James Hawes: Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život – ukázka

James Hawes Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život

Brno 2011

K

James Hawes Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život

Mé matce Janet Hawesové, rozené Fryové, která mě vychovala tak, abych miloval téměř vše v jazyce Goetheho a nedůvěřoval téměř nikomu z Gothajského almanachu

James Hawes Why You Should Read Kafka Before You Waste Your Life Copyright © 2008 by James Hawes Translation © Veronika Schelleová, 2011 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011 isbn 978-80-7294-411-8 Seznam vyobrazení s. 12, 36, 37, 40, 43, 44 (vpravo), 45, 46, 104, 106, 174 (vlevo), 202, 247 a 270: Klaus Wagenbach Verlag, Berlin s. 58, 88, 90, 91 a 114: British Library, London s. 86, 87 a 92: Bodleian Library, Oxford s. 79: Kathi Diamant/The Kafka Project at Diego State University s. 116: Hartmut Binder s. 174 (vpravo): Bildarchiv Preussischer Kulturbesitz, Berlin s. 44 (vlevo): akg-Images, Berlin s. 26, 30, 62 a 136: archiv autora

Životopisci mají sklon předpokládat, že to, co lidi dělá tím, čím jsou dnes, je dělalo i tím, čím bývali kdysi.

Historikové si tak jistí nejsou. james shapiro 1599: Rok v životě Williama Shakespeara Umělec … je ostatně pouze předpokladem svého díla, jeho lůnem, půdou a leckdy i hnojem a mrvou, na nichž a z nichž jeho dílo roste — a většinou tedy i čímsi, na co je nutné zapomenout, chceme-li se těšit z díla samotného…

Homér by nikdy nestvořil svého Achilla či Goethe svého Fausta, kdyby Homér byl Achillem nebo Goethe Faustem. friedrich nietzsche Genealogie morálky: iii, 4

Úvod: Tvář, fakta a pornografie aneb Proč se musíme přestat dívat na minulost tak blahosklonně

Ikona mýtu o K.

Kafkova tvář

Samozřejmě že znáte onu tvář, kterou mám na mysli — zná ji každý. Existuje množství fotografií dr. Franze Kafky (1883—1924), avšak pražské suvenýry a anglicky psané životopisy zřejmě zdobí jen tato jediná.

U spisovatele je to skutečně velmi neobvyklé. Kdopak si vsadí na to, že v řadě náhodně vybraných představitelů někdejší vyšší střední třídy pozná Flauberta, Stendhala, Dostojevského, Jamese, Conrada či Prousta a ukáže na něj prstem? A proč by to kdo dělal? Pamatujeme si je díky jejich knihám, nikoli vzezření. Pravda, Dickens má nezapomenutelný účes, fotografie několika dalších moderních autorů se staly turistickými symboly měst, z nichž tito tvůrci utekli (Dublin o to dosti dlouho usiluje u Jamese Joyce a Swansea to zkouší s Dylanem Thomasem), ale Kafka — ten patří do zcela jiné mezinárodní ligy. S výjimkou Shakespeara jednoduše neexistuje žádný spisovatel, jehož podoba je tak dobře známa tolika lidem, kteří od něj nikdy nepřečetli ani slovo. Kafkova tvář se stala téměř obchodní značkou.

Ne že by si Kafka tu slávu nezasloužil. Dostane-li se lidstvo kdy ke hvězdám, každodenním meziplanetárním cestujícím nebude jistě

13

neznámé ani Kafkovo dílo. Sám jsem strávil deset let svého života studiem jeho spisů, o jeho díle jsem vyučoval na univerzitách a uveřejňoval články ve významných časopisech. Jen stěží bych tento čas byl mohl využít lépe.1 Kafkova sláva je však zvláštní. Dante, Shakespeare, Goethe, Keats, Flaubert, Dickens, Čechov, Proust, Joyce — ti všichni jsou citováni.

Důležitá jsou jejich slova, což zní docela logicky, protože slova jsou to jediné, co po sobě zanechali. Kafkova slova se patrně citují méně často než slova kteréhokoli jiného spisovatele jeho řádu: světově proslulý je svými vizemi.

Proč je tomu tak? Člověk se ráno probudí a zjistí, že je z něj brouk.

