TEXT: Obraz ještě přežívá, podstata mizí – kam? - Zlatý řez by Jan Trejbal - Neolokator / PublicSpaceLab

Obraz ještě přežívá, podstata mizí – kam ..? JAN TREJBAL V DISKUZI S VÝZNAMNÝMI OSOBNOSTMI, KTERÉ MAJÍ CO ŘÍCI K TÉMATU VENKOVA A KRAJINY

JAN FLORIÁN, místopředseda Spolku pro obnovu venkova ČR MILENA HAUSEROVÁ, pedagožka FA ČVUT, architektka – památkářka CTIRAD HEMELÍK, rozvojář, inovátor JAN ALBERT ŠTURMA, geobotanik, křovinář LUCIE WITTLICHOVÁ, starostka obce Zákolany a předsedkyně DSO Budečsko Český venkov a jeho agrární krajina prošly za uplynulých padesát let velkou proměnou. Zatímco v předchozích desetiletích se snažil venkov vyrovnat s razantními změnami, které přinesla kolektivizace, 90. léta znamenají pravý opak – dochází k restitucím půdy do soukromého vlastnictví a následné privatizaci. Po masivním zasažení venkova vlnou suburbanizace a výstavbou na přilehlých pozemcích se v poslední sledované dekádě ukazuje snad jistá renesance – znovuobnovení zájmu o naši kulturní krajinu. Součástí nejnovějších dějin se stává nová generace obyvatel venkova – neorurálové1. Značná část území republiky je nyní (až hekticky) opečovávána množstvím samovolně vzniklých okrašlovacích spolků, které ale často nemají možnost systematicky ovlivňovat své okolí – nefunguje propojení s místní samosprávou, která má být stálým nositelem územních strategií místa. Tato disproporce je nahrazována/odůvodňována množstvím komunitních záměrů a plánů, které jsou ale stejně grantově nepovedené jako většina z místních samospráv přicházejících strategických a akčních plánů. Výsledkem ve skutečnosti lehce napravitelných nedorozumění pak může být jednak (na úrovni ministerské) snaha o stále novou digitalizaci plánování a vylepšování databází2, nebo (na úrovni obecní) situace určitého „pře-analyzování“ území3, kde však zásadně chybí jednotící myšlenka a trvalá odborná, či revizní činnost. Do tohoto stavu pak ještě vstupuje největší po-privatizační změna ve vlastnictví půdy, v podobě schváleného zákona o církevních restitucích z roku 2012. Celých 70 % majetku církví přitom spadá na lesní a zemědělské plochy, což v kombinaci s fenoménem agrofertovských a holandských velkomajitelů české půdy4 dává tušit brzké změny, které ale jistě nebudou lehkým návratem Jako „neorurálové” bývají označováni obyvatelé venkova, kteří se na vesnici přestěhovali z většího města, také mohou být označováni jako „novousedlíci” nebo prostě jako „náplava”. Odborný výraz „neorurálové” označuje především životní styl, který pro tuto skupinu obyvatel bývá typický, vzhledem k tomu, že se často jedná o městskou střední třídu, která na venkov přišla hledat klidnější a přátelštější prostředí, případně prostor pro kreativní práci. Jak ukazují některé naše příklady, neorurálové mohou být někdy tahouny rozvoje v komunitě, protože jim nechybí nová energie, často se ale také mohou dostat do konfliktu se starousedlíky, protože nechápou jejich specifické potřeby, vztah k místu a lokální identitu. 1

Cílem vypracování GeoInfoStrategie je vymezení adekvátního stavu infrastruktury pro prostorové informace ve vazbě na sociálně ekonomický výhled ČR do roku 2020, nalezení souladu mezi potřebami uživatelů dat, vytvářených veřejnou správou, finančními nároky a přínosy, vytvoření jednotné informační báze propojením územně orientovaných dat z různých datových zdrojů s cílem efektivně získat ucelené informace, a zajištění efektivního financování pořizování prostorových dat ze státního rozpočtu. GeoInfoStrategie, která bude navazovat na klíčové strategické dokumenty schválené vládou, na Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky pro období 2012 – 2020 a Národní program reforem České republiky, vytvoří podmínky pro organické začlenění prostorových dat do rozhodovacích procesů ve veřejné správě a bude základem pro koordinovaný a efektivní rozvoj národní infrastruktury pro prostorové informace. http://www.mvcr.cz/clanek/geoinfostrategie.aspx. 2

Ing.arch.Ing. Tomáš Lohniský (místostarosta města – garant strategií území města) takto nazval situaci v městě Odolená voda.

Převážnou část zemědělské půdy ČR, tj. více než 3 700 tis. ha, vlastní fyzické osoby (samostatně hospodařící rolníci) nebo různé typy obchodních společností a sdružení. Menší část, asi 320 tis. ha, je ve vlastnictví státu. Fyzické osoby však obhospodařují jen asi 30 % zemědělské půdy, zbývajících 70 % obhospodařují podnikatelé, družstva a další společnosti, které mají půdu pronajatou od fyzických osob. Zdroj: http://www.svazvlastnikupudy.cz/. 4

