Marta Rojalsová: Ta druhá — ukázka

ta druhรก

Marta rOJaLSOVรก

BrNO 2018

Translated from Catalan by Olga Čtvrtníčková and David Utrera Domínguez Copyright © Marta Rojals, 2014 Published by arrangement with RBA Libros S.A., Spain Translation © Olga Čtvrtníčková, David Utrera Domínguez, 2018 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 Překlad této knihy podpořil Institut Ramon Llull This book was translated with the help of a grant from the Institut Ramon Llull

ISBN 978-80-7577-148-3

Každý večer se v oknech, na balkonech a na terasách jednoho města rozsvítí tisícovky obrazovek. Modré obdélníky ve žlutých obdélnících, bílé obdélníky v černých obdélnících. Na tři sta tisíc tajemství kolujících rychlostí milionů bitů za sekundu, kabelem, optickým vláknem nebo přes wifi ihned odpovídají příslušná protitajemství. Před okem webkamery se odhaluje rameno, zářící řádek chatu zrychluje tep i počet úhozů. Utajený vzkaz pod peřinou, zatímco někdo jiný v koupelně splachuje.

Důvěrné údaje, nicotné jako lidé sami, avšak s ničivým potenciálem, se kterým by si neporadila ani záchranka.

Pro toho, kdo tajemství vysílá, i pro toho, kdo je přijímá, je předejít zkáze naprosto zásadní. Je to jako zabránit výbuchu na palubě plně obsazeného letícího airbusu A380. Každé tajemství musí mít svoje protitajemství, které je neutralizuje. Jinak dojde k výbuchu, na řadu přijdou oběti a bolest. Musí tady být nějaká záhada, která tuhle rovnováhu udržuje, protože prudké uvolnění tak ohromného množství nahromaděné energie by mohlo zničit celý svět.

Nazítří ráno se všude na Zemi, kam dosáhnou sluneční paprsky, rozsvítí jiné obrazovky. Lidé se probouzejí, vedou děti do školy, studují, jdou do práce. Do měst přijíždějí auta a vlaky a zase z nich odjíždějí. Letadla létají z jednoho konce planety na druhý a na mapách vyšíva­­ jí paraboly. Všechna tato energie se kompenzuje opačnou energií, jež udržuje svět v rovnováze. Která část této ener­­gie směřuje ven a která dovnitř? Teorie říká, že ve vesmíru je látka, kterou bychom mohli označit za „ověřitelnou“, a pak taky temná hmota, což je ono prázdno, ono nic. Povaha této temné hmoty je zřejmě příčinou toho, že vesmír, jak ho známe my, se poklidně rozpíná

9

a nezničí sám sebe. Všechno lidské konání je od rána do večera poháněno jasnou energií, ale také energií temnou, skrytou. Když jedna vyvažuje druhou, je nastolena rovnováha.

10

ÚNOr

„Natural devadesát pět za padesát na trojce.“ Anna zadává PIN do platebního terminálu, který jí podal prodavač. Nel jí řekl, ať vezme za padesát, protože v pondělí jdou vždycky benzinky s cenami dolů, aby srovnaly statistiky v porovnání se zbytkem Evropy. Anna to tak nebere: klidně by tam jela vlakem, ale Nelovi by to připadalo nevhodné. „Zajdem si na něco menšího?“ „Nevydržíš domů?“ Annin hluboký hlas se v tichu zdá ještě hlubší. Nel si promne liščí plnovous. „Jak dlouho už jsi nic nejedla?“ Anna neví. Ale zato si přesně pamatuje, že naposledy po nich v této kavárně chtěli třináct eur a padesát centů za dvě vody a dvě rozměklé bagety. Taky si pamatuje, že tehdy si s tou částkou nelámali hlavu. Byl to jenom bez­významný detail v moři drobných výdajů: kávičky, zmrzlinky, pití, dálnice, parkování. Drobných a ještě drobnějších, které ji ani nenapadlo vykompenzovat dépéháčkem z barevných tonerů do tiskárny, offseto­ vého papíru a počítačového materiálu. Dneska si účet za benzin schovává do peněženky, ale do auta nena­ stupuje. „Teď budu řídit já.“ Nel si nadzvedne sluneční brýle a paží se opře o volant. Narezlé vlasy mu zazáří v paprscích zapadajícího slunce. Potemnělý Annin pohled prochází skly jejích brýlí, stejně jako modrými zorničkami řidiče. „Jsem v pohodě, sakra, proč sis vzal do hlavy, že na tom musím být bůhvíjak špatně?“ „Vždyť jsi skoro ani nespala.“ „Vystup, no tak.“

15

Kabelku hodí na zadní sedadlo, neposlušné lokny si rychle sváže do culíku a sedne si na místo řidiče. Už nechce vidět ani žádné další nedočkavé turisty, ani zazimované plážové bary, ani svázané bílé tyčky, ani kempy s ošuntělými bungalovy a zrezivělými karavany. Všechny kruhové objezdy by už nejraději měla za sebou, už by se chtěla napojit na dálnici, zařadit se do levého pruhu a sčítat všechna čísla na espézetkách aut, která předjede až do výjezdu z městského okruhu. V kabelce jí sotva slyšitelně zapípá mobil. Nel se otočí. „Mám se podívat?“ „Ne! Ne.“ Ozývají se syntetické zvuky samby. Nel přečte z displeje: „Cati.“ „Neber to.“ „Promiň, jo, ale to je můj mobil.“ Nel potřebuje po tolika hodinách nějakou komunikaci. Ráno dělal Anně tajemníka pro tchány, Lauru, Joana, Mei a Raquel. Pohřeb v pondělí je jako stvořený pro výmluvy. „ ‚Ahoj, Cati, čau… Ne, ne, řídí, už jedem zpátky. Jó, jasně, ona to ví… Dobrý, jo, jo, trochu unavená, ale jinak dobrý, v klidu. Ne, moc lidí ne, ale v po… Že moc li… Kde seš, přerušuje se to… Tak jo… To je dobrý… Jo, jasně, vyřídím… Přerušuje se to… Tak jo, čau, dobrý, čau…‘ Přerušilo se to.“ „Nezmínila se o nějaké schůzi?“ „Samozřejmě že se o žádný schůzi nezmínila. Říkala, aby sis vzala volno, jak dlouho budeš potřebovat.“ Kdyby nebylo tak pozdě, Anna by si doma sedla k počítači a dělala by ještě něco do práce. Ale Nel jí to nedovolí.

16

Připraví jí večeři a v koupelně jí zapne radiátor hodinu předtím, než půjde spát. Anna bude protestovat, protože už není taková zima, vždyť on v létě pouští klimatizaci jenom na nejnižší stupeň. A Nel jí znovu slíbí, že letos v létě ji bude zapínat na maximální výkon.

První měsíc utekl strašně rychle. Teď Anna sedí u počítače a před Googlem si upravuje brýle, dřív než se Nel vrátí ze schůze firemního výboru. Propouštění je na všech titulních stránkách zpráva číslo jedna, dokonce i v samotném deníku: na ulici zůstalo třicet procent jeho zaměstnanců. Únava vyvolaná neustálými domněnkami vyprchala: kvůli externalizaci obchodního oddělení přišel Nel o práci. Křivka v jeho grafu dosáhla vrcholu.

Anna si jemně natáčela na prst pramínek vlasů za uchem.

Když se ukázalo, jak to všechno je, dostavila se zvláštní úleva: konečně věděla, na čem jsou, co se stalo a jak to všechno skončilo. Vlastně si to nacvičovali už několik měsíců, od té doby, co jim kolem uší prosvištěly jako kulka drby jednoho bývalého zaměstnance z personálního. Celou tu dobu je Nelův strach doprovázel u stolu, v ložnici, ctili ho s posvátnou úctou. Vytahovaly se dva talíře, práskaly dvoje dveře, na obou koncích bytu se zapínaly počítače. Ten její v malém pokojíku u chodby a ten jeho na sedačce, v pracovně, v kuchyni, v obýváku, kde se jeho majitel utápěl v nutkavém sledování seriálů v původním znění. Anna hledala klid za zdí, za zavřenými dveřmi, za špunty do uší, aby se jí v noci nezdálo o odpočítávání, o hnijících vnitřnostech, o mrtvolách v pytlích hozených do moře.

Když si Anna tu zprávu zběžně přečetla, zůstala jako opařená, prsty jí ztuhly na klávesnici. Už neviděla komentáře čtenářů, demagogická velká písmena, pravopisné

17

chyby, nesprávně umístěné čárky. V hlavě jí tancovala poloprůhledná grafika: modrá čára byla Nelova a žlutá její. Interval modré dosahoval rozpětí čtyřiceti let a žluté třiceti osmi. Křivky obou barev měly podobný průběh: první akademický úspěch — univerzita, prvotní křivolaké cestičky konečně vedoucí k pracovní stabilitě a najednou strmý ekonomický růst, jehož každý z nich ve svém oboru docílil: Nel ve vyhlášeném celostátním deníku, jak sám pojmenoval svoje pole působnosti, a Anna v Catině grafickém studiu, jak si sama nazvala svou doménu.

Anna si v mysli promítla posledních pět let. V nejvýše položeném bodě se modrá a žlutá linka spojovaly v rajskou zelenou: to byl ten „vrchol“. Cestovali tehdy do Spojených států, Finska, Japonska. Byl podzim, a tak si znovu střihli New York. Když se jim v poledne nechtělo domů, zašli si na menu. O víkendu se nechali inspirovat doporučeními z příručky Time Out. Jednou v zimě jí Nel koupil auto, sto šedesát koní. V létě si pronajali apartmán na Menorce. Pak tam jeli zase. A další léto se všechno opakovalo. V páru má opakování dvě možná vyústění: rozchod, nebo pořízení potomka. Já chci takovou malou holčičku, krásnou jako ty. Nele, takové věci prostě musí přijít spontánně, samy od sebe. Dovol, abych se zasmál: jak chceš mít dítě spontánně, když i objednání pizzy plánuješ měsíc dopředu. Anna to vzdala, neměla na vybranou: no tak dobře, snad příští rok.

Ale ten vrchol se najednou začal zachvívat. Bylo to jen sotva slyšitelné cvaknutí v prostoru a čase. V tu chvíli si toho ani nevšimli. Kdy to bylo, co se Anna jednou u oběda zmínila o tom, že jeden klient smlouval o ceně? Byla to neviditelná maličkost, ani Nel už si na to určitě nepamatuje. Pro něj byl ekonomický hazard jeho partnerky

18

pravidelnou záhadou, stejně jako menstruace: kvartální DPH, zálohy na daň, daňové přiznání. Nel si všiml pobouření mezi zaměstnanci až ve chvíli, kdy jim v novinách začali sahat na plat. Onoho osudného patnáctého března se Nel a jeho kolegové shromáždili na náměstí Catalunya s klidným vědomím: mnohým už snížili plat na tisíc eur, obecně známá potíž jejich generace. Nikoho z nich by ani ve snu nenapadlo, že se jednou ocitnou v situaci, kdy jim někdo hodí doprostřed náměstí pracovní smlouvu na tisíc eur a oni se o ni poperou jako hladoví lvi o kus masa.

Během těch prvních dní, co byl Nel doma, udělali několik unáhlených rozhodnutí. Nel navrhl, že si přestane platit zdravotní připojištění, a Anna zase přišla s tím, že prodá svoje auto. To béemvéčko je dárek ode mě, Ani, tak aspoň trošku předstírej, že tě to mrzí. Nel označuje BMW jménem, jako by to bylo dítě. Přestože je to auto napsané na Annu, ona jezdí všude na kole, auto si bere jenom na pláž. A co kdybychom ho nechali stát na ulici?

Nel to jen mlčky odkýval. Dohodli se, že si oba zruší zdravotní připojištění. Do budoucna si tak Anna může jen nechat zdát o nadstandardním poporodním servisu v jednolůžkovém pokoji na nějaké soukromé klinice. Ří­­kala si, že v nejhorším případě vždycky může jít uklízet, jako její máti, možná to má v genech. Myslela to vážně, jako všechno, nad čím přemýšlí a co zvažuje, když hledá plán B, když se snaží vzchopit a jít dál.

A tak si Anna nastaví svoje GPS. Je nejvyšší čas mít děti: najde cestu. Raději je nemít: přenastaví trasu.

Vzcho­­pit se a jít dál, najít rovnováhu. A jelikož Nel je taky součástí balíčku, zdarma najde cestu i jemu: Cati má kontakty, Cati má spoustu klientů z nakladatelství,

19

její bývalý se zná s lidmi z ministerstva. Ale Nelova samo­­libost vnímá pomocnou ruku jako morální polí­­ček.

Netlač na mě, jasný? Chci dělat věci, jak se má. A navíc: možná právě teď je ta doba, kdy bych se mohl pustit do toho nakladatelství. Kdybysme do toho šli s Joanem spolu, on je dobrej na tu obchodní stránku a já bych se mohl po odpoledních věnovat svýmu románu. Ale druhý den už je to zase drama: Achjo, nevím, co mám dělat, kaž­­dej, na koho bych se mohl obrátit, je na tom stejně jako já, nebo ještě hůř. Anna mu jen mechanicky připomene: A co to nakladatelství? Ale Nel vidí všechno černě.

Na to, aby člověk mohl do něčeho takovýho jít, potřebuje sponzory, počáteční investici, úvěr, a to všechno zrovna teď… A tak to Anna zkusí znovu: A co kdybys řekl strýcovi, jestli by nám nesnížil nájem? Ale v tomhle má Nel jasno. Včera, dnes, zítra a jednou provždy: Ne.

20

BŘEZEN

Kuchyňská linka vypadá příšerně. Anna rozloží fakturu na stůl se snídaní. „To jsou ale parchanti, dělá to skoro o třicet procent víc než loni, a přitom jsme neměli žádné zvláštní výdaje.“ „Musíme o tom mluvit zrovna teď?“ Anna na Nela pohlédne nad obroučkami brýlí a Nel začne znovu míchat vajíčka. Když Anna potřebuje čísla, bude mít čísla. „Co jsou všechna tahle čísla? Pět desetin čeho?“ „No tak pokud to nevíš ty…“ „Zatracená kryptofaktura, fakt.“ „A za tohle těm bejvalejm politikům, co jsou teď po­ radci ve vládě, platěj majlant. Jen to podejte hezky zamotaně, ať se v tom ani prase nevyzná.“ Anna se na něj zašklebí a Nel řekne jen tak nazdařbůh: „Nevykládal náhodou Joan o někom, kdo říkal, že si zastavil elektroměr?“ „Jo, každý ví o někom, kdo zná někoho, kdo…“ Groteska dorazila ke střední třídě, která ještě neví, že už žádnou střední třídou není.

Nel šel kupříkladu dolů k Pákistánci, aby pořídil pár ingrediencí na vaření podle receptu z jedné aplikace, kterou si stáhl do mobilu. A vůbec ho nenapadlo, že na trhu ve městě by je mohl sehnat za polovic.

Anna se dívá na nepořádek na kuchyňské lince. „Už nebudeš?“ „No, už jsem si říkal… Vydrželas to přesně tři minuty.“ Jedno ulepené kolečko zmizí po přetření hadříkem, Anna už se zaměřuje na sklenici s medem. „Ten v tom musí povinně být?“ „Sakra, Ani, ale pak to schlamstneš, co?“ „Říkala jsem ti, že mi stačí obyčejná omeleta.“

25

„Jo, jasně, a ty budeš o chlebu a vodě.“ Anna neví, co říct, a tak se znovu uchýlí k tištěné rea­ litě. „Musíme dávat každý o dvacet šest eur víc. A třicet šest centů.“ „Hmmm, hele, hele, ochutnej to.“ Hospodaření v jejich domácnosti se řídí stejnými pra­­vidly jako v klasickém studentském bytě. Je to jedna z mnoha podmínek, kterou si Anna na Nelovi vymohla, i přes jeho námitky, ačkoli ani jeden se společným studentským bydlením neměli zkušenost. Anna tak na­ nejvýš zkusila sepsat školní esej na posteli v jednom pidi­­bytečku, který si Nel pronajal společně s Brucem na ulici Mallorca, hned vedle redakce novin. Ale když Nel ještě studoval, rodiče mu zařídili ubytování na ultra­ katolických kolejích v bohaté čtvrti a odmítli strýcovu nabídku velkého pokoje v jeho bytě, jen pár kroků od oné bašty ctnosti. Strýc bydlel sám, dobře zabezpečený, ale rodiče nechtěli, aby to vypadalo, že jsou na někom zá­­vislí. A nesnesli pomyšlení, že by museli být někomu za něco vděční. Anebo to tak udělali prostě proto, že se té jejich maloměšťácké cukrářské rodině zdály ty nehorázné výdaje nutné už jen kvůli tomu, aby tak ztížili schůzky s tou upjatou holkou „od těch z Barcelony“, kterou si vzal mladej do hlavy. Máš nejkrásnější úsměv, co jsem kdy viděl. No tak jestli si už od začátku budeme lhát, Nele, tak… Proč seš tak protivná? A proč ty jsi prosím tě takový trouba? „Ti z Barcelony“, jak už to tak bývá, nebyli z Barcelony.

