměsta do přilehlých území, která dostala zelenou po vzniku Velké Prahy, nebyla jen administrativním krokem. Do poklidných vesnic vtrhl stavební ruch, rostly nové typy staveb, budovala se městská infrastruktura.

Původní zemědělské okolí Prahy připomínají často už jen názvy dnešních čtvrtí a dochovaná jádra vesnic či usedlosti obklopené novou zástavbou.

Vesnický charakter se setřel někde více a někde méně, možná v závislosti na působení centra města, pulzujícího rušným životem.

Po předchozí publikaci věnované osadám a vesnicím na levém břehu Vltavy překračuje edice Zmizelá Praha řeku, aby slovem a zejména obrazem pojednala téměř šest desítek lokalit jako Ďáblice, Háje, Hloubětín, Hostivař, Hrdlořezy, Chodov, Kobylisy, Michle, Modřany, Prosek, Strašnice, Troja, Vinoř, Záběhlice a mnohé další.

Fotografie na přebalu Usedlost Sklenářka, foto F. Fink, 1913, Archiv hlavního města Prahy

Paseka

V tematické řadě edice Zmizelá Praha vydává Nakladatelství Paseka knihy věnované zaniklým a proměněným stavbám, ale i prostředí, v němž se odehrával každodenní život našich předků. Jednotlivé svazky nás zavádějí do světa zmizelých a přestavěných nádraží, letišť, tramvají a vozoven, průmyslových či vojenských objektů a dílen, trhů a tržnic, sportovišť či automobilových závodů, lázní, divadelních scén a na další místa.

1.10.2023 17:41:35

TŘEBORADICE DOLNÍ CHABRY HORNÍ CHABRY

ČIMICE

MIŠKOVICE

ČAKOVICE

ĎÁBLICE

BOHNICE

TROJA

VINOŘ

LETŇANY

KOBYLISY STŘÍŽKOV

KBELY

PROSEK

SATALICE

HLOUBĚTÍN

HORNÍ POČERNICE

HRDLOŘEZY HOSTAVICE MALEŠICE

STRAŠNICE

KYJE DOLNÍ POČERNICE

ŠTĚRBOHOLY

KLÁNOVICE

BĚCHOVICE

ÚJEZD NAD LESY PODOLÍ

MICHLE

ZÁBĚHLICE

HOSTIVAŘ

DOLNÍ MĚCHOLUPY

KOLODĚJE

SPOŘILOV ROZTYLY KRČ

BRANÍK

HODKOVIČKY

HORNÍ MĚCHOLUPY CHODOV

LHOTKA

HÁJE

HÁJEK U UHŘÍNĚVSI

PETROVICE KRÁLOVICE

KUNRATICE

ÚJEZD U PRŮHONIC

KŘESLICE

TŘEBORADICE DOLNÍ CHABRY HORNÍ CHABRY

ČIMICE

MIŠKOVICE

ČAKOVICE

ĎÁBLICE

BOHNICE

TROJA

VINOŘ

LETŇANY

KOBYLISY STŘÍŽKOV

KBELY

PROSEK

SATALICE

HLOUBĚTÍN

HORNÍ POČERNICE

HRDLOŘEZY HOSTAVICE MALEŠICE

STRAŠNICE

KYJE DOLNÍ POČERNICE

ŠTĚRBOHOLY

KLÁNOVICE

BĚCHOVICE

ÚJEZD NAD LESY PODOLÍ

MICHLE

ZÁBĚHLICE

HOSTIVAŘ

DOLNÍ MĚCHOLUPY

KOLODĚJE

SPOŘILOV ROZTYLY KRČ

BRANÍK

HODKOVIČKY

HORNÍ MĚCHOLUPY CHODOV

LHOTKA

HÁJE

HÁJEK U UHŘÍNĚVSI

PETROVICE KRÁLOVICE

KUNRATICE

ÚJEZD U PRŮHONIC

KŘESLICE

PASEKA

1

2

ZMIZELÁ PRAHA MArtin ČErňAnSKý J A n A V i K t o r í n oVá LuboMír ProcházKA

Vesnice, usedlosti a dvory Pravý břeh Vltavy

P as e k a 3

Kniha vychází s grantovou podporou hlavního města Prahy.

