Paseka: Ediční plán na druhé pololetí 2022

Page 1

Ediční plán • 2. pololetí 2022


Beletrie Vzpomínky na úhoře........................................................................................................... 6 Uprostřed................................................................................................................................ 8 Zpíváš, jako bys plakala................................................................................................... 10 Jeřabinový dům..................................................................................................................12 Všechny řeky........................................................................................................................14 Jákobův žebřík.....................................................................................................................15 Quijote................................................................................................................................... 16 Shuggie Bain...................................................................................................................... 18

Non-fiction Síla rozumu v bláznivé době..........................................................................................22 Měšťan a šelma..................................................................................................................24 Lékařství............................................................................................................................... 26 Hradec Králové moderní................................................................................................. 28 Den byl pro mě krátkej..................................................................................................... 30 Vztahy a pasti......................................................................................................................32

Pro děti a mládež, Komiks Hilda a bílý hafík................................................................................................................. 36 Zen žen.................................................................................................................................. 38 Na západ severozápadní linkou................................................................................... 40 Buď připravena...................................................................................................................42 Prašina: Křídový panáček................................................................................................44


Milé čtenářky, milí čtenáři! „Demokracie umírá v temnotě.“ Když se před pěti lety tento slogan poprvé rozzářil na webové stránce deníku Washington Post, sklidil rozporuplné reakce. Podle některých sliboval spíš soudný den než žurnalistiku. Dočkal se – nikoliv nezábavného – přirovnání k názvům metalových desek. Dean Baquet z konkurenčních New York Times se nechal slyšet, že to zní jako nový film s Batmanem. Přiznám se, že takové krédo zámořským novinářům závidím. Naše doba je rychlá a bouřlivá, o tom není pochyb. Ale bez ohledu na to, jak moc jsme zaskočeni současným děním, svět neprochází tak dramatickou proměnou, jak si možná myslíme. Internet, sociální sítě, kryptoměny, umělá inteligence… nic z toho zatím nezpůsobilo zvrat tak epochální jako před půltisíciletím knihtisk. Knihtisk, který se stal nástrojem šíření svobodných myšlenek, arénou rozprav a polemik, půdou, která dala vyrůst velkým vypravěčům. Prostorem, v němž se pěstují estetické hodnoty, obraznost, smysl pro humor, empatie, velkorysost a nadhled. Ať chceme nebo ne, literatura je živnou tkání naší existence. Je vzduchem, díky němuž můžeme volně dýchat, bohatstvím, které nás spojuje s minulostí, vstupenkou do časů příštích. Útok na ni je útokem na naši budoucnost. V eseji „Odvaha“ zařazeném do knihy Jazyky pravdy vzdává Salman Rushdie hold statečnosti tvůrců, pro něž byla touha po svobodném vyjádření silnější než strach. Aj Wej-wej, Pussy Riot, Roberto Saviano či mladý saúdskoarabský básník Hamza Kashagari, jehož wahhábistický režim držel bez soudu dva roky ve vězení za tři poetické tweety. Ti všichni se v textu setkávají. Kdyby o odvaze psal někdo jiný, těžko by k nim nepřipojil jméno autora eseje. „Literatura je forma, která se nebojí,“ prohlásil Rushdie roku 2015 při zahájení Frankfurtského knižního veletrhu. Dodejme, že historie nesčetněkrát ukázala, že je to také forma, kterou snaha umlčet paradoxně posiluje. Tak ať žije literatura. Ať žije budoucnost. Ať žije Salman Rushdie.

Jakub Sedláček šéfredaktor


Beletrie



Vzpomínky na úhoře Sára Fukuharová, po matce Češka a po otci Japonka, žije v Jokohamě a zabývá se výzkumem vymírajícího úhoře japonského. Mezi její jediné přátele patří pan Nakadžima – postarší majitel domu s akvaristikou, ve kterém bydlí, a sousedka Miju, která neudělá krok bez dřevěného meče a celé hodiny tráví rozmluvami s úhořem Unagim. Poklidný život převrátí naruby návštěva Juky Suzukiové, Sářiny bývalé spolužačky, která pátrá po zmizelém kolegovi z redakce novin. Z minulosti se postupně vynořují dávno zapomenuté události a všechny tři ženy se vydávají na cestu, která před ně klade jednu životní výzvu za druhou. Vzpomínky na úhoře jsou mnohovrstevný román zasazený do japonského prostředí, který kombinuje fantaskní prvky s motivem pátrání a přináší příběh o přátelství, odvaze a síle vzpomínek.

Anna Cima září 2022 pevná vazba + e-kniha 720 stran ISBN 978-80-7637-281-8

6

(1991) se narodila v Praze, vystudovala obor Japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti žije v Japonsku, kde se zabývá poválečnou japonskou literaturou. Její prvotina Probudím se na Šibuji (Paseka 2018) zaznamenala výrazný ohlas čtenářstva i odborné veřejnosti a získala mimo jiné Cenu Jiřího Ortena či ocenění Magnesia Litera za objev roku. Kromě psaní se Anna Cima věnuje překladům z japonštiny – společně s manželem přeložila například Případ astrologických vražd od Sódžiho Šimady (č. Paseka 2021).


Třebaže ledy byly prolomené, Sára si vedle Miju i nadále připadala jako malé dítě před obzvláště komplikovanou stavebnicí. Když se pokoušela rozklíčovat, jakým způsobem ji sestavit tak, aby dávala smysl, jako kdyby po cestě nacházela stále nové a nové kostičky nevídaných tvarů, které nikam nezapadaly. Jinými slovy, pokud se chtěla s Miju sblížit, nešlo s ní komunikovat žádným ze standardních způsobů. Miju byla výjimečná, a aby jeden rozlouskl její kód, musel v sobě vykutat dosud nepoužívané schopnosti. Například schopnost fantazírovat. Vymýšlet si příběhy. Chytat na první pohled vzájemně nesouvisející indicie, které kolem sebe Miju rozsévala, a hledat mezi nimi spojitosti. Miju žila ve světě, kde věci, které se staly dávno, bývaly kolikrát důležitější a aktuálnější než ty, co se staly před hodinou. Cestovala v myšlenkách tu do svého dětství, tu kamsi do Kjóta, tu do světa Dobrodružství, a pro Sáru bylo obtížné rozlišit, v jaké z těchto sfér se Miju zrovna pohybuje. Navíc podrobnosti z těchto patrně velmi bohatých výprav do fantazie Miju odmítla anebo nemohla svému okolí sdělit, takže mnoho se Sára mohla jen domýšlet z jejích útržkovitých, obvykle jednoslovných odpovědí. I přesto, anebo snad právě proto, ji Miju fascinovala. Bylo to s ní jako na houpačce. Jeden den se zájmem poslouchala, co jí Sára vypráví o úhořích, jindy se více uzavírala do svých světů, hovořila v úhořštině a nemělo cenu se o cokoliv snažit. I tyhle nálady se Sára musela naučit respektovat. Pokoušet se Miju vytrhnout z melancholie nemělo smysl. Spolu s tím, jak se Sáře dařilo mapovat Mijin vnitřní svět, cítila se vedle ní jistěji a klidněji než vedle většiny ostatních lidí. Miju se nepřetvařovala. Nesnažila se být někým jiným. Nenastavovala okolí různé masky v různých společenských situacích. Byla pořád stejná. A nesoudila lidi kolem sebe. Cizím lidem nedůvěřovala, ale jak k někomu přilnula, brala vše, co takový člověk řekl, jako pravdu.