k pokoře a hospodaření na malých úhorech, které rodinu jen tak tak uživí... Daly by se nějak definovat hodnoty současného venkova? Kdo by měl tyto hodnoty střežit? Myslíte, že se je může podařit uchovat pro další generace? Lucie Wittlichová (LW): Musíme vzít v potaz, že současné hodnoty venkova napříč populací se výrazně liší. Ti, co se sem přistěhovali, protože chtějí žít v přírodě a hledají alternativní způsob života, uvažují zcela jinak, než ti, kdo koupili dům a dojíždějí i s dětmi do měst, a jinak než lidé, kteří se zde narodili. Jedná se o celý komplex témat a asi není možné je definovat na několika řádcích. Manifest Evropského venkovského parlamentu5 je deklarativní text operující s pojmy demokracie, ekologie apod. Ale upřímně – postavíte-li před venkovské obyvatele problém ekologického vytápění a vytápění hnědým uhlím, je zřejmé, čemu dají přednost. Jan Albert Šturma (JAS): Hodnoty „venkova“ spočívají z pohledu geobotanika v evolučně a postromanticky ovlivněném konsenzu „venkovskosti“ a jsou poměrně jasně definovatelné jako určitý typ struktury krajiny. Jsou nejen uchovatelné, ale i šiřitelné. Zásadním zádrhelem takovéhoto přístupu však je, jak takové struktury nebo kontexty rozeznat a správně využít. Existují indikátory, které jsou čistě strukturní (fraktální analýza), nebo biologické (index biologické diverzity), ideální je však kombinace obou či více najednou. Jedním z možných řešení je například mezioborový průzkum, který spojí indikátory všech oborů do jednoho doporučení - například kombinace krajinné ekologie, botaniky a archeologie. Ctirad Hemelík (CH): Z mého pohledu by se měli strážci hodnot venkova nacházet na pomezí státní správy a leadershipu. Je jedno, zda to bude významný místní aktér, nebo člověk pověřený společností, ale základ je v kooperaci. Nemyslím si, že je správné, že je např. majitel významné společnosti brán jako místní guru, ale nemá žádnou lokální oponenturu v místních hodnotách. Místní hodnoty jsou souborem regionálních vizí, pravd, historie, sociálního a kulturního prostředí a na to navazujících lokálních anomálii. Tyto hodnoty by měly komunikovat místní osobnosti, které je mezi sebou brousí v diskuzích. Jan Florian (JF): Domnívám se, že budoucí rozvoj venkova budou nejvíce určovat právě komunitní hodnoty. Jestliže už zemědělství není hlavním motorem venkova, je praktické uvažovat o rozvoji venkova i v rámci „malých měst“. Jejich důležitost se objevila i v závěrech Evropského venkovského parlamentu v rakouském Schärdingu z listopadu 2015. Samozřejmě role nejmenších obcí a malých měst bude jiná. U obcí bude důležitá – nebo by spíš měla být - orientace na péči o krajinu. Malá města mohou plnit vůdčí roli v hospodářském rozvoji daného mikroregionu. Společně pak mohou efektivně spolupracovat v kulturní, vzdělávací a sociální oblasti - např. řešit tzv. sociální vyloučení, které za současné české legislativy, kdy je sociální podpora téměř totožná s minimálním platem (při zadlužení i nižší), nelze vyřešit bez spolupráce obcí, spolupracujících neziskových organizací a místních podnikatelů. Bez jejich dobrovolného závazku, že nebudou zaměstnávat občany „na podpoře“ je řešení prakticky nemožné. Pro ilustraci - jsem aktivní i v místní základní organizaci Českého svazu ochránců přírody, která řadu let zaměstnává „sociálně vyloučené“ z úřadu práce. Zatím jsem se setkal jen s jediným pracovníkem, který neměl dluhy. Bylo mu teprve 16 let, do žádné práce nenastoupil, nevyučil se, začínal na úřadu práce. Žádný z našich pracovníků nepocházel z funkční rodiny, mladé nezaměstnané spojuje malá vzdělanost a malá odpovědnost vůči zaměstnavateli. Do komunitní sféry spadá také „duchovní obnova venkova“, na kterou se v dosavadních technicky pojatých podpůrných programech nedostávalo. Základem je prorodinná a etická výchova, zdůrazněná v Programu obnovy rodiny Spolku obnovy venkova z roku 2011. Etická výchova, prorodinné a umělecké vzdělávání i finanční gramotnost se mohou dostat do venkovských a „maloměstských“ základních škol rychleji přičiněním navzájem dohodnutých starostů na místní či mikroregionální úrovni, než pouhými doporučeními ministerstva.

Plný text Manifestu v českém jazyce ke stažení na úvodní stránce http://europeanruralparliament.com.

Milena Hauserová (MH): Obecně se ukazuje, že hodnotu věcí, vztahů, informací apod. si začínáme uvědomovat teprve tehdy, když je citelně postrádáme a když se jejich ztráta stává zdrojem pocitu ohrožení. Změny přírodního prostředí pochopitelně patří k těmto bytostně vnímaným a nejdříve identifikovaným hrozbám. Jde nejen o biologickou ale i sociální roli člověka a lidského společenství. Pro péči o krajinu v našich zemích byl v historii vždy zásadní význam zemědělského hospodaření. Vzdělávání a obhospodařování půdy upoutávalo člověka do přírodního cyklu růstu, úrody a odpočinku. Po dlouhou dobu naší kulturní minulosti bylo využívání přírodních zdrojů limitováno technickými obtížemi, nedostatkem potřebné energie a neznalostí či nedostupností dalších intenzifikačních faktorů. Poté, co člověk tyto bariéry překonal, si poprvé sáhnul na limity, dříve snad ani netušené. Narazili jsme na problém udržitelnosti trajektorie rozvoje ve vztahu k prostředí a zdrojům. V současné době ho ztělesňují zejména limity přírodních charakteristik prostředí. Současný útlum zemědělského hospodářství napomohl otevřít Pandořinu skřínku – ať již v podobě sucha, hrozby erozí, vážné degradace půdy či ztrát na biodiverzitě. Před očima nám mizí orná půda nejlepší bonity tempem, které nemá v evropském měřítku obdobu. Uživatelé půdy povětšinou cílí na co nejvyšší bezprostřední zisk. Dravě konzumní vztah k nesnadno obnovitelným základním přírodním zdrojům rozevírá nůžky mezi jejich přirozenými možnostmi a požadavky na ně kladenými. Současně můžeme pozorovat znepokojení nad tímto vývojem s náznaky různých pokusů o řešení. 6 Naše doba postavená na stále větším příklonu ke spotřebnímu chování se příliš nedívá dál než za horizont následujících pár let a optika uvažování s ohledem na další generace se už příliš nenosí. Přitom naši předci běžně navrhovali projekty přesahující (nejen) jeden lidský život. Jak se díváte na problém pokory a ohleduplnosti k našemu životnímu prostředí? MH: Myslím, že tradice nedominantního vztahu člověka k přírodě a přírodním zdrojům dosud nevyčpěla a část veřejnosti si ji uvědomuje. S tím jde ruku v ruce i generacemi zažitá zkušenost, že čas přírodních procesů kráčí vlastním tempem, které bez újmy na výsledku nelze změnit ani zastavit. Dlouhý čas procesů zúrodňování, efektu agrotechnických opatření, pěstování lesa apod. může přesahovat délku jednoho aktivního lidského života. Plody naší práce nesklidíme my, ale ti, kdo přijdou po nás. My sklízíme výsledky úsilí svých předků – v dobrém i ve zlém. Dlouhý čas přírody poukazuje na jiný řád, než kterým je řád okamžitého zisku a konzumu. Zároveň odkrývá dimenzi přesgenerační odpovědnosti k výsledkům úsilí předchůdců a ke vkladům, které založí podmínky života příštích generací. Je to postoj odpovědného dědice a správce hodnot, který je si plně vědom přesahů své životní role, která je zakotvena v minulosti a předznamenává budoucnost7. Venkov se svou vazbou k cyklickým přírodním procesům je nejpřirozenějším prostředím, kde lze zakusit a hmatatelně zviditelnit přesah své vlastní konečnosti. Volnější životní dynamika venkova vede k tomu, že zde déle přetrvávají struktury vázané svým vznikem i funkcí na jevy již ustupující nebo zcela odeznělé. Venkovské prostředí tak může v některých případech nabízet něco jako průhled do „starých časů“. Ten samozřejmě do jisté míry skýtá i prostředí historických městských sídel, venkov ale nabízí dimenzi minulého času, jejímž dějištěm je celá obhospodařovaná krajina prostoupená přírodními prvky. V současné době se obraz krajiny s malými sídly, drobnějším měřítkem zástavby s pestrou mozaikou polí, luk a lesů stává vytouženou idylickou vidinou. Málo uvažujeme o tom, že společenské a ekonomické pozadí, které dalo vzniknout této scenérii, prodělává naprosto zásadní proměnu. Obraz ještě přežívá, podstata mizí. Nebo lépe – proměňuje se. Bude postupně generovat jiné obrazy jiných venkovů. Lidská přirozenost si žádá jak perspektivy nového - tj. změny, tak pocitu zakotvení (stálosti a trvání). Na loňské Inventuře urbanismu8 zaznělo, že na venkov je třeba pohlížet bez sentimentality. Namítám, že součástí sociálního kapitálu společnosti je jak jeho poloha racionální, tak citová. Její součástí je pocit identity, který podstatně souvisí jak s představou směřování, tak i jeho východisek. Obrazy 6

