Issuu on Google+

„Záleží na tom, jak se báseň přečte. Nebo: báseň je taková, jakou ji shledá její čtenář. Nebo: báseň je dobrá pro toho, kdo je schopen přečíst ji jako dobrou. To jsou jen bonmoty, vtipné, či nevtipné, záleží na tom, jak je kdo přečte.“ Z prologu ivana wernische

nejlepší české básně 2013

host

20 :13

NEJLEPŠÍ ČESKÉ BÁSNĚ

ivan wernisch Cena 219 Kč isbn 978-80-7294-973-1

wanda heinrichová

(eds.)

S nápadem vydávat ročenky „nejlepších básní“ přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Úspěch, který edice The Best American Poetry záhy zaznamenala, a především to, že podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa, ukázal, že navzdory proklamacím o krizi poezie a nezájmu o ni stále existuje nejen řada dobrých básní, ale také mnoho dobrých čtenářů. Projekt zahájený Hostem v roce 2009 i v českém prostředí sklízí příznivou odezvu u kritiky a čtenářů. Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, naopak má představit subjektivní pohled editorů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Po editorských dvojicích Karel Šiktanc a Karel Piorecký (2009), Miloslav Topinka a Jakub Řehák (2010), Petr Král a Jan Štolba (2011) a editorce Simoně Martínkové-Rackové (2012), která představila ročenku s názvem Sto nejlepších českých básní, se vracíme k osvědčenému principu dvou spolupracujících osobností. Arbitrem výběru se stal Ivan Wernisch, editorskou péčí a doslovem přispěla Wanda Heinrichová. Svazek představuje výběr z básní, jež byly v daném období uveřejněny jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnována publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.


„Záleží na tom, jak se báseň přečte. Nebo: báseň je taková, jakou ji shledá její čtenář. Nebo: báseň je dobrá pro toho, kdo je schopen přečíst ji jako dobrou. To jsou jen bonmoty, vtipné, či nevtipné, záleží na tom, jak je kdo přečte.“ Z prologu ivana wernische

nejlepší české básně 2013

host

20 :13

NEJLEPŠÍ ČESKÉ BÁSNĚ

ivan wernisch Cena 219 Kč isbn 978-80-7294-973-1

wanda heinrichová

(eds.)

S nápadem vydávat ročenky „nejlepších básní“ přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Úspěch, který edice The Best American Poetry záhy zaznamenala, a především to, že podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa, ukázal, že navzdory proklamacím o krizi poezie a nezájmu o ni stále existuje nejen řada dobrých básní, ale také mnoho dobrých čtenářů. Projekt zahájený Hostem v roce 2009 i v českém prostředí sklízí příznivou odezvu u kritiky a čtenářů. Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, naopak má představit subjektivní pohled editorů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Po editorských dvojicích Karel Šiktanc a Karel Piorecký (2009), Miloslav Topinka a Jakub Řehák (2010), Petr Král a Jan Štolba (2011) a editorce Simoně Martínkové-Rackové (2012), která představila ročenku s názvem Sto nejlepších českých básní, se vracíme k osvědčenému principu dvou spolupracujících osobností. Arbitrem výběru se stal Ivan Wernisch, editorskou péčí a doslovem přispěla Wanda Heinrichová. Svazek představuje výběr z básní, jež byly v daném období uveřejněny jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnována publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.


2


0


1


3


NEJLEPŠÍ ČESKÉ BÁSNĚ ivan wernisch brno 2013

wanda heinrichová

(eds.)


Vychází s podporou Ministerstva kultury čr © Ivan Wernisch — Wanda Heinrichová (eds.), 2013 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 isbn 978-80-7294-973-1


0


ZÁLEŽÍ NA TOM, JAK JE KDO PŘEČTE


foto: Jan Malý jr., 2013

ivan wernisch (nar. 1942) je básník, editor a překladatel; v devadesátých letech byl redaktorem Literárních novin. V době normalizace patřil k autorům, které režim perzekvoval a zcela jim znemožnil publikovat. Knižně debutoval roku 1961, v roce 2010 mu vyšel třísvazkový výbor z díla Příběh dešťové kapky. Jeho básně se objevily ve tvorbě českých alternativních skupin (mch Band, The Plastic People aj.). Společně s nakladatelstvím Druhé město představil čtyři obsáhlé čítanky z tvorby „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ českých spisovatelů 18.—20. století.