© Martin Čerňanský, Jana Viktorínová, Lubomír Procházka, 2023 Majitelé reprodukčních práv k historickým snímkům: © Archiv hlavního města Prahy, Etnologický ústav Akademie věd ČR, v. v. i., Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, Muzeum hlavního města Prahy, Národní památkový ústav, 2023 Vydavatelé knihy se snažili vypořádat veškerá autorská a majetková práva související se zveřejněním publikovaných fotografií. Pokud jim však nebyly známy relevantní údaje, zejména aktuální kontakt na dědice práv, snímky byly publikovány bez úmyslu jakákoliv práva oprávněných poškodit a s nadějí, že k jejich vypořádání může dojít dodatečně.

ISBN 978-80-7637-402-7

4

obSAh

ÚVOD / 7 OBRAZOVÁ ČÁST / 13 Běchovice / 14 Benice / 20 Bohnice / 24 Braník / 30 Čakovice / 36 Čimice / 42 Ďáblice / 46 Dolní Chabry / 50 Dolní Měcholupy / 56 Dolní Počernice / 60 Háje / 66 Hájek u Uhříněvsi / 68 Hloubětín / 70 Hodkovičky / 76 Horní Chabry / 82 Horní Měcholupy / 84 Horní Počernice / 88 Hostavice / 96 Hostivař / 100 Hrdlořezy / 108 Chodov / 112 Cholupice / 116 Kbely / 118 Klánovice / 122 Kobylisy / 126 Koloděje / 132 Kolovraty / 136 Komořany / 140 Královice / 142 5

Krč / 148 Křeslice / 154 Kunratice / 156 Kyje / 162 Letňany / 166 Lhotka / 170 Libuš / 174 Malešice / 178 Michle / 182 Miškovice / 190 Modřany / 194 Nedvězí u Říčan / 198 Petrovice / 200 Písnice / 204 Pitkovice / 206 Podolí / 210 Prosek / 216 Satalice / 222 Spořilov (Roztyly) / 226 Strašnice / 228 Střížkov / 234 Šeberov / 238 Štěrboholy / 240 Točná / 242 Troja / 244 Třeboradice / 250 Újezd nad Lesy / 254 Újezd u Průhonic / 258 Vinoř / 262 Záběhlice / 266 SEZNAM FOTOGRAFIÍ / 272 LITERATURA / 287 PODĚKOVÁNÍ / 289

6

úVod

Po publikaci o vesnicích, usedlostech a dvorech na levém břehu Vltavy, vydané v roce 2019, překračujeme nyní tok řeky na břeh pravý, abychom se i zde seznámili s obcemi a stavbami nejrůznějšího stáří a využití. Rovněž pravý vltavský břeh náleží k velmi starému sídelnímu území, na němž nacházíme pozůstatky života pravěkých i pozdějších kultur. Významným mezníkem přitom bylo období raného středověku, kdy se podstatně zvýšila hustota osídlení a vznikly trvanlivější stavby. Pro nově zakládaná sídla byla tehdy určující výhodná poloha ve vztahu k přírodním podmínkám, včetně dostupnosti vodního zdroje, i k cestní síti, která podstatnou měrou ovlivnila jejich pozdější rozvoj. Z významných cest ve sledované oblasti uveďme zemskou stezku do Staré Boleslavi či Kutné Hory, ale i další, směřující na sever nebo jih Čech. Nejen v tomto ohledu bylo důležité dřívější propojení vltavských břehů brody, přívozy a později dřevěným mostem. První kamenný most, Juditin, byl zbudován až ve druhé polovině 12. století. Řada vesnic v okolí tehdejší Prahy je raně středověkého původu, o čemž svědčí majetková držba i nepravidelné půdorysy, přičemž některé mohou vycházet z existence starších rodových dvorců. Nejvýraznějším hmotným dokladem jsou však v této souvislosti stavby románských kostelů, které se navzdory pozdějším přestavbám dochovaly do současnosti. Jako příklad uveďme kostely Stětí sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech a v Hostivaři, kostel sv. Václava v Proseku, sv. Bartoloměje v Kyjích i kostely Nanebevzetí P. Marie v Dolních Počernicích a v Modřanech. Ke starší vrstvě zástavby dnes již „pražských“ vesnic můžeme zařadit i doklady gotické a renesanční architektury. Nejčastěji se jedná o kostely, tvrze nebo zámky, přičemž posledně jmenované mohly vzniknout i přestavbami dřívějších tvrzí.