U nás zejména práce Heleny Librové. Zajímavou reflexi dalšího vývoje přináší Tomáš Feřtek, Pestří a zelení po deseti letech, Reflex, 2.2. 2004, dostupné na http://www.reflex.cz/clanek/stary-reflex-reflex-cz-reflex-cz-fertek/14861/pestri-a-zeleni-po-desetiletech.html 7

Jan Sokol, Etika, život, instituce, Praha 2014 Konference konaná dne 27. 11. 2015 na Fakultě architektury ČVUT v Praze.

minulého, které jsou přítomné v současném, mají tuto konstitutivní roli, již nelze podceňovat. Ano, nepochybně se časem přetvoří podoba venkova. Jde však o to, aby hledání nového zbytečně netraumatizovalo a nebolelo, neztrapňovalo a neironizovalo hodnoty doposud ctěné a uznávané a nemrhalo jimi v přílišném furiantství. A nezraňovalo to v nás, co si těchto hodnot cení. Se změnami ve společnosti souvisí i přesun otázek a problémů ze sféry hmotné do sféry sociální. Jednou z nejvíce ceněných „komodit“ na venkově už není například kvalitní kravský hnůj, ale spíše samotná udržitelná pracovní místa. Jak podle vás zabránit dalšímu exodu mladých lidí z venkova do měst? LW: Odliv mladých lidí z venkova se podle mého názoru zastavil, nebo minimálně výrazně zpomalil. Důvodem není více pracovních příležitostí, ale větší potřeba žít v domě se zahradou a blízko přírodě. Navíc dům na venkově je mnohdy mnohem levnější než byt v Praze… Nicméně problém zaměstnanosti je jedním z největších, který venkov trápí. Hlavní příčinou je rozpad zemědělských družstev a koncentrace výroby do měst. Zároveň stále větší procento obyvatel pracuje ve službách – tedy ve městech. Dovoz laciného zboží a levné potraviny v supermarketech konkurují drobným řemeslníkům a obchodníkům, kterých bylo na vesnici dříve mnohem více. Velký problém je veřejná doprava – nedostatečná a drahá. A mohli bychom pokračovat. Nelíbí se mi, jak stát řeší problematiku nezaměstnanosti. Dotace na zaměstnanost nejsou cílené, často se jedná o podporu zahraničních firem, které navíc devastují svými stavbami a sklady českou krajinu. Velice by pomohlo snížení administrativní zátěže a podpora drobných řemeslníků a zemědělců. Daňové, registrační, stavební, hygienické a další normy se aplikují bez rozdílu, zda se jedná o velkou firmu či drobného živnostníka. Otevřít kavárnu, pekárnu či postavit přístřešek pro ovce znamená přílišné množství energie a finančních nákladů, nemluvě o strachu z kontrol, registračních pokladen a složitého daňového systému. Výsledkem je, že méně energičtí a podnikaví lidé raději pobírají sociální dávky a pracují načerno. A mají pocit, že právem, což je velice demoralizující. JAS: Jiný zdroj absence pracovních míst na venkově je nepochopení problémů, kterými venkovská krajina oplývá: například eroze půdy, povodně nebo sucho jsou fenomény, jejichž dosah i kontext bývá často přehlížen nebo podceňován. Přitom jejich dopady jsou ekonomicky vyčíslitelné. To je skrytý zdroj pracovních příležitostí na velké části venkova: prevence je řádově lacinější než ignorance. Virtuálně je tedy vlastně venkov pracovními příležitostmi přesycen: uživilo by se zde nejen značné množství odborníků (pedologů, krajinných ekologů apod.), ale i těch, co budou navržená opatření citlivě vykonávat. Dlužno dodat, že v našem prostředí není velikost sídel nijak podstatná: obdobně je třeba přistupovat jak k městské, tak venkovské krajině. MH: Jak žít v krajině, kterou obhospodařuje někdo jiný, než v ní bydlí? Ještě před dvěma stoletími tato otázka vůbec neměla smysl. Za domem byla zahrada, za ní pole les a louka. Tam se šlo do práce. Dnes je život na venkově povětšinou údělem těch, kteří o půdu přišli, nebo těch, kteří na ní poté, co ji restituovali, z různých důvodů nemohou hospodařit. K venkovu je pak váže zvyk, někdy povědomí rodinné tradice. Svou roli může hrát i snazší dostupnost přírodního zázemí. Tu si většinou cení i ti, kdo na venkov přišli bydlet, ač tu nejsou pracovně vázáni. Druhou stranou mince však je horší dopravní dostupnost a její důsledky. Ty spolu s nedostatkem pracovních příležitostí snižují finanční náročnost bydlení na venkově. Venkov proto volí někdy jako východisko ti, kdo si nemohou dovolit srovnatelné bydlení v dostupnější poloze. Jak velký díl nové „náplavy“ skutečně vede představa „přirozenějšího“ života si netroufám odhadovat. K obrazu života ve vylidňujícím se venkově patří i menší počet obyvatel venkovských obcí, který v některých příchozích budí naději na zapojení do komunity. Dnešní doba se také vyznačuje velkou mírou individualismu. Rodinné vazby se rozpadají, tradiční struktury proměňují. Anonymita a rozvolnění vazeb se více sice týká městského prostředí, ale i rurální prostředí prochází jistými proměnami. Jak vnímáte spolupráci a pevnost společenství na dnešní české vesnici? MH: Vzájemná součinnost obyvatel vesnice byla po dlouhá staletí dána nejen těsným soužitím samotným, ale především nutností koordinovat postupy hospodaření a dohodnout se na řadě opatření, které bylo možné uskutečnit pouze společně nebo alespoň ve shodě. Současné seskupení na různých místech pracovně vázaných občanů, které pojí jen stejné jméno obce v jejich adresách, pochopitelně sílu těchto přirozeně formovaných vazeb postrádá. Pozitivem je přirozeně nižší počet

