Massimo Vacchetta: 25 gramů štěstí

Page 1

Massimo Vacchetta a Antonella Tomaselli

25 grAMů šTěsTí

Jak vám maličký ježek může změnit život


2


Massimo Vacchetta a Antonella Tomaselli

25 grAMů šTěsTí

3


4


Úvod

STRÁNKY, které máte před sebou, vyprávějí příběh pravdivý do poslední tečky. Skutečný příběh Massima Vacchetty a jeho ježků. Massima jsem potkala čistě náhodou – a okamžitě jsem o něm chtěla napsat. Chtěla jsem psát o jeho světě plném ježků a Záchranné stanici „Ninna“. Psala jsem o něm pro týdeník Confidenze tra amiche (Důvěrná sdělení mezi kamarádkami; Mondadori), se kterým spolupracuji. Jeho příběh jsem shrnula do dvou stran. A měl veliký úspěch. Následně jsem dostala nabídku od nakladatelství Sperling & Kupfer: „Napíšeme o tom knihu?“ Tak je tady. Massimo mi vyprávěl úplně vše, byly to hodiny, dny, týdny, měsíce telefonování. A já jsem poslouchala. Mluvil se mnou a přitom se staral o své ježky. Logicky, protože neměl na všechno tolik času. Já jsem ho pouze poslouchala, nic víc. Pozorně. Aby mi nic neuniklo. Ani nevyřčená slova. A především emoce, které jsem chtěla zprostředkovat čtenářům, a to včetně jejich světlých i stinných stránek. 5


Snažila jsem se přitom nevědomky nepoužívat ani žádný vlastní filtr. I když to stoprocentně možné není: srdce občas – potají – píše samo. A člověk si to ani neuvědomí. Sama už od dětství také miluji zvířata. Můj muž a můj syn zrovna tak. Máme čtyři psy, jmenují se: Luna, Mare, Blu a Mostrilla. A každý den za námi chodí jeden zrzavý kocour a je s námi. Úplně si nás získal, vítáme ho vždy s otevřenou náručí. Jmenuje se Pimky. Pak máme ve speciálním jezírku asi patnáct zlatých karasů. Zabydlely se v něm i žáby. Kvákají nám tu každé léto. Ježečky jsme ovšem na naší zahradě nikdy neviděli, nicméně jsme si jistí, že tam v noci pobíhají. Ale zpět k Massimovi. Každý člověk na naší Zemi je jedinečný. Upřímně, Massimo je jedinečný ještě o trochu víc. Jeho vypravování mě přivedlo k myšlence, že on nikdy nezestárne. Má totiž duši básníka, který se na svět dívá dětskýma očima. Díky tomu vidí krásu i tam, kde ostatním uniká. Je přesně takový, jak si o něm přečtete. Citlivý člověk a snílek. Má své chyby a slabosti, které neskrývá. A svá trápení. A bolesti. A radosti. Nejistoty i jistoty. A má nezadržitelnou chuť konat a rozdávat. Alespoň dokud ho bude potřebovat nějaký všemi zapomenutý ježeček. Alespoň dokud život půjde dál. ANTONELLA TOMASELLI

6


1

KVĚTEN 2013. Jaro bylo v plném proudu. Šlo ale jaksi mimo mě. Nebo se spíš zdálo, že své mdlé barvy a vůně si vede jinam. Jak jsem byl zaneprázdněný svými starostmi, ani jsem ho nezaregistroval. Prahnul jsem vnitřně po změně. Ještě mě neopustila touha jít si za svými sny. Navzdory všemu. Všem ranám a prohraným bitvám. Odhrnul jsem si vlasy z čela, jako bych ty vážné myšlenky zaháněl, a vešel do šatny. Zvolil jsem kalhoty, lehký svetřík s rolákem, sako bez podšívky, boty, ponožky, vše pečlivě barevně sladěné. Doplnil jsem to poměrně výraznými hodinkami. Perfektně oblečený jsem se zkouknul v zrcadle. V tom velkém. Do posledního detailu bylo všechno v pořádku. Vešel jsem do obýváku. Tam byla Greta. Schoulená na pohovce. Zvedla oči od tabletu. „Sluší ti to takhle“, pochválila mě nadšeně. Jak si mě tak ovšem prohlížela, její spokojený výraz se vytrácel. „V očích máš ale pořád takový nějaký splín. I když se usmíváš…“ dodala skoro šeptem. 7