7


Uprostřed Martin pracuje ve stacionáři pro lidi s autismem. Když má volno, pije víno, sarkasticky komentuje sebe i okolí a sleduje svět skrz sociální sítě. Nic ho zdánlivě nerozhází, dokud mu v jeden moment do života nevstoupí dva lidé: Veronika, se kterou začíná chodit, a nový a ne zrovna bezproblémový klient Michal. K oběma si Martin nachází cestu, zároveň ale zjišťuje, že tyto vztahy naťukly jeho pracně budovanou skořápku cynika. Martin se tak ocitá uprostřed vlastní zranitelnosti a křehkosti a není pro něj jednoduché si je připustit. Prozaický debut oblíbeného autora knih Autismus & Chardonnay vypráví o tom, jak těžké je požádat o pomoc, když ji nejvíce potřebujeme, a že odhalit svá slabá místa vyžaduje odvahu.

Martin Selner září 2022 vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Pasparta měkká vazba 168 stran ISBN 978-80-7637-326-6

8

(1984) žije v Praze, pracoval jako asistent ve stacionáři zaměřeném na pomoc lidem s poruchou autistického spektra. V březnu 2016 začal o svých zkušenostech psát blog s názvem Autismus & Chardonnay, za který byl nominován na Křišťálovou lupu 2016 v kategorii One Man Show a v roce 2017 na Magnesia blog roku. Z blogu vychází i stejnojmenná kniha, která byla vydána na podzim roku 2017. Její volné pokračování s názvem Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr publikoval Martin Selner v roce 2019. I kniha Uprostřed se tématu autismu věnuje, nejedná se ovšem o autorovy vlastní zážitky, nýbrž o novelu.


„Ahoj,“ pozdravil mě Michal jedno dubnové ráno a zvedl u toho ruku. Lidé, kteří nebývají ve svém životě vyslyšeni, mají často potřebu slova doprovázet gesty, upozornit na sebe. „Máš ňáký letáky?“ zeptal se. „Ahoj, nemám,“ odpověděl jsem. „Já jsem Martin,“ představil jsem se, ačkoli jsme spolu mluvili, když si to tady byl prohlídnout. „Aha, dobře,“ zareagoval, a aniž by se v chodbě svlékl, prošel kolem mě do společenské místnosti za ostatními klienty. Jeho mamka, která ho přivedla, se na mě omluvně podívala. Vlastně jsem ani netušil, za co se omlouvá. Jestli za to, že se jí narodil syn s autismem, za to, že nepřinesla žádný letáky, nebo že se rozhodla svého čtrnáctiletého syna umístit do týdenního stacionáře a bude se s ním vídat už jen o víkendech. Nebrečela jako většina rodičů, kteří došli k rozhodnutí, že už na to prostě nemají. Byla s tím smířená. Jen se bála odsouzení. Protože co si tak lidi asi pomyslí o někom, kdo dá své dítě někam do ústavu? Takhle se matka přece nechová. Má své dítě bránit do roztrhání těla stejně jako lvice v dokumentech na Animal Planet. Možná že kdyby existovalo více dokumentů o tom, jak moc je někdy náročná péče o člověka s autismem, dívali bychom se na celou situaci jinak. V televizi ale pořád ještě vedou lvice a pořady o vaření. „Míšo!“ zavolala na něj. „Vrať se a pojď se převlíknout.“ Michal se vrátil, pověsil si bundu na věšák a přezul se. Pod bundou měl už jen triko s krátkým rukávem. Při tom pohledu se mi vybavil náš první rozhovor s mamkou, kdy mi popisovala, že už nemůže nosit trička s krátkým rukávem. Vyhrnula si tenkrát rukáv svetru. Všude na předloktí měla modřiny a škrábance od svého jediného syna. Ten se ji pokusil udeřit pokaždé, když mu něco nedovolila. Někdy ji pokousal. Otec od rodiny odešel. To muselo bolet taky, jen to nebylo vidět na rukou. Otcům se postižené dítě opouští snadněji. Občas díky práci přemýšlím, jestli bych se neměl stydět za to, že jsem muž.

9


Zpíváš, jako bys plakala Kolik osob může člověk milovat, ptá se hrdinka Andrea, která uvízla mezi dvěma muži. Zuzana Kultánová, autorka oceňovaného historického románu Augustin Zimmermann, napsala tentokrát příběh o současné mladé ženě, která dospívala v 90. letech. Nejprve chudá studentka, pak žádoucí milenka a nakonec pochybující manželka a matka touží po „obyčejném životě“, nedaří se jí však si ho vybudovat. Podceňuje se a má pocit, že si ho ani nezaslouží. Andrea vede průběžně dialog se svými blízkými, se světem zmítaným krizemi i se sebou samou. Je kritická i sebekritická. S brutální upřímností se přiznává ke svým pokleskům i selháním a líčí ponižující život otce gastarbeitera a gamblera. Nebojí se také odhalit temnou stránku mateřství. Díky živému jazyku, schopnosti vhledu do nitra svých postav i vypravěčskému temperamentu Kultánová dokazuje, že je jednou z nejvšestrannějších prozaiček mladé generace. září 2022 vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky měkká vazba 192 stran ISBN 978-80-7637-333-4

10

Zuzana Kultánová (1986) vystudovala bohemistiku na Ostravské univerzitě. Za svou knižní prvotinu Augustin Zimmermann byla nominována na cenu Magnesia Litera pro objev roku a získala Cenu Jiřího Ortena 2017. Žije v Praze.


„No do prdele! Co to je?“ vyjekne, když to spatří. Pustá holina, nad níž stojí slunce, které budí dojem, že snad nikdy nezapadá. „To je ten les, kde jsme byli na podzim na houbách.“ „To nemyslíš vážně! Jak jsme tu našli ty tři tašky babek?“ „Jo.“ „Jak jsme tu byli i s Tomáškem?“ „Jo, to je on.“ „To je zvláštní, nepoznala bych to tady. Vůbec bych neřekla, že to je ten les. A to stihli ty mrchy sežrat za rok?“ „No jistě. Podívej se. Nejsou zimy, je sucho, podívej, vidím až na dálnici.“ A skutečně, v dálce se míhají černé tečky, teprve teď si uvědomila, že slyší hučení. „Ty lesy jsou staré,“ řekne Petr. „Proto jsou tak náchylné. Možná to tak má být,“ pokrčil rameny. „Možná jo, aby vzniklo něco novýho.“ „Třeba,“ kývne Petr „Myslíš, že to tak je, že se musí něco zničit, aby vyrostlo něco novýho?“ „Nevím,“ zamručí Petr. „Lidi stejně vždycky začnou blbě. Vlastně ani nezačnou. Jen pokračují. Potopy, nemoci, války, to jsou takový epizody, ve skutečnosti se nejedná o předěly, ale o pokračování nesmyslnosti.“ Udiveně se na něj podívá. Petr obvykle takové řeči nevede. To je její doména. „Koneckonců je to jen brouk,“ snaží se ho utěšit. „Možná ví přesně, co dělá.“ „Jo, možná aspoň on.“ Nevěří svým uším. Petře? Co se divíš? Kůrovec mu sežral dětství, to není zrovna hezký pohled, ani důvod k veselí. Zavolá na Tomáška, který se batolí v pilinách, udělá pár fotek, ani neví proč.

11


Jeřabinový dům Na okraji vesnice v srdci zapomenutých Rychlebských hor už po generace stojí kamenný dům obklopený alejí vzácných jeřábů, podle kterých se mu přezdívá Jeřabinový dům. Právě do něj se vrací Lucie. Na léto, nebo napořád. Starý dům pro ni v dětství představoval bezpečné útočiště a teď, když se jí život drolí mezi prsty, tu hledá úkryt znovu. Svým návratem Lucie naruší křehkou rovnováhu života místních obyvatel. Z okna samoobsluhy ji žárlivě pozoruje Janina, která se ve vesnici narodila i vyrostla a nikdy se jí nepodařilo odejít. Teď čeká třetí dítě a doufá, že tentokrát zvládne mateřství i svůj vztah lépe. Jenže když se tu objeví emancipovaná Lucie zvyklá na městský ruch, začne Janina pochybovat o tom, jestli jí její životní situace vyhovuje. Obě přehodnocují své dosavadní životy, zatímco i mezi dalšími obyvateli vesnice se pomalu vyjevují dávné křivdy.

listopad 2022 vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky měkká vazba 256 stran ISBN 978-80-7637-325-9

12

Vztahový román Marie Hajdové o mateřství ve všech podobách, o návratech a nových začátcích. Vypráví o tom, že některé kořeny nelze tak lehce vyrvat a že je můžeme zapustit tam, kde bychom to nejméně čekali.

