Didier Drogba, Debbie Beckermanová: Oddanost — ukázka by Host nakladatelství

ODDANOST MÁ AUTOBIOGRAFIE

ODDANOST BRNO 2017

DIDIER

DROGBA DEBBIE BECKERMANOVÁ

Copyright © Didier Drogba, 2015 First published in the English language by Hodder & Stoughton under the title Commitment: My Autobiography Cover photo © Shamil Tanna / Hodder & Stoughton, 2015 Translation © Milan Růžička, 2017 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 ISBN 978-80-7577-056-1

Veškeré výtěžky Didiera Drogby z prodeje Oddanosti budou věnovány Nadaci Didiera Drogby. Tuto knihu věnuji všem fanouškům všech týmů, za které jsem hrál, a svým rodičům, ženě a dětem — bez vás bych nebyl ani já.

PODĚKOVÁNÍ

Rád bych poděkoval všem trenérům, se kterými jsem pracoval a kteří ze mě udělali hráče, jakým jsem, ale především chci vyjádřit svou vděčnost lidem, kteří mě v životě ovlivnili a inspirovali mě, abych se stal člověkem, jakým jsem. Nemohu je ale všechny vyjmenovat, musel bych napsat další knihu! Děkuji všem svým spoluhráčům — měl jsem tu čest hrát s tolika talentovanými lidmi a mám štěstí, že mnoho z nich mohu považovat za přátele. Děkuji svým rodičům za poskytnuté vzdělání a děkuji svému strýčkovi Michelu Gobovi — díky vám jsem měl sen a udělal z něj skutečnost. Děkuji všem svým trenérům z Levallois-Perret. Děkuji Marcu Westerloppovi a Alainu Pascalouovi za to, že se ze mě během prvních čtyř let v profesionálním fotbale snažili dostat to nejlepší. Děkuji Guymu Lacombovi za to, že ve mě tak pevně věřil. Děkuji Josému, panu Výjimečnému, a také Romanovi — už jsem vám řekl, že jste změnili život můj i mé rodiny, a navždy vám budu vděčný. Děkuji Stéphanu Renaudovi, muži s kouzelnýma rukama. Děkuji Caroline

McAteerové a celému týmu ze Sports PR Company… merci. Thierno, Pierre a Mathiasi z XL Sport a Pape Dioufe, díky za všechny ty úspěšné roky. Děkuji Davidu Luxtonovi a Debbie Beckermanové a také Roddymu Bloomfieldovi a celému jeho týmu z Hodder & Stoughton.

PROLOG AU REVOIR

Svůj poslední zápas za Chelsea jsem chtěl odehrát na Stamford Bridge. Také jsem chtěl, aby to lidé věděli dopředu, takže jsem to ohlásil pár hodin před naším posledním zápasem v sezoně. Měli jsme přebírat trofej pro vítěze Premier League a já tak mohl odejít způsobem, jakým jsem chtěl. Znamenalo to pro mě víc, než si mnoho lidí uvědomovalo. Avšak ti, kteří mě dobře znají, chápali, jak důležitá pro mě byla taková příležitost rozloučit se. Celý život mě dost často bez varování a proti mé vůli odtrhávali od míst a lidí, které miluji. Tentokrát to konečně bylo jiné. To já jsem se rozhodl odejít, já jsem se rozhodl říct au revoir — což ve francouzštině doslova znamená „na viděnou“ — a loučení jsem prožíval úplně jinak. Ještě před výkopem se za mými zády odehrály jisté přípravy. Než jsem se to nedělní ráno před naším posledním zápasem dostal na stadion, náš trenér se dohodl s Johnem Terrym, že mi na ten večer propůjčí

kapitánskou pásku. Opravdu mě to dojalo, vůbec to totiž nemuseli dělat. Byl jsem také místo obvyklých hráčů určený na penaltu, pokud by při hře byla nějaká odpískána. Náš trenér José Mourinho a trenér Sunderlandu Dick Advocaat spolu vymysleli ještě jeden plán. Zapojili se do něj všichni hráči a já o něm neměl ponětí až do poslední chvíle. To jsem už ale nemohl nic dělat. Samotný zápas byl vážná záležitost, nešlo o nějakou rozlučkovou přehlídku či exhibici. Po půl hodině jsem musel střídat kvůli přetrvávajícím problémům s kolenem. Zrovna když jsem se chystal na lavičku, zničehonic mě obklopil celý tým a John Obi Mikel s Branislavem Ivanovičem se mě snažili zvednout do vzduchu a odnést ze hřiště. Smál jsem se, celé mě to totiž překvapilo, ale zároveň jsem se cítil docela nesvůj. Ačkoliv rád bavím lidi, jsem ve skutečnosti dost nesmělý, a pokud se sám nerozhodnu být ve středu pozornosti, nemám ji vůbec rád. Mí spoluhráči to samozřejmě věděli, ale přestože jsem ze začátku protestoval, rychle jsem si uvědomil, že odpor je marný. Dobře věděli, že jsem vášnivý a emocionální člověk, a proto se mě snažili rozplakat. Ale neplakal jsem! Při mém odchodu celý stadion tleskal a skandoval a já všem mával. Nebral jsem to jako smutný moment, byl naopak šťastný. Zápas jsme s přehledem vyhráli a pak teprve začala zábava. Napřed došlo na předávání trofeje. Žádné trofeje nikdy neberu jako samozřejmost. Vlastně nic neberu jako samozřejmost. O to se postaral život, který jsem prožil. Jeden den můžete něco vyhrát a myslet si, že za rok výhru obhájíte. Pak ale najednou odejdete do jiného

