Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury ČR
Text and art © Marie Mrňávková, 2025
Reprography © Věra Marčíková, 2025
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2025
ISBN 978-80-275-2678-9
M arie Mrňávková
Butik panaBarona
Brno 2025
B utik pana B arona
Byl jednou jeden pes a ten měl psí salon. Přijde vám to zvláštní? Možná ani ne. Psí salony přece existují.
V salonu pana Barona — tak se ten pes totiž jmenoval — se ale psům nezastřihovaly drápky ani nešmikala přerostlá srst, přestože nůžky tam cvakaly od rána do večera. Tenhle salon byl krejčovský a pan Baron v něm stříhal látky, stehoval, přišíval i látal.
Pan Baron šil oděvy všem široko daleko. Psům, kocourům, jezevcům, liškám, vlkům, myším… zkrátka každému, kdo přišel a zaplatil. I holubům. Ti ale neplatívali moc, těm stačila jen vesta s kapsou na dopisy — a ta byla ušitá raz dva.
Pan Baron o sobě tvrdil, že mu v žilách koluje modrá krev. Všichni, kdo ho znali, pokyvovali hlavou, jako že to se rozumí samo sebou, ale potají si ťukali na čelo. Když se Baron píchl jehlou do prstu, což se krejčím občas stává, tekla mu vždycky červená, tak jakápak modrá krev.
V salonu měl pan Baron všude samé hromádky látek.
Kanafas na šaty.
Samet na kabátky.
Len na suknice.
Plátno na cokoli.
Ba dokonce i valchovaný loden do psího nečasu.
Na pultu v dózách ležely knoflíky, stuhy, porty a krajky. A taky špendlíky, jehly, nitě a nůžky.
V koutě stálo zrcadlo, ušák a paraván s pávy.
Každé ráno vyšel pan Baron před svůj salon, rozhlédl se po obloze, pak po ulici a hrdě vytáhl roletu ve výloze.
Nade dveřmi měl zavěšený zvonek, který zacinkal pokaždé, když někdo vstoupil. A on někdo vstoupil každou chvíli.
Třeba sousedovic Brok, aby mu Baron přišil utržený knoflík na vestě. Nebo netopýr, aby si nechal vyspravit díry v kabátku.
Anebo liška, které nikdo neřekl jinak než Lištice.
Zrovna ta právě teď vešla do salonu a za ní dovnitř napochodovalo pět liščat.
„Drahý pane Barone, mohu poprosit?“ A položila na pult patero potrhaných kalhot.
„Ale ovšem, paní Lištice, ukažte.“
„Já jim pořád říkám, ať jsou opatrní, ale šijou s nimi všichni čerti,“ pokrčila omluvně rameny. „Jsou jako šídla!“ vykřikla a chňapla po lišáčkovi, který už zvědavě nahlížel za závěs.
„Však je nechte, oni z toho brzy vyrostou,“ řekl Baron. „Ostatně stejně jako z těch kalhot,“ dodal pobaveně.
Lištice bezradně rozhodila tlapkami.
„Rostou jako z vody. Prozatím vystačí, když jen vyspravíte díry. Ještě chvíli jim musí vydržet.“
A vysázela na pult mince.
„Nedělejte si starosti. Přijďte zítra, kalhoty budou jako nové,“ řekl Baron a přistrčil jí mince zpět.
C o si zákazník žádá
Začínal podzim. Stromy se probarvily a růže rostoucí vedle salonu
se zakulatily do šípků.
Jednou takhle po ránu přišel Jezevec.
„Zdravíčko. Tak co podnikáte, pane Barone?“
„Inu, co si zákazník žádá.“
„Proto jsem tady. Potřebuju nový kabát.“
Baron celý ožil a hned začal brát Jezevcovi míry.
„Milý pane Jezevče, z čeho chcete ten kabát ušít? Mám střihnout plátno nebo…?“
„A co je tohle?“
„Kazimír.“
„Kazimír? To nechci. Můj kabát nesmí mít žádné kazy.“
„Tak to vám můžu nabídnout jedině loden. Valchovaný. Dovezený až z Vlčí Hory. Pravda, je poněkud dražší, ale pro vás to je jistě maličkost.“
„Ó, ano!“ zaradoval se Jezevec. „Chci jen prvotřídní zboží. Aby bylo vidět, že nejsem nějaký obyčejný hej nebo počkej, jestli mi rozumíte.“
A tak si plácli.
Baron se hned pustil do práce.
Pilně kreslil, měřil a stříhal. Špendlil a šil, až byl kabát hotový.
Jezevec byl nadmíru spokojený, však mu také svrchník padl jako ušitý, ale když došlo na placení, všelijak se kroutil a prý jestli by nebyla nějaká slevička a tuhlenc a támhlenc.
„Lištici jste slevu dal, a mně dát nechcete?“ snažil se to nějak šikovně navléknout.
„Lištice má hluboko do kapsy a hromadu dětí.“
„Můžu snad já za to?!“ vykřikl Jezevec.
Baron se zamračil.
„No dobrá, dobrá,“ ošíval se Jezevec a vysázel na pult peníze.
Když odcházel, ještě se ohlédl do zrcadla a zálibně si přejel tlapou přes řadu stříbrných knoflíků.
C � jako …?
Venku bylo den ode dne chladněji a to znamenalo jediné: je nejvyšší čas obstarat nové štůčky hřejivých látek.
A tak pan Baron druhého dne místo rolety vytáhl svůj báječný obchodní motocykl, nasadil si čapku, brýle a rukavice a vydal se k Vlčí Hoře.
Cesta pomalu ubíhala.
Na konci topolové aleje, tam, kde se stezka strmě zdvíhala, se proti Baronovi vyřítil bílý automobil. Poslední model s mohutnými zvlněnými boky, sedátky s knoflíčky a stříbrným pardálem na kapotě.
Baron vyjeveně zastavil a vůz prosvištěl kolem.
Od volantu se na něj usmála cizí kočka v nóbl klobouku. Do vzduchu se vznesl její růžový šál a přistál Baronovi u nohou.
Zvedl ho.
Byl z jemného mušelínu a v rohu měl ozdobně vyšité písmeno Č.
„Č jako Čičina,“ zabručel si pro sebe.
Hodil šál do košíku na látky a pokračoval v cestě. Domů se vrátil až pozdě večer. A na pultě v salonu přibyly štůčky nových vlněných látek.
To bude zimních kabátů, těšil se Baron.