Marie Hajdová (1986) pochází z Jeseníku, kde v současnosti opět žije. Studovala knihovnictví v Brně a v Praze. Poté pracovala jako redaktorka na volné noze i v různých nakladatelstvích. Kromě redakční práce se věnuje dalším činnostem: můžete ji potkat například za barem v kavárně anebo na literárních čteních, která spolupořádá. Když se vrátila do rodného Jeseníku, slíbila si, že napíše knihu.


Takhle prázdná může čekárna být jen v pátek těsně před skončením ordinační doby. Sedí tam, kouká na dveře a doufá, že je nikdo neotevře. Že se bude moct zvednout, jít domů, celý víkend prospat a v pondělí předstírat, že se poslední měsíce nestaly. Lucii se ke stehnům lepí koženkový potah lavice. V ruce žmoulá doporučení od gynekoložky. V něm se píše, že jí uvnitř těla přestalo bít srdce. To menší, mnohem menší, než správně mělo být, se prostě jednoho dne zastavilo. Jen tak. Samo od sebe. Na chodbu vyjde sestra. Může jí být dvacet, ale taky padesát. Nevýrazný obličej, vlasy nijaké, žlutohnědé. Oči, orámované hnědou tužkou, upře do těch dívčích, orámovaných rozmazanou řasenkou. „Tak pojďte.“ Lucie se pomalu odlepí od sedačky a vejde do úzké ordinace. „Už jste u nás byla?“ „Nee…,“ pípne Lucie. „Máte kartičku pojišťovny a zprávu od lékaře? Musím založit kartu.“ Papír od gynekoložky podá doktorovi, který sedí za stolem. Takový ten typ, co neuznává domácí porody, každé těhotné automaticky říká „maminko“ a s ničím se moc nepáře. Starej praktik. Desítky let šťastně ženatý, děti, vnoučata. V létě jezdí s manželkou a s partou kamarádů na kola, v zimě na lyže. O víkendech chalupa a vnoučata. To všechno se dá vyčíst z fotek, které visí na zdi mezi lékařskými diplomy a osvědčeními. To Lucie umí. Číst z náznaků, nepatrných detailů. A domýšlet si. Doktor kývne hlavou k červenému závěsu: „Tam si odložte a pak se posaďte na křeslo.“ Lucii se chce křičet, ale místo toho za sebou poslušně zatáhne umělohmotný závěs, svlékne si sukni i kalhotky a zase vyjde ven. Usadí se na křesle, které určitě vymyslel muž. Protože žena by do něčeho takového neposlala ani svou největší soupeřku. „Takže vy jste před třemi týdny přišla k paní doktorce s pozitivním těhotenským testem. Na ultrazvuku byl vidět zárodek plodu, ale srdeční ozvy byly slabé. A dneska už tam teda nebylo nic, jo?“ Jako by Lucie byla ta lékařka, a ne pacientka. Gynekolog si pro sebe souhlasně zabručí, natáhne si tenké bílé rukavice a přisune se blíž. Lucie zavře oči. „V pořádku. Ještě zkontroluju ten ultrazvuk, ale podle mě měla vaše doktorka pravdu.“ Na břichu ji zastudí gel. Semkne víčka ještě pevněji, protože jinak se z nich spustí další proudy slaných slz. Doktor chvíli rejdí po břiše, mžourá přes silné brýle do obrazovky. Možná se snaží tam nějakou malou naději vykoukat. Ale nic. Neozývá se nic.

13


© Ilia Malinkov

Všechny řeky

prosinec 2022 z hebrejštiny přeložila Lenka Bukovská vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky měkká vazba 280 stran

Překladatelka Liat a umělec Hilmí se náhodně setkají v New Yorku a zamilují se do sebe. Zatímco on pochází z Palestiny, ona se příští léto musí vrátit do Izraele. Vášnivý, ale neudržitelný intimní vztah, fyzická a duševní blízkost se mísí se strachem ze ztráty vlastní identity a z pohlcení tím druhým. Touha po společném soužití naráží na zapovězené hranice mezi jejich zeměmi, komunitami i rodinami. Společně prozkoumávají město, sdílejí prožitky, fantazie i stesk po domově, nic z toho ale nedokáže smýt vinu, kterou Liat cítí, když svého milence skrývá před rodinou v Izraeli i židovskými přáteli v New Yorku. Příběh výmluvně zachycuje tíhu a bezmoc, kterou si milenci v důsledku nekončícího sporu obou zemí nesou. Svůj vztah musí tajit a lhát o něm, aby se jejich láska nestala další obětí nekonečného politického sporu. Izraelský ministr školství odmítl knihu zařadit do povinné četby pro středoškoláky. Rozhodnutí vyvolalo vlnu protestů a mělo přesně opačný efekt. Kontroverzní román od jedné z nejzajímavějších izraelských autorek se po svém vydání stal v Izraeli bestsellerem, symbolem ohrožení svobody slova.

ISBN 978-80-7637-098-2

Dorit Rabinjanová (1972) je izraelská spisovatelka a scená­­­ristka. Debutovala sbírkou básní Ken, Ken, Ken (Ano, ano, ano, 1991). Za svou první prózu Simtat Ha-Škedijot Be-Oumridžan (Mandlová ulička v Be-Oumridžan) získala britskou cenu Jewish Quarterly-Wingate Literary Prize. Psala scénáře pro izraelskou televizi, vydala dětskou ilustrovanou knihu. Za svůj třetí román Všechny řeky obdržela Bernsteinovu cenu pro mladé autory a výroční Izraelskou cenu za hebrejskou literaturu. Dorit Rabinjanová je také držitelkou Ceny premié­ra Leviho Eškola.

14


Jákobův žebřík

© Basso Cannarsa

Jákobův žebřík je zatím poslední a nejintimnější prózou Ljudmily Ulické. Autorka se v něm podobně jako ve svých předchozích textech věnuje tématu paměti, tentokrát paměti ryze rodinné – i zde jsou však malé dějiny neúprosně válcovány těmi velkými. Vesměs tragická minulost, o níž zastrašená generace rodičů Ljudmily Ulické před svými dětmi zarytě mlčela, se teprve po smrti všech jejích aktérů odhaluje a vstupuje do současnosti díky truhličce starých dopisů a odtajněným materiálům KGB.

prosinec 2022 z ruštiny přeložila Alena Machoninová vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky pevná vazba 696 stran ISBN 978-80-7637-105-7

Žebřík v názvu románu neodkazuje jen ke starozákonnímu Jákobovu snu o žebříku, nad nímž stál Hospodin, který mu slíbil, že jej nikdy neopustí. Nevede pouze do nebe, ale především k poznání. Čtenář napjatě sleduje, jak za ním svou strastiplnou cestu urazil dědeček hlavní hrdinky – Jakov, autor dopisů, jež se staly impulsem pro rozsáhlou rodinnou kroniku. Jákobův žebřík je také spojnicí generací, symbolem obnovené paměti. A rovněž příběhem, který vypráví o možnosti štěstí v jakékoli době: v epoše represí, stagnace i chaotické současnosti.

Ljudmila Ulická (1943) patří stále k nejčtenějším ruským autorům, přestože ji Putinův režim označil za pátou kolonu. Popularitu jí přinesly romány, které kriticky reflektují události dvacátého století. Do literatury Ulická, vystudovaná genetička, vstoupila až poměrně pozdě, na konci osmdesátých let. Mezi její nejslavnější romány patří Soněčka (1992, č. 2004), Daniel Stein, překladatel (2006, č. Paseka 2012), Ženské lži (2002, č. Paseka 2013), Zelený stan (2010, č. Paseka 2016) či Případ Kukockij (2001, č. 2018).

