| 15
vnímat, jen pokud jsme dílo čtenářsky vcelku obsáhli. Kunderovo umění románu je vystavěno v několika významových rovinách, má básnické kvality, které nelze obsáhnout naratologickými teoriemi, konfrontuje současnost s mýty a jeho určením je estetická zkušenost, jíž není cizí ani pojem „alchymie“.10 Hranice mezi jednotlivými romány a eseji v synchronním pohledu ustupují, první knihy předznamenávají témata posledních, poslední domýšlejí situace nastolené v začátcích. Dále celé dílo otevřeně i skrytě komunikuje s poetikou „evropského“ románu a definuje jakýsi kánon, či spíš antikánon, sahající od Rabelaise po Carlose Fuentese nebo Salmana Rushdieho.11 Estetickými, metaliterárními, intertextuálními složkami tedy nabízí (ale nevnucuje) možnost vystoupit z lineárního, posloupného vnímání textů k řádově „vyšším“ čtenářským postupům. Jedním z klíčových slov autorových esejů o umění románu je meditace. Meditace vyžaduje vystoupit z abstraktního vnímání obrazů a příběhů a uchopit je nejen rozumem, ale i duší. Řečeno nadpisem jedné kapitoly z třetího svazku esejí nazvaného Opona: „Aller dans l’âme des choses“ — „jít do duše věcí“. Slovo meditace zařadil Kundera také do IV. dílu Umění románu: „Založit román na ustavičné meditaci znamená jít proti duchu doby, která úplně ztratila zálibu v myšlení.“ V Dialogu o umění románu mluví o meditativním tázání a o tázavé meditaci, klíčové slovo se objevuje i v dalších souvislostech.12 Potřeba vystoupit z diktátu diachronie vedoucí čtenáře posloupností stránek, od začátku do konce, je tedy téhož rodu jako vzpoura romanopisce proti duchu doby. Román může „pokročit“ jen „navzdory a proti pokroku světa“, čteme ve Zneuznávaném dědictví Cervantesově.13 Dominantním projevem ducha doby je rychlost zprostředkovaná technikou; v extázi rychlosti ztrácí člověk vědomí, neví ani, „kolik je mu roků, kdo je jeho žena, kdo jeho děti“, jako motocyklista v románu Pomalost. Opojení rychlostí člověka „vytrhne z jeho času“,14 zbaví ho 10 Milan Kundera, Zneuznávané dědictví Cervantesovo, Brno, Atlantis 1995, s. 104. 11 Carlos Fuentes vydal roku 1993 svazek esejů nazvaný Geografia de la novela (Zeměpis románu), ve kterém rýsuje jakési ideální společenství románu, k němuž čítá spisovatele pěti kontinentů, od Nadine Gordimerové po Jorge Luise Borgese, od Itala Calvina po Juliana Barnese, od Juana Goytisola po Salmana Rushdieho a Goergyho Konrada. Na Milana Kunderu, jemuž zde věnuje esej o tajné idyle, se soustavně odvolává jako na autora, který formuloval estetické principy a hodnotové stupnice současného nekomerčního, objevujícího románu. 12 Milan Kundera, Zneuznávané dědictví Cervantesovo, Brno, Atlantis 1995, s. 37–64. 13 Tamtéž, s. 30. 14 Tamtéž, s. 10.
Sbornik_sazba.indd 15
1.2.2013 14:59:09