klubu, anebo se tým kolem vás změní, a vy musíte počkat dalších pět let — jako tomu bylo v případě Chelsea —, než se vám podaří to vítězství zopakovat. Takže podle mě je velmi důležité si každé vítězství a každou trofej užít, jako kdyby byla vaše poslední. Protože by poslední skutečně být mohla. Vzal jsem si s sebou malou kameru, abych z toho dne mohl co nejvíce zaznamenat. Vzpomínky mi sice navždy zůstanou v srdci a v hlavě, ale chtěl jsem to udělat především pro ostatní — pro rodinu a děti —, abych s nimi ty vzpomínky mohl sdílet. Mimoto při sledování těch záběrů také uvidím mnoho šťastných a radostných obličejů. Během oslav jsem zažil celou řadu krásných okamžiků. Když trenér sejmul z poháru korunu a nasadil mi ji na hlavu, jako kdyby mě korunoval králem Stamford Bridge. Když jsem dělal vítězné kolečko kolem hřiště, abych se o pohár podělil se všemi fanoušky. S těmi fanoušky, bez nichž by klub a jeho hráči nebyli nic. A nebo když jsem před naplněným stadionem pronášel rozlučkovou řeč. To byla úžasná — ačkoliv emocionálně velice náročná — chvíle, mohl jsem totiž konečně veřejně poděkovat některým z celé řady výjimečných lidí, kteří mi celé roky pomáhali. Nejprve jsem poděkoval panu Abramovičovi za vše, co dal tomuto klubu. Jeho štědrost se vyplatila, vyhráli jsme všechno, co se vyhrát dá. Poté jsem poděkoval Josému Mourinhovi, je to opravdu pan Výjimečný, dal mi totiž šanci zahrát si v Chelsea a pak i šanci se vrátit. Poděkoval jsem všem svým bývalým spoluhráčům,

a obzvláště Franku Lampardovi, dalšímu výjimečnému člověku, bez jehož nahrávek bych nikdy nedosáhl tolika gólů a trofejí. Frank sám prožíval svůj poslední den kariéry v Anglii, ale jak pro něj bylo typické, poslal mně i ostatním hráčům ráno SMS zprávy, kde nezištně gratuloval „svým bratrům“ k zisku ligové trofeje. Zpátky v šatně přišly další oslavy, zábava, zpěv, tanec a hodně šampaňského. Myslím, že jsem šampaňským pokropil snad všechny spoluhráče. V jednu chvíli si majitel klubu (musím přiznat, že jeho jsem nezkropil) uvědomil, že já jsem suchý, takže zařídil, aby někdo jiný dostal láhev, a poslal ho s ní na mě. Z šatny jsem odcházel poslední. Chtěl jsem si vychutnat poslední chvíle v ní, užít si každý pohled a každou vůni a jednou provždy si uložit všechny detaily na svůj mentální harddisk, abych nikdy nezapomněl, jaké to bylo a jaká byla čest stát se součástí historie Chelsea. Možná to někoho překvapí, ale neuronil jsem ani jedinou slzu. Když jsem v roce 2012 odcházel poprvé, byl jsem hodně dojatý. Tehdy jsme vyhráli Ligu mistrů. Já jsem prožil dost těžkou sezonu, ale jako tým jsme společně dokázali vybudovat něco natolik silného, že nám to umožnilo vyhrát tu úžasnou vytouženou trofej. Tehdy se mi moc nechtělo odcházet, takže jsem byl velmi smutný. Kromě toho jsem si myslel, že se do Chelsea nikdy nevrátím. Bral jsem to jako odchod nadobro. Tentokrát byl ale odchod jiný. Věděl jsem totiž, že se vrátím. Nebyl to pro mě a klub konec společné cesty. Pár dní před tím mi majitel slíbil, že až skončím s kariérou hráče, mohu se okamžitě vrátit. Stálo o to vedení a stál

jsem o to i já. Věděl jsem tedy, co se bude dít dál, což beru jako privilegium. V šatně za mnou přišel José. Skoro všichni ostatní už byli pryč. Velmi dobře si spolu rozumíme, máme jedinečné spojení. Jsme oba velmi emocionální lidé, a tak nebylo třeba mnoha slov. Pouze mě objal, usmál se a odešel se slovy: „Běž. A vrať se.“ Prosté. Velmi prosté.

#01 KDE JE DOMA?

Do svých pěti let jsem žil vcelku bezstarostný život. Náš dům byl vždy plný smíchu, lidí a života. Žili jsme v největším městě Pobřeží slonoviny Abidžanu, který leží na jihovýchodním pobřeží země. Nebyli jsme na tom moc dobře, ale jako děti jsme nikdy neměli pocit, že by nám něco chybělo. Můj otec Albert však pocházel z chudých poměrů a musel si projít těžkými začátky, protože jako malý ztratil svého otce, živitele rodiny. Měl však vůli vzdělávat se a snahu uspět, a tak ho zaměstnali ve velké místní bance BICICI, která sídlila v obchodním centru Abidžanu. Díky tomu mohl finančně podporovat mou matku. Než jsem se 11. března 1978 narodil, postavil můj otec díky tvrdé práci a odhodlání náš rodinný dům. Když jeho otec umřel, stal se můj otec hlavou rodiny. A jako hlava rodiny se měl starat nejen o svou matku, ženu a děti, z nichž jsem byl nejstarší, ale také o své dvě mladší sestry a jejich rodiny. V africké kultuře je tradicí, že hlava rodiny přijme takovou zodpovědnost,

