Brno 2025
Případ ukradených jedniček
© Zuzana Onderová, 2025
Cover art and illustrations © Markéta Vydrová, 2025
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2025
ISBN 978-80-275-2595-9 Mikulášovi
Patricie není spokojená se svým jménem. Ale co se dá dělat, jednou ho má a už se to nedá změnit. Někdo má křivý nos a někdo zase velké uši. A ona tohle šílené jméno. Chodí do školy na kopečku a je jí deset. Vlastně skoro jedenáct. Desáté narozeniny měla přece už před měsícem. Babička a kamarádi jí říkají Cilko, což ještě docela ujde.
Teď sedí na lavičce před školní jídelnou a je trochu uražená. Vlastně je uražená hodně, a kromě toho má hlad jako vlk. Může za to paní učitelka Havlíková. A ten protiva Vaňousek! Vaňousek prďousek, pomyslela si zlomyslně. Lavička byla nízká a její nohy moc dlouhé. Bavilo by ji kývat jimi dopředu a dozadu, ale to by musela být malá jako Pecka. Jenže Patricie je nejvyšší ze třídy. Martinka Švestková je zase nejmenší. Kvůli tomu — a taky kvůli jménu — jí říkají Pecka. Ona se pro to ale vůbec nezlobí. Pořádná pecka je totiž pevná jako skála, a to Martinka je. Každá stojí při nástupu v tělocviku na opačné straně řady, přesto jsou nejlepší kamarádky a nedají bez sebe ani ránu.
Pecka je momentálně na obědě a pochutnává si na kuřecím řízečku. Mňam. Patricie už ale do školní jídelny nikdy ani nepáchne! Dala si tohle předsevzetí přesně před půl hodinou.
Podívala se na hodiny na věži radnice. Před půl hodinou a pěti minutami. Aby byla naprosto přesná.
Vaňousek zase předbíhal a ona se s ním pohádala. I na nějaké pošťuchování došlo, to se ví, protože Vaňousek je známý předbíhač a nikdo mu nic neřekne. Paní učitelka Havlíková si celou dobu ani nevšimla, že se ten drzoun zrzavá cpe do fronty před ni, ale když se do něj Cilka pustila, tak najednou viděla moc dobře. „No prosím tě!“ vykřikla vysokým hádavým hlasem, „ty se tady budeš prát?“ Ale místo Vaňouska popadla Patricii a odvlekla ji z jídelny. „Koudelková,“ řekla přísně mezi jídelnou a schodištěm, „jestli se tady míníš strkat a dělat kravál, nemusíš na obědy chodit!“ Koulela při tom očima tak zuřivě, že jí obočí lítalo nahoru a dolů jako dvě vyplašené vrány.
Tak tam teda chodit nebude! Ani kdyby paní učitelka prosila a všechny kuchařky k tomu! Patricie otevřela školní batoh a podívala se, jestli někam přece jen nezapadl kousek svačiny. Drobky, to ano, drobky na dně samozřejmě byly, ale nic víc.
Vytáhla aspoň sešit z matematiky. Ne že by byl k jídlu, ale potěšit by dneska výjimečně mohl. Vytřepala z něj drobky a pro jistotu foukla mezi stránky. Vypadla z nich zlomená tužka.
Minule psali písemku. Docela těžkou písemku. Patricie sešit slavnostně otevřela. To budou doma koukat. První letošní jednička z matiky! Nalistovala poslední popsanou stránku.
„Fíííííííí,“ vydechla a vykulila oči. Pak otočila dva listy dopředu a tři dozadu. Nevěřícně zírala do sešitu. Jednička nikde! Prstem
přejela bílý papír. Tady přece byla! Hezká, velká a červená jednička i s podpisem paní učitelky. Takový klikyhák nečitelný.
Ten pod příklady zůstal, jen známka zmizela. Papír byl na tom místě neporušený. Jako by tam nikdy žádná jednička nebyla.
To jsem blázen, kroutila Patricie hlavou, až jí culíky v gumičce poletovaly ze strany na stranu. Tady přece byla! Tady! A takovou z ní měla radost!