členů skupiny, který dovoluje jednotlivci členy snadno rozlišovat a vnímat jako individuality. Mezilidské vazby jsou v menší skupině obecně těsnější a kooperace je spontánnější, než v neuchopitelné anonymitě velkých společenství. Nabízí se však otázka, do jaké míry je v dnešní době místo bydliště pojítkem jeho obyvatel. Zejména nové způsoby komunikace vytvářejí nové druhy společenství, pro které teritorialita již nemusí mít význam. Vraťme se ještě k otázce pracovních míst a zaměstnanosti. Již jsme zmiňovali, že palčivým problémem dnešního venkova je jednoduše systémový nedostatek tvorby zaměstnání. Jakou roli ve zvýšení lokálního rozvojemůže sehrát místní samospráva? LW: Starostové velmi dobře vědí, co je v obci potřeba, a mají – na rozdíl od politiků – zpětnou vazbu a kontrolu přímo od obyvatel obce. Jejich motivací není kariérní postup, ale potřeba nebýt lhostejný a aktivně přispět k rozvoji společnosti. Pravidelně se setkáváme, vyměňujeme zkušenosti, sdílíme příklady dobré praxe. Spolupracujeme v rámci regionů či Místních akčních skupin. Přes všechny potíže, které přinesla reforma státní správy a samosprávy, právě obce prokázaly velkou životaschopnost a akceschopnost. Starostové malých obcí ale mají ve zvyšování lokální zaměstnanosti jen omezené možnosti, byť nějaké přeci jen jsou. Abychom uvedli konkrétní příklad z mého působiště – Zákolan. V letošním roce jsme získali dotaci z MPSV na zajištění ranního a odpoledního provozu školy, provoz dětského klubu a příměstských táborů. Díky tomu získá práci několik žen s malými dětmi a navíc umožníme rodičům studovat a chodit do práce, aniž by si museli platiti hlídání dětí. Žáci 4. -5. třídy totiž nemají nárok na družinu a u většiny rodičů plat jednoho z nich na provoz rodiny nestačí. Děti budou trávit odpoledne v místní klubovně, která je zároveň místem setkávání mladých lidí nebo např. baráčníků. A ještě jeden příklad, ze kterého mám opravdu radost – otevřeli jsme novou Poštu Café. Po dohodě s Českou poštou jsme přešli na formu Pošta partner a jedné mamince, která před tím byla 8 let na mateřské dovolené, jsme dali šanci otevřít spolu s poštou kavárnu. Ta se stala oblíbeným centrem pro všechny vrstvy obyvatel. Bez přispění obce (rekonstrukce prostor, výhodná nájemní smlouva) by to ale nebylo možné. Obec dále zaměstnává osm pracovníků technických služeb (s podporou pracovního úřadu) a to nejen na údržbu zeleně, ale i v nově zřízeném zahradnictví9. Ti také šijí kostýmy a pomáhají s pořádáním kulturních akcí. JF: Pozastavil bych se u vzniku nových pracovních míst. Hospodářskému rozvoji může napomoci „komodifikace“ venkova, prokázaná již v mnoha aktivitách Místních akčních skupin (MAS). 10 Hovoříme-li o komodifikaci (vytváření zboží), je nutné se zmínit o jeho vyústění v procesu realizace – kustomizaci (nalezení zákazníka). Není třeba zdůrazňovat, že prioritní bude nalezení zákazníka, kterému se „na míru“ přizpůsobí nabízené zboží (baťovské „Náš zákazník náš pán“). Podle prof. Milana Zeleného se mohou malé a střední podniky s úspěchem účastnit hyperkonkurence „pouze propojováním se do řetězců a sítí spolupráce, sdílením zdrojů a masovou customizací výrobků a služeb… Za přímé komunikace se zákazníkem (přes internet) vyrábí jen to, co již bylo objednáno. Nevyrábí dopředu, na regály, do zásob či do překupnických mezičlánků… Partnerství a spolupráce jsou organizačními principy 21. století. Eliminace mezičlánků je nástrojem 21. století.“ Po tomto vysvětlení se nabízí klíčová výzva současnosti – kustomizace v oblastech hmotných výrobků, služeb i

9 Na pozemku, který byl léta zanedbaný, začali v Zákolanech pěstovat zeleninu a květiny. Pracují na ní dobrovolníci a technické služby, zelenina si pak rozděluje dle potřeby nebo se z ní vaří polévky, které se podávají dvakrát týdně v klubovně Obecního úřadu. Vaří každý, kdo umí – zapojilo se cca 30 kuchařů a kuchařek. Úklid klubovny, nádobí atd. zajišťuje opět jedna paní z technických služeb. 10 Pavel Pospěch a kol.: Vynalézání venkova v ČR po roce 1989. CDK, Brno 2014. Autoři analyzují vliv místních akčních skupin na „utváření regionální venkovské identity skrze nástroje komodifikace a tržní valorizace a jak spolupůsobí při vytváření tzv. kulturní ekonomiky regionu, v níž jsou předmětem směny významy a obrazy spojené s představami lokální kultury, tradice, dědictví a identity“. *) Článek v MM 6/2016 ze dne 8.6.2016 http://www.mmspektrum.com/clanek/mysleme-globalne-jednejme-lokalne-tema-na-cerven-masova-customizace.html Milan Zelený, Ján Košturiak: Masová customizace, zdroj: (http://www.milanzeleny.com/cs-CZ/stranky/1/-/0/437/masova-customizace

www.mmspektrum.com,

datum:

