Jiří Suk
Jiří Suk
Lektorovali PhDr. Milan Drápala a PhDr. Jakub Šlouf, Ph. D.
Frontispis: plakát k druhé celovečerní hře Václava Havla Vyrozumění z roku 1965
Předsádky: poštovní známky ČS
V. Polášek – B. oula, XI. sjezd Komunistické strany Československa (1958)
F. Hudeček – L. Jirka, Bruxelles 1958 (1958)
J. Švengsbír, Tradiční československé výrobky – Textilní výrobky, Keramika a porcelán (1956)
Copyright © Nakladatelství Paseka s. r. o. a Ústav pro soudobé dějiny AV Č, v.v. i., 2025
Text © Jiří Suk, 2025
Photographs © Jan Bárta/ČTK, Evžen Beran/ČTK, Emil Bican/ČTK, Otto Breicha/ČTK, Jovan Dezort/ČTK, Jiří Finda/ČTK, Alexandr Hampl/ČTK, Zdeněk Havelka/ČTK, Dagmar Hochová, Pavel Hroch, Zuzana Humpálová/ČTK, Karel Januš/ČTK, Milan Jaroš, Jiří Kolář, Bedřich Krejčí/ČTK, Jan Kuděj, Viktor Lomoz/ČTK, Karel Mevald/ČTK, Josef Mucha/ČTK, Leoš Nebor/ČTK, František Nesvadba/ČTK, Josef Nosek/ČTK, Josef Novák/ČTK, ostislav Novák/ČTK, Jiří ublič/ČTK, Sedlecký/ČTK, Jindřich Šaroch/ČTK, Oldřich Škácha/ČTK, Věněk Švorčík/ČTK, Jan Tachezy/ČTK, Mario Torrisi/ČTK, Pavel Vácha/ČTK, Lukáš Žentel, 2025
Layout © Pavel Štefan, 2025
ISBN 978-80-7637-526-0
III/4 Slzavý konec starých časů 146
III/5 Účelná rezistence: vnitřní kolonizace družstev družstevníky 149
III/6 Stranická bilance zemědělské výroby po kolektivizaci 155
IV. Od komunistického utopismu k sociálnímu protektorátu 159
IV/1 Nutnost sociálního ochranářství v nedostatkové ekonomice ..... 159
IV/2 Nepřiznaný konec revoluce ............................. 163
IV/3 Diktatura nekvalifikovaných ............................ 168
IV/4 Bludný kruh „nivelizací“ a „denivelizací“ .................. 175
IV/5 Malý člověk a velké dějiny ..............................
IV/6 ovnostářské důsledky měnové reformy 1953 ................
IV/7 „Dělnický stát“ jako svérázně vyjednávaný kompromis
Hlava druhá ŽIVOT V SOCIALISMU
I. Socialistický biedermeier, jeho reflexe a kritika
I/1 Boj o socialistického člověka a jeho nezamýšlené důsledky
I/2 Od kondelíkovské idyly k rozkradené tombole ...............
I/3 Neiluzivní podobenství o lidu a lidovládě ...................
I/4 Čí zájmy hájí komunistická strana kromě svých? ..............
II. Socialismus pod policejním dozorem ..................
II/1 Státní bezpečnost – méně trestat, více dohlížet ...............
II/2 Ke každodenní zkušenosti s politickou policií
II/3 Náboženský život pod dohledem
II/4 Velezrada pod pláštíkem víry?
II/5 Vědecký život pod kontrolou
II/6 Špionáž pod rouškou vědy?
Na cestě ke konzumnímu socialismu
III/1 Dvě představy o dosažení komunismu
III/2 Péče o blaho pracujícího lidu ............................
III/3
III/5 Zdravotnictví a rodinná politika
III/7 Život v socialismu – představy a realita .....................
III/8 Stranické spory o životní úroveň
IV. Socialistické hospodářství v krizi po roce 1960
IV/1 Plán, nebo anarchie?
IV/2 „Naše hypotézy se ukazují jako zcela nereálné“
IV/3 Potíže v zemědělství, nedostatky v zásobování
Hlava třetí
KIZE SOCIALISMU
I. 1963: odbrzděná destalinizace ........................
I/1 evize politických procesů na pokračování ..................
I/2 Obrodný proces začíná na Slovensku ......................
I/3 ehabilitace slovenských „buržoazních nacionalistů“
I/4 Návrat Zbabělců
I/5 „A nyní: dynamit pod stalinismus!“
I/6 „Quo vadis, Bohemia?“
Mladá generace
důležitější –
Komplikované vyjednávání reformy
II/5 Strana jako brzda pokroku
Politický a kulturní kvas
III/1 Po stopách mocenských mechanismů a manipulací
III/2 Moc v podobenstvích i ve střetech s umělci
III/3 Spisovatelé a (jejich) svědomí ............................
III/4 Ludvík Vaculík účtuje se socialismem ......................
III/5 Ovace pro Otu Šika na XIII. sjezdu KSČ ...................
III/6 Československá, nebo česká a slovenská cesta ke komunismu? ....
III/7 Nová orientace v Českobratrské církvi evangelické ............
III/8 Obrození katolíci do obrozeného socialismu
III/9 Ekumenický seminář v pražských Jirchářích
III/10 Studenti za demokracii
IV/2 Lidé si stěžují
IV/3 Mladí za svoji nezávislost
IV/4 Ekonomové za šokovou terapii
IV/5 Spisovatelé za svobodu slova .............................
IV/6
IV/7
Jak pojmout období let 1956–1967, které se nachází zhruba uprostřed čtyřicetileté epochy, již poválečné dějiny vyhradily komunistickému projektu? Jde o období přechodu od „lidové demokracie“ k „socialismu“, od státního teroru k reformnímu hnutí, od nerealistických vizí ke kritické racionalitě, od služebného umění k tvůrčí svobodě, od intelektuálního poručníkování k pronikavému kriticismu, od diktátu jednoty k anarchii plurality. To nás vybízí zamyslet se nad hybnými i brzdnými momenty vývoje v tomto významném intermezzu, nad jeho nepředpokládaným a nezamýšleným směřováním, které mělo v řadě ohledů formativní vliv na charakter „normalizovaného“ socialismu jako důsledku střetu různých sil a faktorů. Je přitom určitou komplikací, že vynecháváme pražské jaro roku 1968, jemuž bude věnován samostatný svazek Velkých dějin zemí Koruny české, neboť do něho složitý a konfliktní vývoj let 1956–1967 ústí a zpětně jej osvěcuje svými událostmi a paradoxy. Tato skutečnost ovlivnila zvolený způsob interpretace a přispěla k tomu, že naše kniha nemá přehledový encyklopedický charakter, nýbrž že se pokouší o vysvětlení hybných politických, sociálně-ekonomických a kulturních jevů a problémů komunistického projektu v mezidobí 1956–1967. Vybrané události a postavy v ní figurují spíše jako podklad pro úvahu a svazek nemá ambici být souhrnným přehledem jmen a dat.
Vymezená perioda spojuje i odděluje období předcházející a následující. V čem spojuje? V listopadu 1956 i v srpnu 1968 se ukázalo, že kolísající diktatura se může udržet jen těmi idejemi a prostředky, z nichž povstala, tedy „ocelovou“ mocí poválečného sovětského impéria založeného na kolektivistické ideologii komunismu a samovládou bolševické strany opřené o byrokratické, represivní a informační nástroje. V čem odděluje? Původní záměr totální proměny člověka a společnosti se nenaplnil a nenaplnila se ani reformní koncepce svobodného, demokratického a pluralitního „socialismu s lidskou tváří“. Výsledkem byl nezamýšlený kompromis v podobě socialistického konzumerismu, který udržovala politická, ekonomická a kulturní diktatura Komunistické strany Československa (dále KSČ), jež progresivní cestu ke komunismu po srpnu 1968 potichu opustila. V šedesátých letech to ještě neplatilo, avšak pevné základy k tomuto přerodu byly položeny právě v této dekádě. V globálním měřítku se „šedesátky“ vyznačují tím, že byly obdobím velkého společenského kvasu a přechodu z poválečného utopického kolektivismu do postmoderní fáze „individualistické“ společnosti masové spotřeby. Tato privatizace utopie ve specifickém smyslu platí i pro „zlatá šedesátá“ v Československu.