takže mé dvě tety společně se svými manžely a dětmi žily v domě s námi. Díky tomu jsem vyrostl obklopen sestřenicemi, bratranci, tetičkami a strýčky, což bylo fantastické, protože nezbývalo místo na sobectví. V naší kultuře je hluboce zakořeněno, že o vše, co máme, se dělíme. Ať už jde o jídlo, majetek nebo domov. Při jídle jsme například nikdy nezasedli ke stolu, aniž jsme se napřed zamysleli: „Chybí tu někdo, kdo ještě nejedl?“ a zavolali jsme ho k jídlu. To znamená, že jsem vyrostl v prostředí, kde bylo běžné starat se o druhé, obzvláště o ty, kteří měli v životě méně štěstí než my sami. Tento přístup mi otec vštěpoval už odmalička a velmi mě v následujícím životě ovlivnil. Před domem jsme měli velký dvorek, kde se jedlo a kde si hrály děti. Tento dvorek sdílely i další domy, takže jsme tvořili jakousi komunitu. Všichni sousedé se navzájem znali a respektovali. Právě ono sdílení a život ve velké rodině a komunitě je to, co si z prvních pěti let života pamatuji nejvíce. Také si velmi živě vybavuji každoroční návštěvy mého strýčka Michela Goby, otcova mladšího bratra. Michel žil ve Francii a byl to profesionální fotbalista. To, že žil ve Francii, mu v mých očích a očích mé rodiny dávalo punc jakési božskosti. Jezdíval k nám naložený dárky, věcmi z tajemných dalekých zemí, o kterých jsem sníval, a, což pro mě bylo nejúžasnější, dresy známých fotbalových týmů. Pamatuji si, jak jsem byl nevýslovně šťastný, když jednou ze svého kufru vytáhl repliku argentinského reprezentačního dresu. Podařilo se mu ji sehnat po mistrovství světa 1982 ve Španělsku a já si jí vážil natolik, že ji mám dodnes.

Michel vždy vyprávěl o životě ve Francii a své fotbalové kariéře. Jeho příběhy mě pokaždé pohltily, a ačkoliv jsem moc nerozuměl vyprávění o každodenním životě, rozhodně jsem chápal, co říkal o fotbale. I když jsem byl ještě malý, denně jsem nedělal nic jiného, než že jsem hrál fotbal. Sice jsem měl hračky, ale popravdě řečeno, pořád jsem chtěl jen kopat do míče. Můj strýček k nám jezdil s manželkou Frédérique, která pocházela z Bretaně, a já jejich návštěvy miloval. Neměli vlastní děti, a tak si se mnou Frédérique hrála celé hodiny. Myslím, že mě měla ráda, a bylo to vzájemné. Takže když jsem si jednou při jejich návštěvě uvědomil, že se chystají zpátky domů, začal jsem je prosit, aby mě vzali s sebou. Můj strýček nakonec navrhl rodičům, abych šel žít k nim. „Budu ho vychovávat jako vlastního,“ ujistil je. Rodiče tehdy měli dvě děti, mě a mou sestru Danièle, která byla ještě děťátko. Má matka Clotilde dokončovala školu a chtěla stejně jako otec pracovat v bance. Uvědomovali si, že když mě pošlou s Michelem a Frédérique do Francie, dají mi šanci žít lepší život. Sami dobře věděli, že život v Pobřeží slonoviny je obtížný i pro lidi se vzděláním. Ačkoliv pro ně bylo velmi těžké vidět mě odcházet, chopili se jako mnoho dalších afrických rodičů příležitosti poslat dítě do Evropy žít k příbuznému a zajistit mu tak lepší život. Situaci přijali — a musím podotknout, že to je v Africe poměrně běžná situace —, protože věděli, že je to pro dobrou věc. Dostanu dobré vzdělání a vyrostu v milující a klidné domácnosti svého strýčka a tetičky.

Také jsem byl nadšený, že mohu odejít, tedy aspoň do té doby, než mi o pár týdnů později cestou na letiště došlo, že opouštím svou matku a nemám nejmenší ponětí, kam jedu a kdy znovu uvidím svou rodinu. Realita mě zničehonic zdrtila a já úzkostlivě seděl v autě a přál si, abych se s matkou nemusel loučit. Byla to dost těžká cesta. Jako prvorozený syn jsem měl k matce hodně blízko. Má matka je vážně ten nejlaskavější a nejmilejší člověk na světě. Když jsem byl malý, říkala mi „Tito“ po jugoslávském vůdci, kterého velmi obdivovala. V mnoha ohledech se ke mně chovala jako ke svému malému spolubojovníkovi. Bylo pro mě dost těžké rozloučit se s ní před svou cestou do neznáma. Vzpomínám si jen, že když jsme odjížděli, má matka držela v náručí Danièle a já usedavě plakal. Do letadla do Francie jsem nastoupil sám a v rukách jsem svíral svého nejmilejšího plyšového kamaráda. Let trval skoro šest hodin a já celou tu dobu probrečel. Ačkoliv to bylo dost jasné, občas se za mnou zastavila letuška, která se o mě starala, a zeptala se, jak se cítím. Cesta mi připadala matoucí a nekonečná, a přestože jsem se trochu prospal, cítil jsem obrovskou úlevu, když jsme přistáli v Bordeaux a já se shledal se strýčkem a tetičkou. Když se na celou tu epizodu podívám zpětně, i s vědomím, jak pro mě nakonec všechno dobře dopadlo, nepochybuji o tom, že to byl zážitek, který mě hluboce poznamenal. Když je člověk vytržen ze svého prostředí — jakkoliv dobrovolně —, zanechá to na něm stopu. Když je ten člověk pětiletý chlapec, který za sebou