Přestože se raně středověké osídlení transformovalo do vesnic se zemědělskými usedlostmi již v období vrcholného středověku, jsou dochované stavby zpravidla až barokního původu, jen ojediněle se starším jádrem. Mezi nejvýraznější doklady venkovské architektury v okolí tehdejší Prahy náleží usedlost čp. 1 v Bohnicích, známá jako statek Vraných, nebo čp. 15 v Dolních Chabrech, nazývaná Knorův statek. Řada dalších barokních areálů bohužel 7

zanikla v důsledku pozdějšího společenského vývoje i sídelního rozvoje hlavního města. Platí to nejen pro stavby zděné z kamene, ale snad ještě větší měrou pro roubené objekty. Spolu s nimi zpravidla také zanikaly i poslední doškové střechy a až na výjimky rovněž střechy šindelové, které i u dosud existujících historických objektů nahradila pálená krytina. Početní zastoupení starších staveb dokládají mapy stabilního katastru, zachycující kolem poloviny 19. století v řadě vesnic ještě dřevěnou vrstvu zástavby. Příkladem mohou být nejen vsi dále od centra Prahy, jako jsou Běchovice nebo Královice, ale také jemu podstatně bližší Braník nebo Dvorce. Zcela ojediněle jsou nebo v nedávné době ještě byly relikty dřevěných konstrukcí zachycené v samotném terénu.

Kromě vesnic jsou pro blízké okolí Prahy charakteristické také poplužní dvory a samostatně situované usedlosti. Řadu z nich lze přitom označit za usedlosti viniční, rozptýlené společně s vinicemi na prosluněných vltavských svazích dnešní Troji a Modřan, dříve i Libně a Podolí. Zmínky o nejstarších mimopražských vinicích pocházejí již z 12. a 13. století. Opomenout nelze ani vinice založené kolem města císařem Karlem IV., zejména pozdější Viniční Hory, přejmenované na Královské Vinohrady a následně rozdělené na dnešní Vinohrady a Žižkov. Většina vinic v průběhu sídelního rozvoje zanikla, někdy včetně viničních usedlostí budovaných od doby renesance. Z neexistujících usedlostí, dochovaných jen v místních názvech, jmenujme Bulovku, Folimanku, Havránku, libeňskou Palmovku nebo Pelc-Tyrolku. Řada jiných se však v různé podobě dochovala dodnes a některé jsou zastoupeny i v této publikaci, například trojská Kazanka, Salabka či Sklenářka. Zmínit je třeba také při dálkových cestách situované zájezdní hostince, ve fotografiích rovněž zastoupené (Běchovice, Hloubětín, Hostivař). Pro dokreslení struktury osídlení jsme pozornost věnovali také osadám, které se od vesnic odlišují velikostí, půdorysným uspořádáním a často i způsobem obživy svých obyvatel. Kromě zemědělských osad, zakládaných ve vazbě na velké hospodářské dvory, vznikaly rovněž osady závislé na vodním toku. Jako příklad uveďme třeba trojské Rybáře, osadu rybářů, převozníků a řemeslníků, i zaniklé Podskalí s celnicí na Výtoni, které bylo osadou vorařů a obchodníků se dřevem plaveným po řece až do vybudování vltavské kaskády. Na řece byla závislá i obživa pískařů a ledařů.

Významným mezníkem v historickém vývoji Prahy a okolních vesnic i přilehlé zemědělské krajiny, místy charakterizované velkými rybníky (mezi Hloubětínem, Koloději a Uhříněvsí, později i v Hostivaři), byl zánik opevnění.

Již roku 1845 si přitom průlom do hradeb, na noc stále uzavíraný mříží, vyžádal první nádraží parostrojní železnice, dnes známé jako Masarykovo.

O úplném zrušení hradeb však bylo rozhodnuto až později, načež s určitým časovým odstupem následovalo jejich samotné bourání, započaté nedaleko 8

od uvedeného nádraží. Širší souvislosti jsou popsány v předmluvě k publikaci o levém břehu Vltavy, a proto na tomto místě jen odkazujeme na dobové společenské i legislativní změny, zejména na zákon ze dne 10. dubna 1886, č. 40/1886 z. z., jímžto se vydává stavební řád pro král. hlavní město Prahu a pro města Karlín, Smíchov, král. Vinohrady, Žižkov, pak pro místní obce [...] Libeň, Troju, Vršovice, Nusle a Pankrác, Michle a Podolí.