Naše interpretace je založena na kritickém rozboru tří základních pilířů, na kterých komunistický projekt spočíval a k nimž se podle oficiální ideologie vázaly tři společenské třídy jako předpokládané opory nově projektované společnosti. Jedná se o industrializaci a dělnickou třídu, kolektivizaci a rolnickou třídu a kulturní revoluci a pracující inteligenci. Podle těchto os marxisticko-leninské ideologie byl rýsován sociálně inženýrský plán poskytující vládnoucí KSČ základní ideovou oporu pro každodenní řízení země. Vývoj uvnitř těchto ideálních celků se v letech, která nás zajímají, z podstaty věci výrazně komplikoval a diferencoval a vymykal se ideologickým poučkám a administrativním regulacím. S dominancí KSČ se pojila snaha vsadit určité puncované a sankcionované soubory idejí do každodenního života a do mysli pracujících. KSČ tak činila autoritativně, neboť chtěla vytvořit nového celého člověka v nové celé společnosti. Vznikala tak četná konfliktní pole, na nichž se ve sporech, vyjednáváních i střetech profiloval charakter „lidově
demokratického“ a od roku 1960 „socialistického“ státu a společnosti. Na rozboru vybraných skutečností a s nimi spjatých osobností, událostí a problémů bychom rádi ukázali, jak pod ideologickými nálepkami a oficiálními slogany pulzovala svébytná realita a vznikaly zóny podmíněné anarchie a autonomie.
KSČ byla stranou masovou a ve větší či menší míře shody i rezistence reprezentovala celý proletariát neboli pracující lid (včetně inteligence), jehož jádro, dělnictvo, tvořilo ještě v šedesátých letech více než polovinu (jistě vnitřně diferencovanou) československé populace. Masovost je významný dobový rys. V čase velkých hospodářských krizí a válek, industrializací a kolektivizací a vědecko-technických revolucí zdaleka nejde o svobodu jedinců, ale především o emancipaci skupin, vrstev, tříd a národů. Moderní vláda je vládou neosobní, vládnoucí se nesetkávají s ovládanými a zodpovídají se jim jen zprostředkovaně, pokud vůbec. eálně budovaný socialismus znamenal (podmíněné a relativní!) vítězství nižších vrstev a tříd na úkor tříd a vrstev dříve dominujících. To byl ohromující historický převrat, k jakému v dějinách jen tak nedochází. Nevedl však k rovnosti jako ústřední ideji (lidově chápaného) socialismu, nýbrž k novým hierarchiím. Pro mnohé jedince to mohlo být zadostiučiněním, jež však nutně bledlo s příchodem všedních problémů, v nichž se reálná nerovnost manifestovala, jiným to naopak přineslo tvrdé poučení, že této moci je třeba se podrobit a adaptovat se na její podmínky. Jen malá menšina volila odpor či odboj, respektive posléze pasivní rezistenci.
Výkladové schéma rovnost – nerovnost – rovnostářství považujeme za produktivní pro vysvětlení dlouhodobé funkčnosti reálného socialismu navzdory krizovým jevům, jež ho trvale sužovaly. Nerovnosti v socialismu nepovstávaly z rozdělení společnosti na základě soukromého vlastnictví výrobních prostředků, nýbrž z dispozičního práva k výrobním, nátlakovým a vzdělávacím prostředkům. Projevovaly se v nedostatečném příjmu a deficitu jiných existenčních potřeb, především bydlení, ve zvýhodnění nomenklatury a vybraných profesí na úkor jiných profesí a sociálních vrstev, v možnosti využít sociální kapitál v podobě korupčního jednání na vyšších úrovních či melouchaření na úrovních nižších i v kolonizaci státního a družstevního
vlastnictví výhodně situovanými jedinci či rodinami s přístupem ke zdrojům a konexím. To vše nutilo stranu a stát – za vynaložení značných nákladů – udržovat sociální klid a smír na úkor dynamického rozvoje založeného na přirozené diferenciaci podle osobních schopností. ovnostářství tak bylo ze strany vlády politikou nechtěnou, která podvazovala kreativitu; nicméně bylo nezbytným ústupkem nivelizačním tendencím a mentalitám v masách pracujících. V „dělnickém státě“ nechtěl (a svým způsobem ani nemohl) být dělník odměňován hůř než lékař či učitel.
Samovládu KSČ zajištovaly represivní nástroje (armáda, policie, Lidové milice), avšak mocenská soudržnost systému procházela v našem období fází detotalitarizace. Ta podle polského myslitele Andrzeje Walického nespočívala v postupném organickém vývoji, nýbrž se vyznačovala křížícími se dezintegračními procesy a měla nepravidelný cyklický charakter.1) K počáteční revoluční dynamice po únoru 1948 se vázaly totalitární nároky, které však nebyly trvale udržitelné a vymahatelné na společnosti, jež měla být subjektem (nikoli manipulovaným objektem) revolučních změn. Dezintegrační procesy se po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (dále KSSS) prohlubovaly a vyvrcholily v druhé polovině šedesátých let, kdy se státně-stranická moc rozkládala v důsledku kumulujících se problémů a vnitřního štěpení, které nebyla schopna absorbovat a integrovat bez (administrativního) násilí. V roce 1968 se společnost ocitla na hraně systémové změny a otázka, zda sovětská invaze přerušila „československou revoluci“ – mířící k systému netotalitárnímu a demokratickému –, zůstává otevřená pro další svazek Velkých dějin zemí Koruny české.
Úkol zajistit funkční společenskou reprezentaci ve státě, v němž formálně vládl proletariát, připadl dělnickým kádrům ve vedoucích pozicích. Sociálnětřídní původ a ideologicko-politická legitimace převzaly dočasnou a spornou dominanci nad legitimitou profesní, expertní, stavovskou či kvalifikační. Proto hovoříme o „diktatuře nekvalifikovaných“, reprezentující společné zájmy stranicko-státní nomenklatury, vytvářené od počátku padesátých let z partajních dělnických kádrů a nekvalifikovaných pracovních sil, které generoval expandující těžký průmysl v podmínkách technologické stagnace. 1)
Oslavy 10. výročí převzetí moci dělnickou třídou vyvrcholily v Brně manifestací a přehlídkou Lidových milicí a vojenských jednotek na náměstí Rudé armády před památníkem vítězství sovětských vojsk nad fašismem. Vedoucí tajemník KV KSČ Josef Korčák odevzdává zástavu Lidovým milicím
Toto souručenství, jehož počáteční pevnost se začala v šedesátých letech rozpadat v důsledku rostoucí poměrné vzdělanosti a potřeby kvalifikovanosti, v zásadě nemělo zájem na systémové reformě. Proti němu stáli lékaři, učitelé, vědci, technici a další profese znevýhodněné diktaturou nekvalifikovaných. Ti měli na změně zájem, byť nikoli nutně revoluční. Humanitní inteligence a studentstvo se v tomto proudu stávaly motorem reformního kvasu a posunu k jiné společnosti a státu, což hraničilo se systémovou změnou směrem k funkčním hierarchiím v otevřeném ekonomickém, sociálním a hodnotovém rámci.