zanechá vše, co kdy znal, matku, otce, rodinu, domov, zformuje to jeho osobnost. Sice jsem byl vytržen ze svého prostředí, ale na své kořeny jsem nikdy nezapomněl a dlouho jsem hořel touhou se k nim vrátit. Kromě toho mě, stejně jako mnohé další, kteří jsou nuceni hledat jiný život a začínat nanovo, nepochybně ovlivnil podvědomý pocit ztráty stálosti a stability v životě. Nic na tom nezměnila ani láska strýčka a tetičky ve Francii. Když vezmu v potaz směr, jakým se můj život v následujících deseti letech vydal, vidím, že tato zkušenost ze mě pomohla udělat člověka, jakým jsem dnes. Někoho, kdo vždy cítil potřebu být milován a někam patřit, zakořenit a vytvořit stabilní rodinné prostředí. Můj první domov s novými „rodiči“ byl v Brestu. Má tetička a strýček žili v dobré části města, ale kdybych řekl, že ve srovnání s Abidžanem jsem zažíval kulturní šok, bylo by to málo. Všechno bylo mnohem více šedé. A tiché! Mimoto jsem byl jediné černé dítě ve třídě, takže jsem vyčníval už od prvního dne. Můj rodný jazyk je francouzština, takže jsem se nemusel učit novou řeč, ale všechno ostatní v mém životě bylo nové. Musel jsem si najít nové přátele, jíst nová jídla a obecně se rychle přizpůsobit novému prostředí. Můj strýček hrál za Brest, ale během roku byl vyměněn a my se přestěhovali do Angoulême. Je to takové příjemné provinční město asi sto dvacet kilometrů severovýchodně od Bordeaux známé především díky každoročnímu Festival international de la bande dessinée, velkému festivalu komiksových knížek, které jsou ve

Francii velmi populární. Celé to kolečko vytržení z prostředí, nového začátku, hledání nových přátel a adaptování na nové prostředí začalo nanovo. Obzvláště ze začátku jsem pravidelně trávil přestávky s učiteli, protože ostatní děti si se mnou nechtěly hrát. Byl jsem očividně takový outsider a natolik odlišný, že se podvědomě chovaly ne přímo rasisticky, tomu nevěřím, ale kvůli prosté dětské nevědomosti mě zkrátka vyčleňovaly. Má barva mě od nich natolik odlišovala, že spolužáci prostě neměli zájem se se mnou kamarádit. Někteří se mě dokonce snažili očistit, aby zjistili, jakou mám doopravdy barvu! Nechápali to, takže je z ničeho neviním, ale tahle situace se opakovala pokaždé, když jsem změnil školu. Po pár týdnech se to vždy postupně zlepšilo a já si našel kamarády, ale děsil jsem se začátku každého nového školního roku, kdy jsem byl neustále to nové děcko. Vždycky jsem se musel postavit a představit se a to pro mě bylo doslova mučení. Jako všechny děti jsem si jenom chtěl najít kamarády, což ovšem trvalo nějakou dobu, nejprve jsme mezi sebou museli zbourat bariéry. A pak, když jsem se začal usazovat, přišlo další stěhování. Neměl jsem až takový problém s hledáním kamarádů — ty jsem si nakonec vždy nějak našel. Měl jsem ale problém si je udržet, protože jsem s depresivní předvídavostí věděl, že jakmile si nějaké najdu, budu se muset odstěhovat. Žít s vědomím, že budu muset skoro každý rok začínat znovu, pro mě bylo velmi těžké. Kromě toho jsem si poměrně brzy uvědomil, že na mnoha místech, kam jsme přijeli, jsme byli považováni

za kuriozitu. Všiml jsem si toho, když jsem se strýčkem šel po ulici. Procházeli jsme kolem domů a záclony sebou doslova škubaly, jak si nás lidé prohlíželi. Někdy se dokonce zatáhly rolety, anebo na nás lidé zírali na ulici, a jakmile se naše pohledy potkaly, ihned odvrátili oči. Muselo o nás mluvit celé sousedství. Teď se tomu směju, ale tehdy to pro mě nebylo lehké. Zakrátko po mém příjezdu Michel a Frédérique oficiálně požádali o mé opatrovnictví ve Francii, ale papírování bylo složité a celý proces trval velmi dlouho. Takže jsme to nestihli včas a já už nesměl dál zůstat v zemi. Po pár letech ve Francii jsem se tedy vrátil k rodičům do Pobřeží slonoviny. Lépe řečeno, v létě roku 1985, když mi bylo sedm, jsem se vrátil a dozvěděl se, že už je to nadobro — alespoň tedy prozatím. Bylo úžasné se vrátit k rodičům a k rodině a já byl neskutečně šťastný. Faktem je, že když jsem byl ve Francii, byl jsem chvílemi dost smutný a osamělý. Přežíval jsem díky občasným (velmi drahým) telefonátům s rodiči, ale když jsem měl zavěsit, byl jsem v agónii. Obzvláště když jsem mluvil s matkou, kterou jsem tolik toužil znovu vidět. Pomalu jsem se pak vrátil do pokoje, lehl si na postel a brečel, tak moc se mi po ní stýskalo. Než jsem se vrátil domů, odvála práce mého otce do administrativního hlavního města Yamoussoukra asi sto kilometrů severně od Abidžanu ve vnitrozemí. Zatímco Abidžan má asi čtyři a půl milionů obyvatel, v Yamoussoukru žije zhruba dvě stě tisíc lidí. To mě ale nezajímalo. Byl jsem jen rád, že jsem zpátky doma a můžu si hrát se svými příbuznými a přáteli. Ten rok