8.6.2016

kulturní ekonomice regionu, Její úspěšnost je u malých podnikatelů včetně MAS podmíněna reálnou sítí spolupráce (od lokální až po světovou úroveň), ochotou a schopností ji vytvářet. K tomu je příznivé sociální klima a neformální již osvědčená spolupráce podnikatelů s veřejnou správou v MAS, které tak mohou vytvářet nutné podmínky pro delokalizaci, transformaci a inovaci lokální ekonomiky s regionálním přesahem. Jak se do procesu vybírání vhodné strategie rozvoje mohou také zapojit odborné profese? JF: I v podmínkách rozvíjející se lokální ekonomiky, musíme mít zcela konkrétní vzdělané, podnikavé a schopné odborníky, připravené podle charakteru svého podnikání zapojit se i do sítí nadregionálního významu. Pro spolupráci v obcích a malých městech je inspirujícím příkladem Dolní Rakousko, které 29. května 2015 na konferenci starostů v Kremži odstartovalo pod názvem „V centru: Kvalita života, identita, hospodářská síla – příklady, strategie a téze rozvoje center" proces, kdy obce a jejich obyvatelstvo stejnou měrou přebírají odpovědnost za naplnění cíle živých center, jako prostoru sdílejícího více funkcí (bydlení, práce, nakupování, rekreace a sociální komunikace). CH: Chtěl bych v této souvislosti upozornit, že není možné si myslet, že jsme schopni nastavit systém (funkční venkov, region atd…), který bude mít trvanlivost desítky let. V těchto dnech jde o hodně více o propojování a zvyšování důvěry obyvatelů a jejich vzájemnou kooperaci. Proto považuji za důležité, aby lidé cítili, že leadery regionů upřímně zajímá, co se v regionu děje a jak a co mohou podpořit. MH: Útlum zemědělství, který jsme z různých důvodů prodělali v minulých letech, zřejmě v části veřejnosti budí dojem, že představuje jakousi archaickou, překonanou a již zcela neperspektivní činnost, které není třeba věnovat větší pozornost. Za zcela nepochopitelnou považuji lehkost, s níž pomíjíme otázku, co nás bude živit ve vratké době nejistot, klimatických proměn a hromadných exodů za lepším příštím. Marginalizaci těchto otázek v obecném povědomí zřejmě upevňuje výrazný úbytek lidí zaměstnaných v zemědělství, který je jednou ze základních příčin vylidňování venkova. Snad i proto vyvíjíme mentální úsilí úvahami o mimoprodukční, rekreační a krajinotvorné funkci venkova. Otázka udržitelného hospodaření a podmínek nezbytných pro jeho budoucnost zůstává v podstatě nevyslovena. Jsme svědky exploatace, nikoliv hospodaření. Péče řádného hospodáře, který v dlouhodobé perspektivě odpovědně promýšlí využití existujícího potenciálu prostředí kulturní krajiny a uvážlivě koncipuje změny s ohledem na harmonizaci z nich plynoucích vztahů, je podle mého názoru základní podmínkou pro naplnění všech dalších rolí venkovského prostředí. Mluvím o hospodáři, protože se v současné době intenzivněji zabývám krajinnými důsledky hospodaření feudálního velkostatku. Zřetelně vidím význam role dobrého hospodáře, který prozíravě podniká s vážným ohledem na prospěch svých potomků a na přijatelné podmínky pro pracovní síly. Krajina, kterou obdivujeme a v níž se cítíme dobře, mnohdy získala svou podobu právě díky jejich hospodářskému konceptu. Ne náhodou zjišťujeme, že nejvyšší míra biodiverzity volné krajiny, kterou jsme schopni historicky doložit, bylo dosaženo právě na přelomu 18. a 19. století. Tato krajina si ovšem žádala i velkého podílu lidské práce. Něco z ní postupně přejala technika, ne však vše. Rovnováhu v krajině pouze technika nevyřeší. Je na nás, kolik úsilí a prostředků budeme venkovu jako společnému statku věnovat. A kde se uskrovníme, aby to bylo možné. Pokládám za naprosto nutné na toto téma vést odpovídající veřejnou diskusi. Objasnit veřejnosti varianty cest dalšího vývoje, ukázat jejich rizika i pozitivní stránky a tak mít šanci na vědomou, odpovědnou a demokratickou volbu budoucího směřování. Role odborníků na přírodní a kulturní složku životního prostředí, sociologů a demografů a dalších specialistů by měla být v této diskusi zcela zásadní. Právě v tomto a jen v tomto smyslu akceptuji představu „vynalézání venkova“. JAS: „Správa a plánování" takových kroků musí probíhat na mnohem vyšší než lokální úrovni: to samozřejmě nijak nesnižuje dílčí pozitivní kroky (z pohledu mé profese např. zakládání alejí a větrolamů, zvyšování informovanosti), nicméně výzkum, koordinace a plánování takových zásahů by měly probíhat na vyšší úrovni. Podstatná je právě hloubka odborného náhledu, který vychází například ze správně uchopeného mezioborového průzkumu. Prakticky, výzkum, správu a monitoring venkova by měla mít poloakademická evropská instituce, schopná svým přesahem uchopit fenomény z lokálního pohledu neznatelné nebo odborně neviditelné. Výsledkem nemusí být nutně krajinné

