Sódži Šimada: Případ astrologických vražd / ukázka

SÓDŽI Š I M A DA

P Ř Í PA D ASTROLOGICKÝCH VRAŽD P Ř E L O Ž I L I A N N A A I G O R C I M OV I

Sódži Šimada

Případ astrologických vražd

paseka

Přeložili Anna a Igor Cimovi

SENSEIDŽUCU SACUDŽIN DŽIKEN Copyright © 2013 Soji Shimada. All rights reserved.

First published in Japan 1981 by Kodansha Ltd., Tokyo.

Publication rights for this Czech edition arranged through Kodansha Ltd. Translation © Anna Cima, Igor Cima, 2021 Epilogue © Anna Cima, 2021 ISBN 978-80-7637-159-0

OBSAH

Prolog 9 Azoth 11 I — Čtyřicet let pochybností 39 Bundžiróovy zápisky 137 II — Následné úvahy 173 III — Po stopách Azoth 207 První výzva 275 IV — Jarní bouřka 277 Druhá výzva 293 V — Kouzlo mlhy času 295 Hlas Azoth 341 Doslov 363 Poznámka překladatelů 373

1 „Co to má být?“ Mitarai zavřel knihu, hodil ji směrem ke mně a opět se natáhl na gauč. „Už sis to přečetl?“ zeptal jsem se. „Ano. Tu část, kde jsou zápisky Heikičiho Umezawy.“ „A co na to říkáš?“ zeptal jsem se nadšeně. Mitarai však jen tak nenaloženě utrousil: „Hm…,“ a k další odpovědi se neměl.

Po chvíli však řekl: „Mám pocit, že jsi mě donutil přečíst telefonní seznam.“ „Co říkáš na to, co Heikiči psal o západní astrologii? Měl tam hodně chyb?“ Po této otázce jakožto správný astrolog ožil. „Občas je trochu mimo,“ řekl. „Například ten tělesný aspekt určuje spíš ascendent než Slunce. Určovat to jen podle Slunce je trochu zvláštní. Ale jinak to má celkem správně. V obecných věcech se podle všeho nemýlí.“ „A co v té alchymii?“ „Tam už je to o něco horší, řekl bych. Japonci si to dřív často pletli. Například si mysleli, že baseball je americká obdoba duchovních cvičení. Asi jako kdybychom pokaždé, když někdo zkazí odpal, chtěli, aby si rozpáral břicho. Ale pořád je na tom líp než lidi, co si myslí, že alchymie je jen o přeměňování olova na zlato.“ Já, Kazumi Išioka, mám odjakživa rád záhady a tajemství. Dalo by se říct, že je to taková moje závislost. Když uběhne týden, aniž bych si přečetl aspoň jednu knihu podobného ražení, začnou se u mě projevovat skoro abstinenční příznaky. Musím se pak odpotácet do nejbližšího knihkupectví a zapátrat po knize, která má na obálce slovo „záhada“ či „tajemství“.

Tím pádem znám skoro všechny knihy o dodnes nerozřešených záhadách. Například o tom, zda existoval stát Jamatai,

41

nebo o nevyřešené loupeži tří set milionů jenů. Dalo by se říct, že záhadné příběhy jsou takový můj intelektuální koníček.

Ovšem nejtajemnější z těch mnoha nedořešených záhad v Japonsku je případ známý jako „Astrologické vraždy“, který se odehrál před válkou v jedenáctém roce éry Šówa, tedy v roce 1936. Jinými slovy ve stejný rok jako neúspěšný vojenský puč iniciovaný mladými důstojníky, známý jako Incident dvacátého šestého února.

Mezi případy, se kterými jsme já nebo Mitarai měli co do činění, byl tento bezesporu ten nejzajímavější a nejpodivnější.

Především proto, že byl značně bizarní a zdánlivě nerozluštitelný.

Kolem tohoto případu se v Japonsku strhla bez přehánění doslova mánie. Zajímali se o něj ti nejchytřejší lidé a lámali si nad ním hlavu přes čtyřicet let. Ovšem i dnes, v roce 1979, zůstává nevyřešený a odolává všem pokusům o rozluštění.

Já sám nemám zrovna nízké IQ, takže jsem výzvě neodolal.

Ovšem ukousl jsem si příliš velké sousto a vylámal si na něm zuby.

V době kolem mého narození vyšla o tomto případu publikace s názvem Rod Umezawových – případ astrologických vražd, která obsahuje výše uvedenou zpověď zavražděného Heikičiho Umezawy a zároveň popis jednotlivých okolností celého případu. Po vydání se z knihy okamžitě stal bestseller a po celém Japonsku se vyrojily stovky Sherlocků, kteří se předháněli, kdo přijde s lepší dedukcí a řešením.

Pachatel nakonec nikdy nebyl dopaden. Případ přitáhl pozornost celého Japonska bezesporu právě i proto, že byl jako bludiště bez únikové cesty. Zároveň však i proto, že celé toto bezprecedentní tajemství symbolizovalo temné časy předcházející válce v Pacifiku.