Místo odpovědi jsem si jen napůl povzdychl. „Přijedu brzy“, řekl jsem jí, sebral klíče od auta a odešel. Pomalu jsem popojížděl v zácpě a v hlavě se mi přitom střídaly a zašmodrchávaly dojmy a pocity. Nebyl jsem spokojený se svou prací ani se životem. Připadalo mi, že jen naprázdno tápu ve tmě, aniž bych někam směřoval. Potřeboval jsem nějaký impulz, pro co bych se nadchnul. Co by mi dodalo chuť k životu, po kterém jsem prahnul. Greta mě trochu popostrkovala v dobré víře, že mi tím pomůže. Jenže já jsem se nechtěl pustit tou cestou, kterou mě posílala. Ta byla její. Ne moje. Když jsem odmaturoval – v tu dobu jsem jí ještě neznal – rozhodl jsem se, že budu veterinářem. Všem lidem včetně mě samotného se to jevilo jako čistě náhodná volba. Ale nebylo to tak. Až mnohem později mi došlo, že to má hluboko zapuštěné kořeny v mém dětství. A možná, že se moje touha pomáhat zvířatům narodila už společně se mnou. Kdo ví. Nicméně po tolika letech práce jsem se ocitl v situaci, kdy mi ne všechno vyhovovalo. Něco mi scházelo. Pociťoval jsem nedostatek něčeho, co jsem ale nedokázal pojmenovat. Pragmatická Greta na mě naléhala: „Zkus dělat něco jiného. Mohl by ses třeba zaměřit na malá zvířata. Na psy, kočky. Na tahle domácí zvířata. Víš, že by sis i vydělal podstatně víc? A měl bys začít myslet na důchod. Na penzijní připojištění. Nebo na nějaké jiné pojištění“. Připadal jsem si, jako bych měl vedle sebe svého otce: dělej toto, dělej támhleto. Jenže to nebylo a není nic pro mě. Jsem pravý opak člověka, který si život plánuje. Nebyl to můj styl. 8


Neviděl jsem se někde zavřený v ordinaci mezi samým očkováním a mikročipy. Byl jsem zvyklý na různé pracovní situace včetně těch extrémních. Nicméně. Nicméně jak na mě tak tlačila i ona, začal jsem pracovat ve dvou klinikách pro domácí mazlíčky. Jen párkrát za týden. Do jedné jsem měl zrovna namířeno. Měl jsem na celý víkend zaskočit za majitele Andreu. Přijel jsem, pozdravili jsme se a začal mi předávat informace. Vysvětlil mi, co všechno je potřeba dělat, a přitom jsme si dělali vtípky sami ze sebe i z práce. Než jsme se rozloučili, ukázal na krabici. Uvnitř bylo zvířátko. Hodně maličké. „To je ježčí mládě“, řekl. Zvědavě jsem si to stvořeníčko prohlížel. „Jedna paní ho našla u sebe na zahradě. Je to sirotek. Přinesla mi ho, protože nevěděla, jak se o něj postarat“, pokračoval Andrea. Ježeček měl stále zalepené oči. Ještě neměl chlupy a byl celý růžovoučký. Bodliny měl bílé a měkké, trochu rozcuchané. Začínaly v podstatě za maličkýma očkama a pak mu pokrývaly celý hřbet. „Narodil se možná tak před dvěma, třemi dny, váží dvacet pět gramů“, upřesnil ještě Andrea. „Dvacet pět gramů je jako nic…“, okomentoval jsem to. „Přesně… Měl bys ho několikrát nakrmit.“ „Jaké mléko na to mám použít, aby bylo co nejvíc jako to mateřské?“ „Poradili mi kozí mléko. Kravské se vůbec nehodí, protože obsahuje hodně laktózy – cukru, který ježci netolerují. 9