15


Quijote

říjen 2022 z angličtiny přeložila Dominika Křesťanová vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky pevná vazba 464 stran ISBN 978-80-7637-320-4

16

Odvážné převyprávění klasického Cervantesova příběhu a současně svérázná reflexe televizní kultury. Tak by se ve zkratce dal charakterizovat nový Rushdieho román, jenž byl, tak jako celá řada autorových dalších děl, nominován na prestižní Man Bookerovu cenu. V postmoderní perspektivě, která klade román do románu a přisuzuje „všedním“ postavám roli velkých literárních hrdinů, se setkáváme s americko-indickým spisovatelem špionážních thrillerů, jenž stvoří vlastního protagonistu. Jeho Ismail Smile, stárnoucí obchodní cestující s léčivy, tak dlouho a návykově sleduje po hotelových pokojích televizní vysílání, až se fatálně zamiluje do bývalé bollywoodské hvězdičky. Navzdory tomu, že se s ní nikdy nesetká, píše jí milostné dopisy podepsané Quijote a společně se svým smyšleným synem Sanchem podnikne za svou nenaplněnou láskou cestu napříč Spojenými státy. V barvitém, pro autora typickém literárním kaleidoskopu přitom ožívají témata, jako je rasismus, závislost na opiátech či dvousečné působení populární kultury.

Salman Rushdie (1947) je britský prozaik a rodák z indické Bombaje. Má-li současná světová literatura svůj panteon osobností, pak Salman Rushdie v něm zaujímá čelné místo. Je nejen oceňovaným tvůrcem, v jehož díle se proplétají nitky orientální a západní literární tradice se smělými uměleckými postupy postmoderního střihu. Svým životem a dílem je také symbolem svobody slova. Vydání každé jeho knihy je proto očekáváno v předtuše planetární senzace a literárně kritická obec jej pravidelně řadí mezi favority Nobelovy ceny za literaturu.


Žil byl, na sérii dočasných adres po celých Spojených státech amerických, obchodní cestující indického původu, pokročilého věku a ochabujících mentálních schopností, který z lásky k bezduchým televizním pořadům strávil příliš velkou část života v nažloutlém světle nevkusných motelových pokojů jejich nemírným sledováním, a následkem toho utrpěl zvláštní formu poškození mozku. Hltal ranní pořady, denní pořady, noční talk-show, telenovely, situační komedie, pořady pro ženy, seriály z nemocničního prostředí, detektivky, série o upírech a zombiích, příběhy hospodyněk z Atlanty, New Jersey, Beverly Hills a New Yorku, milostné eskapády a rozbroje dědiček hotelového jmění a samozvaných šáhů, laškování jedinců proslavených nahými scénami, patnáctiminutovky slávy udílené mladým osobám, které na sociálních sítích zaujaly nejvíc sledujících, protože si chirurgickou cestou opatřily třetí ňadro, postavu připomínající po odstranění žeber nedosažitelnou siluetu mattelovské panenky Barbie, nebo dokonce, což bylo o něco snazší, dokázaly ulovit v malebném prostředí a v těch nej­ úspornějších bikinkách obřího kapra. V důsledku svého takřka naprostého zaujetí materiálem nabízeným v dávných časech přes katodovou trubici a dnes, v čase plochých obrazovek, prostřednictvím tekutých krystalů, plazmy a organických diod emitujících světlo, se stal obětí oné čím dál rozšířenější psychické poruchy, kdy se hranice mezi pravdou a lží rozmlžuje a stírá, a občas se mu stávalo, že nebyl schopen rozlišit jedno od druhého, realitu od „reality“, a začínal sám sebe pokládat za řádného občana (a potenciálního obyvatele) imaginárního světa za obrazovkou.

17


Shuggie Bain Hugh „Shuggie“ Bain je křehký, osamělý chlapec, který vyrůstá v 80. letech na zanedbaném sídlišti skotského Glasgow. Politika Margaret Thatcherové připravila obyvatele průmyslového města o práci a uvrhla je do kolektivní agónie. Shuggieho matka Agnes sní o vlastním domě, listuje stránkami katalogu s oblečením a objednává si na dluh trochu štěstí. Po tom, co ji opustí záletný manžel, nachází stále větší útěchu v pití, a sociální dávky utrácí za plechovky extra silného piva. Shuggieho dospívající sourozenci si raději rychle najdou způsob, jak z domova zmizet, a malého bratra nechají, aby se o matku staral sám. Shuggie se mezitím snaží stát se obyčejným klukem, jenže zjišťuje, že je všechno, jen ne „normální“. Román Douglase Stuarta je drásavý příběh o závislosti, sexualitě a lásce a naléhavý obraz dělnické rodiny, který připomíná díla Édouarda Louise nebo Alana Hollinghursta. říjen 2022 z angličtiny přeložila Lenka Sobotová pevná vazba 508 stran ISBN 978-80-7637-291-7

18

Douglas Stuart (1976) vyrůstal ve skotském Glasgow jako nejmladší ze tří sourozenců. Otec rodinu opustil, matka bojovala s alkoholismem a zemřela, když bylo jejímu synovi šestnáct let. Douglas Stuart vystudoval střední textilní školu a poté londýnskou Královskou akademii umění. Dnes žije v New Yorku, kde se živí jako módní návrhář. Za román Shuggie Bain získal v roce 2020 Man Bookerovu cenu, byl nominován na Carnegieho medaili a stal se finalistou britské Národní knižní ceny.


V některé dny slyšel po příchodu domů v bytě ještě další hlas. To se musel proplížit celou chodbou, než zjistil, kdo to je. Příjemní návštěvníci k nim dávno přestali chodit. Čím déle v Pitheadu bydleli, tím spíš zašel na návštěvu někdo příšerný. K nejhorším patřili důlní strejdové, nervózní chlápci s trhavými pohyby a řídnoucími vlasy, které jako by měli pořád mokré. Zaskakovali k ní juknout se, jak to zvládá bez mužského. Nosili čokolády a igelitky plné piva a seděli i uvnitř v bundě. Shuggie věděl, že svým příchodem ze školy jim kříží jejich zlolajné plány. Tu a tam některý strejda, v naději, že si zajistí trvalé postavení, předstíral o chlapce jakýs takýs zájem a postrkoval k němu přes stůl posypaný popelem čokoládku. Ptali se: Jak mu to de ve škole? Von si nehraje rád venku? Když povyrostl, už to nedělali, přestali se na něho šklebit faginovským úsměvem. V jeho deseti letech na něho pohlíželi téměř jako na dalšího mužského a nevrle se kabonili, takže Shuggie věděl, že jim dělá čáru přes rozpočet. Když se v obýváku vyskytovaly neotevřené plechovky piva, posadila Agnes Shuggieho vedle dotyčného mužského na gauč. Opřela se a mžourala na ně skrz dým z cigarety, sledovala je, jak se ošívají. Vykládala všem těm šamstrům, jak je její Hugh bystrý a jak mu to jde skvěle ve škole. Oni poslouchali a přikyvovali a začínalo jim být jasné, že jejich plány, jak odpoledne hupsnou na klukovu máti, berou za své. Leckterý vyplázl slušnou částku, aby ji dostal na správnou úroveň povolnosti. A teď je od nemotorné upocené šukačky odřízly odpolední kreslené pohádky v televizi. Strejdové, kteří se vraceli, na to šli podruhé jinak: přinesli laciný kopací míč, plastového pouštěcího draka, prostě hračky, které by Shuggieho dostaly ven. Ti nejzoufalejší mu dali umaštěnou hrst drobných s doporučením: „Zajdi si na hodinku do kina.“ Shuggie se na ty ukoptěné chlapy díval bez výrazu a hodil si olezlé mince do školního batohu jako průvodčí do brašny, zdvořile poděkoval a pustil na plné pecky bednu.

