Slánské rozhovory 2013 a 2014
Pohled do refektáře kláštera bosých karmelitánů ve Slaném při Slánských rozhovorech dne 7. 10. 2014. (foto Pavel Vychodil)
Smečno upoutá návštěvníka vynikajícím souborem památek renesančního stavitelství, skvělými barokními sochami a obrazy, které „rámují“ jeho zatím málo známou historii. Její interpretaci poznamenala dobová nepřízeň, a to jak ve vztahu k rodu Clam-Martiniců, který stál tradičně věrně po boku rakouského mocnářství, tak i později, v době vypjatého třídního pojetí dějin. Smečenské historii jsme stále mnohé dlužni. V tomto smyslu ostatně vyznělo i úvodní slovo Aleny Topinkové (Smečno), která se v „Dějinách v kostce“ dotkla důležitých dat, památek a osobností se Smečnem spojených. Zásadní referát ze starších dějin měl Robert Šimůnek (Historický ústav AV ČR), který se soustředil na vznik města, a to jako modelového rezidenčního sídla šlechtického rodu. Vyzdvihl význam zámecké kaple sv. Anny a zejména původního kněžiště středověkého kostela, který byl později připojen k monumentální renesanční novostavbě; tu dal zbudovat Jiří Bořita z Martinic.8 Z renesančního období pocházejí kachlová kamna, která dříve vyhřívala zámek (dnes v expozici slánského muzea). A právě o jejich konstrukci a výzdobě slyšelo publikum od Evy Volfové (Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze). Informovala také o nálezu úlomků kachlů renesančních kamen v nedalekém Novém Strašecí.9 Poslední dva body dopolední části se posunuly již do doby baroka. Karel Procházka, který působí i jako 8
ŠIMŮNEK, R., Smečno v pozdním středověku, Počátky rezidenčního města Bořitů z Martinic, Průzkumy památek 1/2012, s. 19–29. 9 Viz strana sborníku 27.
varhaník ve smečenském kostele, přednesl příspěvek o Karlu Loosovi (Tuchoměřice) a Františku Mensim (Smečno) „Smečno hudební“.10 O užitém barokním umění v regionu – církevních textiliích, zejména bohatě vyšívaných ornátech – se rozpovídala Marie Kuldová (Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze). V čele refektáře byla vystavena vzácná raně barokní kasule se znakem Martiniců a Ditrichštejnů (kol. r. 1660). Zajímavá přednáška znamená i výzvu k důslednější ochraně těchto zatím nedoceněných památek uměleckého řemesla, které se dodnes nalézají nejen v církevních depozitářích, ale i ve sbírkách muzeí (Slaný).11 Odpolední program otevřela autorka knihy „Tovaryšstvo Ježíšovo / Jezuité v Čechách“ (1995) Ivana Čornejová (Ústav dějin UK Praha). Poblíž smečenské fary byl v roce 1607 vztyčen obelisk s křížem, na jehož soklu podle všeho najdeme i znak jezuitů, kteří sem mohli přicházet z rezidence v nedalekých Tuchoměřicích. A právě historii tohoto panství naše přední badatelka poodhalila.12 Po celou dobu konference v refektáři také visela podobizna Jaroslava Bořity z Martinic († 1649), jehož dílčí, a dodejme nelichotivý, portrét se pokusil načrtnout Josef Kadeřábek (Ústav dějin UK Praha), který vycházel z korespondence, kterou vedl pobělohorský majitel Smečna se slánskými radními. Zcela zásadní však pro interpretaci osobnosti Jaroslava Bořity z Martinic byl referát Štěpána Váchy 10
Viz strana sborníku 31. Viz strana sborníku 34. 12 Viz strana sborníku 39. 11