Za linií bývalého opevnění se městská zástavba rozvíjela velmi rychle, a to především ve formě domovních bloků nově povýšených měst, pozdějších pražských čtvrtí (Karlín, Vinohrady, Žižkov). S rostoucím počtem obyvatel souvisí využívání přízemí domů pro obchodní a restaurační účely i výstavba nových školních budov. Kromě plánovitě zakládaných městských čtvrtí rostla výrazně i průmyslová předměstí, která rovněž zásadně proměnila do té doby převážně zemědělské prostředí vesnic v menší i větší vzdálenosti od centra či Vltavy. Nové výrobní areály se stavěly zejména podél řeky, silnic nebo nově zbudovaných železničních stanic. Jsou dokladem tehdejšího rozvoje stavebnictví i potravinářství, včetně výroby alkoholu. Ve stavebnictví šlo o nové či rozšiřované kamenolomy, cihelny, vápenky a cementárny (Podolí), v potravinářství o cukrovary (Modřany), lihovary nebo pivovary a ledárny (Braník). Jejich produkce zpětně ovlivnila vytváření jak dopravní infastruktury včetně strojírenství, tak infrastruktury technické. K té řadíme vodárenství (Podolí), plynárenství (Michle) nebo elektrotechnické závody (Karlín), budující dráhy, sítě i veřejné osvětlení. Obce v okolí tehdejší Prahy však byly elektrifikovány zpravidla až ve 20. století.

Pro meziválečné období je charakteristický nárůst životní úrovně zejména středních společenských vrstev. Zvětšovala se přitom rovněž rozloha města.

V několika etapách k němu byly připojovány dříve samostatné části, počínaje obcemi, které byly Královskému hlavnímu městu Praze, tvořenému až do vzniku Velké Prahy čtyřmi historickými pražskými městy, nejblíže. Roku 1922 byly k Praze na pravém vltavském břehu připojeny obce karlínského, královského vinohradského i žižkovského okresu, a to společně s částí Modřan zvanou Zátiší. Kromě výstavby činžovních domů i v dalších lokalitách za hradbami bývalého barokního opevnění (Podolí) pokračovalo zvýšenou měrou také budování nových vil v okolí samotných vesnic (Hodkovičky, Malešice). Zakládány byly celé zahradní a vilové čtvrti (Spořilov), vyznačující se odlišným charakterem zástavby z hlediska půdorysného uspořádání i velikosti obytných budov. S meziválečným rozvojem souvisela výstavba nebo početní nárůst nových typů staveb, které dnes řadíme k objektům občanské vybavenosti, jako jsou spořitelny, lékárny, kina nebo plovárny.

Stavěly se nebo se modernizovaly rovněž výše popisované objekty dopravní a technické infrastruktury. V důsledku postupující urbanizace a industrializace současně rostla již v této době mezi Pražany obliba výletních restaurací 9

v přírodně atraktivním prostředí, které plnilo funkci rekreačního a lázeňského zázemí mimo centrální území města. Za první republiky však zároveň na předměstích nebo v jejich blízkosti vznikaly nové lokality dělnického a nouzového bydlení, což souviselo především s nárůstem profesí nacházejících uplatnění namísto v zemědělství ve zpracování surovin, tovární výrobě nebo ve službách. Od dřívějších řemeslných osad se nouzové kolonie lišily jak svým provizorním statusem, tak menší plochou pozemků i měřítkem staveb, realizovaných zpravidla svépomocí. Největší bývalou nouzovou kolonii v Praze bychom našli v Michli Na Slatinách. Na pravém břehu Vltavy se ostatně v oblastech Michle, Pankráce, Žižkova, Hloubětína, Vysočan nebo Proseku soustředila většina z velkých prvorepublikových nouzových kolonií.

V první polovině 20. století byly také administrativně upraveny hranice městských částí, například v důsledku rušení osad. Osady se stávaly součástí blízkých obcí, přičemž i ty byly před připojením k Praze ještě slučovány s dalšími obcemi.

