[19]
1. Karl Blossfeldt: Campanula Vidalii, 1929.
2. Jacques-André Boiffard: Bouche, 1929.
z jakéhokoli tvaru cosi najednou nepoznatelného, jež odpovídá schopnosti beztvarosti „vnuknout jakékoli formě samu sílu nepodobného“.24) Právě akcent vizuální antropologie na vzájemnou proměnu pozorujícího a pozorovaného, jak se domnívám, umožňuje Didi-Hubermanovi bataillovskou kategorii přeformulovat a redefinovat v podstatně fenomenologičtějším světle. Beztvarost jakožto schopnost překroucení, degradace a současně rozbujení nových forem v pohybu, tedy proces, který ani nestojí mimo formy, ani jim nepředchází, se neodehrává imanentně, nýbrž při kontaktu se subjektem; „leží v samotném výběžku forem, tam, kde je jejich dotyk nejrozhodnější, nejbolestivější, nejvykloubenější“.25) Podrobnější diskusi 24) Didi-Huberman: La Ressemblance informe, cit. dílo, s. 135. K „nepodobnosti“
ve smyslu narušování figurativní reprezentace viz Georges Didi-Huberman: Fra Angelico. Dissemblance et figuration (Paris: Flammarion, 1990), zejm. s. 51–66, kde na pozadí fresek dominikánského mnicha a raně renesančního malíře stopuje výskyt tohoto pojmu: od středověkého regio dissimilitudinis, označujícího krajinu nečistoty a hříchu, výrazu, který původně u Platóna znamenal nepodobnost sobě samému, a tudíž jakousi „ontologickou ruinu“, přes teologický výklad ve smyslu ztráty lidské podoby jakožto imaga dei u Augustina či v tezích Tomáše Akvinského až k pronikání deformace a násilné defigurace do výjevů Krista v malbě italského quattrocenta. 25) Didi-Huberman: La Ressemblance informe, cit. dílo, s. 268.