rezervace nebo nějaká další forma konzervace krajiny, ale spíš forma přístupu (primárně mezioborového), aplikovatelného univerzálně - minimálně ve středoevropských podmínkách. Dobrým příkladem dysfunkce našeho systému je například nadužívání herbicidů - děje se všude a na všech měřítcích, nikoho to nebije do očí. V sousedním Rakousku by se přitom jednalo o kriminální činnost. A ne že by jejich zemědělství absencí herbicidů nějak trpělo. Dokážu si představit právě takovou evropskou instituci, která by přenášela up-to-date poznatky z široké sítě celoevropských dat a korigovala přístupy v jednotlivých zemích. Mohlo by se předejít velmi hloupé likvidaci krajiny. Rozvoj území by nikdy neměl vznikat bez veřejnosti samotné. Praxe ovšem ukazuje, že nestačí pouze udělat dotazníky či ankety mezi obyvateli, neboť ti často zohlední jen krátkodobé a akutní problémy (např. lavičky apod.) a ve svých představách jsou často skromnější – neuvažují o aktivitách dlouhodobějších nebo majících např. ekonomický dopad. Velmi inspirativní mohou být příklady takzvané ,,dobré praxe“ – napadá Vás nějaký zajímavý příklad, který by mohl pozitivně rezonovat s našimi čtenáři? JAS: Co se „příkladu dobré praxe" týče, zásadní inspirace je zatím třeba hledat spíš za našimi hranicemi. Velmi propracovaný je například program „Natur im Garten" botanické zahrady v rakouském Tullnu. Program, do kterého se zapojila více jak třetina z cca 1500 dolnorakouských obcí, např. úplně zakazuje používání pesticidů nebo syntetických hnojiv ve veřejném prostoru obcí. Certifikát, který pak takové obce od zahrady obdrží, je krom jiného také výrazné turistické lákadlo tyto obce se stávají cílem odborně zaměřených exkurzí. Zde se dostáváme k celému komplexu procesů, které probíhají uvnitř regionů a týkají se pozitivních ekonomických, sociálních, environmentálních a jiných proměn regionu. Jak zde bylo již naznačeno, je třeba zapojit nejen urbanistický, architektonický a krajinářský pohled, ale i přístup památkářský, sociální a ekonomický, tak, aby nešly proti sobě, ale v zájmu dlouhodobého rozvoje obce hledaly společná východiska. Stávající územní plánování navíc prakticky nerozlišuje mezi velikostí a specifikou obcí. Územní plány tak mohou někdy být příliš obecné, na druhé straně např. regulační plány jsou pro malé obce příliš finančně náročné. Proto je třeba nalézt ve strategické, deskriptivní a procesní rovině přístupy k plánování malých obcí a maloměst (především od 3 000 do 15 000 obyvatel), které by reagovaly na lokální specifika a měly vazbu na místní potřeby. Bylo by vhodné obcím či sdružením nabídnout vhodný flexibilní nástroj pro analýzu, plánování a přípravu projektů v závislosti na charakteru, měřítku a potenciálu konkrétního území. Mohou při realizacích na venkově pomoci podklady získané z akademického prostředí? CH: Například v Broumově existuje ekonomická studie z VŠE, která popisuje, jaký dopad bude mít projekt PLAY Broumovsko11 na tento region za cca 50 let. A to z pohledu multiplikace, propojení a známosti regionu např. v celém kraji. Musí ale dojít ke shodě s hlavními osobnostmi v regionu, že něco se zkusí. Odlišení musí vznikat z místních unikátností – potenciálů. Role odborníků, především urbanisty, v rámci každého mezioborového týmu, dotýkajícího se oblasti územního a strategického plánování, je dnes logicky vůdčí. Existují však výzvy, které budou muset být v brzké době zodpovězeny proto, aby se tyto odborné role samotné upevnily: Jakým způsobem učit mladé architekty a urbanisty přirozené vůdčí roli v týmu, vychovávat je ve smyslu estetickém, ale i ekonomicky-kreativním …? Jakým způsobem edukovat místní samosprávy a aktéry (neziskovky, občanská sdružení) nejen k architektonickým soutěžím, ale i k selektivnímu výběru dokumentů s dlouhodobým dopadem …?

Interaktivní výstava ve dnech 28.3.2014-28.2.2015: www.playbroumovsko.cz.

Který vědecký obor by se mohl věnovat (se již věnuje?) dlouhodobým fenoménům v ČR z hlediska územního plánování tak, aby výrazné trendy poslední doby byly systémově transformovány ,,ku prospěchu“ sídel a krajiny…? Kdo se bude trvale zabývat (na odborné úrovni) různými druhy ekonomicky pozitivních dopadů rozvoje ve venkovské a maloměstské oblasti - A bude své zkušenosti předávat pravidelně autorizovaným architektům a urbanistům …? Jakým způsobem by mělo být v následujících letech medializováno téma urbanismu a plánování krajiny a sídel …? Kdo bude na centrální úrovni připravovat sektor územního plánování (především krajů) a strategií na rok 2020, kdy skončí poslední dotační období EU …? Tedy - spolupráce s architekty/urbanisty? Jak dále ? LW: Zkušenosti s architekty osobně mám – jednoduše řečeno - dobré. Za svou praxi jsem spolupracovala s pěti – jedním z nich je autor územního plánu, se kterým doposud konzultujeme zásadní problémy. Vybírám si ráda mladé lidi, nevýhodou je však malá zkušenost se stavebním správním řízení (zvlášť u absolventů UMPRUM) a trochu i snaha prosazovat vlastní vizi. Tož samozřejmě chápu, je ale rozdíl, když stavím vlastní dům či obecní hasičskou zbrojnici. Málokdy se projekt líbí všem, nicméně diskuse a respektování názoru lidí jsou pro mě velice důležité. Někdy architekt nechápe, proč se má projekt veřejně diskutovat, když přeci „lidé tomu nerozumí“... Co se týká urbanistů, obce si zatím málokdy uvědomují, že plánovat se musí na desítky let dopředu. Trochu tomu nahrává dotační systém, kdy jsou jednou podporovány cyklostezky, jednou hřiště, a tak se staví bez ohledu na smysluplnost. K tomu můžeme připočíst dotace na zateplování budov – zničily fasády stovek zajímavých budov (obecních úřadů, škol). Také je to otázka peněz – není jich mnoho a starostové často raději opraví silnici, než zaplatí architektonické studie. JF: Podle mě starostové ani politici na architekty opravdu nečekají. Řada možností větší odborné urbanistické a architektonické regulace při povolování konkrétních staveb byla pod záminkou nové svobodné společnosti (spíše tlakem investorů nebo ideologickou předpojatostí úředníků) ze stavebního zákona vyřazena nebo výkladově potlačena. Zbývá jen předvídavá regulace v územních plánech a osvěta stavebníků (aktivnější by mohly být i stavební úřady, budou-li je obce k tomu motivovat – ze zákona tuto povinnost nemají), že to jde ztuha nebo vůbec ukazuje např. video Ing. Krumla Vesničko má přestavovaná12). Význam profese architekta (urbanisty) při zpracování územních plánů, krajinném plánování, studií i konkrétních projektů je dle mě nesporný. Žádoucí je také spolupráce při komunitním utváření programů rozvoje obce, které postupně nahradí dosavadní místní programy obnovy vesnice. Přispět můžeme svou profesionální prací i tím, že budeme trpělivě vysvětlovat starostům venkovských obcí a dalším představitelům našich „malých“ měst, že jen komplexní aktivní rozvojová politika může změnit vymírání malých obcí a častý úpadek historických jader malých měst a přispět i k celkovému hospodářskému rozvoji daného mikroregionu či území MAS. JAS: Napadají mě ještě další otázky, k těm co jste zde na začátku uvedl (ovšem nejen pro architekty): nepochopení toho, co je opravdu venkovem, ztráta kontinuity, kontextu a ignorance často zjevného, které vedou k opravdovému zániku venkova včetně jeho krajinné identity. Nemám teď na mysli jeho městskou transformaci, která nemusí být nutně negativní... Co vnímáte dnes jako největší výzvy k řešení v problematice památkové péče v kontextu současného venkova? LW: Například dnes nikde není podmínka zachovat při zateplení štuky, šambrány a další architektonické prvky. Mnohdy se z nádherné budovy stane zelená či oranžová kostka. Podobný problém mám např. při snaze o zachování původního vzhledu starých statků a mlýnů. Majitelé nejsou vůbec ničím omezeni a při porovnání nákladů na rekonstrukci a novou stavbu volí často druhou 12

