ANO S DŮSLEDKY
Už večer po setkání se starou ženou jsem myšlenky na náš rozhovor zahnala, připadalo mi to všechno příliš absurdní. Až do příštího odpoledne, kdy mi zazvonil mobil a ohlásila se Anna, předsedkyně sdružení přátel naší školky. „Potřebujeme ještě nějaké koláče na sobotní dobročinný bazar. Mohla
bys prosím taky jeden upéct?“ zeptala se mě. Jako obvykle jsem řekla ano. Ale když jsem položila sluchátko, cítila jsem se najednou prázdná a bezmocná. Udělala jsem si silné espresso, posadila se ke stolu a sledovala, jak můj patnáctiměsíční syn s chutí cucá žlutou kostičku lega. Nepozorovaně ji sebral své o pět let starší sestře, která seděla na podlaze v obývacím pokoji a soustředěně stavěla hrad pro princeznu.
„Co se to se mnou děje?“ napadlo mě. Proč se cítím tak sklesle? Jde přece jen o to upéct koláč. Proč mě něco tak malicherného rozhodilo? Pak mě na-
29
jednou něco napadlo. Zavřela jsem oči a zeptala se sama sebe: „Opravdu to chci?“ Soustředila jsem se na své pocity – a nic. Zkusila jsem to znovu. Zatímco jsem si kladla první ze čtyř životních otázek, snažila jsem se zhluboka dýchat do břicha podle doporučení z relaxačního cédéčka, které leželo zahrabané někde na dně šuplíku. Po několika pokusech jsem něco ucítila. Ozvalo se velmi jemné, nejisté „ne“.
V práci jsem momentálně zažívala velký stres a v pátek budu muset zůstat v kanceláři o něco déle – právě proto jsem si na páteční odpoledne zajistila hlídání. Až se vrátím domů, bude tu spousta práce. A až budu konečně se vším hotová, půjdu do kuchyně a ještě upeču koláč? Už jen při pomyšlení na to se moje nálada ještě víc zhoršila. Protože na rozdíl od většiny mých známých nesnáším pečení. Nakupování a vaření je pro mě také děs a hrůza a jsem ráda, že moji mrňousové jedí ve škole a školce a že večer jim stačí jen namazat chleba. Moje sousedka Eva mi jednou vyprávěla, že se při pečení dokáže uvolnit úplně stejně dobře jako při józe. Já jsem naopak pokaždé téměř na pokraji nervového zhroucení, protože se vždycky něco pokazí.
Proč jsem tedy řekla „ano“? Protože moje hlava si myslela, že – logicky vzato – není přece žádný
30
problém večer ještě rychle upéct koláč? Ne, bylo to jinak: Nechtěla jsem Annu zklamat. A nechtěla jsem
před ostatními matkami působit, že jsem líná. Bylo tedy mé „ano“ nakonec správné?
Znovu jsem zavřela oči a zeptala se sama sebe: „Opravdu chci ten koláč upéct?“ Tentokrát bylo
„ne“ hlasitější, zřetelnější. Místo pečení bych si raději sedla na pohovku a dala si nohy nahoru nebo – ještě lépe – šla konečně brzy spát.
Sáhla jsem po mobilu, abych Anně oznámila, že tentokrát žádný koláč upéct nemůžu, ale zase jsem ho položila, protože jsem v břiše ucítila lehký tlak. Ani toto řešení mi nedělalo dobře. Znovu jsem zavřela oči a zaposlouchala se do svého nitra. A najednou tu byla odpověď: Ten koláč koupím v našem oblíbeném pekařství. Často jsem tam vídala citronové, drobenkové nebo čokoládovo-tvarohové koláče a právě nějaký takový bych mohla na bazar věnovat. Pak snad spolek získá peníze na velkou plachtu, kterou školka tolik potřebuje, a já budu mít v pátek večer klid.
„Mami, můžeš mi pomoct?“ vyruší mě moje dcerka, která se usilovně snaží narovnat na svém hradu kácející se vstupní bránu s růžovými cibulovitými věžičkami.
31
„Počkej, hned jsem u tebe,“ řeknu a zamířím do kuchyně dát hrnek do myčky.
V sobotu ráno koupím koláč a přinesu ho na bazar, uvažovala jsem. Najednou mě napadne ještě něco lepšího. Co kdybych požádala svého manžela Martina, aby ho obstaral a děti vzal s sebou? Hned
vedle bazaru bylo velké dětské hřiště, mohl by tam s nimi chvíli zůstat a já bych se konečně mohla pořádně vyspat. Cítila jsem, jak se mi při té lákavé představě zvedají koutky úst. A v neděli bych mu to oplatila. Vzala bych si děti na starost a Martin by mohl zůstat v posteli tak dlouho, jak by chtěl.