V neosobních transformačních procesech nebyl jedinec bezmocný, svůj podíl na moci však většinou odvozoval z menších
kolektivit – rodiny nebo pracovního, profesního či zájmového prostředí. Jako vhodný pracovní pojem vyjadřující podstatu každodenních sporů o produktivitu práce a její odměňování v rovnostářské diktatuře se nám jeví termín filozofa Michaela Oakeshotta „sociální protektorát“,2) který víceméně chápeme ve smyslu diktatury sociálních jistot (Welfare Dictatorship). 3) Tomuto pojmu dáváme přednost před pojmy „zaopatřovací“ či „pečovatelská diktatura“ (Fürsorgediktatur), které se nám v českém znění jeví poněkud nevhodné.4)
V sociálním protektorátu podstatná část obyvatelstva reklamovala na vládnoucí straně, jež se prezentovala jako všelidová a všeznalá, právo na šťastnou existenci osvobozenou od břemene sebeurčení, jinými slovy od odpovědnosti přesahující osobní a úzce skupinovou sféru. V tomto směřování k „vnějškově řízenému člověku“5) se západní parlamentní demokracie od východních lidových demokracií nelišily, podstatný rozdíl však spočíval v prostředcích – komunistická strana převzala mnohem větší díl odpovědnosti za osud celé populace.
Důležitý sociální faktor, který se uplatnil v šedesátých letech, spočíval ve skryté politické pluralitě, která po únoru 1948 ztratila možnost veřejné reprezentace. Jelikož se politika až do pražského jara 1968 nemohla kvůli totalitárním ambicím KSČ profilovat otevřeně, činila tak (nezřídka zástupně, deformovaně i iluzivně) prostřednictvím uměleckých, filozofických a dalších kulturních aktivit a vyjádření. Že kultura supluje politiku, je (nejen) v českých dějinách jevem známým a do značné míry typickým. Absence svobodné soutěže politických stran (či profilových frakcí v monopartajní KSČ) neznamenala úplné umrtvení politických tradic a plurality. Umělá dichotomie (sovětský) socialismus versus (americký) kapitalismus, fixovaná studenou válkou a atomovou rovnováhou, překrývala skutečnost, že vedle „dogmatického komunismu“ a prosazujícího se „reformního komunismu“ podprahově stále působily demokratické ideje liberálního, národního, křesťanského a sociálního odstínu, v různých (většinou menších) kulturních formách životní orientace, uvažování, přemítání a srovnávání. Zmíněné směry demokratického vnímání (silněji než myšlení) jsou nejviditelněji patrné v aktivitách československého exilu, jak vnějšího (zahraničního),6) 2) 3)
)
tak vnitřního (domácího).7) Ten vytvářel své více či méně trvalé a hodnotné kulturně-politické platformy. Mezi ty klíčové patřilo
Tigridovo liberálnědemokratické Svědectví , které dávalo Československu nejsilnější zpětnou kritickou vazbu, protože bralo jeho politický režim se svým úsilím o vyřešení sociální otázky vážně.
Z podhoubí skryté politické plurality jakoby z ničeho nic vyrostla
šíře pluralitních postojů a názorů, které ve veřejném prostoru nebyly dvacet let slyšet a které se v roce 1968 vyjevily ve značné síle. Pluralita bujela i v samotné KSČ, v níž progresisté v druhé polovině šedesátých let de facto vytvářeli jinou stranu s liberálně levicovými parametry. To však již opět míříme k následujícímu XXIX. svazku
Velkých dějin zemí Koruny české
Náš výklad je založen na pokusu o kritickou práci se sumou existující primární a sekundární literatury a publikovaných pramenů. Původní výzkum v nejvlastnějším slova smyslu je v něm obsažen méně. Mnozí nám proklestili cestu, po níž se vydáváme, a zároveň se snažíme v krajině, jež ji obklopuje, orientovat po svém. Poděkovat se sluší Nakladatelství Paseka za nesamozřejmou velkorysost, toleranci a trpělivost, s nimiž tento svazek vypravilo do světa. Je nezbytné připomenout legendárního zakladatele Paseky Ladislava Horáčka, neboť tato kniha je splněním slibu, který mu byl před lety dán. Ve vděčné vzpomínce na něj se skrývá velká úleva. Poděkování patří ředitelce nakladatelství Anně Horáčkové a celému redakčnímu týmu za všestranné porozumění, podporu a profesionální práci, díky níž se rukopis změnil v knihu. Za neocenitelné rady, doporučení a zpracování podrobných podkladů pro některé části první kapitoly jsem vděčný Jaroslavu Cuhrovi. S Jiřím Hoppem jsem vedl dlouhé dialogy o šedesátých letech, z nichž jsem načerpal mnoho zajímavého a důležitého. Děkuji také dalším kolegům a kolegyním, kteří se každý svým dílem a z různých badatelských, tematických a metodologických pozic podíleli na promýšlení období komunistické diktatury a kteří přímo či nepřímo ovlivnili mou práci. O kritické posouzení rukopisu se laskavě postarali Jakub Šlouf a Milan Drápala, jejichž pronikavé koncepční i konkrétní připomínky jsem v rukopise vděčně zohlednil. Děkuji pracovnicím a pracovníkům archivů a knihoven zmíněných v závěru knihy,
zejména milým knihovnicím Ústavu pro soudobé dějiny AV Č, především Elišce Trávníčkové, za ochotu vyjít vstříc mým náročným přáním. editelce ústavu Adéle Gjuričové pak patří poděkování za trvalou podporu tohoto časově i jinak náročného projektu.
ÚVOD
HLAVNÍ YSY A POMĚNY
OBDOBÍ 1956–1967/1968
Křivolakou cestou „mírového soužití“ socialismu s kapitalismem…
Na rozdíl od bouřlivých reakcí polské a maďarské společnosti na šokující oznámení, že Stalin nebyl dobrotivý otec národů, nýbrž zločinec, zachovali českoslovenští občané zdejšímu režimu, jenž z vrcholného stalinismu vyrostl, podmíněnou loajalitu. Navzdory zjevnému rozčarování, pochybnostem či dezorientaci v řadách stranických intelektuálů i okresních či krajských funkcionářů, které vyvolala Chruščovova „tajná“ zpráva přednesená v únoru 1956 na XX. sjezdu KSSS, se bez větších problémů a vynaloženého úsilí udržel v sedle. Avšak legitimita komunistické moci ve smyslu neposkvrněných ideálů a historických aspirací se otřásla v základech. Nic už nemohlo být jako dosud. Ještě po třiceti letech nejvyšší představitelé KSSS za dveřmi kremelského sekretariátu dštili na svého předchůdce síru za Stalinovu skandalizaci: „Žádný nepřítel nám nezpůsobil takové škody jako Chruščov.“ – „Pošpinil a zhanobil nás a naši politiku.“ – „Zasadil nenapravitelné rány kladnému obrazu Sovětského svazu v očích světa.“1)
Polský politický myslitel a přímý účastník dobových proměn a střetů Leszek Kołakowski napsal, že rok 1956 skoncoval s očarováním a imunitou před jakoukoli kritikou sovětské reality, neboť se ukázalo, že to, co bylo vydáváno za zlovolnou buržoazní propagandu, je pravda. Středoevropské režimy, odvozené od poválečné 1)
2)
Nikita Sergejevič Chruščov při projevu na XX. sjezdu ÚV KSSS, na němž odsoudil Stalinův „kult osobnosti“ a způsobil otřes v satelitních diktaturách a mezinárodním komunistickém hnutí
3)
4)
sovětské hegemonie ve středovýchodní Evropě, byly navíc velmi náchylné na „ideologické šoky“ a nemilosrdná detronizace vítězného „generalissima“ byla šokující a šířila se jako „virus, z něhož se komunismus už nikdy nevzpamatoval“.2) Zažitý termín „destalinizace“ není podle Kołakowského příliš vhodný, jelikož legitimita existujícího komunistického systému a podstata jeho ideologie jako nástroje na ovládání a přetváření společnosti zůstávala i po roce 1956 v jádru leninsko-stalinská. Stalinovou smrtí se ovšem sovětský systém změnil z „osobní tyranie“ ve stranickou „oligarchii“, 3) v níž se za přízviskem „kolektivní vedení“ strany skrývaly stále tytéž „leninské“ principy, fixované právě Stalinem. Historik Tomáš Hermann k tomu podotýká: „Po Stalinově posmrtném pádu je to hořká ironie a stejně tak Stalinova posmrtná pomsta svým kritikům. Všechny pokusy o návrat k domnělému autentickému leninismu […] se musely dostávat do své vlastní pasti.“4)
Zavržení teroru mělo režim upevnit a normalizovat, avšak v mnoha ohledech jej naopak rozkolísávalo. Proto také Stalinovo dědictví stále přežívalo v myslích mnoha komunistických funkcionářů i řadových straníků. Už se však nedalo zabránit nástupu reformních („revizionistických“) intelektuálních sil, které se se stalinismem rozcházely v mnoha ohledech, v jednom však nikoli – v zachování komunistické hegemonie. Hranice mezi „dogmatismem“ a „revizionismem“, jak se pokusíme v této knize ukázat, nikdy nebyla ostrá. A mnohý stranický či státní funkcionář či reformně komunistický intelektuál byl až do srpna 1968 v určitém poměru dogmatikem i revizionistou. Teprve když do středoevropské země vtrhla vojska Varšavské smlouvy, musel si vybrat. Ten, kdo přestal být dogmatikem, nezřídka po čase opustil i pozice revizionismu. A ten, kdo dogmatikem zůstal, musel po čase volky nevolky revizionismus znovu „oprášit“. To byly paradoxní důsledky uzavřeného mocenského systému v otevřeném moderním světě, jenž se člověku měnil před očima.