K jednotlivým detailům případu se ještě vrátím, ovšem jeho nejděsivější a nejméně pochopitelná část se týká šesti dcer Heikičiho Umezawy, které byly, jak stojí v jeho zápiscích,

42

zavražděny a postupně nalezeny v různých koutech Japonska.

Navíc byly rozřezány přesně tak, jak uváděly Heikičiho zápisky, a jednotlivým částem jejich těl byly rovněž přiřazeny kovy podle astrologických znamení.

Aby toho nebylo málo, v předpokládané době vražd byl Heikiči Umezawa sám již zavražděný a všichni podezřelí měli alibi.

Jednotlivá alibi, prověřená ze všech možných úhlů, podle všeho nebyla vykonstruovaná a dospělo se k závěru, že žádný z aktérů zmíněných v zápiscích (mimo zavražděných dcer) se na celém tom šílenství osobně podílet nemohl. Jinými slovy, kromě samotného mrtvého Heikičiho neexistoval nikdo, kdo by měl motiv nebo mohl skutek fyzicky vykonat.

Z toho důvodu se dohady čím dál více klonily k tomu, že šlo o dílo někoho zvenčí. Vyrojila se spousta různých teorií a v jeden moment všichni vyváděli, jako by měl přijít konec světa.

Objevily se všechny možné a myslitelné dedukce a já je opravdu nedokázal překonat, anebo přijít s něčím novým.

Popravdě řečeno, ten případ se seriózně řešil asi do padesátých let, ale poslední dobou už jen jeden fantasmagorický výmysl střídal další. V současnosti se totiž jako na běžícím pásu objevují knihy, nad kterými člověk jen vážně kroutí hlavou, jestli to autor myslí vážně, ovšem prodejnost mají slušnou, a tak vycházejí. Docela to připomíná americkou zlatou horečku, kdy se všichni přivalili na západ jako lavina, jen co se někdo zmínil, že se tam našlo zlato.

Z těch nejbombastičtějších teorií bychom mohli zmínit tu, že vrahem byl ředitel Metropolitní policie, nebo dokonce tu, že pachatelem byl přímo předseda vlády. Tyto teorie však stále ještě patří k těm, které se drží při zemi. Ještě absurdnější jsou ty o nacistických experimentech s živými tvory nebo spekulace, že se v té době v Japonsku nacházely kmeny novoguinejských kanibalů.

Společnost je rozmanitá a plná různých osobností, a tak se hned ze všech koutů Japonska vynořili lidé, kteří tvrdili, že je

43

viděli onehdy tančit na Asakuse, nebo že i je kanibalové málem snědli, což nakonec vedlo k tomu, že redakce jistého časopisu začala plánovat debatu mezi zmíněnými kanibaly a odborníky na jídlo, kteří spolu měli rozprávět o správných způsobech požívání lidského masa.

Tohle jsou svým způsobem stále ještě sofistikované úvahy, ale v poslední době se mezi populární vysvětlení řadí zásah mimozemšťanů. To souvisí s nebývalým boomem sci-fi žánru kolem roku 1979. Ten se samozřejmě svezl na vlně boomu holly­ woodského. Když se nad tím zamyslím, tak obnovený zájem o tento případ v poslední době také koresponduje s vlnou holly­ woodských filmů s okultní tematikou.

Všechny verze, které počítají s působením nějaké vnější síly, však mají jednu výraznou vadu. Jakým způsobem by se někdo zvenčí dostal k zápiskům Heikičiho Umezawy, a ještě považoval za nutné podle nich páchat zločiny?

Můj osobní názor je, že někdo zápisky Heikičiho Umezawy využil pro své vlastní potřeby. Jinými slovy, do některé z dcer se zamiloval nějaký muž, z nešťastné lásky ji zabil a ty ostatní zavraždil proto, aby zmátl vyšetřování.

I v takové verzi se však objeví trhliny, ať se na ni podíváme z jakéhokoliv úhlu. Za prvé, všech šest dcer bylo pod přísným dohledem matky Masako (v zápiscích Heikičiho je její jméno psáno jinými znaky), a proto policie došla k názoru, že nějaké pletichy s muži jsou naprosto vyloučeny. Dnes to může působit přehnaně, ale v jedenáctém roce éry Šówa (1936) byly takové věci normální.

I kdybychom však na tuto variantu přistoupili, který chlap by po té první naráz zabil pět žen a pak si ještě dal tu práci, že by je rozvážel a schovával po celém Japonsku? Je přece nasnadě, že by zvolil nějakou rychlejší variantu.

A navíc, jak by takový chlap získal přístup k Heikičiho zápiskům? Kvůli těmto pochybnostem jsem musel svoji verzi nakonec opustit.

44

Teorie, která se nejvíce blížila řešení celé záhady, se objevila těsně po válce. Podle ní šlo o čin nějaké tajné služby napojené na armádu. Před válkou se totiž dělo mnoho konspirací, o kterých veřejnost neměla ani ponětí, i když žádná z nich nebyla tak extravagantní.