strávený s rodinou dodnes považuji za nejšťastnější období svého dětství. Pamatuji si, že jsem hodně času strávil hraním — hrál jsem si na ulici, hrál jsem fotbal, nenosil jsem boty a opět si užíval bezstarostného života. Občas jsem s bratranci hrál nějaké fotbalové turnaje a zranil se — nic vážného, ale pořád to bylo zranění — a můj otec se na mě velmi rozzlobil, protože jsem se neobtěžoval hrát v botách. Samotná skutečnost, že jsem neměl nutkání chránit si nohy, dokazuje, jak moc tam byl tehdy život uvolněný. Celé hodiny jsme hráli fotbal o trofeje vyrobené z rozstříhaných plastových láhví naplněných sladkostmi a předstírali jsme, že jsme světové hvězdy. Můj idol byl Maradona. Je to až s podivem, ale nevzpomínám si, že bych měl nějaké problémy začlenit se zpátky do života s rodinou a sourozenci, které jsem vlastně neznal. Možná to ale bylo tím, že jsem se naučil rychle se přizpůsobit novým situacím. Prostě jsem se do toho rychle dostal. Kromě Danièle jsem teď měl i Nadiu, která byla ještě o dva roky mladší, a také Joëla, ten se narodil v říjnu 1985, nedlouho po mém příjezdu. Jediné, co na mém novém životě nebyla až taková zábava, bylo to, že otec nyní věnoval mnohem větší pozornost mému prospěchu ve škole. Byl docela přísný a měl velká očekávání, obzvláště co se týkalo vzdělání. Když šlo o známky, které byly pod jeho očekávání, nedalo se s ním vůbec vyjednávat. Když jsem byl horší než pátý ze třídy, byl jsem potrestán. Moje matka byla naopak velmi starostlivá a vždy nás chránila. Když se ohlédnu zpátky, věřím, že se mi od rodičů dostalo té

nejlepší výchovy, protože se skládala z ideální kombinace — bezpodmínečné lásky a pevných hodnot. Ačkoliv jsem s rodiči nežil tak dlouho, byla to dostatečná doba, abych od nich získal to nejlepší. Mimoto mi jejich výchova vštípila dvě zásadní hodnoty — respekt k ostatním a tvrdou práci. Po roce v Pobřeží slonoviny jsem se dozvěděl, že strýček s tetičkou konečně vyřídili všechny formality, aby se mohli stát mými zákonnými opatrovníky, takže se vrátím do Francie. Jak se dalo čekat, nechtěl jsem jet. Už poprvé to nebylo snadné, ale tehdy jsem byl tak malý, že jsem si neuvědomoval, co opouštím. Tentokrát jsem ale věděl, co to pro mě znamená, a netušil jsem, kdy opět uvidím svou rodinu. Tehdy jsem si vlastně myslel, že už je neuvidím nikdy. A ačkoliv jsem strýčka s tetičkou miloval stejně, jako oni milovali mě, nikdy to nemohlo být takové, jako kdybych kolem sebe měl nejbližší rodinu a rodiče. Ten rozdíl jsem vnímal — i když jsem si uvědomoval, že je pouze v mé hlavě, nikoliv v tom, jak se ke mně chovali. I tak to pro mě bylo velmi obtížné období. Ale na druhou stranu mi dost pomohlo, že jejich dvě malé děti Marlène a Kévin pro mě byly jako sourozenci a já se o ně pomáhal starat a často jsem si s nimi hrál. Když jsem se vracel, bylo to na sever Francie, do Dunkerku. Právě tam jsem tehdy v roce 1987, když mi bylo devět let, získal svou první fotbalovou licenci a mohl si zahrát ve svém prvním pořádném týmu. Cítil jsem se velmi profesionálně, protože jsme hráli ve stejných dresech jako A tým, za který nastupoval můj strýček.

Strýček hrával vepředu. Byl to útočník, a když jsem vyrůstal, spoustu mě toho naučil. Když se ohlížím za svým životem s ním, vždy si vybavím nás dva, jak jsme v neděli chodívali v Dunkerku na pláž. Ukazoval mi tam všelijaké triky. Naučil mě například, jak správně využít svoje tělo proti obráncům a jak efektivně načasovat výskok. Když jsem ho vídával, jak si naskakuje na míč, zdálo se mi, že celou věčnost visí ve vzduchu, jako kdyby uměl létat. Chtěl jsem být v každém ohledu jako on a asi není náhoda, že jsem začal hrát na stejné pozici jako on a proslavil se, mimo jiné, díky své schopnosti vypořádat se s obránci a dovednostem ve vzduchu! Chodíval jsem na strýčkovy zápasy a sledoval, jak tenhle silný chlap hraje na stadionu plném bouřících fanoušků. Pohánělo to moji vášeň pro fotbal a touhu následovat ho v jeho šlépějích. Strýček byl zkrátka můj vzor a bez něj bych nebyl tam, kde dnes jsem. Naší další zastávkou bylo v roce 1989 Abbeville, malé město na severu Francie. Ve škole jsem rovnou nastoupil na druhý stupeň, což bylo zezačátku obtížné — přechod na vyšší stupeň je pro děti velký krok, obzvláště když přicházíte z jiného města, nikoho neznáte a máte jinou barvu pleti než všichni vaši spolužáci. Ale i přesto se mi povedlo zapadnout poměrně dobře. Bohužel jsme ale do roka opět odjížděli. Tentokrát do Tourcoingu, místa, kde byl pro mě život nejtěžší a odkud jsem si odnesl ty nejhorší vzpomínky. Tourcoing je malé město, které náleží k Lille. Kamarádi se mi tam nehledali snadno, a navíc jsem vstupoval do puberty, což je často dost složité období. Když jsem hrál