Hrozba velké války proměnou svého skupenství z horkého na studené nezmizela, ale přece jen ji s postupující generační výměnou zastiňoval nástup konzumního způsobu života a masové zábavy.
S tím se pojil zrod nových kolektivních identit a preferencí poválečné generace, jež se vymanila z válečných stínů určujících atmosféru prvního poválečného desetiletí. Zbavování se mentality „výjimečného stavu“ vedlo v poststalinském Československu k objevování „samozřejmých věcí“, které dosud zakrývala hustá ideologická mlha. Ke klíčovým zjištěním například patřilo, že obyčejný člověk upřednostňuje kolektivní zájem nad svým osobním jen po určitou, historicky velmi krátkou dobu. Z toho nutně rezultoval „gulášový komunismus“ jako nechtěné a nahlas nevyslovované přiznání reálného stavu věcí. Koneckonců komunistická ideologie je materialistická ze své podstaty a nebylo možné popřít, že – jakkoli mohla ještě v šedesátých letech působit romanticky a utopicky – v zásadě byla podmíněna plným žaludkem a dobrým bydlem. Vyniklo to tím spíš, oč více se stranická oligarchie oddávala privilegovanému životu elity, jak to mimo jiné popsal jugoslávský odpadlík Milovan Djilas v knize Nová třída (1957), která v češtině vyšla v exilu pohotově již
Na křivolaké cestě k „mírovému soužití“ socialismu s kapitalismem. Nejvyšší představitelé Spojených států a Sovětského svazu John Fitzgerald Kennedy a Nikita Sergejevič Chruščov ve Vídni v roce 1961
5)
6)
7)
v roce 1958.5) Za Chruščovova nástupce Brežněva se tento odklon od utopie prohluboval a vžíval. Komunistické vlády postupně vzdávaly „boj o mozky“ a nahrazovaly jej „bojem o zachování mlčení“.6) Na přelomu padesátých a šedesátých let se k vychládání komunistické myšlenky teprve schylovalo. eformně komunistický entuziasmus se vzepjal ke kritice stalinismu, která se stala podmínkou dalšího pokračování socialistického projektu jako dějinnými zákonitostmi puncovaného hrobaře kapitalistických výrobních vztahů.7) I po odsunutí Stalinových soch a obrazů do depozitů a sklepů, v éře o něco vstřícnějších velmocenských vztahů a hledání východisek z hrozící jaderné katastrofy potvrzovala další kola soupeření drsnou realitu studené války, v níž se rovnováha sil střídavě nakláněla na jednu nebo na druhou stranu. Suezská krize v roce 1956, spojená s vojenskou intervencí Velké Británie, Francie a Izraele proti Egyptu, skončila bleskovou blamáží a citelně oslabila postavení evropských mocností na Blízkém východě ve prospěch posílení sovětského vlivu v této oblasti. Stalo se to v nepříhodné paralele k největší krizi, jíž právě
procházelo poválečné sovětské impérium. Zatímco západní Evropa se ukázala bez podpory Spojených států amerických (dále USA) bezzubá, Sovětský svaz si brutálními prostředky zjednal v revoltujícím Maďarsku poslušnost. Suez potvrdil poválečné rozdělení sil a dodal nové palivo komunistické argumentaci. Kněz a teolog Karel Vrána, římský exulant, psal v listopadu 1956 Ladislavu adimskému do jeho newyorského exilu: „V prvním okamžiku byli komunisté hodně krotcí, několik intelektuálů dokonce vystoupilo proti partaji. Ovšem teď se vzpamatovali a ostře využívají situace kolem Suezu a opakují lži z Moskvy a Prahy.“8)
S ústupem evropské dominance v koloniích v důsledku první a druhé světové války se otevřel prostor pro soupeření obou vítězných supervelmocí v takzvaném třetím neboli rozvojovém světě. Zde se odehrávaly kontroverzní „národně osvobozenecké“ boje a zde sovětská verze modernizace skýtala tamním zemím jistou protiváhu k evropskému a americkému imperialismu, který dekolonizační procesy oslabovaly. Ve hře však vždy byl i zájem jednotlivých kolonií usilujících o svébytnost. Současná historiografie už nehledí například na Afriku,9) jež se stala v šedesátých letech klíčovým teritoriem velmocenského soupeření, jako na vedlejší a marginální bojiště studené války. Boj o třetí svět byl stejně důležitý jako boj o duše lidí v prvním a druhém světě.10) Osvobozování z koloniální nadvlády však nezřídka vedlo ke katastrofám jako například v Burundi, wandě či Kongu. Kolonizační a dekolonizační procesy se tak skládají do složitého historického obrazu, jenž se vzpírá zjednodušujícím výkladům à la „západní imperialismus jako původce všeho zla“ či „sovětský komunismus jako cesta do pekel“. Jak říká historik Karel Durman, „historický spor […] by měl být veden asi jen o míře viny – kolik jí nese vývojové opoždění, kolik krutost a chamtivost ‚starého kolonialismu‘, kořistné následné sobectví bílých a černých elit, a kolik cynismus komunistických mocností a jejich souběžců“.11)
Pro industriálně relativně vyspělé Československo se po roce 1956 otevřely možnosti spolupráce především v některých osvobozujících se zemích Blízkého východu, jižní a jihovýchodní Asie a subsaharské Afriky. Těchto příležitostí pro obchodní spolupráci a civilizační
misi ve verzi komunistické průmyslové modernizace se Československo chopilo v roli jistého „předbojovníka“, jak to charakterizoval historik Jindřich Dejmek.12) Nejednalo se pouze o vývoz zbraní, ale také o výstavbu továren, škol, nemocnic, případně o vzdělávání studentů z těchto kontinentů či o rozličné kulturní aktivity spojené s propagací socialismu.13) To vše pod dozorem československé kontrarozvědky podřízené sovětské KGB a v souladu s proměnlivými sovětskými zájmy v různých ohniscích globálních střetů. Poměrně dobře se rozvíjela obchodní spolupráce s Indií a Egyptem, kde byl v roce 1958 zřízen Československý egyptologický ústav a kam se především v koordinaci se Sovětským svazem dovážely zbraně.14) Představy o tom, že by investiční celky a úvěry byly dlouhodobě návratné a zpětně podporovaly hospodářský rozvoj Československa, se v šedesátých letech ukázaly jako nereálné. Třetí svět představoval jinou mentalitu a racionalitu, historickou zkušenost a přírodní podmíněnost a snaha učinit z něj příbuzný a kooperující socialistický svět podle sovětských či československých představ se příliš nedařila. Ve většině případů dlouhodobé spolupráce převážila nad komunistickým idealismem pragmatická kupecká hlediska, jež koneckonců potvrzovala nezřetelné odklánění od utopických snah.