„Tak, teď už jsem připravená,“ řeknu a v dobré
náladě se posadím ke svým dětem doprostřed lego chaosu. Prázdnota a bezmoc náhle zmizely.
O dva dny později jsem se probudila se strašlivou bolestí hlavy. Nepomohla mi ani horká sprcha, ani silná káva. Bylo mi špatně od žaludku a z bílé-
ho ranního světla mě bolely oči. Migréna, a zrovna dneska! Vzala jsem si prášek a začala oblékat malého. Hlava mi třeštila, jako když kovář buší kladivem do kovadliny.
Martin přišel do koupelny a vyčistil si zuby. Když už byl syn oblečený, zůstala jsem sedět na podlaze, opřela se o vanu a zavřela oči. Opravdu jsem chtěla jít do práce, přestože jsem cítila pekelnou bolest, byla jsem vyčerpaná a unavená? Ještě před pár dny by mě ani nenapadlo, abych si takovou otázku položila. Dnes jsem přece měla mít důležitou prezentaci před třemi členy správní rady. Tentokrát byl můj vnitřní kompas zcela jasný. Můj instinkt říkal: Ne, nechci jít do kanceláře. Moje hlava oponovala: Samozřejmě že tam půjdeš. Na té prezentaci jsi pracovala několik týdnů jako šílená. Zůstat dneska doma by byla pro tvou kariéru sebevražda.
„Dneska zůstanu doma,“ prohlásila jsem, aniž bych otevřela oči.
„Děláš si srandu?“ Martin na mě nevěřícně pohlédne. „Dneska máš mít přece tu důležitou prezentaci.“
„Ano, ale taky mám migrénu. A proto teď zavolám Richardovi a poprosím ho, aby mě zastoupil.“
„A děti?“
33
„Dnes je prosím odvez ty.“
„Ale to přijdu pozdě do práce!“
„Martine, já už jsem xkrát přišla pozdě, protože jedno z dětí bylo nemocné a já jsem musela rychle zajistit hlídání, nebo jsem zůstala doma úplně. Tvůj šéf to pochopí. Můj šéf to taky musí chápat.“
Políbila jsem Martina na tvář, odešla do ložnice a stáhla rolety.
Když jsem druhý den ráno vstala, cítila jsem se tak svěží a plná energie jako už dlouho ne. Předchozí den jsem spala až do odpoledne, pak jsem si uvařila silnou kávu a znovu ulehla s chladivým obkladem na čele. Nechala jsem domácnost plavat, děti zůstaly u svých kamarádů. Večer se kormidla ujal Martin a přinesl mi jídlo do postele.
Cestou do práce ve mně začal hlodat nepříjemný pocit. Bylo opravdu správné naslouchat svým potřebám? Nikdy předtím jsem na tak důležité schůzce nechyběla.
Už na chodbě mě odchytil můj šéf. „Dobré ráno, pojďte, prosím, na chvilku ke mně,“ řekl a vešel do své kanceláře.
Do prčic, pomyslela jsem si a rozklepala se mi kolena.
„Posaďte se, prosím.“ Ukázal na černé kožené křeslo naproti svému stolu. „Jak se cítíte, je všechno v pořádku?“ Starostlivě se na mě podíval. „Moje matka také mívala migrény. Často celé dny ležela
v zatemněné ložnici, protože se cítila dost mizerně.“
Překvapilo mě to. Můj šéf byl přátelský a férový
člověk, ale přesto jsem s takovou reakcí nepočítala.
„To je od vás hezké, že se ptáte. Naštěstí už existují speciální prášky, které obvykle dokážou migrénu
35
zvládnout během jednoho dne,“ odpověděla jsem.
Přikývl a odkašlal si. „Představenstvo se včera shodlo na všech důležitých bodech.“ Vstal a podal mi ruku. „Dobrá práce!“
Po zbytek dne jsem se cítila, jako bych se vznášela. Byla jsem odpočatá a vysoce motivovaná, proto jsem pracovala tak efektivně jako už dlouho ne.
I v dalších dnech se opakovaně vyskytly situace, kdy mi první životní otázka a můj vnitřní kompas pomohly se správně rozhodnout. Čím častěji jsem naslouchala svému nitru, tím rychleji a jasněji přicházely odpovědi. A tak rostla i má touha znovu potkat onu starou dámu.
