Československá národní kapela ve Spojených státech by Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně

Kronika Václava Hořáka let 1923-1931 Československá národní kapela ve Spojených státech

Autorem kroniky valašsko-slovácké hudby, která působila v letech 1924-1931 ve Spojených státech amerických, je Václav Hořák z Bylnice. Základ téměř čtyřicetičlenného souboru byl sestaven ve Valašských Kloboukách na podzim roku 1923, a to Karlem Šerým, kapelníkem tamní sokolské hudby. Výchozí pozici připravovali této krojované valašsko-slovácké hudbě ve Spojených státech krajané, zvláště kloboucký rodák P. František Boženek, působící v Chicagu, a Otakar Bártík, manažer, který souboru postupně zajistil osm lukrativních sezon v newyorském Lunaparku a šest zimních sezon v Sarasotě na Floridě. Vedle toho muzikanti odehráli řadu koncertů a zábav pro krajanské osady. Vystupovat v Lunaparku bylo snem všech hudeb nejen v Americe, Lunapark patřil k vrcholům tehdejší zábavní kultury. Sarasotské angažmá dojednal Bártík s Johnem Ringlingem, který byl v té době jedním z nejvýznamnějších amerických producentů. Díky účinkování v Lunaparku a stykům s Ringlingem se hudba stávala stále populárnější: pravidelná vysílání v rádiu, natáčení gramofonových desek... Koncem září 1931 Československá národní kapela ukončuje činnost. Část muzikantů v Americe zůstala trvale, část jich odjíždí domů do Československa. Stopa jejich hudebního působení je v mnohých valašských a slováckých obcích stále – více či méně – patrná.

Československá národní kapela ve Spojených státech Kronika Václava Hořáka let 1923-1931

Pro potěchu i poučení čtenářstva knihu o putování hudby Moravanů sestavili, průvodním slovem vybavili a fotografie vybrali

Petr Odehnal a Jiří Severin

Československá národní kapela ve Spojených státech Kronika Václava Hořáka let 1923-1931 Pro potěchu i poučení čtenářstva knihu o putování hudby Moravanů sestavili, průvodním slovem vybavili a fotografie vybrali

Petr Odehnal a Jiří Severin

Vydání knihy podpořili Fond kultury Zlínského kraje Kulturní a vzdělávací středisko Valašské Klobouky Město Valašské Klobouky Nadace Jana Pivečky Slavičín Obec Lačnov Obec Lidečko Obec Újezd u Valašských Klobouk Obec Vlachovice

© Václav Hořák, dědicové © Petr Odehnal, 2010 © Jiří Severin, 2010 © Krajská knihovna Františka Bartoše, příspěvková organizace, 2010 © Muzejní společnost ve Valašských Kloboukách, 2010 ISBN 978-80-86886-36-7 (Krajská knihovna Františka Bartoše. Zlín)

S upřímnou radostí a velkým potěšením jsem přijal záštitu nad tímto zajímavým svědectvím o putování muzikantů z Valašska a Slovácka po USA v letech 1923-1931. Kniha je nejen vzácným historickým a etnografickým dokumentem, ale také silným mravním poselstvím pro naši dobu, z níž se bohužel vytrácejí tak cenné hodnoty, jakými jsou vlastenectví anebo hrdost na rodinnou a rodovou identitu. Publikace je mi navíc osobně blízká tím, že je spjatá s mou srdeční záležitostí - rodným Valašskem. Při listování stránkami této knížky nemohu s určitou nostalgií nevzpomínat na lidové zábavy a taneční večery, při kterých předváděli své umění hudebníci z rodů Hořáků, Bližňáků, Lysáků, Šerých a mnohých dalších, tedy ti, jejichž otcové či dědové excelovali při svém nevšedním turné po Spojených státech. Děkuji všem, kdo se na přípravě knihy autorsky podíleli. Jaroslavu Hořákovi, s nímž mne mimochodem pojí společná léta povinné školní docházky, patří velký dík za záchranu kronik a péči o ně. A konečně také Krajské knihovně Františka Bartoše ve Zlíně a Muzejní společnosti ve Valašských Kloboukách děkuji za trpělivé úsilí, které věnovaly realizaci tohoto pozoruhodného díla. MVDr. Stanislav Mišák hejtman Zlínského kraje