Neuralgický bod studené války ovšem v této chvíli ležel v srdci Evropy, ve sporech o existenci dvou německých států a o status rozděleného Berlína. Úvahy o sjednocení Německa a jeho neutralizaci koncem padesátých let ustoupily realitě dvou německých států a vzaly zasvé stavbou berlínské zdi v roce 1961. Postavil ji východoněmecký režim se sovětskou garancí, aby zabránil masovému útěku svých občanů na Západ. Nebylo lepšího ukazatele pro porovnání východního a západního způsobu života než jednoznačné preference průměrného obyvatelstva. Pro československou diplomacii, strategicky zcela závislou na Sovětském svazu, představovala Spolková republika Německo „revanšistický“ stát, jenž se snažil oslabit Německou demokratickou republiku a rozklížit východní blok. Německá otázka do značné míry určovala poválečnou „východní“ identitu Československa, zatíženou mnichovským syndromem, německou okupací a poválečným odsunem německé
Stavba berlínské zdi v srpnu 1961 ukázala striktní limity „mírového soužití“
menšiny. Původní studenoválečnická rétorika, zahřívaná vzpomínkou na protektorát, zůstávala po celé Novotného období v podstatě nezměněná, ačkoli se výrazně proměnilo postavení západního Německa, když se z poražené a rozvrácené země stalo prosperující a demokratickou společností. K tomu je však třeba dodat, že ostrá rétorika sudetoněmeckých spolků dožadujících se práva na „uloupenou“ vlast – které západoněmečtí politici stěží mohli ignorovat – výrazně přispívala k legitimizaci sovětského protektorátu ve středovýchodní Evropě. V šedesátých letech východoevropské státy hleděly ve vlastním zájmu zlepšit své vztahy se Spolkovou republikou, jejíž poválečný „hospodářský zázrak“ přitahoval pozornost a otevíral možnosti zajímavé obchodní spolupráce. Avšak Československo, zatížené resentimenty nedávné minulosti, ve snaze o navázání lepších vztahů s evropským hospodářským lídrem značně pokulhávalo.15) 15)
)
)
Charakteristika pozice Československa ve východním bloku z pera francouzského chargé d’a aires v Praze Ludovika Chancela po XII. sjezdu KSČ v roce 1962 s přesnou ironií poukazuje na jeho hlubokou závislost na Kremlu: „Československý satelit, poslední příchozí, a přece už jako první vyznamenaný socialistickou medailí, nejzápadnější, a přesto nejtěsněji svázaný s Moskvou, nejpracovitější ze všech, a přesto nejméně odměňovaný za své služby, bude nadále putovat po sovětské oběžné dráze.“16) Je příznačné, že oteplení československo-francouzských vztahů po roce 1964 nastalo až pod vlivem diplomatických aktivit sovětských, jugoslávských, rumunských a bulharských a Praha v nich podle očekávání usilovala o lepší hospodářskou spolupráci v čase politického tání. Francouzská strana to pro foro interno hodnotila jako fázově opožděnou, ale nadějnou destalinizaci, po níž se Československo zapojilo do soutěže s ostatními sovětskými satelity o to, kdo si z nich vyjedná lepší vztahy s prosperujícími západními demokraciemi. V rozhovorech Prahy s Paříží se jako leitmotiv vracelo československé trauma z mnichovské dohody a okupace a bylo zřejmé, že Československo ve Francii hledá jistou protiváhu k západnímu Německu. Koncem roku 1966 nastal obrat a vztahy opět ochladly, přesto však generál de Gaulle přivítal v říjnu 1967 předsedu československé vlády Lenárta a jednal s ním o možnostech další spolupráce, například přislíbil vykonat na jaře příštího roku po návštěvě umunska také státní návštěvu v Československu. K cestě francouzského prezidenta do Prahy však nedošlo, neboť Francie i Československo byly na jaře 1968 zaměstnány nečekanými politickými krizemi.17)
V řadě ukazatelů životní úrovně Sovětský svaz zaostával, ovšem ve zbrojení a kosmonautice Západu směle konkuroval, jak ukázalo vypuštění družice Sputnik na oběžnou dráhu kolem Země v roce 1957 a let prvního člověka, kosmonauta Jurije Gagarina, do vesmíru v dubnu 1961. Odtud pramenil optimismus, že Sovětský svaz může „dohnat a předehnat“ a nakonec „pohřbít“ Spojené státy nikoli jen velikostí jaderného arzenálu a dobýváním vesmíru, nýbrž i v raketovém vzestupu životní úrovně obyvatelstva, které mělo již v osmdesátých letech 20. století žít v komunistickém nadbytku. Bylo to naposledy, co takové přesvědčení sovětský vůdce hlásal do
světa. Podle charakteristiky historika Karla Durmana byl Nikita Chruščov „stranický kavalerista, který se vrhá do neustálých kampaní“,18) a podle Williama Taubmana byl pro něj typický „nezdolný nerealismus“.19)
Plasticky to vyjevila kubánská krize v letech 1961–1962. Lidstvo se tehdy ocitlo na pokraji jaderné zkázy a událost výrazně přispěla k oslabení Chruščovovy pozice v Kremlu a nakonec i k jeho pádu v roce 1964. Zprvu to vypadalo na americkou blamáž, když invaze v zátoce Sviní v dubnu 1961, jejímž cílem bylo svrhnout levicovou diktaturu Fidela Castra na Kubě, skončila rychlou porážkou a nového amerického prezidenta Johna F. Kennedyho postavila do nelichotivého světla slabého politika. Castrův režim ukázal velkou bojovnost a odhodlání ubránit nastoupenou komunistickou cestu. To jej sblížilo se Sovětským svazem a ten na karibském ostrově, nedaleko břehů Spojených států amerických, začal rozmisťovat své jaderné zbraně středního doletu v reakci na jejich americkou dislokaci v Turecku a Itálii. Opožděně, ale rozhodně reagující Spojené státy vyhlásily vojenskou blokádu Kuby a po několika dnech nervy drásajícího napětí přiměly Sověty z „ostrova svobody“
Představitelé SSSR a Kuby Nikita Sergejevič Chruščov a Fidel Castro na setkání po kubánské krizi, která nevedla k poslední bitvě podle Castrova přání, leden 1963
jejich jaderný arzenál stáhnout. Fidela Castra – ochotného obětovat svoji zemi pro věc komunismu – to přivedlo k zuřivosti. Nadmíru jasně se vyjevilo, že o klíčových globálních otázkách rozhodují supervelmoci, bez ohledu na zájmy svých jakkoli progresivních a odhodlaných vazalů.