19



Non-fiction


Síla rozumu v bláznivé době Manuál kritického myšlení

© Tomáš Benedikovič / Deník N

Jak odhalit dezinformace? Jak se bránit argumentačním faulům? Jak dokážou marketingoví specialisti využívat evolučních nedokonalostí lidské mysli? A jak diskutovat na internetu, aby to mělo smysl? Jak pochopit myšlení a chování lidí, kteří uvažují jinak než já? A co každý z nás může udělat pro to, aby naše země byla lepším místem pro život?

listopad 2022 ze slovenštiny přeložil Miroslav Zelinský měkká vazba 256 stran

Síla rozumu v bláznivé době není jen srozumitelně napsanou odpovědí na tyto a mnohé další otázky, ale také hutným souhrnem nápadů a strategií, jak využívat kritické myšlení v každodenním životě. Pomocí konkrétních příkladů z médií a sociálních sítí provede čtenáře veškerými nástrahami, kterým čelí při snaze vytvořit si vlastní názor. Výklad vedený s nevšední pedagogickou zručností míří u každého z témat k přehlednému shrnutí, které je po ruce, kdykoli je třeba. Na Slovensku knihu, jež se velmi brzy po vydání stala bestsellerem, hojně využívají rovněž učitelé na základních a středních školách. Vzhledem k širokému záběru a schopnosti autora dávat věci do souvislostí ale neurazí ani poučenější čtenáře.

ISBN 978-80-7637-336-5

Ján Markoš (1985) je vzděláním filosof a teolog a profesí šachový velmistr, spisovatel a lektor kritického myšlení. Po studiu na Filozofické fakultě a Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy působil jako středoškolský učitel. Je spoluzakladatelem Sokratova institutu v Bratislavě. Kromě Síly rozumu a několika šachových příruček vydal rovněž knihu o etických dilematech Medzi dobrom a zlom (2020) a práci Bližšie k sebe s podtitulem Hľadanie ľudskosti v době médií, technológií a vedy (2021). 22


Britský deník Financial Times zveřejnil v srpnu 2015 k vraždě bývalého ruského agenta Litviněnka úvodník, který vrhal podezření, že do celé věci byly zapojeny ruské tajné služby. Ruská ambasáda v Londýně ještě tentýž den reagovala pobouřeným veřejným dopisem. Jeho úvod se ještě týkal Litviněnkovy vraždy, po několika odstavcích se však tón dopisu změnil. Ruská ambasáda píše: „Proč máte tolik slepé důvěry ke svým vlastním? Samozřejmě je snazší říkat skotským nacionalistům, co mají dělat ve Westminsteru, a hlavním ekonomikám rozvojového světa, že za jejich problémy nemůže nastávající politika FED-u, ale ony samy. Proč nerozeznáváte – v rovině politické kultury – cosi skutečně pruského v německém diktátu Řecku? Proč se důkladně nestaráte o vlastní britské záležitosti a neptáte se, proč ještě nikdo nebyl odsouzen za britské padlé ve válce v Iráku?“ Dostali jsme se dost daleko od vraždy Litviněnka, že? A přesně toho chtěl pisatel citovaných řádků dosáhnout. Tento rétorický faul se v angličtině nazývá whatabautism, protože v mluvené řeči je obvykle uveden otázkou And what about…? (A co řeknete na…?). Když se obdivovatele Putinova režimu zeptáte na to, zda byla anexe Krymu v souladu s mezinárodním právem, máte velkou šanci, že dostanete odpověď A co řeknete na Kosovo? Když se zeptáte politika na podrobnosti korupční kauzy, do které je zapletený, často dostanete odpověď, že za Radičové, Dzurindy či Fica byly mnohem větší korupční kauzy. A člen katolické církve si musí zvyknout na to, že mnohé hospodské diskuse o současné podobě veřejného života končí neprůstřelným argumentem, že katolická církev v minulosti upalovala čarodějnice a vedla křižácké výpravy. Mimochodem, přesouvání pozornosti každodenně používá ještě jiná velká skupina lidí – rodiče malých dětí. Nic neuklidní malého rozzlobeného potomka tak spolehlivě jako nový zajímavý předmět či hra, se kterou si ještě nehrál.

23


Měšťan a šelma S vojskem ve městě za třicetileté války

Vojsko v branách města znamená ničení, vraždění, znásilňování a loupeže, alespoň v obecné představě. Vojáci však ve městech také obchodovali a navazovali přátelské, a dokonce příbuzenské vztahy. Opevněná města se z jejich ubytovávání a zaopatřování snažila získat nejednu výhodu. Soužití městského a vojenského živlu na omezeném území obydlené lokality, jeho dopady na život měšťanů, kruté zkušenosti se soldateskou, ale i překvapivé oboustranné sociální a hospodářské benefity zkoumá kniha na příkladu třicetileté války v českomoravském a německém prostoru. Autor studoval problematiku dlouhá léta v domácích i zahraničních archivech a vytvořil monografii, která význačně přispívá k obrazu každodennosti raného novověku.

Jan Kilián říjen 2022 vychází s podporou Západočeské univerzity v Plzni pevná vazba 304 stran ISBN 978-80-7637-328-0

24

(1976) vystudoval univerzity v Liberci a v Praze a roku 2014 se habilitoval v Hradci Králové. V současnosti vyučuje především české dějiny raného novověku na univerzitách v Plzni a v Hradci Králové. Primárně se zabývá sociokulturní problematikou období třicetileté války a dějinami českých měst v 17. století. Je autorem nebo spolu­autorem tří desítek knižních publikací a přibližně jedné stovky odborných článků, které publikuje doma i v zahraničí.


Verbování Současný čtenář má díky televizní produkci nepochybně živou představu o tom, jak probíhalo verbování do armády. Stačí vzpomenout klasickou českou pohádku S čerty nejsou žerty a verbovací výpravu knížecího kaprála do hostince, v němž za pomoci alkoholu a přesvědčivých slov o snadném životě u vojska získá několik rekrutů, kteří by však po vystřízlivění nejraději vzali nohy na ramena a vrátili se domů. Klišé? Ne tak docela. Podobnou praxi totiž zachycují i autentické prameny z období třicetileté války. Otázkou je, v kolika případech se podařilo brance získat nátlakem a lstí. Kašperskohorskému Klementu Královi nutili vojáci minci. Kdyby ji přijal, považovali by jej za rekruta. Toho on si byl ale dobře vědom a minci odmítl – což však vojákům posloužilo jako záminka k nařčení, že hanobí císařskou měnu, a tak nebohého Krále zbili. Hostinec asi skutečně stál v pozadí nejednoho úpisu. Důvody a motivace městských obyvatel k tomuto zásadnímu kroku byly však velmi rozličné. Mohla za rozhodnutí vstoupit do armády snaha vymanit se ze stereotypu, vidina dobrodružného života, cestování, nebo snad vyhlídka na zbohatnutí? Pro mnohé, a pro chudší vrstvy zvláště, mohlo být vojenství atraktivním povoláním. Někteří si očividně jen chtěli pomoci z nepříjemné situace, např. od dluhů, nebo dokonce z vězení. Ani ne tři roky před skončením třicetileté války psali tři novoměstští měšťané místodržícím, že se kvůli své chudobě a snazšímu odvozování daní dali naverbovat k městské gardě v domnění, že nebudou sloužit nikde jinde. Jenže garda byla na příkaz arcivévody Leo­ polda Viléma začleněna do valdštejnského pluku, který měl již mnohem širší působnost než jen zajišťovat bezpečnost Prahy. Sice bylo ustanoveno, že ti, kteří byli měšťany a provozovali živnosti, což se pisatelů týkalo, měli být propuštěni, podplukovník je přesto odmítal uvolnit. Přímo dluhy zřejmě stály za odchodem kašperskohorského řezníka Matěje Glasera, který dlužil vysokou částku jednomu poddanému pasovského biskupa.

