__MAIN_TEXT__
feature-image

Page 1


4

obsah

O

b s a h

H U D BA , D O N ÍŽ L Z E V S TO U PI T – Ú V O D   6

H L E DÁ N Í S TO P   18 „Bože / Tvá práva jsou písní mou v mém domě!“ – Heinrich Schütz ve Weiβenfelsu  20 Po stopách Evropana – Georg Friedrich Händel v Halle a Londýně  24

V Í D EŇ, M Ě S TO H U D BY   30 Sám sobě pomníkem – Joseph Haydn  32 „Krásný byt se vší k domu příslušející výzdobou“ – Wolfgang Amadeus Mozart  38 „Bydlí tady Beethoven?“ – Ludwig van Beethoven  44 „Dům a pokoje pocítily moc času“ – Franz Schubert  52 „Na krásném modrém Dunaji“ – Johann Strauss mladší  56

H U D E B N Í L I P SKO   62 Titán – Johann Sebastian Bach  64 „Půvabná nenáročnost“ – Felix Mendelssohn Bartholdy  70 „A vůbec se mi líbí v mé Ostrovní ulici“ – Clara Wiecková a Robert Schumann  76 „Já teď tak úžasně toužím po světě, po umění“ – Edvard Grieg v sídle hudebního vydavatelství C. F. Peters  82

SK L A DAT E LO VA J IZ BA , V I L A A SA LO N   86 V „čarokrásné říši romantična“ – E. T. A. Hoffmann v Bamberku  88 „Koncert jsem já!“ – Ferenc Liszt ve Výmaru  94 „Na mračných výšinách bohové sídlí“ – Richard Wagner v Bayreuthu  100 „Finlandia“ – Jean Sibelius v Järvenpää  108


5

N A L E T N Í M BY T Ě   114 „Žiji na venkově v nádherné přírodě“ – Carl Maria von Weber v Hosterwitzi u Drážďan  116 „Letní komponista“ Johannes Brahms v Baden-Badenu  120 Ve „skladatelském domečku“ – Gustav Mahler u jezer Attersee a Wörthersee  124 „Zlato a stříbro“ – Franz Lehár v Bad Ischlu  128

V EN KO V SK Á R E FU G I A   134 Večer „hrává Chopin za soumraku na klavír“ – Fryderyk Chopin u George Sand v Nohantu  136 „Sedlák z Le Roncole“ – Giuseppe Verdi v Sant´Agatě  144 „Nenávidím paláce!“ – Giacomo Puccini v Torre del Lago  152 „Le Belvédère“ – Maurice Ravel v Montfortu l´Amaury  158 Xylofon, triangl a znějící dřevo – Carl Orff v Dießenu u jezera Ammersee  164

SK L A DAT EL É A J E J I C H PŘ Í BY T K Y V A R C H I V E C H A M UZ E Í C H   168 Domácí kabátek, dirigentské boty, kufr, kávový servis – Richard Strauss v Garmisch-Partenkirchenu  170 „Je pouze jeden orchestr, který bych chtěl mít – Meiningen“ – Archiv Maxe Regera v Meiningenu  174 „Dvanáct tónů vztahujících se jen k sobě navzájem“ – pracovna Arnolda Schönberga ve Vídni  178 „Skladatelská čtvrť“ v Hamburku  182

přílohy  184 Poznámky  184 Doporučená literatura  188 Adresy  190


18

H

L E DÁ N Í

S TOP

Přestože byl nototisk vynalezen už koncem 15. století a šíření hudebních děl se tak značně usnadnilo, systematická péče o hudební dědictví, tak jak ji známe dnes, se objevuje až ve století osmnáctém. To je s podivem, když uvážíme skutečnost, že hudební provoz byl s četnými orchestry, virtuosy, pěvci a sbory opravdu živý, stejně jako vzájemná komunikace mezi evropskými skladateli. Hudba zaznívala v  nesčetných kostelích, divadlech a zámcích. Pracovní podmínky pro hudebníky byly tudíž, dá se říci, příznivé. I tak ale tehdy vznikala především díla na objednávku, prováděná na dvorech císařů, králů, knížat a biskupů, jejichž kulturním ambicím tak propůjčovala náležitý lesk. Hudba sloužila samozřejmě také zábavě a četné symfonie, mše a opery publikum leckdy vyslechlo pouze jednou při nějaké zvláštní příležitosti či oslavě.