Kubánská krize ukázala cosi podstatného, totiž rozdíl mezi (kubánskou) mladou revolucí a (sovětskou) revolucí již usazenou, zkornatělou byrokracií a podřízenou potřebám (ruského) imperialismu, které se nemusely krýt s leckterými dobrodružnými představami o světové revoluci. Castro v komunistickém táboře, oslabeném sovětsko-čínskou roztržkou, představoval neřízenou střelu. Kritizoval Sovětský svaz a jeho východoevropské satelity za to, že světovou revoluci dostatečně nepodporují. Měl na mysli osvobozenecké boje v Latinské Americe, arabsko-izraelský konflikt na Blízkém východě a válku ve Vietnamu. ozhovor sovětského ministra zahraničí s kubánským vůdcem dává nahlédnout do dilemat revolučních představ o rychlém vítězství komunismu na světě. Na Kosyginovo prohlášení „Tak se přece nedělá revoluce – vysláním několika lidí do cizí země,“ Castro odpověděl: „Přišlo nás několik lidí s puškou a udělalo revoluci.“20) Jako by Kosygin zapomněl na základní leninskou poučku o revoluční avantgardě a straně profesionálních revolucionářů i na to, jak bolševici dobyli v usku moc po vysazení Lenina ze zaplombovaného německého vlaku. Karibský partyzán Fidel si poučku přisvojil a na Kosyginovu poznámku, že je třeba respektovat komunistické strany v latinskoamerických zemích, reagoval námitkou, že tyto strany nepředstavují žádnou revoluční avantgardu, nýbrž debatní „marxistické kruhy“.21) Kuba ve věci revolučního šturmování dráždila sovětské představitele svým koketováním s Maovou Čínou, u níž přitom nacházela podporu pro vytváření „globální strategie světových revolučních sil“, která oponovala sovětské doktríně „mírového soužití“ socialismu s kapitalismem. Podobně jako v Africe, i v kubánském případě bylo Československo na sovětský pokyn zataženo do globální hry o třetí svět. Navzdory zdrženlivosti k revolučním dobrodružstvím s nejasným výsledkem financovala Praha v letech 1962–1966 výcvik a dopravu více než šesti stovek partyzánů do Latinské Ameriky. Hospodářská
spolupráce s Kubou byla pro ni nevýhodná a ztrátová. Avšak přání Sovětského svazu bylo pro Novotného garnituru rozkazem, jakkoli si odvozená československá diplomacie zachovávala distanci k nevýhodné kooperaci a snažila se průběžně vyjednávat její lepší parametry. Od počátku dekády, kdy ho zatěžovaly vlastní hospodářské potíže, až do roku 1967 Československo poskytlo Kubě úvěry v celkové výši téměř 1,2 miliardy Kčs, z nichž bylo splaceno pouze 280 milionů. Šíření ideálů světové revoluce doprovázelo kupecké handrkování, prodlužování dojednaných lhůt splatnosti, akceptování přehnaně vysokých cen za cukr dovážený z Kuby atd.22) O nevýhodné spolupráci s kubánskými revolucionáři věděl československý lid své a z nevyčerpatelného zřídla politické ironie a sarkasmu tryskaly slogany jako „Ještě jednou Kubu a utřeme hubu“ či „Kuba si, maso no“.23)
V souřadnicích každodenních starostí obyčejného Čecha nebo Češky byla situace celkem jasná: na kdejaké revoluční dobrodružství ve světě doplácíme, zatímco naše životní úroveň stagnuje. Zároveň nebylo snadné porozumět logice poválečného světa, zatíženého novými rivalitami a lokálními spory, častými změnami politik a strategických linií, jednostrannými informacemi a ideologickými zkresleními. Přispěla k tomu i zmíněná sovětsko-čínská roztržka, jež v plném rozsahu propukla v roce 1961 a dále oslabila československé hospodářství, které po roce 1949 na sovětský pokyn rozvinulo spolupráci právě s komunistickou Čínou.24) V konfliktu se zračí světovládné ambice nastrojené do ideologických obrazů a rétorik. Čína sice v roce 1957 odsouzení Stalinova kultu podpořila, ale o tři roky později naopak začala na tohoto „mrtvého koně“ sázet, zatímco z Chruščovova pohledu platilo, že „jeho smrt nás osvobodila“. Za ideologickými spory o světovládu vězelo (jako v případě Kuby) licitování o materiálních záležitostech. Na jedné straně zněly argumenty o nenávratných sovětských investicích v Číně, o vypovězení dojednaných dodávek sovětských strojů a omezení vývozu obilí. Z druhé strany se ozývalo, že Čína v zájmu světové revoluce, kterou „revizionistická“ Moskva blokuje, mohutně podporuje korejské a vietnamské vítězství nad americkým imperialismem, obdařuje Sovětský svaz levnými dodávkami surovin a materiálů a své závazky
)
) 27)
platí zbožím, zlatem i valutami.25) O tom všem se periferní československá diplomacie, již Moskva používala jako jeden z nástrojů své světové politiky, dozvídala z instrukcí a cirkulářů sovětských funkcionářů a diplomatů, s nimiž musely být konzultovány všechny závažnější diplomatické aktivity ještě předtím, než byly Kremlem posvěceny.26)
28) 29)
Kamenem úrazu bylo úsilí obou totalitárních mocností diktovat vývojový kurz na základě svého výkladu marxismu-leninismu a jeho aplikace v reálné politice. Čína měla „heroické“ fáze budování komunismu tady a teď před sebou a ostře se vymezila proti odsouzení Stalina, který byl otcem „ocelového“ pokroku za každou cenu a neuhýbal před „poslední bitvou“, v níž světový komunismus zvítězí nad kapitalismem. Odmítala politiku mírového sbližování východního a západního bloku, považovala ji za zradu revoluce a stavěla se do pozice lídra komunistického přerodu třetího světa. Zostření kurzu odpovídala megalomanská politika „velkého kormidelníka“ Mao Ce-tunga, jenž v roce 1956 zahájil sérii mobilizačních kampaní. V první z nich, v „kampani sta květů“, byla povolena kritika komunistického režimu a strany. Na ni ovšem vzápětí reagovala „kampaň proti pravičákům“, jež se statisíci kritiků, kteří předtím odhalili své názory, tvrdě zúčtovala. A konečně v roce 1958 vyhlásil „živoucí Buddha“ politiku „velkého skoku vpřed“, inspirovanou stalinskou kolektivizací a industrializací a kontrastující s Chruščovovým „gulášovým komunismem“. Další z pokusů o „šturmování nebe“ a dosažení komunismu do patnácti let vedl k jedné z nejstrašlivějších tragédií v dějinách s třiceti až čtyřiceti miliony obětí.27) Už v prvních letech „velkého skoku“ doznaly československo-čínské vztahy ze strany asijské mocnosti rázného ochlazení, které ovšem bylo odplatou za postoje, v nichž Praha kopírovala Moskvu.28) Podobnou výtku adresovali KSČ jugoslávští komunisté poté, co v roce 1955 poněkud pookřály Stalinem zmrazené vztahy mezi sovětským blokem a Bělehradem.29)
Sovětský svaz už měl nejdrastičtější vývojovou fázi „orientálního komunismu“ za sebou a Chruščovův utopismus nabyl poněkud civilizovanější, méně brutální podoby. Tím spíš to platilo pro středoevropskou maloměstskou společnost v Československu, do níž
nevídaná vlna teroru na pozadí hospodářské nerovnováhy a měnové reformy zasela distanci ke komunistickému experimentu za každou cenu. Po tvrdé měnové reformě 1953 už byla zdejší společnost nasycena revoluční politikou a očekávala jistoty na způsob sociálního ochranářství místo velkých experimentů a skoků. V hlavách inteligence emotivní komunistickou utopii nahrazoval racionální socialistický reformismus, jehož podstatou bylo najít nové vzorce pro trvalý růst a prosperitu, když ty stalinistické vedly do slepých uliček. V tom spočíval pokus nejen o československou socialistickou modernizaci jako alternativu k západnímu kapitalismu a „orientálnímu“ komunismu. Bylo poměrně snadné svést „deformace“ na komunistického boha Stalina, představovalo to však jen první krok. Následovat musela věcnost, kritičnost a inovativnost, k nimž se bylo třeba probíjet skrze nánosy mylných teoretických předpokladů i obyčejných předsudků a špatných návyků, které nebyly spojeny pouze se Stalinem a jeho deformacemi klasiků, nýbrž i s nedostatky a omyly marxismu-leninismu jako takového, o nichž například Tigridovo Svědectví , vycházející od roku 1956, publikovalo zajímavé analýzy.