Co nám vzkazují naši dědové

Jednou jsem při svém putování po našem kraji přijel do Ostrožské Lhoty, je to kousek za Hlukem. Pan Malůšek měl pro mě přichystanou fotografii staré muziky z jejich vesnice. On pochází ze staré muzikantské rodiny. Chtěl mně ukázat, že jejich původní ostrožská muzika je nejstarší v kraji, starší než kněžpolská, jak jsem na základě svých pátrání tvrdil v jednom novinovém článku. Měl pro to dobré důvody, ale nepřesvědčil mě. Pan Malůšek je zanícený znalec místní historie. Takoví v našich vsích bohudík stále žijí. Z vlastní zkušenosti vím, že jsou nejen kořením obce, ale i živými kronikami, a trochu nejistě doufám, že budou mít následovníky. Listovali jsme spolu zažloutlými fotografiemi, muzikantskými záznamy, dobovými doklady ze života obce. Mezi nimi ležel na stole korespondenční lístek. Byl už staršího data. Někdy z roku 1985. Starý víc jak dvacet let. Bylo tam napsáno, že jakýsi pan Hořák je vnukem muzikanta z Bylnice a že možná s tatínkem pana Malůška hráli v kapele v Americe. Je to už dávno, ve dvacátých letech minulého století. Jestli o tom něco pan Malůšek ví. Víc nic. Ani přesná zpáteční adresa. Pošta Valašské Klobouky, Hořák, Lačnov. Opsal jsem si údaje a na čas je kamsi založil. A pátral jsem po dalších dokladech o muzikách našeho kraje. O muzikách z přelomu devatenáctého a dvacátého století nebo i starších. K nim patřila i ta „americká“. V Novém Hrozenkově jsem narazil na zajímavou fotografii dechovky s dvěma cimbály, v Jankovicích sáhl pan Šustr do starého kredence, vyndal podrobné zápisky o tom, jak Tomáš a Jan Baťové podporovali nadstandardně ve Zlíně zájmovou kulturu (kde ty časy jsou?). Ve Vlčnově jsem objevil velmi starou gramodesku jejich vesnické kapely vedené kapelníkem Vozárem. Nádherné fotografie Pošťácké muziky z Velkého Ořechova (1935), Mysliveckou kapelu z Lukova (1910), Thonetovu hudbu hasičskou z Bystřice pod Hostýnem (1925), Valašskou muziku z Hutiska-Solance (1924), Tamburáše z Morkovic (1912), Fryštácké kvarteto (1930), Jazz Baťa a Hudbu Baťa z roku 1927. A také hudbu Dalibor Zlín z roku 1922 a mnohé další, ještě starší (fotografie kněžpolské a nivnické hudby jsou z 19. století). Šramly, štrajchy, potulní muzikanti, heligonky, folkaři, ale také salonní muziky, později tamburáši a jazz. Všechny tyto hudební skupiny vytvářely nesmírně bohatou a barevnou mozaiku kultury našich měst i dědin. Na vesnicích převládaly dechovky.