19

➝ Rekonstruovaná místnost ke zkoušení a koncertování v Händelově londýnském domě

Mnohá hudební díla existovala pouze v rukopise, a tudíž se zachovala jen částečně nebo vůbec. Drahý tisk not financovali mecenáši a nakladatelé pouze u skutečně prominentních hudebníků. Skladatel se navíc tehdy ještě nepovažoval za autonomního umělce, svou práci vnímal převážně jako službu a  komponoval ke cti svého chlebodárce či k slávě Boží. Z této doby máme jen nemnohá biografická svědectví, příbytky byly povětšinou neznámé nebo se nezachovaly. Četní skladatelé – jakkoli byli za svého života slavní – po smrti rychle upadli v zapomnění a teprve v naší době se zase vynořili z šera dějin. Otázka, co je z  existence člověka, jako byl Heinrich Schütz, který žil a  tvořil před čtyřmi sty lety, krom jeho hudby radno uchovat, se v době jeho úmrtí vůbec nekladla. Dnes nás však zajímají biografické stopy, které skladatel zanechal. Domy Heinricha Schütze a  Georga Friedricha Händela jsou tudíž skutečnou výhrou, zatímco obydlí mnoha jejich prominentních kolegů – kupříkladu Monteverdiho, Purcella, Vivaldiho, Rameaua či Lullyho – zmizela v nenávratnu a my mnohdy neznáme ani jejich adresy. Když vstoupíme do Schützova či Händelova domu, ocitneme se v  muzeích, která mohou o někdejších životních poměrech pouze vyprávět, protože to, co bylo esencí všedních chvil jejich obyvatel, už neexistuje. Nábytek, nádobí, knihy či oblečení, to vše dokázalo vzdorovat běhu času jen v omezené míře nebo jednotlivých exemplářích, podobné předměty se tehdy pro pozdější generace neuchovávaly. Stejně tak nám portréty známých skladatelů jen stěží zprostředkují skutečně autentický obraz osobnosti. Většinou ukazují stylizovanou podobiznu v konvenčním dobovém kostýmu či oficiální funkci kapelníka nebo dvorního skladatele. Pátrání po biografických stopách v příbytcích hudebníků 16., 17. a 18. století je obtížné a možné jen cestou opatrných, citlivých rekonstrukcí. Máme jen jedinou jistotu, a  sice tu, že v těchto domech vznikala úžasná hudba. Proto je v nich hudba dnes i hlavním exponátem. Hmatatelnou se stává v rukopisech a tiscích, které byly základem její akustické podoby, ale i v nástrojích, jejichž prostřednictvím skladatel svou hudbu vytvářel nebo za spoluúčinkování dalších hudebnických kolegů provozoval. Právě skrze hudbu pochopíme jak význam těchto míst, tak dobový a  kulturní kontext života a díla, který díky shromážděným exponátům i na chvíli zažijeme. Dnes jsou domy Heinricha Schütze a Georga Friedricha Händela i archivy, knihovnami, muzei hudebních nástrojů, badatelskými pracovišti a místy, kde se k péči o skladatelovo dílo přidávají i koncerty, konference a výstavy. „Exponát hudba“ 1 tak atmosféru domu vždy znovu rozeznívá.


64

johann sebastian bach

T

ITÁN – JOHANN SEBASTIAN BACH

➝ Letní sál v domě rodiny Boseových s nástropní malbou od Adama Friedricha Oesera