Důvodem, proč měla dívky popravit armáda, bylo, že se nejstarší dcera Heikičiho manželky Masako, Kazue (v zápiscích se píše jinými znaky), provdala za Číňana, a existovalo podezření, že se namočila do špionáže. Jelikož rok nato vypukl ozbrojený konflikt mezi Čínou a Japonskem, je i tato verze velmi uvěřitelná.

Podařilo-li by se tuto teorii potvrdit a tento dosud nevyřešený případ rozlousknout, bylo by to jako zdolat vysokánskou zeď.

Ovšem i kdybychom tu pomyslnou zeď nakonec nepřekonali, mohlo by se nám podařit ji alespoň nějak nabourat. Jenomže poslední ze zmíněných verzí trpí podobnými neduhy jako všechny ostatní, které předpokládají zásah zvenčí. Byla-li skutečně pachatelem vojenská tajná organizace (jejíž možnosti se běžným pachatelům vymykají), pořád zůstává otázka, jak se armáda dostala k Heikičiho zápiskům a proč považovala za nutné se jimi řídit? A tak se tato záhada nadále schovává v pevnosti nerozluštitelnosti.

Na jaře roku 1979 Mitarai, který je jinak veselý, až to bolí, z nějakého důvodu upadl do značných depresí. Nebyl tudíž v nejlepší kondici na to, aby se potýkal s tak složitou výzvou. To zde zmiňuji jenom kvůli němu.

Podobně jako všechny umělecké povahy je i Mitarai podivín.

Například se někdy může zbláznit radostí, když mu nečekaně zachutná pasta na zuby. Na druhou stranu, když třeba sezná, že stůl v restauraci, který se mu zamlouval, ve skutečnosti nestojí za nic, je schopen z toho mít tři dny mizernou náladu a celou dobu významně vzdychat. V žádném případě se nedá říci, že by s ním bylo jednoduché pořízení, neboť podobné nálady u něj nejsou ničím neobvyklým. Ovšem v takovém stavu,

45

jako byl na jaře 1979, jsem ho za celou tu dlouhou dobu, co se známe, ještě neviděl.

Na záchod nebo pro vodu se ploužil jako smrtka a zákazníky, kteří k němu občas chodili kvůli astrologickým výkladům, přijímal jen s největším sebezapřením. Jediný, komu ten pohled skýtal nějaké uklidnění, jsem byl já, neboť jindy se ke mně Mitarai choval vždy přezíravě.

S Mitaraiem jsem se seznámil díky jedné události, která se stala asi rok předtím, načež jsem se stal častým návštěvníkem jeho kurzů astrologie. Když do jeho kanceláře přišli studenti či klienti, zastával jsem roli jakéhosi neplaceného asistenta.

Jednoho dne za námi přišla paní jménem Iidová. Tvrdila, že je dcerou člověka přímo spjatého se slavným případem astrologických vražd, vytáhla na nás nějaký dokument, který ještě nikdy nespatřil světlo světa, a chtěla, abychom se na něj podívali.

Málem se mi zastavilo srdce. Výjimečně jsem děkoval nebesům, že se s tím bláznem znám. Podle všeho byl tento bezejmenný mladý astrolog v jistých kruzích docela známá osoba.

Tenkrát mi ten nezapomenutelný případ v paměti už trochu vybledl, avšak nedalo mi velkou práci si jej připomenout. Představa, že bych se mohl podílet na jeho rozluštění, mi skýtala neskutečnou radost. Na druhou stranu ten, koho se to opravdu týkalo, tedy astrolog Mitarai, o těch vraždách slyšel poprvé v životě. A tak jsem oprášil knihu Rod Umezawových – případ astrologických vražd ze svojí knihovny, přinesl mu ji a podal jsem mu zevrubný výklad celého případu. „Takže potom, co dopsal tady ten traktát, Heikičiho Umezawu zabili?“ zeptal se Mitarai útrpně. „Jo. Kdyby sis přečetl zbytek té knihy, dozvěděl by ses více podrobností,“ odpověděl jsem. „Mně se to číst nechce. A navíc to má hrozně malá písmenka.“ „Obrázková knížka pro děti to vskutku není,“ opáčil jsem. „Ty o tom víš první poslední, ne? Můžeš mi to tedy nějak vlastními slovy shrnout?“

46

„To sice můžu, ale nevím, jestli to zvládnu dobře vysvětlit.

Nemám takový vypravěčský dar jako ty.“ „Já…,“ začal Mitarai, ale neměl náladu větu dokončit, tak se odmlčel. Kdyby byl pokaždé takhle krotký, byl by můj život o dost jednodušší. „Tak, milý Mitaraii, nejdříve se na ten případ podíváme jako na celek, co říkáš?“ „Hm.“ „Co říkáš?“ „Budiž, budiž.“ „Případ astrologických vražd se skládá ze tří hlavních částí. První je vražda Heikičiho, potom vražda Kazue a nakonec vraždy pojící se k Azoth.