25


Lékařství Velké dějiny zemí Koruny české

Historie medicíny může připomínat kabinet kurio­ zit. Lékaři 16. století doporučovali, aby strava odpovídala fyziologickému složení člověka, proto třeba cibule mohla šlechtice ohrozit. Ještě osvícenští lékaři věřili, že je třeba vyvolat jevy podobné léčené nemoci. Pouštění žilou vyžadovali pa­­cienti jako prevenci nemocí ještě v dobách, kdy již vůči němu byli lékaři skeptičtí. Kouření, které do českých zemí dorazilo v 17. století, bylo dobovou medicínou podporováno. Na druhou stranu stopy chirurgických zákroků nacházíme už v pravěku, prospěšnost lázeňských pobytů znal raný novověk a vakcinace mají kořeny už v osvícenství.

prosinec 2022 pevná vazba 752 stran ISBN 978-80-7637-331-0

Nový svazek z ediční řady Velké dějiny zemí Koruny české líčí téma lékařství od prehistorie po současnost v širokém záběru: od diagnostiky, terapie, prevence, léků a technologií, přes vývoj vědeckých teorií, historii odborné literatury a zpracování vědeckých informací či budování institucí až po okrajové jevy typu „lidové“ medicíny, pověr a magie.

Karel Černý, Petr Svobodný a kolektiv Autorský tým pracoval pod vedením Karla Černého a Petra Svobodného ve složení Michal Anděl, Bohdana Divišová, Ludmila Hlaváčková, Eva Křížová, Hana Mášová, Milan Novák, Václav Smrčka, Michal V. Šimůnek, Daniela Tinková, David Tomíček.

26


Pověry a magie V řeholním prostředí mělo jistě původ léčebné slovo ABRACULAUS, zaznamenané do rukopisu z přelomu 15. a 16. století s přípisem, že bylo zasláno z Uher na Zelenou Horu za časů blíže neurčené epidemie. Pro léčebné účely se mělo vyhotovit deset lístků, na nichž mělo být hlásku po hlásce zaznamenáno znění slova od „a“ až po „abraculaus“. Nemocný měl každý den vkleče sníst jeden lístek a odříkat počet otčenášů shodný s počtem hlásek na něm uvedených. Jiný způsob užití tajuplného slova ukazuje prsten z Kostomlat u Milešovky datovaný do první poloviny 13. století, jenž je opatřen vyrytým nápisem +ANUL[US]+ZVENISLAVA+THEBALG VT GUTHA NIM. Prsten patřil blíže neznámé Zvenislavě a v držení jej měl nejspíš někdo z rodu Hrabišiců, zakladatelů zmíněného hradu. Z aramejštiny pocházející text „thebalgutgutani“ znamená „ty můžeš přinést štěstí, štěstí pro mě“ a nositelku měl ochránit před podagrou (gutta) či jinými nemocemi. Léčebná či ochranná zaříkávadla obsahovala řadu slov, jejichž původ není vždy jednoznačný, byť jeho ukotvení v náboženské tradici je nesporné. Uživatelé k těmto formulím přistupovali jako k účinným prostředkům i za předpokladu, že jejich smyslu nerozuměli. Nejobsáhlejším léčebným talismanem českého středověku co do počtu slov byl nejspíš výčet dvaa­ sedmdesáti jmen božích. S aplikací zaříkávadel jsou spojené myšlenkové postupy odpovídající nejen náboženskému, ale také magickému myšlení. Mezi náboženstvím a magií leží hranice prostupná a nejinak tomu bylo v případě lékařství českého středověku. Nesrozumitelná slova byla považována za působící sama o sobě, byla-li vnímána jako náležitě autoritativní. Jako zdroj sakrální autority se nabízel svět náboženských rituálů, gest i tajuplných výrazů a jako přirozená cesta uchopení, přenosu i využití tohoto posvátna pak jejich imitace. České „hokuspokus“, vytvořené z konsekrační formule hoc est corpus meum, je toho příkladem.

27


Hradec Králové moderní Velký průvodce po architektuře 1895–1942

Hradec Králové, město protkané strukturou kvalitních veřejných prostranství a zelených ploch, vyniká nebývalou rozmanitostí moderní architektury. Je výsledkem jedinečných historických možností. Impulz k rozsáhlému stavebnímu rozvoji získalo město roku 1893, kdy na ně z vojenského eráru přešly rozlehlé okolní pozemky. Příležitosti využil nový starosta František Ulrich, který za podmínek nebývalé politické stability rozvinul vizi města organizovaného podle principů moderní architektury a urbanismu. Přivedl do Hradce architekty Huberta Gessnera, Františka Sandera, Jana Kotěru, Josefa Gočára nebo Jindřicha Freiwalda a vytvořil příležitosti pro místní tvůrce: Oldřicha Lisku, Václava a Jana Rejchlovi či Josefa Fňouka. Pozoruhodné artefakty těchto a mnoha dalších architektů realizované v první polovině 20. století mapuje nový svazek edice architektonických průvodců.

prosinec 2022 vychází s podporou města Hradce Králové polotuhá vazba 224 stran ISBN 978-80-7637-329-7

Ladislav Zikmund-Lender (1985) je historik umění a architektury, publikuje v tištěných i internetových médiích a je autorem a spoluautorem řady knih věnovaných architektuře a genderu a queer studies v dějinách umění. Hradci Králové věnoval mj. knihu Struktura města v zeleni (2017). Přednáší na Fakultě výtvarných umění a Fakultě architektury VUT v Brně.

Jiří Zikmund (1947) je fotograf a odborník na historickou fotografii, působil více než čtyřicet let v Muzeu východních Čech v Hradci Králové. Spoluzaložil a vedl sborník Historická fotografie. Zabývá se především architekturou. 28



Den byl pro mě krátkej Paměti hrdé Romky

Vyrůstala v centru stalinské Prahy. Jako malá rozsvěcovala na Karlově mostě plynové lampy, prala prádlo ve Vltavě, chodila s bandaskou pro mléko. Během návratů na východní Slovensko, kde se za války narodila, zažila rodovou pospolitost a nezapomenutelnou atmosféru vypravěčských a hudebních sešlostí. Osvojila si úctu k tradicím předků a neúnavně ji desítky let předávala dál. Romská ikona Olga Fečová představuje svůj život v knize, která na půdorysu individuálního osudu vypráví příběh Romů v československém prostoru. Přímočarým jazykem zachycuje zážitky se svéráznými obyvateli zmizelého světa tradičních osad, staroměstských pavlačí, nouzových kolonií v pohraničí a přitom jakoby mimochodem odhaluje své myšlenkové obzory. Postupně před námi krystalizuje portrét silné osobnosti, ženy s nezdolnou energií, jež byla díky své zásadovosti a altruismu magnetizující autoritou pro celé generace Romů. červenec 2022 vychází ve spolupráci s nakladatelství Kher měkká vazba 224 stran ISBN 978-80-7637-334-1

30

Olga Fečová (1942–2022) se narodila v romské osadě poblíž Humenného. Do Prahy se její rodina přestěhovala v roce 1947. Pracovala jako dělnice, uklízečka, pradlena, ale také jako asistentka pedagoga a manažerka rodinné kapely Romane romňija. Se svým mužem, legendárním hudebníkem Jozefem Fečem, a rodinou vedla dětský divadelně-hudební soubor Čhavorikaňi luma a snažila se motivovat děti ke vzdělání a smysluplnému trávení volného času. Věnovala se také emancipaci romských žen. Za celoživotní práci ve prospěch romské společnosti jí byla v roce 2016 udělena cena Roma Spirit. V roce 2020 byla senátem navržena na státní vyznamenání Za zásluhy.