Pro období po druhé světové válce je typická výstavba panelových sídlišť, reagující na stále rostoucí poptávku po bydlení. S tím souvisí i připojování bývalých samostatných vesnic k Praze, k němuž došlo mezi lety 1960 až 1974 a které zahrnovalo obce na samém východním okraji administrativní hranice.

Masivní socialistická panelová výstavba, často postrádající urbanistické i architektonické kvality, se však bohužel nezřídka děla na úkor jednotlivých historických staveb, nebo dokonce celých vesnic, pro něž se stala osudnou.

Ze zaniklých vesnic uveďme Háje nebo Čimice, připomínané už jen návesní kapličkou či její replikou. V jiných případech zanikla část vesnické zástavby, zvláště pokud stála v trase budované infrastruktury, jako tomu bylo například v Krči při dnešní Jižní spojce nebo v Modřanech na břehu Vltavy, využitém pro železniční, tramvajovou i automobilovou dopravu.

Po velmi stručném přehledu historického vývoje pravobřežního území Prahy uvádíme, obdobně jako v předchozí knize věnované levobřežní zástavbě, rozsah zpracovaného území, který je vyznačen rovněž na přiložené mapě.

S přihlédnutím k současnému administrativnímu členění Prahy byly do této knihy zahrnuty správní obvody Prahy 4, Prahy 7, Prahy 8, Prahy 9 a Prahy 10 včetně městských částí a katastrálních území k těmto obvodům dnes náležejících. Zcela vědomě byla s ohledem na zaměření publikace vynechána pravobřežní část Prahy 1 tvořená Starým a Novým Městem. Zahrnuta nebyla ani Praha 2 a Praha 3, tedy Vinohrady a Žižkov, třebaže se již jednalo o území zčásti nebo zcela za městským opevněním, na němž se nacházely nebo stále ještě nacházejí bývalé zemědělské usedlosti včetně viničních (například Folimanka, Dolní a Horní Sklenářka, Parukářka, Pražačka, Zvonařka a řada dalších). Území však bylo již před polovinou 20. století zastavěno městskými domovními bloky, s výjimkou vrchu Vítkov a sadů Riegrových, Svatopluka 10

Čecha, Bezručových a Mahlerových i dalších prostranství veřejného charakteru. Kromě náměstí k těmto nezastavěným prostranstvím patří i hřbitovy, konkrétně Vinohradský i větší Olšanské. Publikace nezpracovává ani přilehlé části Prahy 2 a Prahy 10, stejně jako další městské části, které v době vzniku Velké Prahy již vesnicemi nebyly. Kromě výše uvedených Vinohrad a Žižkova se jednalo o Vysočany, Vršovice, Nusle, Uhříněves nebo Dubeč, které tehdy již měly samostatný městský status. Přesto mnohde dříve existovaly kromě samostatných usedlostí i stejnojmenné vesnice. Staré Nusle byly situovány v prostoru mezi dnešním Kongresovým centrem a náměstím Bratří Synků, staré Vršovice kolem kostela sv. Mikuláše, dochovaného na dnešním Vršovickém náměstí.

Publikované fotografie a pohlednice opět veskrze pocházejí ze sbírkového fondu Muzea hlavního města Prahy a dále ze sbírek Etnologického ústavu Akademie věd ČR, generálního ředitelství Národního památkového ústavu i Archivu hlavního města Prahy. Nejstarší byly pořízeny na přelomu 19. a 20. století, nejmladší v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, jen ojediněle později. Zejména v případě starších fotografií lze bezesporu konstatovat, že jejich vypovídací hodnota o podobě krajiny, vesnic i staveb je zcela mimořádná a pro poznání historického vývoje nenahraditelná. Zvláště významné jsou soubory fotografií B. Vavrouška z let 1912 až 1916, A. Alexandra z let 1923 až 1944 nebo A. Vyšaty z roku 1942. Některé snímky tedy byly pořízeny ještě před vznikem Československé republiky a první světovou válkou nebo v jejím průběhu, jiné před druhou světovou válkou nebo v jejím průběhu, případně později. Na pozadí významných dějinných událostí tak před námi vyvstává obraz časů dnes již ztracených, jehož hledání nám historické snímky věrohodně zprostředkovávají. Zachycují proměnu za více než osmdesát let, kterou lze připsat nejen technickému a společenskému pokroku, ale namnoze rovněž jeho nedostatku, a to zejména ve vztahu k respektování kulturněhistorických hodnot časů minulých.