Autor těchto zápisků, Heikiči Umezawa, byl nalezen mrtvý pět dní po datu uvedeném v textu, tedy dvacátého šestého února jedenáctého roku éry Šówa (1936). Jeho tělo bylo objeveno někdy po desáté ráno ve starém skladu, který mu sloužil jako ateliér. No a ve stejném ateliéru v zásuvce stolu našli i ten podivný text, který jsi právě četl.

Krátce nato byla v městské části Setagaja ve čtvrti Kaminoge – poměrně vzdálené od čtvrti Óharamači v městské části Meguro, kde byl zabit Heikiči – zavražděna nejstarší dcera Kazue, která žila sama. Pachatel byl nepochybně muž, protože šlo o loupežnou vraždu a na místě byly patrné stopy násilí.

Pouze v Kazuině případě šlo možná o naprosto nesouvisející loupežnou vraždu, která se náhodou odehrála ve stejnou dobu a spáchal ji někdo úplně jiný. Z objektivního hlediska to asi bude nejpravděpodobnější. Prostě k tomu jen došlo mezi vraždou Heikičiho a vraždami souvisejícími s Azoth a je to jen třešnička na dortu rodinné tragédie Umezawových.

Jestli si ale myslíš, že tím to končí, tak se pleteš, protože hlavní kolo máme ještě před sebou. A to proto, že série vražd, které Heikiči popisuje ve svých zápiscích, se pak skutečně stala. Pravděpodobně to nebyla série vražd, ale odehrály

47

se všechny najednou. Těm budeme říkat vraždy související s Azoth.

Rodina Umezawových byla prostě jako prokletá. Mimochodem, Mitaraii, víš, co ještě se stalo dvacátého šestého února jedenáctého roku éry Šówa (1936), kdy našli Heikičiho tělo?“ Mitarai krátce a otráveně odpověděl. „Ano, správně, je to den Incidentu dvacátého šestého února.

Ty vážně víš všechno, hm? Nebo to tam bylo napsáno?

Tak odkud bychom měli začít. Nejdřív si asi představme všechny postavy z Heikičiho zápisků pod jejich pravými jmény.

Tady v knize je to uspořádané do grafu.

Podívej se prosím sem, Mitaraii.

JASUE TOMITOVÁ (JASUE TOMIGUČIOVÁ) MAJITELKA MEDICISU 49 LET 27. 11. 1886 SKUPINA 0

UMEZAWA JOŠIO

HEIKIČI UMEZAWA

MLADŠÍ BRATR HEIKIČIHO

50 LET

49 LET

26. 1. 1886 SKUPINA A

8. 2. 1887 SKUPINA A TAE PRVNÍ ŽENA AJAKO ŽENA

48 LET 25. 2. 1888 SKUPINA A

MASAKO

46 LET

DRUHÁ ŽENA

6. 6. 1889 SKUPINA A

51 LET 26. 7. 1884 SKUPINA A

HEITARÓ SYN 26 LET 4. 5. 1909 SKUPINA 0

NOBUJO (NOBUKO)

REIKO

MLADŠÍ DCERA

STARŠÍ DCERA

20 LET

22 LET

29. 11. 1915

5. 9. 1913

TOKIKO DCERA 22 LET 21. 3. 1913

SATOŠI MURAKAMI BÝVALÝ MUŽ 53 LET 1. 7. 1882 SKUPNA A

JUKIKO

AKIKO

TOMOKO

KAZUE

ČTVRTÁ DCERA

TŘETÍ DCERA

DRUHÁ DCERA

PRVNÍ DCERA

22 LET

24 LET

9. 7. 1913 25. 10. 1911

26 LET

31 LET

20. 1. 1910

28. 12. 1904

Jména se od Heikičiho textu odlišují. Více než v polovině případů použil pro zápis jmen svých blízkých jiné znaky, ovšem se

48

stejným čtením. I bez změněných znaků ve jménech je to dost složitá rodinná situace, nemyslíš?

Občas se liší i výslovnost. Například Nobuko tu není uvedena jako Nobuko, ale Nobujo. Jasue Tomitová z Medicisu zase má v zápiscích příjmení Tomigučiová. Asi ho nenapadly žádné znaky, které by se četly stejně. Její syn je uveden beze změny jako Heitaró. Ten znak „hei“ v jeho jméně má důležitou funkci a Taró se jinak moc napsat nedá. Proto jej asi nezměnil.

U každého z nich je zmíněný i věk. Ten je aktuální k datu, kdy se případ udál, tedy dvacátého šestého února jedenáctého roku éry Šówa, tedy roku 1936.“ „Taky tam mají napsanou krevní skupinu, že?“ „Ano. K tomu se ještě dostaneme později. Jejich krevní skupina hraje velmi důležitou roli.

Nicméně v zápiscích jsou popsané jejich jednotlivé dispozice a charaktery a také nějaké příhody, nejspíš věrné skutečnosti.

Takže je můžeme brát jako fakt.