Patricie nemá matematiku ráda. Je totiž pěkná otrava, že při počtech vždycky musí vyjít jenom jeden výsledek, a ještě všem stejný! Podle ní je právě super, když příklady vycházejí různě. To je přece mnohem zajímavější a zábavnější. A taky
napínavější. Nechápala, jak se někdo může radovat z toho, že má stejný výpočet jako všichni ostatní. To je ale nuda, říkala si, a pokaždé alespoň do rohu namalovala malinkou kytku nebo sluníčko. Paní učitelka nad tím už přivírala oči a hleděla si jen výsledku. A ten býval správně tak napůl. Tentokrát si ale dala
Patricie opravdu záležet a příklady spočítala přímo učebnicově.
Paní učitelka se pořádně rozmáchla a udělala pod příklady svižnou a veselou jedničku.
Patricie se mračila a usilovně přemýšlela. Dokonce nakoukla do batohu, jestli jednička nevypadla a neválí se mezi drobky. Pak sešit zavřela a strčila ho zpátky mezi učebnice. Třeba se ta jednička zase objeví, napadlo ji. Třeba se jen špatně dívala nebo je to nějaký vtip. A dost možná, že se jí to celé zdá?
Konečně Martinka Švestková vyběhla z jídelny. Rozhlédla se a drobnými krůčky zamířila k Patricii. Martinka byla malá, proto i její krůčky byly malé, oproti Patricii byla její chůze učiněné cupitání. Podala jí jablko od oběda. „Vaňousek je dutá palice,“ prohlásila důrazně.
Patricie ji neposlouchala. Zamračeně se zakousla do jablka.
„Co se tak šklebíš? Je to jabko kyselý?“
„Ale ne,“ zamumlala Patricie. „Marti, vzpomeň si, dostala jsem dneska jedničku z písemky z matiky, nebo ne?“
„No jasně, že jo. Copak si to nepamatuješ?“
„Je fuč! Ta jednička je pryč!“ vyrazila ze sebe Patricie tak prudce, až jí zaskočilo. Divoce se rozkašlala.
Pecka vyvalila oči: „To není možný! Jednička ze sešitu nezmizí jen tak, nemá nohy, aby utekla.“
„No fakt, nekecám!“ Patricie vytáhla sešit, ani nevyfoukla drobky, a zamávala jím Martince před nosem. Klekla si na kolena a položila sešit na lavičku. Naklonila se k němu tak blízko, že se ho dotýkala culíky, a začala zkoumat prázdný papír. Vypadala u toho jako lovecký pes s dlouhýma ušima. Pečlivě očichal celou stránku. „Je fuč,“ řekla znovu. „Nikde ani stopa po gumování nebo po zmizíku.“
Pecka nakrabatila čelo usilovným přemýšlením. Na rozdíl od
Patricie počítala ráda. Okouzlovalo ji, když příklad vyřešila a výsledek mohla vítězně dvakrát podtrhnout. Vždyť to jsou takové malé hádanky, říkala Patricii, takové roztomilé zá-ha-dič-ky, které mají jediné správné rozuzlení. A báječné je na nich právě to, že řešení je jen jedno. Martinka počítání prostě milovala. Taky se jí v batohu neválely žádné drobky a všechna pera, propisky a tužky byly pečlivě poskládané v penále. Měla ráda pořádek. Ve všem. A právě pro ten pořádek vyndala svůj pečlivě zabalený sešit a nalistovala stránku s písemkou. Příklady s vítězně podtrženými správnými výsledky byly na svém místě. Stránka končila podpisem paní učitelky. Po známce však nebylo ani stopy! Znovu prozkoumala prázdné místo. Pak se podívala i dopředu a na chvilku přestala dýchat. Rychle prolistovala celý sešit. Je to tak! Všechny její jedničky jsou pryč!
Nezůstala ani jediná. Ani ta nejmenší za deset příkladů na sčítání! Sedly si na lavičku. Martinka s nohama ve vzduchu, Patricie s koleny skrčenými pod sebou.
„Někdo ty jedničky ukrad,“ řekla Cilka úplně vážně.
„A jak by to udělal?“ pochybovala Pecka.
„Byly tu? Byly. A jsou tady?“ zeptala se Patricie. „Nejsou,“ odpověděla si sama.
Pecka kývla. Chvíli mlčely. Přemýšlely. Pak ještě jednou prozkoumaly Patriciin sešit. A opravdu, všechny ostatní známky v něm zůstaly, chyběla jen ta poslední — jednička.
„Kouzlo?“ navrhla Patricie.
„Kouzla nejsou.“ Martinka v tom měla jasno. Kouzla jsou jenom v pohádkách a těm věří akorát malý děti.