Chruščovovy i Novotného reformy spočívaly v neustálých reorganizacích ve struktuře řízení, v šíbování kádry sem a tam, v technokratických receptech na byrokratické neduhy a v pseudovědeckých řešení složitých problémů. Československá „ozsypalova reforma“ z konce padesátých let – víceméně podobná jiným pokusům v sovětském světě – byla založena na myšlence decentralizace hospodářského plánování. Poté, co se ukázalo, že z jednoho centra nelze racionálně a účelně řídit složité ekonomické procesy a mi liony pracovních úkonů, pokusili se experti rozprostřít odpovědnost za plánování a výrobu na více subjektů. Avšak reforma zkrachovala i proto, že do ekonomických procesů neustále intervenovalo nekompetentní a autoritářské politické centrum, nezřídka ovšem právě kvůli udržení sociálního klidu. Zatímco se reformně orientovaní experti obraceli k vědecké racionalitě a kritičnosti, kterou už nenacházeli v marxismu samém, nýbrž ve „světové ekonomické literatuře“, 30) na prosperujícím Západě se především mladá generace odvracela od diktátu instrumentální vědy a technokracie ke 30)
svému, často velmi svébytnému pojetí marxismu a o něj pak opírala své kontrakulturní vzpoury. 31)
Vědomost o reálném stavu světa, podmíněná rozvojem médií, především fotografie, televize a kinematografie, produkovala vysoce ideologizované mínění o podstatě střetů ve studené válce a o složitých procesech štěpení, přeskupování a vzniku nových států a režimů v třetím rozvojovém světě. S tím souvisely zásadní generační, rasové a genderové kontroverze šedesátých let, ať už revolty proti paternalistickému systému, či volání po osvobození černochů, žen, homosexuálů a páriů celého světa. Mezitím probíhala tichá revoluce konzumní – umožněná převratnými inovacemi v průmyslových, zemědělských a komunikačních technologiích – jakožto podmínka veškerého osvobozování. V tomto milieu se ještě mohlo dařit romantickému utopismu, jenž ovšem nenápadně měnil své parametry – ze socialistických kolektivistických vizí či kapitalistických konzumních rájů v osobní, rodinné či skupinové osvobozování od nejrůznějších vnějších autorit a diktovaných životních stylů. Kolektivistické utopie se naposledy zaskvěly v plné síle právě proto, že jejich alternativou byl jen bezduchý kariérismus a konzumerismus.
Brutální režimy v Číně a na Kubě, na dálku skýtající zkreslený obraz velkého dobrodružství a iniciačního kolektivního prožitku revoluce, paradoxně posloužily jako globální alternativy k sovětské byrokracii a západní technokracii a jako nová inspirace pro třetí svět v přerodu. Argentinsko-kubánský revolucionář Ernesto Che Guevara se stal hrdinou a ikonou západních studentů, nezřídka pocházejících z dobře zajištěných buržoazních rodin. Po katastrofálním „velkém skoku vpřed“ rozpoutal Mao Ce-tung v roce 1966 „kulturní revoluci“, v níž opět na čas ponechal volnou ruku iniciativě zdola. Jakmile se však „masová demokracie“ v podání „rudých gard“ proměnila v bezuzdné plenění, ukončil další katastrofický experiment nasazením armády. Na počátku „kulturní revoluce“ Čína vyhlásila, že je centrem světové revoluce, zatímco Sovětský svaz ji zradil a degeneroval v imperialistickou velmoc na způsob USA. Tato rétorika měla velký vliv, obrazy předsedy Maa a partyzána-ministra El Che visely v téměř každém kampusu západních
univerzit a kulturní revoluce v Asii i partyzánská guerilla v Jižní Americe podněcovaly ducha vzpoury proti kapitalistickému utilitarismu a měšťáckému individualismu. 32)
Naproti tomu komunistická „kulturní revoluce“ v československém podání byla již dávno passé a nahrazovala ji neideologická popkultura a liberálně individualistický kriticismus. I pragmatičtější komunistický aparát v Praze hleděl na nové čínské dobrodružství se skepsí a konstatoval, že jakž takž obnovovaná ekonomická spolupráce se znovu zadrhla. Brežněv si v říjnu 1966 stěžoval Novotnému na čínskou úchylku pramenící z velmocenského šovinismu a přehnaného levičáctví, nechápající podstatu leninismu a poškozující mezinárodní komunistické hnutí. V tom navazoval na politiku „koexistence“ Východu se Západem svého předchůdce Chruščova, jenž realisticky pochyboval o tom, že národně osvobozenecká hnutí jsou cestou ke komunismu. 33)
Mezi prostým obyvatelstvem v Československu, hledícím si svého, musel kontrast mezi komunistickým vůdcem Che Guevarou a prvním tajemníkem Novotným vzbuzovat úsměv a pobavení. S revolučním dobrodružstvím a jeho důsledky mělo ještě čerstvé zkušenosti a nijak nepropadalo novým iluzím. Dokonce i tajemníci Ústředního výboru Komunistické strany Československa (dále ÚV KSČ), odpovědní za mezinárodní styky, po několikaletých zkušenostech s Kubou značně ochladli. Museli mimo jiné přiznat, že mediální ohlas na smrt argentinsko-kubánského vůdce v roce 1967 byl mnohem silnější v západních zemích než v Československu, ačkoli tu El Che v roce 1960 pobýval a v televizním interview s novinářem Vladimírem Toskem se představil jako charismatický komunistický partyzán a revolucionář. 34) Pro západní studenty zůstal hrdinou, zatímco v komunistickém aparátu v Praze zpracovávali informace o jeho katastrofálně nekompetentním řízení kubánského průmyslu, do něhož Československo po většinu dekády investovalo četné pochybné úvěry. 35)
Zatímco o dění v totalitárních státech neexistovalo adekvátní svobodné zpravodajství, zdlouhavou a drastickou vietnamskou válku (1959–1975) bylo možné sledovat takřka v přímém přenosu, jenž nabízel obrazy utrpení civilního obyvatelstva, zkázu životního
Prezident republiky Antonín Novotný přijal v říjnu 1960 na Pražském hradě vedoucího hospodářské delegace kubánské revoluční vlády, prezidenta Národní banky komandanta dr. Ernesta (Che) Guevaru
36)
prostředí v důsledku bombardování, ale i zmařené životy amerických rekrutů a rostoucí protiválečný odpor americké veřejnosti a kulturních elit. To vše oslabovalo Spojené státy materiálně i symbolicky a podněcovalo pacifistické hnutí i krajně levicovou orientaci „zlaté mládeže“ na Západě. Podíl sovětského bloku na této válce nebyl zdaleka tak viditelný a kritizovaný. Československo patřilo k největším podporovatelům severního Vietnamu, což potvrzovalo „ledový charakter bilaterálních vztahů mezi Prahou a Washingtonem“ od února 1948. 36) Z diplomatických instrukcí přicházejících z Kremlu do Prahy se dalo vyčíst, že Sovětský svaz považuje vietnamskou válku za nevýhodnou „investici“ a neúměrné riziko, a proto nemá zájem záměrně roztáčet její obrátky. Sovětský svaz a Spojené státy americké byly ochotné o vietnamském problému konstruktivně jednat bez ohledu na propagandisticky vyhrocenou mediální kampaň. Byly to především Vietnam a Čína, kdo se vzpíral ukončení konfliktu
pod možnou záštitou sovětsko-americké diplomacie.37) Značná míra imperiálního pragmatismu naznačovala, že svět zachvácený plameny poslední komunistické bitvy není v zájmu Kremlu, a už vůbec ne periferní Prahy.