Nějaké informace bychom si ale měli doplnit o Jošiovi, mladším bratrovi Heikičiho. Živil se psaním, hlavně článků do cestovatelských časopisů, dokonce mu v novinách vycházel román na pokračování. Prostě bratři umělci. V době, kdy Heikičiho zavraždili, zrovna cestoval někde po Tóhoku, podle všeho kvůli rešerším, takže je těžké zjistit, kde přesně se pohyboval. Jisté alibi ovšem má. O tom si řekneme později. Pojďme si nejdříve postupně rozebrat, jaká je u jednotlivých aktérů pravděpodobnost, že se na zločinech podíleli.

Ještě k Masako je potřeba doplnit jednu informaci. Její původní příjmení je Hiratová a podle všeho pochází z docela starého rodu z města Aizu Wakamacu. Provdali ji za jistého Satošiho Murakamiho, hlavouna jedné obchodní firmy. Kazue, Tomoko a Akiko se narodily právě ze svazku s tímhle Satošim Murakamim.“ „A co Heitaró Tomita?“ „Ach ano, Heitaróovi bylo v době vraždy dvacet šest let, byl svobodný a pomáhal matce v kavárně Medicis. Respektive tam

49

dělal provozního. Pokud je ve skutečnosti synem Heikičiho, musel ho mít ve třiadvaceti letech.“ „A co ty krevní skupiny?“ „Těžko říct. Jasue Tomitová a její syn Heitaró mají skupinu 0.

Heikiči má skupinu A.“ „Jasue Tomitová se ale objevuje jenom v těch pasážích z Paříže, takže jak víme, zda si v jedenáctém roce éry Šówa (1936) vůbec byli s Heikičim blízcí?“ „Vypadá to, že ano. Jestli se Heikiči vůbec s někým mimo domácnost scházel, tak to byla akorát ona, neboť jí zjevně velmi důvěřoval. Asi proto, že rozuměla malířství. Svojí manželce Masako ani svým pokrevním dcerám asi dvakrát nevěřil.“ „A proč si ji tedy bral? Jak spolu Masako a Jasue vycházely?“ „Podle všeho špatně. Nanejvýš se pozdravily, když už na sebe někde narazily. Vypadá to, že Jasue se občas objevovala v Heikičiho ateliéru, ale v hlavním domě se ani neukázala a vždycky se zase vrátila, aniž by se tam stavila.

Ten ateliér se mu zalíbil asi i proto, že chtěl až do konce žít nějakým způsobem nezávislý život. Ateliér byl hned za dřevěnou brankou vzadu. Jasue mohla Heikičiho navštěvovat, aniž by se setkala s kýmkoliv z domu. Jinými slovy, Heikiči měl Jasue Tomitovou rád a je možné, že k ní stále choval hlubší city. Rozhodně to nebylo tak, že by ji začal nenávidět a chtěl se jí zbavit.

S Tae se nejspíš dal tak rychle dohromady důsledkem té jejich nešťastné lásky. Proto měl také milostné pletky s Masako. To je takový zastaralý výraz, že, milostné pletky. Jeho nestálá povaha možná vyplývala i z toho, jak jím Jasue vláčela v Paříži.“ „Hm, takže je možné, že by se tyhle dvě spojily…“ „To je naprosto vyloučeno.“ „Heikiči se s bývalou ženou Tae vůbec nestýkal?“ „Podle všeho vůbec. Za matkou do Hóji jezdila občas jenom dcera Tokiko. Její matka žila sama, provozovala trafiku, která se sotva držela nad vodou, takže měla důvod se o ni bát.“ „To od něj bylo dost bezcitné.“

50

„To ano. Heikiči s Tokiko za Tae nikdy nejezdil a Tae nikdy nebyla v Heikičiho ateliéru.“ „Tae a Masako asi přirozeně neměly moc dobrý vztah.“ „Samozřejmě. Pro Tae byla Masako tou nenáviděnou ženou, co jí ukradla muže. Tak to holt mezi ženami chodí.“ „A heleme se, ty jsi odborník na ženskou psychiku!“ „Hm.“ „Pokud se Tokiko tolik strachovala o matku, tak proč nežily spolu?“ „To nevím. Já se totiž v ženské psychice nevyznám.“ „Co se týče Heikičiho bratra Jošia, jeho žena Ajako si byla s Masako blízká?“ „Podle všeho ano.“ „Ale žít se všemi pod jednou střechou se jí nezamlouvalo. Na druhou stranu nechala svoje dvě dcery u Umezawových pře­ spávat, jako kdyby na to měly od narození právo.“ „Možná spolu přece jen tak dobře nevycházely.“ „A Heitaró, syn Jasue, to měl s Heikičim jak? Vycházeli spolu?“ „To nevím, o tom už se v knize nepíše. Heikiči a Jasue byli přátelé a on často chodil do jejího podniku Medicis na Ginze.