Doznívalo období gajdošských a hudeckých muzik. Nadšení muzikanti nově vznikajících dechových hudeb byli povětšinou hudebníci citliví a k dědictví minulých generací vnímaví. K lidovým písním přistupovali s až pietní úctou. Protože to byly písně, které zpívali jejich tatíček nebo mamička a některé ještě stařeček nebo stařenka. Když v hospodě začali zpívat vesnické starobylé nebo starodávné, brali do rukou housle. Nenapadlo je nikdy znásilňovat lidovou píseň do podivných rytmů, úprav či trapných textů. Byl jsem tak soustředěn na sběr materiálů a fotodokumentace ze života starých hudeb, že jsem na čas zapomněl na informaci o „americké muzice“. Bylo to i tím, že jsem chtěl zastihnout pamětníky v plné síle. Byli již většinou velmi staří a někdy se stalo, že mně k mé lítosti umřeli, než jsem je stačil navštívit. A s nimi většinou nenávratně zmizely nejen vzpomínky, ale často i dokumenty, cenné pro mé zkoumání. Mladí už to haraburdí nepotřebovali… V tomto hektickém pátrání stále více upadala do zapomnění informace o jakési dávné muzice v Americe. Až jednou. Jel jsem s kapelníkem, učitelem hudby Liborem Miklem kvůli čemusi do Klobouk. „Jak se jenom jmenoval ten pán z korespondenčního lístku, který mně ukazoval pan Malůšek v Ostrožské Lhotě?“ zamyslel jsem se nahlas. „Hořák,“ odpověděl do mého přemýšlení jednoznačně Libor. „Jak to tak jistě tvrdíš?“ povídám. „No protože Pepa Hořák je tady kdesi od Valašských Klobouk. Hraje ve filharmonii a učí u nás ve škole.“ A ten pán z koresponďáku měl stejné příjmení. Ano, má pravdu, blesklo mně v hlavě. „Zastav a otoč, jedeme do Lačnova!“ Byl to skoro rozkaz. A tak jsme se ocitli u Hořáků v Lačnově. Pan Jaroslav Hořák byl k našemu překvapení synovcem našeho kolegy Jožky a vnukem jednoho z muzikantů valašsko-slovácké kapely, která hrála v letech 1923-1931 s velikým úspěchem v Americe. Hořákovi měli skvělou slivovici a paní Hořáková mívala při dalších pozdějších návštěvách napečeny výborné buchty či jiné speciality. Nejen proto jsme k nim jezdili rádi. Bylo u nich veselo, příjemně, domácká pohoda. Taková skoro prvorepubliková atmosféra. Pan Hořák přinesl dva poklady. Muzikantské kroniky a staré gramodesky nahrané v USA. Jeho dědeček Václav Hořák z Bylnice zanechal po sobě sedm pečlivě sepsaných kronik svého života. Úhledným, téměř kaligrafickým písmem psaných. A také záznamy ze života jeho rodičů, ještě z devatenáctého století. Část kronik, především ta třetí, popisuje pobyt hudby ve Spojených státech. V kronikách ale čteme i rodinná trápení, muzikantské historky, venkovské zvyky, zažitou staletou morálku, radosti i utrpení minulých generací. Život těžký ve své chudobě, ale silný v rodinné soudržnosti. Cítíme ze zápisů nepředstíranou lásku k domovu a vlastenectví, dnes skoro zapomenuté pojmy. Žití v pospolitosti a řádu. Vše doloženo spoustou krásných kvalitních dobových fotografií. Vzácné jsou pro nás i neobvyklé zážitky a vzkazy ukazující bez patosu, jak plynul život navazující přirozeně na tradice minulých generací. Prosté, ale přesvědčivé. Někdy jsou tato poselství až překvapivě pravdivá ve své jednoduchosti. Nejpůsobivější jsou v písni a hudbě. My, kteří žijeme v tomto prapodivném složitém postmoderním světě, alespoň chvilku naslouchejme. Myslím, že není na škodu tato sdělení vnímat. Třeba nám pomohou lépe se orientovat i v našem bytí. Také o tom chce být tato knížka. Jiří Severin