Jak jsme se nabourali do bytu v Truhlářské Asi v sedm hodin slyšíme bouchání na dveře. Šla jsem otevřít, stáli tam policajti. Říkám jim: „Proč jste mi vylekali dítě?“ Byli mladí, jeden asi padesátiletý, vyšší šarže. Ten nábyteček, co jsme měli, vynosili na dvůr. Já byla týden před porodem, břicho jsem měla tak veliké, že to vypadalo, že budu mít minimálně trojčata. Ten starší policajt mi slušně vysvětlil, že k nim přišlo hlášení o násilném vstupu do bytu a že je to nezákonné, že bych měla být potrestaná. „Ale že jste v požehnaném stavu,“ řekl mi, „a nikdy jste nebyla trestaná, tak to smažem.“ Užuž jsme si s Fečem oddychli, když mi jeden z těch mladých policajtů začal nadávat do cigánů a že „my si všechno dovolujeme a on to tak nenechá“. A jak měl velký vztek, tak do mě surově strčil. Já jsem to nečekala a ztratila jsem rovnováhu, ale vzápětí jsem ho pořádně profackovala. Teď byl zaskočený zase on. A já mu povídám: „Seš malý pivo a vytahuješ se!“ Starší policajt neřekl ani slovo. Poznala jsem na něm, že se mu líbilo, jak jsem toho mladého propleskla. Zavelel k odchodu a zeptal se mě, jestli mi neublížil, a že kdyby mi něco bylo, ať jdu k lékaři. Ještě mě nabádal: „A podejte na něj stížnost, já vám to dosvědčím.“ Byl to pavlačový dům, lidi všechno viděli a slyšeli. Znali mě, protože jsem tam uklízela. Začali na toho mladého pokřikovat: „Fuj, co sis to dovolil, šáhnout na ženskou, a ještě k tomu v jiným stavu!“ Děda Lachmanů už byl taky nastartovaný, když ale viděl, jak se starší policajt zachoval, tak se uklidnil. Říkám mu: „Dědo, nebude vám vadit, když tu zůstaneme na dvoře bydlet?“ Oba manželé souhlasili. Tak jsme pod jejich okna přenesli naši postel a Eriččinu postýlku a mezi ně jsem natáhla kobereček a postavila na něj stůl a židle. Na dvoře bylo umyvadlo s vodou a děda nám přes okno zapojil lampičku. Byl srpen a počasí nám přálo. Večer jsme se oblékli do pyžama a spali jsme pod širým nebem.

31


Vztahy a pasti „A co bys chtěla po patnácti letech?“ „Hlavně spolu musíme pořád mluvit!“ „Proč nám ten sex už tak nefunguje?“ „Všichni jsou na sociálních sítích, tak co se rozčiluješ!“ Všichni si vytváříme představy o správném partnerství. Kde ve vztazích číhá past? Kolik vztahových pastí si vlastně nastražíme sami? A jak vypadají? Například můžeme sami sebe přesvědčit, že nuda je ve vztazích obecně nevyhnutelná. Že stejně tak musíme s tím druhým pořád komunikovat a analyzovat se. Že pořád musíme vytrubovat do světa sociálních sítí, jak se máme báječně. Občas dokážeme sami sebe lapit do pastí svých představ o tom, co je a co není správné.

říjen 2022 měkká vazba 176 stran ISBN 978-80-7637-324-2

Jestli se dají takové pasti poznat a jak nebezpečné jsou, vám ukáže nová kniha od autora bestselleru Vztahy a mýty. Odborně, ale s humorem sobě vlastním kombinuje lidský přístup a zkušenosti dlouholetého párového terapeuta.

Honza Vojtko (1975) je psychoterapeut, věnuje se převážně párové a individuální terapii. Absolvoval výcviky v kognitivně-behaviorální terapii, schéma terapii, využívá ve své praxi bodyterapii, zabývá se vzděláváním dospělých. Kromě terapie také píše knížky pro děti či články pro dospělé. Občas ho můžete slyšet v rádiu. Spolu s Ester Geislerovou vystupuje na interaktivních přednáškách v rámci projektu Terapie sdílením. V roce 2020 mu v Pasece vyšla knížka Vztahy a mýty.

32


Past šestá: sociální sítě Fenoménu roztříštěné pozornosti a tzv. zadních hořáků (back burners) jsem se dotkl už ve Vztazích a mýtech, ale protože je to akutní a téma, budeme se mu věnovat i zde. My bychom hořáky spíš připodobnili k zadním vrátkám. Označujeme tak fenomén udržování intimního či sexuálního vztahu online, za pomoci sociálních sítí. Takový vztah navazujeme, i když máme jasně definovaný, reálný offline vztah. Past číhá v tom, že tyto online pseudovztahy mohou začít naprosto banálními událostmi a činnostmi, které na sociálních sítích děláme. Tu „postnete“ fotku z dovolené nebo z večeře u přátel. Tu sdílíte oblíbenou písničku. Tu přepošlete odkaz na zajímavý článek. Nebo se veřejně rozněžníte nad videem s roztomilými koťátky. A někdo se ozve. Někdo vám odpoví. Třeba kolega z práce. Nebo bývalá spolužačka ze střední školy. Nebo úplně cizí člověk, který si vás „jen tak“ kdysi přidal a vy jste jeho žádost přijali. Napíše, že je to krásná fotka. Vy odpovíte, že děkujete, on na to, že vám to tam sluší. Vy zase zareagujete a kompliment vrátíte… … a už to jede. Tahle zadní vrátka si můžete udržovat i jako pojistku. Kdyby to náhodou s tím stávajícím vztahem nějak nevyšlo. Ne hned! Třeba za měsíc. Za rok. Za pět let. Protože tak trochu tušíme, že se to může stát. A v tom je ta past. Reálné vztahy prostě občas mívají krize. Konflikty. Lidé se v nich hádají. Ne vždycky jsou totálně šťastní. Jakmile se chytíme do pasti roztříštěné pozornosti, velmi snadno najdeme útěchu, zprvu jen v podobě zprávy na messengeru, kdy nás „zadní vrátka“ politují. Jenže velmi rychle lze vystoupit z online světa do toho offline. A nechat se utěšovat naživo.

33



Pro děti a mládež Komiks


Hilda a bílý hafík Kdo zná Hildu, ví také, co je to nemísto. Doupata a chodbičky, které se skrývají v lidských příbytcích za stěnami a nábytkem, skýtají spoustu překvapení. A tak není divu, že stačí pár chybných kroků, a modrovlasá dobrodružka zabloudí do tajemných hor, odkud není návratu. Jako by nestačilo, že tu natrefí zrovna na strašlivého trolla se dvěma hlavami – navíc se musí postarat nejen o věrného Větvíka, ale i o maminku a dovést je všechny zpátky do bezpečí jejich útulného domova. Další dechberoucí příběh z Hildiny knihovničky, který si užijí nejen ti, kdo se s neohroženou dívenkou skamarádili už před časem, ale i čtenáři a čtenářky, co se s ní vydávají na cestu poprvé.

Luke Pearson listopad 2022 z angličtiny přeložila Martina Knápková pevná vazba 180 stran ISBN 978-80-7637-322-8

(1987) modrovlasou rozumbradu vymyslel. Jeho komiksová série Hilda vychází po celém světě, přinesla mu řadu ocenění včetně Britské komiksové ceny a Ceny Maxe a Mořice a také se stala předlohou seriálu na Netflixu.

Stephen Davies (1976) píše Hildiny knižní příběhy a je obrem dětské literatury. No vážně, měří skoro dva metry. Během svého života se živil také česáním jablek, sklízením rýže nebo výukou angličtiny.

Sapo Lendário je pseudonym dvojice brazilských výtvarníků. Ani oni nejsou v Hildině světě nováčky. Ilustrovali Hildu a loď duchů (č. Paseka 2022) a spolupracovali na knize Hilda uvádí: Tvorové a netvorové (č. Paseka 2021).