Tam asi měli dost příležitostí spolu mluvit. Takže si blízcí byli.“ „Hm, tak to by asi na úvod stačilo. Jednoduše řečeno, Heikiči Umezawa byl prostě člověk, který, jak to tenkrát umělci často dělali, napáchal spoustu věcí, ze kterých pak vzešly komplikované mezilidské vztahy.“ „Přesně tak. Ty by sis měl taky dávat pozor.“ Mitarai se zatvářil nechápavě. „Na co? Já jsem příliš morální člověk na to, abych pochopil, co se takovým lidem honí hlavou.“ Lidé občas sami nechápou, co jsou vlastně zač. „Úvod máme za sebou, milý Išioko. Tak mi dopodrobna pověz o té Heikičiho vraždě.“ „Spolehni se, na to jsem já expert.“ „Nepovídej,“ Mitarai se usmál, jako kdyby si ze mě střílel.

51

„Znám to zpaměti. Tu knihu si klidně můžeš nechat. Jenom chvíli zůstaň na té stránce, kde je ten obrázek.“ „A nemáš v tom případu nakonec prsty ty sám?“ „Prosím?“ „No bylo by jednodušší, kdybys byl vrahem ty. Aspoň by se to vyřešilo a já bych nemusel vstávat z gauče. Jen bych takhle natáhl ruku a zavolal policii. Nebo bych poprosil tebe.“ „Co to plácáš? Nezapomeň, že se to stalo před čtyřiceti lety.

Vypadám snad, že je mi přes čtyřicet? A navíc, co jsi to teď říkal? Že se to vyřeší? Aspoň tak mi to znělo.“ „Jestli to tak znělo, tak jsem to asi řekl. Proto tady taky poslouchám tvoje nudné přednášky.“ „Ha ha ha ha,“ nedokázal jsem potlačit smích. „Tohle se ale od normálních případů trochu liší, víš. Nemůžu si pomoct, ale myslím, že jsi trochu naivní. I kdyby tady byl detektiv, co se vyrovná Sherlocku Holmesovi…“ Mitarai bezostyšně zazíval. A vyzval mě, ať už konečně začnu. „Jedna z dcer, Tokiko, vyrazila dvacátého pátého února v poledne z domu Umezawových do Hóji, kde bydlela její vlastní matka Tae. Druhý den, tedy dvacátého šestého, se vrátila zpátky domů na Meguro.

Mezi dvacátým pátým a dvacátým šestým se odehrál Incident dvacátého šestého února, a Tokio navíc po dlouhé době za­padlo sněhem. To je důležité. Tak si to prosím natluč do té své pyšné hlavy.

Když se Tokiko od matky vrátila do domu Umezawových, začala Heikičimu připravovat snídani. Jelikož byla jeho vlastní dcerou, věřil jí a jídlo od ní přijímal.

Do ateliéru mu jídlo odnesla chvíli před desátou, slyšíš, chvíli před desátou. Když zaklepala, nikdo se neozval. Tak se podívala skrze boční okno dovnitř. Uviděla Heikičiho, jak leží na zemi v kaluži krve.

V naprostém šoku zavolala ostatní ženy z domu a společně vyrazily dveře. Když se k Heikičimu přiblížily, zjistily, že byl zabit

52

ranou do zátylku způsobenou něčím plochým, třeba pánví. Měl poraněný mozek a rozbitou lebku, z nosu a úst mu tekla krev.

V zásuvkách stolu byly peníze a pár cenností, ale nic z toho nebylo ukradeno. No a našly se tam i ty jeho prapodivné zápisky.

O severní zeď byly opřené obrazy, které podle Heikičiho měly být jeho životním dílem, a nebylo na nich žádné viditelné poškození. Dvanáctý a poslední z obrazů se stále ještě nacházel na stojanu. Byl teprve ve fázi hrubého náčrtu, nebyl ani vybarvený, to už víme.

Když se dcery nahrnuly dovnitř, v kamínkách na uhlí ještě pořád trochu hořelo. Ne že by z kamen zrovna šlehaly plameny, ale každopádně oheň ještě úplně nevyhasnul.

V té době dost letěly detektivní romány, a proto všechny věděly, že si mají dát pozor na stopy pod oknem a na nic v ateliéru nesahat, takže když nakonec dorazila policie, našla místo činu v ideálním stavu. Jak už jsem říkal, tu noc zasáhla Tokio první pořádná vánice po třiceti letech, takže od branky k ateliéru vedly naprosto zřetelné stopy.

Podívej se na tohle. Vidíš ty stopy?

KAMENNÁ ZEĎ

KAMENNÝ SCHŮDEK, NA KTERÝ NENASNĚŽILO

MALÍŘSKÝ STOJAN PARAVÁN

CHODNÍK

STUPÍNEK PRO MODELKU

POSTEL

KYBLÍK NA UHLÍ KAMNA

STŮL

DŘEZ

53

STOPY NÁLEZCE BOTNÍK

V tom je zakopán pes. V Tokiu moc často nesněží, takže se tady objevil nečekaný klíč. Jsou to stopy pánských i dámských bot. Ale nedá se říct, že by šly společně. A to především proto, že nejdou vedle sebe, nýbrž se překrývají.