Zimní sezona 1924-1925 Naše hudba se pro zimní období z roku 1924-1925 rozešla. Poslední náš koncert byl v městě Paseigu, kde nás také asi převážná část zůstala na práci v jedné vlněné továrni. Já jsem tu také zůstal a měl jsem dobrou práci, donášení v koši ovčí vlnu k přehledu dvům dělníkom, kteří vlnu přehlédali. A tak jsme tu čekali až do sezony v Lunaparku, kdy se otvírál jak obvykle. Jiní členové hudby se vrátili zase do New Yorku, a to za slíbenou tam prací od některých tam jejich známých občanů. Do Paseigu jsme jeli proto, že nám slovenští usedlíci tu slíbili, že věc je hotová, a to, že budeme tam tovární hudbou a že dostanem lehké práce. Z toho ale zešlo a po koncertě jsme si tam našli byty a čekali jsme příležitost, že brzy odtud vyváznem, po svém se zase chytnem řádně hudby. Po čas volných dnů jsem se věnoval hodně opisování Fučíkových pochodů. Náš archiv zůstal zde od posledního koncertu a měl jsem jej na starosti k opatrování jako archivář od hudby. Tam jsme chodívali taky na zábavy, které se tam dosti často pořádaly. Na občerstvení jsme chodili do restaurace k Belákům. Byli to velmi dobří lidé, kteří nám pomáhali. John Ringling, který hudbu angažoval, byl v té době jedním z nejvýznačnějších producentů v Americe. Byl mimo jiné majitelem světoznámého cirkusu, to bylo tenkrát jako být vlastníkem největší muzikálové koncertní haly. Dodnes na jeho počest probíhá v Sarasotě multižánrový festival Ringling International Arts. Jsou po něm pojmenovány ulice, je zde význačná umělecká škola Ringling School of Art (od roku 2007 Ringling College of Art and Design). John Ringling byl jedním z obdivovatelů naší hudby. Kontakt s ním udržoval Otakar Bártík, projednával s ním obchodní smlouvy, byl manažerem hudby. I díky stykům s Ringlingem a možnosti účinkování v Lunaparku se hudba stává stále populárnější. Vysílání v rádiu velmi muziku zpopularizovalo, a to nejen u našich krajanů, tam to bylo pochopitelné. Získávala si postupně přízeň daleko širšího okruhu posluchačů. Následkem toho přišly i nabídky k natočení první gramofonové desky. 0d americké firmy Victor a pak od známé firmy Columbia. Natáčení se uskutečnilo pravděpodobně v roce 1926. Patrně jsou to nejstarší gramofonové záznamy venkovské kapely z našeho kraje. js

New York, 1925.

New York, 1925-1926.

New York, Lunapark 1925 Koncem března roku 1925 jsme se všichni hudebníci dostavili do lunaparských námi obývaných počas sezony baráků. Tam hned jsme zahájili pravidelné denní cvičení všech skladeb pro letní nastávající sezonu. Mnoho nových skladeb se nakoupilo, které se musely nacvičovat, a to s novým kapelníkem Josefem Kočišem. Kapelník Karel Šerý se vzdal kapelnictví a místo něj převzál jako dirigent Josef Kočiš, doposud jako solo B clarinetist od naší hudby. Šerý se od nás vzdálil a dlouho nám nebylo známo, kam zajel. Sezona v Lunaparku tohoto roku 1925 se otvírala jak obvykle s velkou triumfální parádou po Surf Avenue a zpět do parku. Letos je to 25. dubna 1925. Pryorova hudba šla první a my, hodně odsunutí, zaujali druhé místo a za námi šla cirkusová ze samých Němců a čtvrtá taneční, samý Taliján. Naše hudba dostala taky nové pojmenování, a to Maryne Band. Po otevření Lunaparku následovaly skoro ty samé atrakce jako vloni r. 1924. Bylo dáno také do moci Bartíkovi, aby se postarál o nového kapelníka, a to ze staré vlasti. Byl navrhnut Jan Fuks někde od Brodu, nebo někteří z okolí hudebníci jej znali. A tak během několika týdnů Jan Fuks se objevil mezi námi, vypadalo to asi v polovici sezony, co tento přijel. Nový kapelník hned se ujál své práce mu nabídnuté. Jan Fuks, starý zkušený hudby, jako od vojenské hudby, nebo podle jeho výkladů sloužil v Budapešti. Znal osobně Juliusa Fučíka, pak Franze Lehára a Bacha jako vojenské kapelníky v Budapešti. Během této sezony jsme hodně účinkovali na různých parádách, slavnostech a banketech, které pořádal vždy nějaký americký pohlavár. Vzpomínám si, jak jsme vloni v únoru 1924 byli pozváni do Hotelu Astoria v New Yorku, kde nás vyvezli elevetrem až na samou střechu, kde byl sjezd všech těch velkých pohlavárů. Banket se vydařil, že za nedlouho se někteří vmísili mezi nás a oblékali si naše bruncleky a chtěli po nás nástroje. Alkohol (víska) začínala pracovat, nebo hned byli našima velkýma kamarády, drže se kol krků několik už přemožených s námi u nálevny. Přítomni banketu byli: guverner Schmid, Karel Ringling, bratr Johna Ringlinga, krále cirkusu, pak nejvyšší soudce newyorského státu a hudební skladatel a kapelník newyorské policejní hudby Edvin Franko Goldman a mnoho pánů, které jsme neznali,

bylo jich na 150 mužů. Hráli jsme tam ouverturu Marthu, kterou nám tento Goldman dirigoval. Během této sezony jsme spokojeni s novým kapelníkem Janem Fuksem. Kapela za jeho řízení dobře pokračuje. Nebo mezi dobou sezony, a to Karlem Šerým a novým kapelníkem Janem Fuksem z Brodu, vedl kapelnictví náš solo B clarinetist Josef Kočiš ze Znorov, s kterým jsme měli špatné výsledky. D. p. František Boženek, jenž jako kaplan působí již po řadu let při osadě sv. Cyrila a Metoděje v Town of Lake, zjednal si svou dobou nepopíratelné zásluhy za to, že do Ameriky připuštěna byla Československá národní kapela z valašského kraje a okolí, která svou činností v Americe poslední dobou na sebe velice mile upozornila. Ale nejen na sebe, ale na českou hudbu vůbec. Vždy a všude jsme vystupovali tak, že jsme dělali čest našemu národu. Během letní sezony 1925 hráli jsme dvakráte za týden v rádiové vysílací stanici. Do stanice docházela spousta dopisů od našich krajanů usazených ve Spojených státech. Jedni chtěli, abychom hráli v týdny i 4krát pro rozhlas, jiní zase chtěli, aby programy naše byly delší. Velká poptávka byla po skladbě „Vem si mě, Juro, za ženu“, pochod. Letošní sezona v Lunaparku se naznačuje neobyčejným bohatstvím nejdůmyslnějších a nejskvělejších atrakcí, které lze si představiti. Populární hřiště bylo opět letos rozšířeno, takže lze prováděti ve velkém slohu hry „Divokého západu“, kdežto v jiné části parku jest prováděn velký cirkus. Mezi tím, kdy se pořádají tato představení, produkuje se „Princ Nelson“, nepochybně nejodvážnější umělec, v chození po drátu dlouhém 80 metrů ve výši 25 metrů, býl výkon ku podivu dosti nebezpečný, bez ochranné sítě, dívajících se tisíce diváků, kteří se zatajeným dechem k němu pohlížejí, když pomalu kráčí v rukou drže vodorovně dlouhou hůl, která mu dává znamení rovnováhy v jeho chodu po drátě, který jest upevněn na dvou věžích proti sobě v Lunaparku. A další událostí jest tu, že bude tohoto týdne otevřen velký basen pro plavce. Basen byl rozšířen o další pobřeží a poskytuje koupajícím neskonalý požitek. Je zde taky nová atrakce Lunaparku, a to „Sámoyská vesnice“, a dalším jest dokonalým úspěchem „Jízda do Nebes“. Hraje tu denně pět hudebních kapelí, a to naše, Pryor, cirkusová a jazové dvě, které se v Bálromu střídají. Poslední týden v Lunaparku byl ve znamení samých večerních parád, takzvaných „Mardi Gras“. Účastnilo se tu mnoho kapelí, asi kolem dvacet kapelí tu bylo nahromaděných. Byly tu i různé sbory trubačské a tamburášské, které tu napodobovaly ještě z dob Washingtona známé „Dixieland“. Poslední večer Mardi Grasu byl nejkrásnější, a to když jsme končili písní hranou námi, když věž Lunaparku dohasla, nebo při této skotské písni Auld Lang Syne se sezona ukončila. Věž se po částech zhasínala, a to počínaj odspodu až na nejvyšší části. S Lunaparkem jsme uzavřeli smlouvu pro příští rok 1926. Po ukončení naší sezony v Lunaparku byl ohlášen velký koncert newyorské filharmonye pod vedením Arthura

Toscaniniho, na kterém jsme většina byli účastni. Koncert byl ohromný, byl pořádán v Metropolitní opeře v New Yorku. Došla nám moc potěšitelná zpráva od našeho menažera pana Otakara Bartíka, že uzavřel smlouvu s králem cirkusu Johnem Ringlingem na 22 týdnů zimní sezony v Sarasotě pro Czechoslovak National Band. Tak konečně, náš sen se nám splnil. Byli jsme plni radosti, když jsme se o tomto lázeňském místě Sarasoty zdověděli. Smlouva byla uzavřena pro rok 1925-1926, tedy jen pro zimní sezonu, kde slunce pálí nad hlavou a teplá solná mořská voda osvěží nás všechny v mořských vlnách. K uskutečnění tohoto engažementu je potřeba jisté pohotovosti a obratnosti a také správného vedení naší hudby. Doufáme, že podnik povede k dobrým výsledkům naší hudby, což nám taky každý Čechoslovan bude přáti.

Sarasota, 1926.

Sarasota, zimní sezona 1925-1926 Naše Československá národní hudba dostala zprávu, že hudba odjíždí dne 21. prosince 1925 na slíbené engažma do Floridy, takže na Štědrý večer jsme již koncertovali v Sarasotě, a to večer v 8 hodin, v tamějším parku, kde byl taky velký hudební pavilon v podobě mušle. Z newyorského přístavu jsme odjeli lodí, a to 21. prosince 1925. Vezli jsme s sebou všechny hudební věci i s notovým materyálem a odjeli jsme o půl 10. h. odpolední. Byli jsme rádi, že jedem z té newyorské zimy dole na jih do teplých krajů. Lodí jsme jeli až do města Jacksonwille (Čeksnvile). Tam jsme vylodili a přesedli na vlak, který s námi supěl směrem jihozápadním do města Sarasoty. Kuchyň na lodi byla výtečná, nebo o všechno tam bylo postaráno. Na nádraží města Sarasoty nás přišli uvítat představitelé města Sarasoty. Uvedli nás na naše místo při jednom mořském zálivu v Sarasotě. Libovali jsme si tak v osamoceném prostranství mořského zálivu. Pan Bornus se o nás ihned postaral, nebo nechal pro nás obstarati ohromnou kysnu orančů, nebo Florida, to jest vůbec samý oranžový sad. Nám zdálo se, že engažement dosáhne dobrých výsledků. Tak se taky stalo, když jsme dostali program práce určený. Denně jsme dělali dva koncerty, a to jeden odpoledne a druhý večer. Dále jsme měli v programu různé nahodilé účinkování, jako např. zájezdy do různých měst, kde se pořádaly různé parády. Večerní koncerty jsme dělávali na ostrově Sant. Armenský v Sarasotě. Sarasota jest nevelké výletní městečko v Mexickém zálivu. Hlavní budovatelé města Sarasoty jsou tu Ringlingové, Gompercové a Bornusové, kteří ovládají celé okolí v Sarasotě jak finančně, tak i politicky. My jsme teď jako osobní hudba p. Johna Ringlinga, amerického milionáře, který se honosí se svou přepychovou residencí.

Sarasota je výletní kosmopolitní město na Floridě. Je, a už tenkrát bylo, sídlem mnoha celebrit. Letní sídla zde měli a mají významní herci, spisovatelé, umělci. Florida je považována za Riviéru Spojených států. Je zde vynikající divadlo, balet, několik významných orchestrů. V Sarasotě je třicet výtvarných galerií. Mimořádná

je sbírka z tvorby Rubense. Ringlingovo Museum of Art, které ji vlastní, bylo postaveno v době pobytu naší kapely (1927-1931). Tady se již koncem devatenáctého století zrodil golf. To, že kapelu na nádraží vítali představitelé města, dokládá, jaké vážnosti se těšila. Z pohledu cestovního ruchu je Sarasota považována za turistický drahokam. Bydlet v Sarasotě znamená být „in“. Žije zde třeba naše tenistka Martina Navrátilová. js

V l š ká hudební Valašská h d b í družina d ži podd vedením d í kapelníkem k l ík Josefem J f Kočišem K čiš ddo prvníí polovice l i sezony v Lunaparku roku 1925 a do příchodu nového kapelníka Jana Fukse. Hudba pochoduje Lunaparkem ve slováckém kroji při otevření Lunaparku dne 25. dubna 1925.

N š jí Naše jízda d ddo Fl Floridy id roku k 1925 llodí dí Cit City off R Rome. N Naše š hhudba db na palubě, l bě vpravo v bílé čepici č i i stojí t jí Jan Fuks, kapelník.

N š hudební Naše h d b í ddružina ži čeká č ká na vlak l k na nádraží ád ží v Jacksonwile J k il k odjezdu dj d do d města ě S Sarasoty, Fl Florida, id roku 1925, 23. prosince.

Naše hudba na snímku při prvním vystoupení se zpěváčkou sl. Roderikovou a kapelníkem Janem Fuksem v Lunaparku r. 1926.

H db naše Hudba š pod d kapelníkem k l ík Janem J Fuksem F k připravena ři k odchodu d h d ze sarasotského t kéh přístaviště ří t iště do d města Sarasoty s mnoha našima Slováky a Moravany, kteří k nám zavítali. Průvod prošel městem Sarasotou až k radnici.

V polovici sezony v měsíci březnu 1926 hudba účinkovala na velké parádě v Tampě, tzv. „Gasparily“, brzy po uplynutí naší sezony 22 týdnů v Sarasotě, Florida. Hudba pomýšlela na brzký odjezd do New Yorku, a to zase lodí, kterou jízda na moři trvala 3 až 4 dny cesty. Kapelník hudby jest Jan Fuks.

Koncert naší Lunas Marine Bandd se zpěvačkou pod Janem Fuksem k sl. l Roderikovou d k d kkapelníkem l k k ddne 15. května 1926.

New York, Lunapark 1926

Jakmile hudba přijela ze Sarasoty do New Yorku na Cuny Ailand koncem března 1926, měl pan Otakar Bartík pro hudbu nachystanou překvapující událost, že navázal styk se společností „Viktor“ v New Yorku za účelem nahráti několik českých skladeb na gramofónové desky. A tak se několik věcí vybralo a bylo přikročeno ke zkouškám k nahrání těchto gramofonových desek. Skladby nahráté byly, a sice: Ještě já se podívám (pochod) Pochod župy Masarykovy (pochod, Obruča) Olympiáda (pochod, Labský) Koníček (pochod, Kmoch) Andulko šafářova (pochod, Kmoch) Prodaná nevěsta (pochod, Smetana) Černá musí být (polka, Hašler) Naše Tatry (směs, Štolc) Pijácká (směs, Labský) Večer na moři (valčík, Vačkář) Vzpomínky (sousedská, Hořák) U staré lípy (valčík, Hořák) Pro staré a mladé (polka, Hořák) Eugenie (polka, Koleta) Těchto 14 skladeb bylo nahráno československou kapelou pod vedením kapelníka Jana Fukse dne 10. dubna 1926 v New Yorku u Viktor spol. V Lunaparku roku 1926 bylo s programem jako obvykle. Pro tento rok zůstalo vše při starém jako v předešlé sezoně 1925. Já jsem se předně věnoval v aranžování mých cornetových sól. Mnohé věci, které se mi líbily, nebyly k dostání pro hudbu dechovou, a tak jal jsem se je z piano partu aranžovat pro hudbu dechovou.

Z dlouhé chvíle v ranních hodinách jsem hodně chodíval do mořských vln. Mořská voda nám všem hodně sloužila k velkému občerstvení. Naše Československá národní kapela byla na prvním místě při otevírání Lunaparku. Vystupovali jsme potřikráte na Bandstandu (hudebním pavilonu) s vyjímečným jedním číslem jako se zpěváčkou pí Roderikovou, po dobu 22 týdnů pod vedením kapelníkem Janem Fuksem, jenž tohoto roku mu uplynulo jeho prodlužovací doba, která pro něj taky končí. Jsa spokojen, ujíždí ze Spojených států do Československa 25./IX. 1926. Konec posledního týdne sezony v Lunaparku roku 1926 byl ve znamení samých parád ve večerních hodinách po Surf Avenue. Naše hudba účinkovala každého večera až do půl dvanácté v noci na dlouhém balkonu nad vchodem do Lunaparku. Naše hudba si tu získala dobrého jména. Poslední večer v Lunaparku byl tradiční se vším programem i při dohasínání representující lunaparské věže, na které jest přes milion žárovek. To byl už jak známo poslední akt dohry Auld Lang Syne se zhasnutím poslední části kopule věže. Během sezony jsme slíbili našim krajanům Slovákům v Guttenbergu odehrát jim tam na slíbenou hodomartinskou zábavu. Poznamenám zde jen z jedné takové taneční zábavy, která se konala a vydařila na martinských hodoch v Guttenbergu, jak se bavil slovenský Guttenberg. Martinské hody se vydařily skvěle. V sobotu večer dne 8. listopadu 1926 slovenská sokolovna v Guttenbergu byla svědkem znamenitéj a miléj zábavy, jak se dalo očekávat, nebo byla tu dobrá agitácia, dobrá hudba a dobrá kuchyň, co jest zárukou každé zábavy. Naše hudba byla tu sama v sobě jistou zárukou zdaru každé zábavy, na které jsme účinkovali. A bylo se s námi taky těžko loučiti po této nezapomenutelné zábavě. Náš odjezd z Guttenbergu byl až druhého dne v neděli. Sokolovna byla do posledního místa zaplněna a radosť bylo se podívat na hemžící se mládež a stárež, kteří okouzleni mistrovskou hudbou právě tak neúnavně tančili, jako neúnavně hrála hudba. Slováci slyšeli svoje melodie polek a valčíků, takže na dotaz pořadatelů bylo jim vzděleno, že jsou to vlastně a výhradně skladby barytonisty Jana Hořáka. Dne 9. listopadu 1926 hudba účinkovala na taneční zábavě v Little Ferry ve státě New Jersey (Ňu Čoisy). Zábava byla vesměs mnoho hlučná. I kuchyň byla pod dobrou správou pí Marie Šticové. Zábava byla právě tak přeplněna jako předešle v Guttenbergu. Jaternice znamenitě chutnaly a čierná káva mala dušu. Z návštěvníků tam byly přítomné rodiny jako Suchánek z Alentown, pak rodiny Petráškovy, Makowských a slečna Ozábal, všichni z Bontonu, stát New York, pak rodiny Skrmárovy z North Bergen, Jančekových z Grandwood, dále rodina Ondrovič z Guttenbergu, slečny Stěfanovič a Paula Opatovská z New Yorku a Joz. Jurica se svou rodinou z Hoboken ze státu New Jersey. Noc nám přeběhla tak rychle a ani jsme se nenadáli a bylo již k ránu. Takovýchto zábav jsme hodně požívali mezi československými usedlíky v Americe. Byly to opravdu milé zábavy, na kterých se ozývala jen česká hudba.

Karel Šerý byl velice známý kapelník po celém Valašsku, zejména mezi dechovými kapelami. Valašské Klobouky byly v této době město velmi muzikální. Koncem devatenáctého století přijel do města téměř slepý muzikant Hypolit Heřmánek. Znal se prý s Bedřichem Smetanou a měl dobré kontakty s dalšími předními osobnostmi české hudby. Ve městě se mu zalíbilo, do té doby jezdil s koňským povozem, na něm měl harmonium a pořádal velmi oblíbené koncerty. Ovládal také další hudební nástroje. Usadil se, vedl zde pak pěvecký sbor, vyučoval hudbě, skládal, byl zručným varhaníkem. Hudba ve městě a okolí se i jeho zásluhou stala jedním z nejdůležitějších kulturních zájmů obyvatel. Měl pak zdatného pokračovatele, Cyrila Bureše, provozovatele soukromé hudební školy. Z tohoto podhoubí vyrůstali muzikanti nejen na Valašskokloboucku. Podobní nadšenci žili i v jiných částech našeho kraje. js

New York, 1927.