36



Zen žen Jednou se tomu zasmějem

Oblíbené stripy z časopisu Respekt se vracejí ve zbrusu novém knižním výboru, který se neztratí v žádné plátěné tašce ani kabelce. Zábavná kniha o ženách a mužích, o rodičích a dětech. O našich vztazích partnerských, milostných, ale i rodičovských a přátelských. Rozchody, filozofování nad vínem, milostné trapasy, zlobivé děti, nemožní partneři, cynické matky a ještě trocha vína… Tento svazek, jenž přináší krátké příběhy z let 2017–2022, neopomíjí ani další „radosti“ naší doby, třeba domácí karanténní ponorku. Lela Geislerová a Martin Mach Ondřej se opět představují v nejlepší formě. Díky svému nadhledu, smyslu pro humor i pro psychologický detail povyšují známé situace na zábavné etudy z nekonečného seriálu mezilidských vztahů.

Lela Geislerová (1975) je ilustrátorka, komiksová autorka a kostýmní výtvarnice. Od roku 2010 pravidelně kreslí seriál stripů Zen žen do týdeníku Respekt. Ten vyšel knižně poprvé v reprezentativním výběru roku 2017 pod názvem Zen žen – Obrazový průvodce životem moderní ženy (Paseka a Labyrint). Má dvě děti – Ference a Máriu. říjen 2022 vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Labyrint pevná vazba 200 stran ISBN 978-80-7637-321-1

38

Martin Mach Ondřej (1978) se podílí na scénářích stripů Zen žen od roku 2014. Pracuje jako novinář pro Ekolist. Předtím se však vyučil truhlářem, pak se stal sociálním a kulturním ekologem. Vychovávají ho tři dcery, manželka a kočka.



Na západ severozápadní linkou

říjen 2022 vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky měkká vazba 320 stran ISBN 978-80-7637-232-0

40

Jak by to vypadalo, kdyby John Muir nebo Henry David Thoreau vytvořili o svých toulkách americkou krajinou komiks? Jak by zněl soundtrack míst, jako jsou Seattle, Salt Lake City, Portland či Vancouver? A jaké peripetie řeší na místě se slavnou cedulí ze seriálu Městečko Twin Peaks? Jeden z nejoceňovanějších ilustrátorů a kreslířů Jindřich Janíček přichází s graficky opulentním cestovatelským deníkem ze severozápadu Spojených států, kde naplno využívá svou fascinaci americkou geografií, folklorem či popkulturou. Autor se snaží uchovat v paměti zážitky, které těžko dokázal slovy popsat svým známým a přátelům, jeho vyprávění nechybí úžas a ohromení, jaké se poštěstí člověku zažívat na cestě, ani příjemně všudypřítomná sebeironie. Pozorujeme mosty, silniční uzly, zálivy, malé lokální památky nebo obyčejná sousedství, která v žádném průvodci nenajdeme. Komiksové pasáže se prolínají s ilustrovanou prózou obohacenou o encyklopedické zajímavosti, nákresy, mapky či schémata. Pohlcující zážitek dotváří Janíčkova obliba amerického písničkářství, takže kniha má svůj pomyslný hudební doprovod od Julian Baker, Talking Heads či Sun Kill Moon.

Jindřich Janíček (1990) se narodil ve Znojmě, absolvoval Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně a Ateliér ilustrace na UMPRUM. Je držitelem ceny Czech Grand Design a vyhledávaným knižním grafikem a ilustrátorem. Za komiks B jako běžec (Paseka a Take Take Take 2021) získal od české akademie komiksu cenu Muriel pro nejlepšího kreslíře.



Buď připravena Vera chce zapadnout mezi ostatní a najít kamarády, ale pro dívku z předměstí a s ruskými kořeny to není žádná legrace. Děti v jejím okolí bydlí v honosných domech a jezdí na nejlepší letní tábory, což si Veřina máma nemůže dovolit. Je tu ovšem jedno levnější řešení – skautský tábor pro všechny děti krajanů, kteří z domoviny odešli. Vera se nedobrovolně vydává vstříc dobrodružství, kde budou výzvou nejen namyšlené skautky a všudypřítomní komáři, ale taky kadibudka z nejhorších nočních můr. Její mladší bráška zvládá kolektiv mnohem líp a v chlapecké části tábora poznává například Hollywood neboli místo v lese, kam kluci chodí vykonávat potřebu, aby do kadibudky nemuseli. Tohle léto Vera zkrátka zvládne jedině s vypětím všech sil, a pokud najde skutečné přátele. Naštěstí objeví, že má velký talent pro kreslení… září 2022 z angličtiny přeložila Lenka Bukovská vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky pevná vazba 256 stran ISBN 978-80-7637-233-7

42

Až se vám bude zdát, že je v příběhu spousta zajímavých detailů, humoru a skvělých postav, je to tím, že autorka čerpá z vlastních dětských zážitků. Vera šla za svým snem a stala se z ní úspěšná kreslířka komiksů a ilustrátorka.

Vera Brosgolová (1984) se narodila v Moskvě, ale v pěti letech se s rodiči přestěhovala do Spojených států. Studovala animaci v Kanadě, deset let pracovala pro známé studio Laika a podílela se na filmech Koralína, Norman a duchové nebo Kubo a kouzelný meč. Za komiks Anin duch získala Cenu Willa Eisnera a Harveyho cenu a za Buď připravena na ni byla nominovaná. Upletla už pětadvacet svetrů.



Prašina: Křídový panáček Přes 130 let byla Prašina temným ostrovem uprostřed zářící Prahy. Nikdo netušil, proč v záhadné čtvrti nefunguje elektřina a kolik pokladů i nebezpečí se skrývá v jejích ulicích. Na Prašinu se před časem vydali Jirka a jeho kamarádka En. Společně odhalovali dávná tajemství Prašiny, osud geniálního vynálezce Hanuše Nápravníka a jeho objevů. Jejich příběh je zaznamenaný v knižní trilogii Prašina, Prašina: Černý merkurit a Prašina: Bílá komnata. Od popsaných událostí uplynuly dva roky a všechno je jinak. Tajemná Prašina se proměnila. Nad starými střechami se tyčí siluety jeřábů, kamenné domy vyklízí prostor sklu a oceli. Dávná tma nevyhnutelně prohrává svůj boj se světlem.

8. září – 4. díl 6. října – 5. díl 10. listopadu – 6. díl 8. prosince – 7. díl sešit 24 stran

Nový domov přichází na Prašinu hledat nesmělý mladík Vašek a brzy na vlastní kůži pocítí, že zdejší klid je jen zdánlivý – pod skořápkou všedního života stále dřímají stará tajemství. Na Prašině začne řádit tajemný žhář a na ohořelých stěnách se objeví podivný symbol.

Vojtěch Matocha (1989) vystudoval matematiku, dnes vyvíjí software pro mobilní telefony. Jeho debut Prašina (Paseka 2018) se těší oblibě čtenářů napříč generacemi a získal Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství a Cenu nočních spáčů Noci s Andersenem. Autorovi přinesl nominace na Magnesii Literu, Cenu Jiřího Ortena nebo Zlatou stuhu.

Karel Osoha (1991) patří k předním komiksovým autorům. Upozornil na sebe webovým komiksem Plíč, který paroduje japonské akční příběhy. Za album Češi 1948: Jak se KSČ chopila moci získal cenu Muriel pro nejlepšího kreslíře. Díky ilustracím pro knižní Prašinu a první díl trilogie Návrat Krále Šumavy byl nominován na Cenu Czech Grand Design. 44



Nakladatelství Paseka Vítkova 286/5 186 00 Praha 8


Ilustrace Jan Šrámek


paseka.cz facebook.com/knihypaseka instagram.com/knihypaseka