Kdyby ti dva kráčeli společně, ale za sebou, stopy by se rovněž překryly. Jenže ani tak to nejspíš nebylo. Ty pánské boty totiž opustily ateliér, pak chvíli přešlapovaly pod okny a teprve pak se vzdálily od domu. Stopy dámských bot se oproti tomu nikde nezastavují. Vedou nejkratší cestou přímo k brance. Pokud tedy ti dva vyšli z ateliéru ve stejnou dobu, tak se musely stopy pánských bot za těmi dámskými opozdit. A navíc pánské stopy překrývají ty dámské. Takže ty pánské šly docela určitě až potom.

Za brankou je dlážděný chodník, takže v deset hodin, kdy se našlo tělo, už bylo všechno pošlapané a rozježděné, a proto se nedá zjistit, kudy se stopy od branky ubíraly dál.“ „Hm.“ „Doba, po kterou padal sníh, je také důležitá, takže si to ujasněme. V městské části Meguro začalo sněžit pětadvacátého někdy po druhé odpoledne. Do té doby nic moc nenasvědčovalo tomu, že by mělo sněžit. A jsme v Tokiu, takže asi ani nikoho nenapadlo, že napadnou závěje. Navíc předpověď počasí nebyla tak přesná jako dnes.

Nečekaný sníh padal až do půl dvanácté v noci. Sněžilo od dvou odpoledne do půl dvanácté v noci, takže devět a půl hodiny.

Za takovou dobu toho nasněží víc než dost.

Druhý den, šestadvacátého ráno v půl deváté, přišla tak patnáctiminutová sněhová přeháňka. Takže celkově to se sněhem bylo takhle. Rozumíš? Sněžilo dvakrát.

Z pohledu na stopy je zřejmé, že se k ateliéru dostaly aspoň půl hodiny předtím, než v půl dvanácté přestalo sněžit, protože jinak by je sníh zakryl. Dá se vyčíst, že mezi půl dvanáctou a půl devátou ranní druhého dne se vracejí nejdříve dámské a pak pánské stopy. Jak víme, že se objevily aspoň půl hodiny předtím, než přestalo sněžit? Protože chybí stopy vedoucí od branky do ateliéru.

54

Z toho všeho můžeme usuzovat, že v jednu chvíli byli v ate­ liéru všichni tři najednou, čili jak majitelé pánských bot a dámských bot, tak Heikiči.

To sedí, nemyslíš? Z těch stop je naprosto zřejmé, že není možné, aby do ateliéru napřed dorazila osoba v dámských bo­tách, pobyla tam, zase odešla, a teprve pak přišla osoba v pán­ských botách a Heikičiho zabila. Právě proto je ten případ tak za­jímavý.

Jinými slovy, pokud by stopy pánských bot patřily pachateli, pak by ho ten, kdo zanechal dámské stopy, jistě zahlédl.

Anebo obráceně, pokud by dámské stopy patřily pachateli, tak by je viděl ten, kdo zanechal stopy pánských bot. Jenže to nejde. Stopy pánských bot se totiž vracejí později. Jejich majitel by musel bez hnutí pozorovat celou scénu, a teprve poté, co by pachatelka opustila místo činu, by tam musel zůstat, jít k oknu a pak odpochodovat, jako kdyby trénoval na přehlídku, a to je prostě až moc divné a nepravděpodobné.

Doteď jsem to vyprávěl, jako kdyby to byl čin jedné osoby, ale co když majitelé dámských a pánských stop spolupracovali? To je samozřejmě jedna z možných variant. Zde ale narazíme na opravdu tvrdý oříšek. A sice, že zabitý Heikiči byl pod vlivem prášků na spaní.

Během pitvy v jeho žaludku objevili prášky na spaní. Samozřejmě se ani zdaleka nejednalo o množství, které by přivodilo smrt. Ty léky si skutečně vzal kvůli nespavosti. Navíc si je celkem jistě vzal sám. A zřejmě byl zabit krátce poté, co je pozřel.

Pokud tedy majitelé pánských i dámských stop spolupracovali, tak museli oba být u Heikičiho, když si ty prášky na spaní bral.

No? To je přece zvláštní, ne? Ještě by se to dalo pochopit, kdyby tam byl jenom jeden návštěvník, ovšem musel by to být někdo opravdu blízký. Ale vzít si prášek před dvěma lidmi? To mu byli tolik blízcí oba? Navíc, když si vezmeš prášek během návštěvy, riskuješ, že jim usneš před očima, což není zrovna zdvořilé. Měl vůbec Heikiči, který to s lidmi vůbec neuměl, ve svém okolí někoho takhle blízkého?

55

Když se nad tím zamyslíme, tak je pravděpodobnější, že pachatel je jeden. V tom případě se to mohlo odehrát takto. Když v půl dvanácté přestalo sněžit, ten, komu patřily dámské boty, opustil ateliér. Heikiči pak zůstal sám s majitelem pánských bot. Potom si před ním vzal prášek.