… k privatizaci utopie a kulturní vzpouře
proti establishmentu
V Československu začala šedesátá léta, pokud je chápeme v jejich mytizovaném pojetí jako éru vzpoury a svobody, vlastně až v roce 1963, kdy se uvolnil a silněji projevil reformní potenciál uvnitř KSČ a navzdory mocenským bariérám a byrokraticko-ideologickým překážkám se začala prosazovat liberálnější kulturní atmosféra ve společnosti. V roce 1961 přišel ze Sovětského svazu druhý a silnější impulz k destalinizaci a „boj proti revizionismu“ byl nahrazen „bojem proti dogmatismu“. Z moskevského mauzolea na udém náměstí bylo odstraněno Stalinovo nabalzamované tělo a také mumifikované tělo Gottwaldovo, vystavené na pražském Vítkově, bylo zpopelněno a pohřbeno na Olšanských hřbitovech. „Kult osobnosti“, paradoxně vyznávaný západní studentskou mládeží v osobách Maa, El Che a Castra, dostal druhý úder a éra kolektivistického heroismu ve střední Evropě definitivně skončila.
Český exulant Vladimír Peška, žák komparatisty Václava Černého a jeden z organizátorů studentského protestního pochodu na Pražský hrad v únoru 1948, napsal roku 1961 do Svědectví tuto charakteristiku: „Mocenská skupina vidí, že ideologie (která má pro ně ostatně pragmatickou hodnotu nástroje) nezabírá, a proto se čím dál tím víc dovolává a bude dovolávat materiálních úspěchů své vlády a výkonu svých spojenců. Poukaz na zvyšující se životní úroveň (jíž není třeba opovrhovat) se stane hlavním argumentem pro ‚socialismus‘. Větší krajíc s tlustší vrstvou másla uspokojí jistě mnoho lidí, avšak právě ti se budou chtít ‚proměnit‘ co nejméně!“38) Peška postřehl, že Chruščovovo „dohnat a předehnat“ odkazuje
)
spíše na materiální bázi reálného socialismu než na štěstí být součástí komunistického snu bez ohledu na soukromé blaho. Tato slova byla napsána ve chvíli, kdy se v Československu rozpadala třetí pětiletka, zásobování běžnými potravinami a spotřebním zbožím bylo ohroženo a v policejních a stranických analýzách se psalo, že se nebezpečně zvyšuje závislost na dovozu základních komodit z kapitalistických zemí. 39)
)
)
ozdíl mezi Západem v hospodářském rozkvětu a Východem v ekonomických problémech začal být všeobecně zřejmý právě v šedesátých letech, a to v důsledku částečně obnoveného cestovního ruchu a frekventovanější kulturní a vědecké výměny.40)
)
)
Lidé z východního bloku, kteří většinou po důkladném proškolení a pod patronací politické policie vycestovali do některé ze západních zemí, prožívali „kulturní šok“.41) Domácí stereotypní propaganda, nešetřící slovy a karikaturami o zaostalosti kapitalismu a nesmírné bídě, se ukázala jako blamáž. Poválečné hospodářství prvního světa vstupovalo do postindustriální epochy. Ve Spojených státech amerických a Austrálii se to stalo už v padesátých letech, ve Velké Británii, Spolkové republice Německo, Francii a Švédsku v následující dekádě. Nejvyspělejší socialistické státy – východní Německo, Československo a Maďarsko – zaostávaly v řadě parametrů. Západní liberální demokracie a tržní ekonomiky udávaly většinu modernizačních trendů, které byly spojené s poklesem pracovních míst v zemědělství a průmyslu ve prospěch služeb a s vyšší kvalitou výrobních a řídících procesů spočívající v zavádění automatizace a komputerizace, ve využívání jaderné energie, chemických látek, plastů atd.42) Ve Spojených státech amerických mezi roky 1950 a 1968 poklesl podíl pracovníků v zemědělství z 13 % na 5 %, v průmyslu z 37 % na 35 % a ve službách se zvýšil z 50 % na 60 %. Průmyslové Československo nevyhnutelně sledovalo stejnou vývojovou trajektorii. Ve srovnání roků 1950 a 1970 došlo k poklesu pracovních sil v zemědělství z 39 na 18 %, což přispělo zejména k dalšímu vzestupu (především těžkého) průmyslu (z 36 % na 48 %) a v globálním srovnání výrazně méně ve prospěch služeb (z 25 % na 36 %).43) ámcové relace ovšem neukazují zaostávání ve výkonnosti a efektivitě
(„intenzifikaci“), v kultuře a kvalitě hospodaření a v optimálním využití lidské kreativity a motivace.
Další podstatnou příčinou proměny společenské atmosféry byl nástup nové generace do aktivního života. Druhá světová válka a stalinský teror utvářely její pohled na svět už jen slabě a zprostředkovaně a navíc ve velmi kritickém světle. Představy o seberealizaci a vztah k socialismu jako každodenní realitě již neurčoval komunistický utopismus ani bujará svazácká víra ve „šťastné zítřky, které zpívají“, nýbrž mnohem více konzumní styl života a masová zábava. Sugestivně tuto proměnu vystihl režisér Jaromil Jireš ve filmu Žert (1968) podle stejnojmenného románu Milana Kundery. Z vypjatě kolektivistické, exekuční atmosféry padesátých let, jež trvale ulpěla na těch, které existenčně postihla, se střihem přeneseme do rozvolněné atmosféry let šedesátých, v nichž se včerejší svazácký „sekerník“ bez sebemenších výčitek svědomí převtělil do individualistického bonvivána tolerujícího okázalý odpor mladých k někdejšímu nadšenému kolektivismu jeho svazácké generace.44)
V ironickém tónu a v předtuše dalekosáhlých politických, sociálních a kulturních důsledků vystihl velkou poválečnou generační proměnu česko-francouzský spisovatel Jan M. Kolár: „Dnešní ‚starý svět‘ sám a z vlastní iniciativy orientuje ‚mladým vstříc‘ téměř všechnu reklamu, výrobu spotřebního zboží, organizaci prázdnin, manželské právo, lidovou osvětu, soudnictví a zčásti už také své politické struktury. ‚Mladý svět‘ přihlíží se založenýma rukama a jen přijímá i dary i nabídky; ‚starý svět‘ se vzdává jedné pozice za druhou (první byly rádio, televize, desky a biograf) v naději, že si tím vykoupí shovívavou toleranci pro svá poslední léta… Takové jsou zákony určované kvantitativním poměrem sil a spojenectvím času: stačí být mladý a početný, aby vítězství bylo v kapse.“45) Život, méně závislý na namáhavé práci a existenčních starostech, jimž čelily předchozí válečné generace, se provokativně vzpíral patriarchálním pořádkům i kolektivistickým morálkám. Také v Československu měla generační emancipace vzpurnou povahu, zčásti na vlnách nepolitické „kontrakultury“ (od trampingu po okázalé pouliční chuligánství), zčásti – především ve studentských řadách –na vlnách „nové levice“, jež nabízela alternativu k politickému