Annin otec se narodil ve stejném městě jako Nel, ale odjel do Costery, středně velkého městečka vzdáleného pětatřicet minut vlakem od hlavního města, a stal se

26

z něj pěstitel jahod. Tam se už v poměrně pokročilém věku oženil s jednou uzavřenou dívkou, která pracovala v kempu za městem. Annina matka měla Annu ve svých devětatřiceti, držela se rodinné tradice porodů ve vyšším věku. Malá babičku a dědu nepoznala, sourozenců se — pokud byli nějací vůbec v plánu — nedočkala. Matčin příspěvek do rodinného rozpočtu pocházel během roku z úklidu víkendového domu jedné dobře situované barcelonské rodiny a v létě si ještě přivydělávala v bufetu v kempu.

Když Anna končila gymnázium, pěstiteli jahod vypověděla službu záda a nikdo mu nemohl zaručit, že se vydrží ohýbat až do důchodu. A tak majitelé domu, kde Annina matka uklízela, rozhodili sítě a sehnali mu práci vrátného na tehdejší Fakultě fyziky a chemie v Barceloně. Po večerech, když už měl vrátný noviny v klidu přečtené, nasedl na moped a odjel kouřit na hráz za rybáři s prutem. Ryby se nikdy chytat nenaučil, ale občas se vracel s kbelíkem plným vody, v němž prosvítaly tmavé stíny, na které se Anna nechtěla dívat. V nové práci měl otec v létě volno, zrovna v době, kdy měla matka v kempu nejvíc napilno. Anna odjížděla s tátou na venkov k pří­­ buzným, a právě tam se poznali se synem cukrářů.

Anna se rozhodla, že bude studovat na univerzitě, kde pracoval otec. Bylo to pohodlné. Vybrala si fyziku, ale stejně tak si mohla vybrat chemii. Svět jí připadal tak nepochopitelný, že se zdálo nepodstatné, jestli ho bude studovat z jedné, nebo z druhé strany. Jelikož otec byl na fakultě zaměstnaný, nemusela mít nejlepší známky, protože školné měla stejně zadarmo, stejně jako děti akademiků a profesorů. Ale hlavní bylo, že do školy a ze školy mohla jezdit s tátou autem a mohla si tak ušetřit tu

27

stádnost městské hromadné dopravy. Kapitola o proxemice je v Annině příručce podtržená zvýrazňovačem — intimní vzdálenost: 60 cm, osobní: 120 cm, společenská: 360 cm. Kéž by všechna pravidla chování byla tak jednoznačná — zdvořilostní úsměv: 2 sekundy, smích vyvolaný vtipem: 15 sekund, falešný smích: ukázat zuby včetně stoliček. Ale v tátově Renaultu 9 jí všechny vzdálenosti připadaly v pořádku a v sedm ráno na rychlostní silnici N-II usínala, modrou složku s logem Barcelonské univerzity na kolenou, a do toho hlas Antoniho Bassase, zanikající v hluku motoru.

Fakulta, kde studovala Anna, a Nelova fakulta byly od sebe vzdáleny dvě stě metrů, takže všechno to, čemu jejich nastávající tcháni chtěli zabránit, se odehrávalo na školním záchodku, ve skladu knih, v technické místnosti. Drobná Anna se hbitě vyšplhala na Nelovo ragbyové tělo. Chci být navždycky s tebou, Ančo. Jestli mi ještě jednou řekneš Ančo, tak se pozvracím. Tak já ti budu říkat Ani, protože holka jako ty nemůže mít obyčejný jméno. Nel by pro Annu udělal cokoli. Anna ho ignorovala a přicházela k němu podle toho, jak se jí to hodilo.

Po nekonečných odchodech a příchodech je osud k sobě spíše přimkl, než aby je od sebe oddálil, a dělal to tak pokaždé, kdy to bylo nutné, přinejmenším nastávajících dvacet let.

Společné soužití uspokojí tělesnou touhu, ale nezprostí povinnosti naplnit ledničku. Pod stejnou střechou plane oheň lásky, ale je taky zapotřebí zapnout topení.

Dneska Anna vypočítává, o kolik nižší bude příští měsíc faktura, když už nebudou mít radiátory zapnuté. „Ale to jen v případě, že si nevymyslí nějakou daň z neu­­tronů.“

28