Dávej mu ho injekční stříkačkou, jakou se dává inzulin. Po kapkách.“ „Tak to je poněkud zvláštní situace!“ Chytil jsem ježečka a položil si ho do dlaně, abych si ho lépe prohlédl. Na chvíli jsem se zadíval na jeho přední nožičky: díky tenoučkým prstům vypadaly jako ruce. Ta podobnost mě dostala, ale potlačil jsem emoce, které už se hlásily o slovo, a s úsměvem na rtech Andreovi nabídl: „Pojďme si s ním udělat pár fotek, pak je dáme na Facebook“. Smartphony jsme si vyfotili všelijaké selfie. Já, on a ježeček. Já a ježeček. On a ježeček. Vybrali jsme ty nejpovedenější na zveřejnění. Rozloučili jsme se. A já se vydal domů, kde na mě čekala Greta.

Druhý den ráno jsem se zase pečlivě oblékl. Vzal jsem si džíny a modrou lněnou košili. Prošel jsem výstavku svých sak a vybral si jedno casual, ale bezchybně střižené, ve světle modré barvě. To jsem zkombinoval se sportovními botami a udělal důkladnou kontrolu v zrcadle. Hodně mi na tom, jak vypadám, záleželo. Byl jsem si dobře vědom svého šarmu a spoléhal jsem na něj. Přesně podle dohody s Andreou jsem jel do jeho ordinace. Nejdřív bylo v plánu postarat se o ježka. Včera mě to zvláštní zvířátko celkem vzalo a dojalo. Otevřel jsem dveře a zůstal stát na prahu jak opařený. Byl slyšet slaboučký pláč. Jako mají kuřátka. Nebo ptáčkové. Znělo to jako takové drobounké ustavičné sténání, prokládané krátkými 10


pauzičkami. A to se mě přímo dotýkalo. Bodalo mě to do srdce a ubližovalo mi. Byly to takové slabé, ale pronikavé zvuky, převtělené do slziček. Ježeček volal o pomoc. Přišel jsem k jeho krabici plné hoblin. Vyndal ho a opatrně položil na vedlejší stůl. Ježeček byl prochladlý. Ledový chlad života, který se už pomalu vytrácí, aby uvolnil místo smrti. Bylo mi toho malého zvířátka nesmírně líto. Zaskočily mě známé a přesto nové emoce, které jako by se probraly z kómatu, kde byly na dlouho schované nebo uvězněné. Na utrpení zvířat jsem byl, žel, zvyklý. Utvořil jsem si jakýsi obranný štít, který mi umožňoval udržovat si jistý odstup. Tenhle štít ale vedle malého stvořeníčka najednou nefungoval. Na mláďátko jsem se díval úplně jinýma očima. Doléhalo na mě to, že nemá nikoho. Žvanil jsem něco o jeho mamince a hledal přitom krmení. Možná je někde rozjetá na asfaltu. Nebo v každém případě nemá možnost vrátit se do doupěte. Vžíval jsem se do situace ježečka, který čeká zbytečně. A jaký má strach. Zoufale nejspíš vylezl z doupěte, aby mámu našel. V mžiku, zasáhlo mě to jako blesk, jsem pocítil jeho osamělost. Jasně a zřetelně. Byla propastně hluboká. Byla mi povědomá, jako dítě jsem se cítil stejně.

11


Zůstal jsem jako solný sloup. slyšel jsem nářek. Drobounké neustálé sténání, proložené krátkými přestávkami. Ježeček volal o pomoc. Na zvířecí utrpení jsem byl zvyklý. Utvořil jsem si jakýsi obranný štít, který mi zajišťoval jistý odstup. štít, který se ovšem před tím tvorečkem vmžiku roztříštil.

www.knihykazda.cz


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.