fotbal, dokonce i v klubu, za který jsem trénoval, pokaždé jsem slýchával poznámky ke své barvě pleti a to pro mě bylo velmi bolestivé. Cítil jsem se jako outsider, a jelikož jsem chtěl „zapadnout“ a rád jsem se přidal k ostatním, až příliš snadno jsem se dostal do party. Ale ne proto, že bych chtěl dělat nějaké hlouposti. Měl jsem pár kamarádů, ale s žádným z nich jsem se nevídal po škole, na rozdíl od ostatních, kteří pravidelně vyráželi do ulic a tropili lumpárny, kradli skútry, obírali lidi, kouřili a dělali všechny ty věci, které v těchhle místech dospívající děti dělávaly. Naštěstí, jak si teď sám uvědomuji, jsem se většině z toho vyhýbal. Nedělal jsem to záměrně, ale můj den většinou vypadal následovně: škola, domů, trénink, domů, postel. Neměl jsem vlastně čas dělat hlouposti, což se nakonec ukázalo jako dobrá věc, protože jsem tehdy mohl velmi snadno skončit špatně, jako spousta kluků z okolí. Myslím, že mí rodiče a strýček s tetičkou si všechna ta nebezpečí dobře uvědomovali. Snažili se mě chránit, protože Tourcoing je drsné dělnické město, kde mnoho lidí nevidí žádné vyhlídky do budoucna. Vedl jsem tedy poměrně osamělý život a do určité míry jsem byl zavřený ve své vlastní bublině, oddělený od toho, čemu se věnovali mí vrstevníci. Nakonec mi to ale pomohlo. Zpětně si uvědomuji, že ačkoliv bylo moje dětství v mnoha ohledech drsné, byla to skvělá zkušenost, naučilo mě totiž rychle se přizpůsobit jakékoliv situaci, v níž jsem se nacházel. Nový tým v nové zemi? Žádný problém. Vždy jsem to zvládl. Neříkám,

že to pokaždé byla sranda nebo že jsem to zvládl bez potíží, ale už odmala jsem se učil, jak se vypořádat s čímkoliv, co mi život nadělí, a jít dál. Špatné na těch letech neustálých změn však bylo to, že jsem si vytvořil jakýsi krunýř, který mi pomáhal se se vším vyrovnávat, a když jsem dospíval, stal se ze mě neobyčejně plachý introvert. Všechny pocity jsem skrýval uvnitř, a když se mě někdo na něco zeptal, zamumlal jsem jednoslovnou odpověď. Občas jsem dokonce i v současnosti docela plachý, což si může hodně lidí špatně vyložit. Popravdě mám stále problém říct nebo jakkoli dát najevo, co si myslím, ale pracuji na tom. V Tourcoingu jsem strávil jeden rok, ale následující rok ve Vannes nebyl o moc lepší. V té době jsem byl už naplno v pubertě a to se projevovalo i ve škole. Začínal jsem se stavět proti strýčkovi a tetičce a nesouhlasil jsem s některými jejich mantinely a pravidly. Nemohli za to, ale trpěl jsem, když jsem slýchal svého bratrance Kévina a sestřenici Marlène, jak jim říkají maman a papa, zatímco já jsem nemohl. Ve škole už jsem se nedokázal soustředit, a přestože jsem nikdy ve třídě nezlobil a respektoval jsem vyučující, změnil jsem se z pilného a pracovitého žáka v někoho, kdo s učivem bojoval, a navíc mu to bylo jedno. Uvnitř hlavy se mi zkrátka neodehrávalo nic pěkného. Nebylo to až takové překvapení, protože v té době už mí rodiče i s mými sourozenci dávno opustili Pobřeží slonoviny a usadili se na předměstí Paříže, nebyli už tedy v jiné zemi. Moc se mi stýskalo po matce a celé rodině a část mě opravdu toužila vrátit se k nim.

Doma v Pobřeží slonoviny panovala opravdu špatná ekonomická situace, takže můj otec přišel o práci a neměl jinou možnost než zkusit štěstí ve Francii. Napřed odjel sám, nechal mou matku i s mými sourozenci doma, což muselo být pro všechny velmi těžké. Otec celé týdny, či dokonce měsíce, přespával na pohovkách u různých kamarádů a dělal to, co dělala spousta imigrantů před ním i po něm — snažil se překonat nesmírné strádání, jak duševní, tak i finanční a fyzické, aby mohl pro sebe a svou rodinu začít nový život. A během té doby se choval s odvahou a se ctí, což bylo velmi inspirující a posloužilo mi to jako vzor, jak se chovat dokonce i tváří v tvář těm největším těžkostem. Ale nakonec mohl zbytek rodiny přijet za ním. Můj otec, který doma v Pobřeží slonoviny působil na manažerských místech, prošel celou řadou podřadných prací jako například vrátný, uklízeč či strážný. Cokoliv, aby vydělal nějaké peníze pro rodinu. Ta si konečně mohla dovolit pronajmout byt. Byl to však snad ten nejmenší z bytů — ve skutečnosti jen garsonka — na severozápadním předměstí Paříže s názvem Levallois-Perret. Jelikož jsem se za osm let strávených ve Francii šestkrát stěhoval, bylo někdy v té době rozhodnuto, že pro mě bude lepší, když zůstanu s Michelem a Frédérique v bretaňském městě Vannes, alespoň prozatím, než se mí rodiče pořádně zabydlí. Ovšem na konci školního roku jsem měl tak špatné známky, že jsem musel opakovat ročník. Ve francouzském systému se toto pravidlo vztahuje na žáky, jejichž roční průměr nedosáhne určité stanovené úrovně, a člověk to pak nemá zrovna