Johann Sebastian Bach (1685–1750) žil a pracoval celých 27 let v Lipsku jako „directore musices“ a „cantore“ ve škole u sv. Tomáše.4 Do města přišel v roce 1723 se svou druhou ženou Annou Magdalenou, jejich prvním společným dítětem a čtyřmi dětmi z prvního manželství s  Marií Barbarou, která zemřela v  roce 1720. Čtyři fůry s  vybavením domácnosti a  dva kočáry s  rodinou dorazily, provázeny zvědavými pohledy místních obyvatel, v  poledne 22.  května 1723 k  tomášskému kostelu. Koncem května už v kostele sv. Mikuláše zazněla první Bachova kantáta (Die Elenden sollen essen; BWV 75 – Pokorní budou jíst) se „slušným aplausem“, 5 a přesvědčila tak lipské měšťany, kteří původně favorizovali jiného uchazeče a museli vzít zavděk Bachem jako náhradní alternativou. Bach ostatně rovněž velmi váhal, zda vyměnit Köthen za Lipsko, protože mu „zpočátku vůbec nepřipadalo patřičné stát se z  kapelníka kantorem“ 6. Podmínky v Lipsku se však zdály být „do té míry favorable“,7 že se nakonec pro tuto možnost rozhodl, jakkoli se později nezřídka dostával do sporů s městskou radou, konzistoří či úředníky saského kurfiřta, když se jednalo o finanční záležitosti, kompetence, plnění jeho služebních povinností v tomášské škole či uměleckou náplň funkce „directore musices“, hudebního ředitele. Georgu Erdmannovi si kupříkladu stěžoval na „vrtošivou a hudbě málo oddanou vrchnost“, s níž musí „žít v neustálých mrzutostech, závisti a pronásledování“.8 I mnohým radním se Bach jevil jako komplikovaný a málo ochotný ke kompromisům, ačkoli se lipská městská rada nechala Bachovým reformátorským nadšením přesvědčit a  souhlasila jak s  přestavbou a  rozšířením školy sv. Tomáše, tak s jejím novým pedagogickým zaměřením. Tomášská škola, založená v roce 1212, byla v Bachově době sice považována za renomovaný vzdělávací institut pro mladé hudebníky, měla však také skvělou pověst jako škola klasických jazyků a protestantské teologie; i Bachovi synové ji navštěvovali. Poté, co Bach převzal úřad tomášského kantora, stala se protestantská duchovní hudba úhelným pilířem jeho tvorby. V  Lipsku vznikaly s  obdivuhodnou pravidelností nové kantáty k  nedělním bohoslužbám, krom toho velká vokální díla, provozovaná ve vánočním a  velikonočním čase, spousta skladeb pro orchestr, komorní obsazení a  sólové nástroje, v  neposlední řadě pak instruktivní kompozice jako Umění fugy nebo Klavírní knížka pro jeho ženu Annu Magdalenu Bachovou. Lipské publikum poznávalo nové hudební formy, dechberoucí zvukové kombinace


65


V domě Boseových se dnes nachází Bachův archiv

a opakovaně i  koncertantní nástroje v  neobvyklých sestavách. Mistrovství formy a  výrazu, jež je pro Bachovu tvorbu charakteristické, rozpoznali posluchači velice rychle. Dokonce i Johann Christoph Gottsched, autoritativní, bojovný a hudbě ne vždy nakloněný profesor literatury, považoval „pana kapelníka Bacha“ za „hlavu sobě rovných“.9 Později byl Bach nejen nespornou veličinou pro skladatele generace romantismu, sdružené kolem Mendelssohna Bartholdyho a Schumanna, nýbrž i pro reprezentanty moderny a avantgardy. Arnold Schönberg popisoval Bachovu modernitu mnohoznačnými slovy: „Říkával jsem: Bach byl prvním dodekafonním skladatelem.“ 10 V Lipsku ovšem vstoupili do arény i kritikové, kteří Bachovu hudbu haněli jako abstraktní, „temnou“ a „zmatenou“.11 Jakkoli Bacha tyto negativní výroky hněvaly, dokázal se proti nim jak hudebně, tak publicisticky úspěšně obrnit. Koncerty v kostele sv. Tomáše a sv. Mikuláše se vždy setkávaly s velkou odezvou a ilustrovaly významnou roli, kterou Bach v lipském hudebním životě hrál a jež z něho učinila titána barokní hudby, tak jak jej známe dnes. V pozdně gotickém tomášském kostele, svém hlavním hudebním působišti, je od roku 1950 také pochován.