http://www.youtube.com/watch?v=JXpZGp8w2Cc

variantu a původní dům zboří. Většinou pouze ti, kteří bydlí na venkově právě proto, že preferují život ve starých domech, věnují péči (a peníze) kvalitním rekonstrukcím. Nedávno jsem konzultovala s památkáři možnost zachovat komplex statků, které tvoří zajímavou dominantu Trněného Újezdu. Přesto, že pracovnice památkové péče byly velice ochotné, nepodařilo se nám najít možnost, jak majitele donutit, aby statky nezboural. Na jejich místě vznikne nový dům a haly pro zemědělskou techniku. Argumentem je náročná a drahá rekonstrukce. Samostatným problémem je pak nová výstavba – územní plány definují pouze rozměr a zastavěnou plochu. Už vůbec nemůžeme ovlivnit, aby vedle školy z 19. století nevyrostl srub vhodný do kanadských lesů. MH: Památková péče se v průběhu celého svého předchozího vývoje profilovala na vztah k výjimečným, mimořádně hodnotným a unikátním statkům. Ne snad, že by takový postoj dnes ztratil své opodstatnění. To, o čem hovoříme, však přesahuje tradiční rámec výběrové ochrany. Máme zřejmě na mysli nejen jakési zvláště vybrané a ochraňované „rodinné stříbro“, ale osud všeho pozitivního, co zakládá kvality životní prostředí, co tvoří náš svět, co je dějištěm naší každodennosti a co bývá mnohdy bez rozmyslu obětováno krátkodechým cílům. Ono totiž nejde jen o památky tak, jak nám prvoplánově vyvstávají na mysli – o zříceninu na kopci, zámek s parkem či palác... Naše mnohdy ještě nepojmenovaná starost se obrací především k prostředí jako celku jakožto zdroji pocitu identity. Úhelným kamenem se přitom nestává přípustnost proměny samotné, ale řešení otázek její skutečné opodstatněnosti, přijatelného rozsahu změn, přiměřenosti prostředků a v neposlední řadě i únosného tempa uvažované proměny. To, co mám na mysli, přesahuje současný model striktní ochrany vybraných statků provázený naprostou rezignací na osud toho, co nedosáhlo na kategorii památka, památková zóna nebo rezervace. Mám na mysli uvážlivou, zodpovědnou a odborně kompetentní správu hodnot území jako celku. Nejedná se přitom jen o nějakou utopickou vizi. Právě na takovém pojetí vztahu ke zděděnému prostředí se shodly státy, které přijaly Úmluvu o ochraně architektonického dědictví Evropy13 a Evropskou úmluvu o krajině 14. Každá ze smluvních stran - tedy i naše republika - se zavázala přijmout integrovanou politiku uchovávání architektonického dědictví, „která kdykoli je to možné, podpoří v rámci procesu územního plánování měst a venkova zachování a užívání určitých budov, i v případě, že jejichž vlastní význam by sice sám o sobě nebyl dostatečným důvodem k ochraně, ale které jsou zajímavé z hlediska svého umístění v městském nebo venkovském prostředí a z hlediska kvality života“. Bezpochyby cítíme, že se zde úmluva dotýká situací, jaké zmiňuje Lucie Wittlichová. S jakými reakcemi státu na tuto problematiku se setkáváte? MH: Náš stát se zavázal, že „učiní z uchování, propagace a zhodnocování architektonického dědictví významný prvek kulturní politiky, politiky životního prostředí a územního plánování“. K obdobně odpovědnému a aktivnímu přístupu ke správě krajiny se přihlásil i přijetím zmíněné Evropské úmluvy o krajině. Povětšinou si ani neuvědomujeme, že tyto úmluvy se již staly součástí našeho právního řádu a měly by již být uvedeny v život. Pokud ovšem namítnete, že přesto v našich současných zákonech týkajících se zacházení se zastavěným prostředím i krajinou nenacházíte dostatečnou oporu k uplatňování těchto přístupů, tak nebudu odporovat. Nenašla se totiž dosud politická vůle implementovat přijaté zásady do příslušných zákonných norem. Nepodařilo se je zatím vtělit ani do připravovaného památkového zákona, ani do dalších souvisejících zákonů a předpisů. Nastavení poměru mezi podporou „obecného dobrého“ a individuálním prospěchem tak podává výmluvnou výpověď o aktuálním stavu naší společnosti. Na počátku rozhovoru Milena Hauserová řekla větu, která podle mě vystihuje podstatnou část našeho rozhovoru: „Obraz ještě přežívá, podstata mizí“. Pojďme se ale na konec našeho 13

Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, přijata v Granadě 3. 10. 1985. Jménem České republiky byla podepsána ve Štrasburku 24. 6. 1998. S Úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky úmluvu ratifikoval. Pro Českou republiku vstoupila v platnost 1. 8. 2000. 14

Evropská úmluva o krajině, přijata ve Florencii 20. 10. 2000. Jménem České republiky byla podepsána ve Štrasburku dne 28. 11. 2002. S úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky Úmluvu ratifikoval. Pro Českou republiku vstoupila v platnost 1. 10. 2004.