snadné. Je obklopen dětmi, které jsou mladší než on, a jeho přátelé pokračují dál, zatímco on se musí vším prokousat znovu. Většinou jde o velmi demotivující a depresivní zážitek. Protože se můj přístup k věcem obecně zhoršoval, rozhodli se strýček s tetičkou společně s mými rodiči, že by mi mohla prospět změna prostředí. A tak jsem se znovu stěhoval, tentokrát do Poitiers na západ Francie. Bydlel jsem u bratrance, který tam na univerzitě studoval práva a bydlel v garsonce v krásné části města poblíž kouzelného historického centra. Myslím, že mě k němu poslali, aby na mě měl dobrý vliv a abych znovu našel svou píli. Bylo mi čtrnáct let, a ačkoliv jsem musel opět začínat nanovo v nové škole a opakovat ročník, nějakým způsobem se věci změnily k lepšímu. S bratrancem jsem vycházel dobře, ale často také nebýval doma, buď byl na přednáškách, pracoval, anebo chodil do společnosti, takže jsem měl dost času pro sebe. Soustředil jsem se na svá studia, zlepšily se mi známky a celkově jsem žil svobodnější život. Od špatných vysvědčení z Vannes jsem se dostal k vysvědčením, kde stálo élève motivé (motivovaný žák), či dokonce très bon élève avec de réelles capacités d’analyse (výborný žák se skutečnou schopností analytického myšlení)! Jediný háček byl v tom, že kromě slibu rodičům, že se zlepším ve škole, jsem také slíbil otci, že celý rok nebudu hrát fotbal. Neschvaloval mou touhu stát se fotbalistou a viděl, že mě sport rozptyluje od učení, takže z úcty k němu jsem kromě pár případů, kdy jsem si sám kopal s míčem, doslova celý rok nehrál fotbal. Možná

to zní neuvěřitelně, vím, ale taková byla dohoda a mě nikdy ani nenapadlo ji porušit. Na konci toho roku můj bratranec odpromoval a vrátil se do Pobřeží slonoviny a teprve tehdy, skoro deset let poté, co jsem opustil svou zemi, jsem se konečně sestěhoval zpět s rodiči v Levallois. Když jsem zmiňoval, že bydleli v garsonce, někdo by si mohl představit malinký jednopokojový byt v šedivém paneláku někde na ne zrovna hezkém předměstí. A měl by pravdu. Byt byl ve třetím patře. A byl malinký. Zhruba deset metrů čtverečních. Hned vedle vstupních dveří nalevo stála u zdi malá skříň. Přímo naproti dveřím byla postel mých rodičů, pod kterou měli v různých pytlích schované věci. Pár kroků napravo od vstupních dveří byla malá kuchyňka a proti ní malý záchod a sprchový kout, který ani nebyl pořádně oddělený od hlavní místnosti. Stolek, na kterém jsme jedli a dělali úkoly, jsme na noc skládali, abychom udělali trochu místa. Postel rodičů byla hned vedle jediného okna v bytě. Rodičům se zrovna narodil můj nejmladší bratr Freddy, takže miminko spalo s nimi stejně jako druhý nejmladší z mých sourozenců Yannick (nikdo mu neřekne jinak než Junior), kterému v té době bylo pět let. A kde spal zbytek? Zbytek — tedy Danièle, Nadia, Joël a já — si vždy na noc rozložil rohož (nebyla to matrace, aby bylo jasno) v místech, kde stával ten zmíněný stůl, mezi dveřmi a postelí. Každou noc jsme se na ni namačkali a šli spát. Jak asi nikoho nepřekvapí, dost často jsme se hádali, kdo zabírá nejvíc místa! Každopádně to byl způsob, jak se noc co noc mohlo vyspat osm lidí v jednom pokoji.

Náš rodinný rozpočet byl neuvěřitelně napjatý, v zimě bylo v bytě chladno a velmi živě si vzpomínám na to, jak jsem v pět ráno chodíval s otcem, abych mu pomáhal roznášet letáky. Ve stejnou dobu jsem také občas chodíval matce pomoct uklízet tělocvičnu, což byla jedna z jejích prací. Ale i přes všechny těžkosti — a možná právě díky tomu, že jsem byl opět s rodinou, nebo možná díky tomu, že se má mysl uklidnila a já už nebyl tak vzpurný — se mi ve škole nadále dařilo dobře. Jednoho dne jsem se tedy rozhodl promluvit s otcem. „Rád bych zase začal dělat nějaký sport. Myslíš, že bych mohl?“ zeptal jsem se tak nenuceně, jak to jen šlo. „Asi ano. Jaký sport máš na mysli?“ „No, dobře, možná, já nevím, možná karate nebo…“ „Nebo možná fotbal?“ „No, ano, vlastně ano, fotbal by byl super,“ odpověděl jsem a snažil se skrýt, že jsem z jeho návrhu radostí bez sebe. „No tak dobře.“ Byl jsem nevýslovně šťastný. Směl jsem si koupit drahocenný pár kopaček a pak už jsem nečekal ani minutu a začal jsem trénovat s místním klubem Levallois, uznávaným amatérským týmem. Po prvním tréninku mi řekli: „Dobře, hrál jsi skvěle, když budeš moct, přijď si s námi zatrénovat i za týden.“ Šťastnější už jsem nemohl být! Napřed mě nechali trénovat s třetím týmem v kategorii do šestnácti let, což bylo skvělé, ale brzy mě přeřadili do prvního týmu. V Levallois jsem zůstal další čtyři roky, což je nejdelší