Bachovo služební sídlo, prostorný, celá tři podlaží zabírající kantorský byt ve staré tomášské škole, kde bylo poskytováno i ubytování a výuka členům dnes slavného chlapeckého chrámového sboru, už neexistuje, budova byla v roce 1902 v rámci modernizace městské zástavby Lipska stržena. Je tudíž těžké učinit si nějakou představu o tomto životem kypícím domě, kde přebývalo a vzdělávalo se více než padesát chlapců, kde se neustále cvičilo, v klidnějších chvílích komponovalo a samozřejmě hodně muzicírovalo. K tomuto shonu samotná Bachova rodina nemálo přispívala, poněvadž  – jak pravil hrdý otec o  svých četných ratolestech: „Vcelku to ale jsou rození musici a ujišťuji, že už se svou rodinou mohu dát dohromady vokální a instrumentální koncert, tím spíše, že moje nynější žena zpívá čistým sopránem a ani má nejstarší dcera nezačíná špatně.“ 12 Druhý nejstarší syn Carl Philipp Emanuel Bach přirovnával byt svých rodičů k „holubníku“.13 To bylo, jak se zdá, úplně normální pro velkou hudebnickou rodinu, která byla s těmito životními podmínkami spokojená, uměla akceptovat různá provizoria a zdárně překonávala četné konflikty s úředníky a učitelským kolegiem.

Bachův dům v Eisenachu s novostavbou muzea (architekt Berthold Penkhues), Bachův pomník od Adolfa von Donndorfa (1884) a plastika v zahradě


68

johann sebastian bach

Navzdory zásahům do staré městské architektury a zkáze během druhé světové války je náměstí s kostelem sv. Tomáše, skladatelovým pomníkem od Carla Seffnera, odhaleným v roce 1908, a bachovským archivem v historickém obytném domě rodiny Boseových městským centrem, kde jsou hmatatelné nejen biografické stopy, nýbrž i celosvětový vliv a význam Bachovy hudby. Dům Boseových je typický lipský kupecký dvůr, pocházející z doby baroka. Ve druhém poschodí najdeme malý slavnostní a  koncertní sál, zvaný letní, v  němž se každý koncert stává mimořádným zážitkem; díky spouštěcí stropní desce totiž vzniká zvuková komora se speciální akustikou. V  tomto prostoru dost možná tu a tam muzicírovala i Bachova rodina. Obyvatelé domu, rodinní příslušníci zámožného obchodníka se zlatým a  stříbrným zbožím, se stali kmotry čtyř Bachových dětí a jejich někdejší sídlo tak symbolicky přejímá patronát nad péčí o Bachův odkaz a s ním spojeným bádáním. Zachování míst spojených se životem Johanna Sebastiana Bacha dlouho neprovázela šťastná hvězda, v neposlední řadě i proto, že skladatelovy životní okolnosti


69

Nápodoba dobové ložnice, kuchyně a „skladatelské jizby“ v Bachově domě v Eisenachu

zkrátka už nelze do detailu zrekonstruovat. Stará tomášská škola v Lipsku byla zbourána; v Eisenachu padla při hledání místa narození volba na hrázděnou stavbu, která sice byla na přelomu 16. a 17. století zbudována jakožto usedlost s hospodářstvím a zemědělskými pozemky a dík ústní tradici známa jako skladatelův rodný dům, což však neodpovídalo faktům. Skutečný rodný dům se nacházel v sousedství, v době zvýšeného zájmu o něj však už neexistoval, nahradila jej novostavba. Bachův dům v Eisenachu tak dnes supluje zmizelý rodný dům skladatele, ačkoli se nemůže vykázat žádným zvláštním vztahem k jeho rodině. Spolu s kostelem sv. Jiří, kde byl Bach pokřtěn, skladatelovým pomníkem, který v roce 1884 vytvořil Adolf von Donndorf, a dalšími místy ve středním Německu představuje soubor památek připomínajících Bachův život, hudbu a pozdější vliv. V roce 2007 byl dům rozšířen o  přístavbu  – muzeum, které navrhl architekt Berthold Penkhues. Do této nové části návštěvníci vcházejí původními dveřmi, jež vedly do bytu Bachovy rodiny ve škole u sv. Tomáše v Lipsku a které se během demolice budovy podařilo zachránit.


Profile for knihykazda

Bodo Plachta: Příbytky hudby  

ukázka z knihy www.knihykazda.cz

Bodo Plachta: Příbytky hudby  

ukázka z knihy www.knihykazda.cz

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded