61
Krátce nato si B. K. pořídila počítač, neboť na psacím stroji s tvrdými klávesami se jí špatně psalo a já jsem jí pomáhal s jeho instalací a zaškolením. Tak jsem se seznámil s jejím manželem Jirkou a čtrnáctiletým synem Lukášem, už tehdy velmi nadějným šachistou. Moje návštěvy u Klímů se staly téměř pravidelnými. Vedli jsme řeči o literatuře i životě, v nichž já jsem byl převážně posluchačem, a žasnul nad osudy této výjimečné ženy a příhodami, které v jejím podání vždy vyzněly humorně, ač tomu tak ve skutečnosti jistě nebylo. Navštěvovali nás muži v kožených kabátcích, převraceli zásuvky, otevírali skříně, nahlíželi do knih a křičeli, ať vydáme korespondenci s uprchlíkem. Žádnou jsme neměli, měli jsme jen víru, že strýc Leopold žije. Byla jsem hezky upraveným dítětem s copánkem a než se naučím číst, pomaluji pastelkami jednomu z vyšetřovatelů notes, a tetička ho, k smrti vyděšena, v kamnech spálí. Díky berlím vznikla tato momentka: Já se synem stojíme na zastávce autobusu. Čekání v mrazivém dnu je dlouze nekonečné. Náhle se mi podaří pěkně se zvednout a zakomíhat nohama tak deset centimetrů nad zemí. Na protějším chodníku přes ulici pozorující pán ztratí orientaci a praští hlavou do sloupu… (Z knihy Baví mne svět) Nejzajímavější vyprávění však byla o přátelství s australským spisovatelem Alanem Marshallem, se kterým si dlouhá léta dopisovala a jenž kvůli ní přiletěl do tehdejšího Československa. Celý příběh jsme později zpracovali do knihy Alan Marshall a já aneb Mé ňadro – tvá dlaň, která vyšla v roce 2002 jako elektronická kniha v pdf (nakl. ŽÁR). Tištěného vydání se bohužel nedočkala. Zatímco Alan Marshall si vybral k příchodu na tento svět krásný květnový den a byl po několika dcerách vítaným synem, já jsem si vybrala prosincovou noc, TŘINÁCTÉHO, a pro tuto zemi osudný rok 1948, ke všemu jsem v pořadí šestá holka. 61