Ale ani tak to nedává smysl. Před samotnou ženou by si možná ten prášek vzal. Za prvé, ženu by nejspíš v případě potřeby přepral, a za druhé, je pravděpodobnější, že měl takto blízkou osobu spíše mezi ženami. Mezi muži takto důvěrného známého člověka rozhodně neměl.

Ty prášky na spaní případ dost zamotávají. Já jsem ti teď sice hezky všechno vyložil, ale všichni o tom vedou spory už čtyřicet let. Já sám jsem to doposud nerozluštil.

Divné na tom je hlavně to, že když se nad tím vším zamyslíš z hlediska těch stop, tak víc už toho ani vymyslet nejde. Ten, kdo po sobě zanechal stopy pánských bot, je jediný pachatel a ten, kdo po sobě zanechal stopy dámských bot, viděl jeho tvář.

Komu myslíš, že ty dámské boty patřily?“ „Asi nějaké ženské, co mu seděla modelem, ne?“ „Ano! Dalo by se uvažovat nad tím, že to byla modelka. Modelka, která na vlastní oči viděla pachatele. Policie ji tenkrát opakovaně vyzývala, ať se přihlásí, že její jméno nezveřejní.

Ale nikdo se neobjevil. Od té doby uplynulo čtyřicet let, a pořád ještě nevíme, kdo ta žena byla. Záhadná modelka. Ale o tom později.

A ještě jedna věc je dost zvláštní. Jaká modelka by pózovala ještě v půl dvanácté večer? Musela to být žena Heikičimu velmi blízká. A těžko by to byla vdaná žena nebo dívka na vdávání.

Také je možné, že neměla deštník, a tak v ateliéru čekala, až přestane sněžit. V ateliéru žádné deštníky nebyly. Ale stejně.

Heikiči mohl zaskočit domů a nějaký deštník jí půjčit.

Proto se ozvaly hlasy, že ve skutečnosti žádná modelka neexistovala. Je každopádně divné, že se doteď nenašla. Ještě se k tomu vrátíme, ale policie vážně obrátila každý kámen. Proto

56

je možné, že opravdu žádná modelka neexistuje. A že celá ta záležitost se stopami je jenom nějaký trik.

O tom, že by ty stopy ve sněhu byly jenom trik, se už taky vedlo tolik debat, až je to únavné. Všechny možnosti byly zjevně vyčerpány. Shrneme-li všechno, co dnes víme, je jasné jen to, že oboje stopy zcela určitě vedou vpřed, což je jasné ze síly nášlapů.

Jinými slovy, oboje stopy vznikly na jeden pokus, takže není možné, že by ženské stopy někdo překryl těmi mužskými, aby to vypadalo, že tudy šel jenom majitel mužských stop. Z důkladného pozorování by totiž vyšlo najevo, že se ty stopy někde překrývají. O tom není pochyb. Osobně se ale domnívám, že ta drobná sněhová přeháňka z půl deváté ráno mohla tyto detaily zakrýt.

No a samozřejmě je tady možnost, že někdo šel po čtyřech.

Zní to sice hloupě, ale dělal se pokus, kdy prošli tu cestu s dámskými botami na rukou a pánskými na nohou, a ten prokázal, že takhle ty stopy vzniknout nemohly. Mimo jiné by ty pánské kroky byly výrazně rozkročenější než dámské.

Tolik ke stopám ve sněhu. Stopy ovšem na celém případu Heikičiho vraždy nejsou tím nejzajímavějším. Jak se píše v jeho zápiscích, ateliér měl na všech oknech včetně těch střešních železné mříže. Heikiči si dal vzhledem ke své povaze záležet, aby to byly pořádně pevné mříže. Nenesly žádné známky, že by se je někdo pokoušel vysadit. Především byly vyrobeny tak, že zvenčí ani vysadit nešly. Vždyť kdyby to šlo, nemělo by vůbec cenu tam ty mříže dávat. Člověk tedy nemohl vstoupit dovnitř jinak než dveřmi. A to platí i pro našeho pachatele.

Samotné vstupní dveře však byly trochu zvláštní. Byly to dveře západního typu otevírající se směrem ven, a zároveň vybavené petlicí. Když Heikiči cestoval po Evropě, tak většina dveří, obzvlášť na francouzském venkově, takové zamykání měla a jemu se to asi zalíbilo. Proto si nechal instalovat stejné.

Dveře se zavřou zevnitř a petlice připevněná k nim se zasune do otvoru ve stěně, čímž se dveře upevní. Na petlici je kovová klička podobná jazýčku, která se otočí dolů a zasune do žlábku

57

ve dveřích, aby to všechno pevně sedělo. Na závěr se petlice zajistí zámkem.“ Mitarai zeširoka otevřel doposud zavřené oči a pomalu se na gauči posadil. „Opravdu?“ „Ano, je to dokonalá záhada zamčeného pokoje.“

58