doba, jakou jsem zůstal na jednom místě a v jednom klubu. Během let, kdy jsem se se strýčkem stěhoval z města do města, jsem se obvykle dostal do juniorských týmů v klubech, kde hrával strýček, anebo do místních regionálních týmů. Ale nikdy jsem v žádném klubu nezůstal tak dlouho, abych se stal součástí jeho akademie tak jako mí vrstevníci v různých zemích po světě. Myslel jsem si, že je to pro mě nevýhoda, neměl jsem totiž kvůli tomu tak dobrou kopací techniku jako například Thierry Henry. Ten je jen o pár měsíců starší a prošel si tou tradiční cestou přes fotbalovou akademii a následně stoupal vzhůru mnohem rychleji než já. Ačkoliv mě tedy vždycky vybrali do týmu, nikdy se mnou žádný trenér nepracoval delší dobu. Většinu z toho, co jsem uměl, jsem se naučil sám, zčásti kopírováním toho, co dělal můj strýček, a posloucháním jeho rad, ale především díky tomu, že jsem dřel více než ostatní, abych se dostal až na vrchol. Začínal jsem v obraně, zpravidla jako pravý krajní obránce. Nevadilo mi to, mohl jsem kopat standardky a rohy a hrát tělem. Ale netrvalo to dlouho, a už jsem hrál v útoku, stejně jako můj strýček, protože právě tam jsem podle něj přirozeně patřil. „Co děláš v obraně?“ říkával. „Běž dopředu. Ve fotbale si lidi všímají jenom útočníků.“ Roky napodobování strýčka a tvrdé práce se začaly vyplácet. Bylo mi patnáct let, hrál jsem v Levallois a před sebou jsem měl poslední tři roky školy. Ve Francii to znamená nastoupit na lyceum a to s sebou přináší spoustu práce

při přípravě na baccalauréat, ekvivalent maturity. Ve škole mi bylo řečeno, že pokud se chci tolik soustředit na fotbal, bude to pro mě dost těžké. Před nástupem do školy musejí děti vyplnit dotazníky, kam uvedou, čemu by se chtěly v životě věnovat, a dát je podepsat rodičům. Dotazníky pak škole pomohou určit, na jaké předměty klást u různých žáků důraz. Já napsal „fotbalista“ a dal jsem dotazník podepsat otci. Stačil mu jeden pohled na to, co jsem napsal, a okamžitě papír roztrhal a zahodil. „Tohle podepisovat nebudu!“ oznámil mi a mně bylo hned jasné, že nemá smysl se hádat. „Až najdeš skutečnou práci, kterou budeš chtít dělat, dones mi to znovu a já to podepíšu.“ Další den jsem přišel s novým dotazníkem. Tentokrát jsem tam napsal boulanger (pekař). „To není vtipné,“ řekl dopáleně. Nakonec se mi podařilo vymyslet něco méně nepravděpodobného — dodnes si nemohu vzpomenout, co to bylo — a otec papír konečně podepsal. Hluboko uvnitř jsem ale věděl, že budu fotbalista, bez ohledu na to, co říkal můj otec. Nepochyboval jsem. Aby byl otec šťastný, musel jsem zůstat ve škole, takže jsem si našel zaměření účetnictví, kterému jsem se mohl věnovat až do osmnácti let, kdy jsem mohl odejít. Vybral jsem si ho hlavně proto, že jsem strávil hodně času zkoumáním rozvrhu, který by byl slučitelný s tréninky, na které jsem chtěl v Levallois chodit. Účetnictví, kromě toho, že potěšilo mého otce, nabízelo naprosto ideální rozvrh. Všichni byli spokojení a já měl pocit,

že jsem na to všechno vyzrál. Nikdy jsem otci neřekl, proč jsem si tohle zaměření vybral, ale řekl bych, že nakonec měl pravdu, protože se ukázalo, že účetnictví je velmi užitečná kvalifikace. Skoro každý den jsem chodíval na trénink nebo na zápas. Byl jsem šťastný jen tehdy, když jsem mohl být na hřišti. Byl jsem schopný tam strávit celý den. Problém ale přišel, když jsme se s rodinou přestěhovali na druhou stranu Paříže, na jižní předměstí Antony. Náš nový byt byl mnohem větší, jen jsme ho museli od podlah až po stropy renovovat, aby byl obyvatelný. Rozhodně ale neexistovala možnost, že se nepřestěhujeme, ačkoliv to nevyhnutelně znamenalo přestoupit do další školy. Nejhorší ale bylo, že jsem to měl dost daleko na tréninky, takže jsem mohl chodit pouze jednou týdně, a to jen stěží. Znal jsem nazpaměť jízdní řády autobusů a vlaků a po tréninku jsem vždycky musel utíkat na vlak domů, protože jsem věděl, že kdyby mi ujel, dostal bych se domů až ve dvě ráno a do školy jsem vstával o půl sedmé. Občas, když se mi ve škole zrovna nedařilo, jsem dostával domácí vězení, takže jsem na tréninky nemohl chodit vůbec. A jindy jsem napřed musel udělat domácí práce, než jsem mohl na trénink. Ale v jednom ohledu jsem měl štěstí. Trenér našeho juniorského týmu Christian Pornin byl skvělý člověk, stál při mně a ze všech sil se mi snažil ulehčit život. V odpolední špičce pro mě před tréninkem jezdíval na nádraží, a když to po tréninku vypadlo, že nestihnu vlak domů, vozil mě na něj. Věřil ve mě a za to, čím si prošel, aby mi pomohl, jsem jeho velkým dlužníkem.