Přesto se i na území hlavního města Prahy podařilo vyhlásit památkové rezervace a památkové zóny se soubory lidové architektury, známé pod přívlastkem vesnické. Na pravém vltavském břehu z nich však najdeme pouze chráněné zóny, a to jmenovitě vesnice Staré Bohnice, Staré Ďáblice, Starou Hostivař, Královice a osadu Rybáře. Jejich ochrana je nicméně poměrně složitá a vhodně pečovat o řadu historických staveb, zejména bývalých zemědělských usedlostí, se z různých důvodů příliš nedaří. Některé osamoceně stojící usedlosti jsou chráněny i v rámci městských památkových zón, mezi nimiž lze uvést Karlín, Nusle nebo Vinohrady, Žižkov a Vršovice. Situace je zde ovšem často obdobná, neboť většina hospodářských staveb již ztratila svoji původní funkci. Od zániku se podařilo uchránit jen málo objektů tohoto typu, většinou se buď nedochovaly, nebo se nacházejí v havarijním stavu, či 11

po výrazné přestavbě z podstatné části již ztratily svůj historický výraz. Lépe jsou na tom pouze stavby prohlášené za kulturní památky, kterých je však v plošně památkově chráněných územích i mimo tato území jen poskrovnu a které zastupují převážně stavby slohové než lidové architektury. O to důležitější se jeví jejich zachování, neboť jsou významným kulturněhistorickým dokladem o vývoji naší metropole.

12

obrAzoVá PříLohA

13

běchoVicE

14

[1]

1. historické jádro běchovic Pohlednice, foto F. Deutsch, nákladem V. Beránka, 1909. MMP H299822

Rozvoj Běchovic předurčila jejich poloha na jedné z významných zemských cest. Jistě nejznámější běchovickou stavbou je budova zájezdního hostince a bývalé pošty, která představovala oblíbenou zastávku na cestě do Prahy. k té byly Běchovice připojeny roku 1974. Na snímcích na pohlednici vidíme historickou zástavbu, nezpevněný povrch cest i známky každodenního života, k němuž přispívali zejména místní živnostníci. Objekt školy čp. 73 se nachází v dnešní Mýtní ulici.

15

[2]

2. záběry z běchovic Pohlednice, foto ateliér J. Rezek, nakl. A. Sejk, před 1930. MMP H326164

spolky bývaly důležitou součástí společenského života vesnických obyvatel. V Běchovicích působil například sokol, jehož sokolovnu si můžeme prohlédnout na okénkové pohlednici nahoře. Na dalších dvou fotografiích lze vnímat atmosféru běchovických ulic lemovaných stromy i elektrickým vedením. Běchovice se staly díky své dobré dopravní dostupnosti oblíbeným východiskem cest pro pražské výletníky, což dokládá turistické značení na kmeni stromu na prostředním snímku.

16

[3]

3. zájezdní hostinec, hlavní průčelí Foto M. Posselt, 1965. NPÚ N098176

Památkově chráněný areál zájezdního hostince Na staré poště v Českobrodské ulici čp. 1 snad stojí na místě bývalé středověké tvrze, pozdějšího poplužního dvora. Právě jeho přestavbou vznikl hostinec, u nějž byla po polovině 18. století zřízena poštovní přepřahací stanice. Hlavní budova s nápadnou mansardovou střechou je barokní s klasicistními a empírovými úpravami. Restauraci v ní nalezneme i dnes.

17

[4]

4. zájezdní hostinec, pohled do dvora Foto M. Posselt, 1965. NPÚ N098178

Rozlehlému prostoru hospodářského dvora zájezdního hostince čp. 1 dominovala dnes již neexistující zděná kolna pro povozy, která vznikla na místě starší dřevěné stavby.

Vozové kolny tvořily nedílnou součást hospodářských dvorů, zájezdních hostinců i přepřahacích poštovních stanic. Jako příklad můžeme uvést dodnes existující kolnu u zájezdního hostince Barborka na stejné cestě v sousedních Dolních Počernicích nebo kolnu, která se nachází ve dvoře zájezdního hostince Na staré hospodě v nedalekém Hloubětíně.

18