setkání pustit tak říkajíc do budoucnosti v méně kritickém duchu. Může se podstata znovu objevit? Jaká pozitiva a negativa podle vás budou určující pro další vývoj? LW: Pozitivní je, že ve stovkách obcí funguje komunitní život, vznikají kulturní centra, máme kvalitní školy, opravujeme památky a pečujeme o přírodu. To mi dodává optimismus a chuť obklopovat se lidmi, kteří mají potřebu žít navzdory všem problémům právě na venkově. A většina z nich své hodnoty shrnuje do velmi jednoduché věty – „žije se mi zde dobře“. Jsem přesvědčena, že nastane doba, kdy stát převede na obce větší kompetence a s nimi i více financí. Je prokázáno, že (zvláště menší) obce umí hospodařit - až na výjimky nemají dluhy, ale naopak úspory, nejsou zde významnější korupční aféry či dotační podvody. Na druhou stranu na venkově žije velká část obyvatel, která se ještě nenaučila říkat věci nahlas, definovat problémy a snažit se je aktivně řešit. Stále máme pocit, že se rozhoduje jinde a my jsme jenom „malí páni“. Podle mého názoru je to zažitý způsob myšlení. Lidé vše proberou v hospodě, ale nahlas vám nic neřeknou. Samozřejmě se to zlepšuje a mladá generace se už učí - naučila diskutovat. Což je právě ta výchova k občanství – nebát se, neschovávat se za druhé, nestydět se za své názory, schopnost je formulovat, případně hledat argumenty. „Výchova k občanství“ je předmět, který se dnes učí na základních školách, ale měli bychom se ho především naučit my, kdo našim dětem předáme obce – města – zemi – Evropu za pár let. Jako starostka chápu své poslání právě v tom, že alespoň malým dílem (v malé obci) přispěji k tomuto cíli. JAS: Co se zemědělství týče, vidím spíš trend jeho opatrného nástupu v podobě veškerých guerilla a urban gardeningů, malých farem, vzestup popularity včelařství a podobných aktivit, stejně jako postupnou korozi obřích zemědělsko-průmyslových komplexů, které už narážejí na ekologické limity (tzn. jeden z dříve přítomných zdrojů začal být vzácný nebo úplně zmizel - například byla zcela odplavena vrstva půdy a zbývá skalní podloží, na kterém už nic nelze pěstovat... Spoustu věcí je ale třeba změnit, dobrým příkladem pro nutné budoucí změny směřující opět k podstatě je třeba velká část bývalé Sudetoněmecké župy: Slavkovský les, velká část Krušných hor nebo Ašský výběžek jsou dodnes výstavkou rozkladu: často se nikdo ani nesnaží zjišťovat, jak Němci v historii krajinu využívali. Existuje sice poměrně slušné množství výzkumů, ale v lokální praxi často nikoho nezajímají. Od odsunu Němců na konci čtyřicátých let dvacátého století tu dochází ke kontinuální degradaci krajiny, často zjevně „neokoloniálním stylem“ (rozsáhlé ploty, často nepřístupná obří sídla, vojenské automobily). Přitom nedávno zaniklá německá krajina byla dlouhodobě utvářena přesně obráceně: jako jemnozrnná mozaika vybavená jemným krajinným inventářem - lavičkami, prameny, křížky, soustavami rybníků a rybníčků (stačí porovnat naší a bavorskou stravu hranice). To, že nově vznikající krajina na starý krajinný templát nenavazuje, považuji za úpadek: je to však spíš úpadek mentální, ztráta přístupu, absence hlubší nebo jakékoliv analýzy toho, co dnešnímu stavu předcházelo. Projevem podobného fenoménu jsou i různé obskurní esoterické, indiánské nebo kovbojské farmy, které v bývalých Sudetech oproti vnitrozemí výrazně dominují: prostor zbavený sídel a části krajinných struktur, které dosud nic nenahradilo, poskytuje pocit svobody seberealizace. CH: Máme poslední čtyři roky, než skončí velká část evropských grantových programů, na zamyšlení se nad tím, jestli využíváme prostředky efektivně, zda slouží regionům v dlouhodobé perspektivě a zda z těchto vložených financí vznikají projekty, které reálně propojují inspirátory a tvořitele hodnot. Je potřeba tyto projekty propojovat, a tím násobit jejich potenciál. Tuto práci například dělá ASHOKA, Neolokator.cz, v Praze Ondřej Kobza, nebo naše platforma Proregiony.cz. Ptejme se ale dále, kde a zda vznikají projekty, které podporují ekologickou soběstačnost regionu (voda, odpady, elektrika), a které nabízejí globálním podnikatelům lokální hodnoty (významy). JF: Daleko větší pozornost (nejen) na venkově bude nutno věnovat rodině, etické výchově a odpovědnosti mladých. V programech obnovy vesnice středoevropských zemí, ke kterým jsme se přihlásili svou účastí v Evropské ceně obnovy vesnice, se často objevuje důraz na „my“ oproti „já“, preferující pospolitost v protikladu s individualismem a sobectvím. Tradiční rodina je základem života na venkově, z ní vyvěrá vesnická pospolitost. Je základem partnerství, na kterém je založena nejen činnost MAS, ale obecně i korektní a dlouhodobě úspěšné podnikání. Dobré sociální klima na venkově je pro ně důležitým předpokladem a efektivním stimulátorem. Politicky i fakticky by význam venkova vzrostl větším zapojením malých měst. V podmínkách České republiky se přímo nabízí obdoba dolno-rakouského příkladu, realizovatelná v rámci stávajícího CLLD (Community Led Local Development - Komunitně vedený místní rozvoj)*) alespoň pro města do 25 tis.

obyvatel, sdružených v místních akčních skupinách ještě v tomto bruselském plánovacím období (po nejbližším vyhodnocení dosavadního plnění Regionálního operačního programu a OP Zaměstnanost a relokaci jejich prostředků uprostřed plánovacího období pro tyto účely). To by zvýšilo také každodenní spolupráci těchto měst s okolními obcemi v celém spektru sdílených funkcí a zvýšilo i příležitosti pro podnikání, včetně většího uplatnění společensky odpovědných veřejných zakázek, a spolupráci v sociální oblasti. MH: Nelze se asi v dnešní době ubránit dojmu, že evropské společenství prochází výrazným obdobím transformace. Mluvili jsme tady o hodnotách současnosti i výzvách, které je třeba v nejbližší době řešit... Nebudu na závěr věštit z křišťálové koule. Budoucnost je otevřená, skýtá řadu variant. Opakuji, že by mělo být věcí širokého společenského konsensu, kterou z možných cest se vydat.

*) viz např. Nařízení EK 23072012 (čl. 28-31) ke stažení na http://nsmascr.cz/dokumenty/komunitne-vedeny-mistni-rozvoj/, metodika MMR na http://nsmascr.cz/content/uploads/2014/02/SCLLD-26012014_mmr.pdf, výzva SCLLD z 1.8.2015 na http://www.mmr.cz/cs/Regionalni-politika-a-cestovni-ruch/Podpora-regionu/Vyhlasene-vyzvy-(1)/Vyzva-SCLLD