10


Když mě redaktor Martin Stöhr přesvědčoval, že bych ročenku nakladatelství Host měl tentokrát uspořádat já (nejspíš proto, že jiného kmeta na tu nevděčnou práci nesehnal), zdráhal jsem se. Povolil jsem teprve, když mi slíbil velkou finanční odměnu. Teď opět váhám. Neměla by částka, kterou dostanu, být vyšší? Neměl jsem žádat ještě nulu? Jak vysoké bolestné vynahradí ústrky, které mě očekávají? Mám se pro pár mizerných Kč vystavit spílání za to, že jsem dal přednost tomu, a ne onomu? A proč já? Novou, svěží literaturu nesleduji, čtu z ní jen to, co se mi tu a tam namátkou dostane do ruky. V současné české básnické produkci se nevyznám. Proč zrovna já bych měl být tím, kdo rozhodne, které básně jsou letos nejlepší? A podle čeho mám poznat ty nejlepší básně? Předpokládám, že se jaksi předpokládá, že budu spravedlivým sudím; jak ale mohu v soutěži rozhodovat spravedlivě, když nemám k dispozici pevná pravidla? Neměli by se posuzovat zvlášť muži, zvlášť ženy? A v kolika věkových a váhových kategoriích by bylo vhodné soupeřit? A může závodit šermíř s veslařem a šachista s jezdcem na koni? Aspoň trochu spravedlivé by možná bylo, kdybych texty, které mi předložila Wanda Heinrichová, zamíchal jako karty a vybral z nich každý desátý. A ještě spravedlivější, kdybych vybral každý pátý. Anebo — a spravedlivěji už bych jistě rozhodnout nemohl — kdybych prohlásil za nejlepší všechny. Měli by mě pak všichni rádi? No to jistě. Když jsem, jen zčásti, nastínil své pochybnosti panu Stöhrovi, odpověděl, že mi dává naprostou volnost, že básně pro tuto ročenku mohu posuzovat podle vlastních měřítek. To mě na chvíli uklidnilo, ale teď, když jsem se lépe zamyslel a když už je pozdě, rozpomněl jsem se, že vlastně žádná pevná vlastní měřítka nemám. Záleží na tom, jak se báseň přečte. Nebo: báseň je taková, jakou ji shledá její čtenář. Nebo: báseň je dobrá pro toho, kdo je schopen přečíst ji jako dobrou. To jsou jen bonmoty, vtipné, či nevtipné, záleží na tom, jak je kdo přečte. Co když to které dílo přečtu špatně a někomu ukřivdím? Vím já, zdali s tím, co se mi nezdálo dost dobré, jsem neodložil báseň plnou úžasné, mně nepřístupné, pro mě neviditelné krásy?

11


A vím já, kterak uspořádat celek? Co se mi zalíbilo, jsem roztřídil a poskládal jen podle citu a spoléhal při tom hodně na náhodu, tak jako bych sestavoval vlastní sbírku básní. A tu je další otázka: co když nakonec možná ani tak nejde o soutěž a hlavním účelem této publikace je dát mi možnost, abych se blýsknul, poskytnout mi prostor a materiál k tomu, abych ukázal, jaké jsou mé záliby a jaký já mám vkus? V Praze 29. 8. 2013 ivan wernisch

12


1


K SLÁVĚ TOHO, CO NENÍ


petr král Jinam Každé jeviště skrývá další scénu; za plynoucí řekou číhá zatopená louka, za podiem rozsvíceným blesky se valí prachem hrom. Kdo má doma v ložnici vláčnou divu tají v přístěnku hroznou rusovlásku s ránou palicí pro každý burák, jiného čeká v šatně jenom smuteční klobouk zatímco se na sále třese nahý za ledovou deskou rentgenu. Tak uteč, uháněj tak, jak jsi a seč můžeš škarpou za hlavní silnicí, ať zmizíš jinam — kdyby tam, kde v salonu čeká jen zdobná sklenice z opuchlého skla s láhví lepkavé becherovky a v předsíni na polici pouze tristní adresář s telefonem jediného Novotného; snad nakrásně i tam, kde přepych zpustlých lázní zbývá sám za terasou, na níž se válejí a sluní zpupní šoféři —

17


petr král A teď Dům v hloubi zahrady se skví jak bílý rozvlněný cár, jímž vždycky byl, popelnice vyvstává zpod stromu na slunce tak zelená, až přerůstá sama sebe, je zřetelně víc nežli popelnice Zabuš na tělo, ať z něj vyrazí koktavé zlato a slova ať přestanou v novinách sčítat mrtvé, roztepou se kolem nedohledně po věcech bez adresy k slávě toho, co není

18


petr král Úleva Slunce se valí, lokomotiva vyráží, do všech stran před sebou čeří roj čerstvých nahotin a žene je do jara; ach, duho, už tam jsou, každý z tvých pruhů teď jen co jinak barevná záložka spočívá v sulcu odložené knihy, tohle je úlevná báseň, brzdící válec sotva doléhá na ztichlou antuku, starcovo oko předem vyhlíží léto z trianglu mezi stehny dívek i dam.

19


ladislav selepko Trik Ten trik, při němž se domy, parkoviště, trávník a břízy odrazí ve skle vchodových dveří a ty se ocitneš na jiném sídlišti, v jiném životě, konečně šťastný ve světě, o němž jsi snil. Doma čekají lidé, ani je neznáš, cizí jako ty sobě — nový, nezvyklý, přestože stoprocentně víš, že na tuhle chvíli jsi čtrnáct let čekal. Půlku z nich jsi prospal, druhou utratil v mylném souzvuku s těmi, které už neuvidíš, zatímco k těmto stoprocentně patříš. Dočkal ses uprostřed zkratek mezi chodníky, výpary z večeří, v důvěrném nebezpečí. Něco tě na poslední chvíli zachránilo. Schody do prvního patra, do úplně stejného bytu, v němž se ti lidé změnili. Dnes je ti čtyřicet. Ležíš a najednou zjistíš, že za oknem čeká zaoceánská loď; vybledlý obraz v lakovaném nábytku, švestka, nebo jasan. Nebyla by to loď, ale na střeše cosi bliká. Stříbrná hvězda ti dává signál, že za hodinu vyplouvá, přinejmenším brzy. Jenže ty ležíš, nic nebalíš, posrkáváš čaj a představuješ si roztažená horká stehna, prostor mezi nimi tě zajímá více než loď nebo jiný život. Podívej — jak ve zpomaleném filmu připlouvají. 

20


Nejlepší české básně 2013