Jiný, který nespáchal nic špatného, bojuje o život před bizarním soudem, jenž zasedá málem v každém podkroví na světě. Stroj doslova a do písmene upíše odsouzeného člověka až k smrti. Další muž se neustále pokouší dostat se do tajemného zámku. Jiný marně po celý svůj život čeká přede dveřmi do zákona jen proto, aby se ve chvíli, kdy umírá, dozvěděl, že tyto dveře byly vždycky určeny pouze pro něj. Žádný jiný niterně založený moderní autor se nevyznačuje vizemi, které by tolik znepokojovaly svět. Mají

1

Viz (pokud na tom trváte) J. M. Hawes, Nietzsche and the End of Freedom, the neo-Romantic Dilemma in Kafka, the Brothers Mann, Rilke and Musil (Nietzsche a konec svobody, neoromantické dilema v díle F. Kafky, bratří Mannů, R. M. Rilkeho a R. Musila), Frankfurt (Lang) 1993; Blind Resistance? A reply to Elizabeth Boa’s reading of Kafka’s Auf der Galerie (Slepý odpor? — odpověď pro Elizabeth Boaovou čtoucí Na galerii od F. Kafky), in: Deutsche Vierteljahrsschrift für Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte, ročník 69, sv. 2/červen 1995, s. 324—336; Psychology of Power in Kafka’s Der Prozess and Heinrich Mann’s Der Untertan (Psychologie moci v Procesu Franze Kafky a Poddaném Heinricha Manna), in: Oxford German Studies 17/18 (1990), s. 119—131; Faust and Nietzsche in Kafka’s Der Prozess (Faust a Nietzsche v Kafkově Procesu), in: New German Studies 15/2, 1989.

14

v sobě podsvětní sílu tajuplných útržků ztracených svitků Pěti knih Mojžíšových nebo řeckého mýtu, dráždivě dochovaného z pouhé poloviny. Žádný obraz se však nestane nesmrtelným jen díky skvělé nosné myšlence a smetiště literární historie je plné zdánlivě velkých myšlenek ze zadních stran přebalů knih. O Donu Quijotovi a jeho větrných mlýnech se alespoň letmo doslechl každý západní polovzdělanec. Kdyby však Cervantes tuto představu vypustil do světa jen jako nějakou vtipnou anekdotu, neznal by ji dnes nikdo. Tato vize žije jedině díky tomu, že je součástí většího celku, který zapůsobil na ty, kdo jej četli jako první. Proto byl také předáván dalším a dalším generacím, jež měly na věc stejný názor.

Jinými slovy, důležitý není jen obsah příběhu, ale i vyprávění samotné. To v něm se objevuje mýtus o K., respektive zde nám vstupuje do cesty. Nepřestává nám vnucovat představu záhadného génia, osamělého středoevropského Nostradama téměř přehlíženého svými současníky, který jakýmsi způsobem prozkoumal hlubiny své tajemné, zdánlivě svaté duše, aby předpověděl holokaust a gulagy. Kafkova zahloubaná tvář se stala symbolem mýtu o K. a jeho jméno, jehož grafické podobě neodolá žádný čtenář na západ od Rýna (páni, tohle tajemné „z“ a ta tolik nezápadní dvojice písmen „k“!), obohatilo světové jazyky přídomkem „kafkovský“. Používá se všude tam, kde jsou nevinní lidé chytáni do děsivých byrokratických osidel typu Hlava xxii.

Nejsnáze se na to celé můžeme dívat jako na pouhý mýtus. Dotyčná fotografie, Kafkova bezkonkurenčně nejslavnější podobizna a mezinárodní obchodní značka Prahy (z níž Kafka celá léta toužil uniknout), ve skutečnosti vznikla v jednom obchodním domě v Berlíně (kam se Kafka celé roky toužil dostat). Zároveň jde o jeho vůbec poslední fotografii, což jaksi předurčuje další běh událostí.

Jak dnes víme, byla tato Kafkova podobenka pořízena asi osm měsíců před jeho smrtí, kdy nutně věděl, že je odsouzen zemřít (svou

15

cestu do Berlína přirovnal k Napoleonově tažení do Ruska), ale tak docela se nevzdával jakési iracionální naděje, že ještě nalezne opravdový lidský život a lásku.

Takový stav mysli je jednak typický pro Kafkovo psaní, jednak při něm kdokoliv může působit hlubokomyslně.

Avšak stále ne dost hlubokomyslně. Legendární sběratel a vydavatel Kafkova díla Klaus Wagenbach si vzpomíná, jak počátkem padesátých let výtvarníci v nakladatelství S. Fischer tuto podobiznu vyretušovali, aby Kafkovým očím dodali žádoucí třpyt. A zapůsobilo to. Prorocký Kafka se stal stejně slavnou a neurčitou ikonou jako „svatý“ Che Guevara — a to se stejnou mírou historické přesnosti.

Tváře nejsou jen tvářemi, jsou také nositeli příběhů. Evoluce obrátila naši pozornost přesně k tomu, co vyprávějí. Celý ten moderní vizuálně zaměřený cirkus kolem mediální slávy je postaven na našem starodávném instinktu hominidů — schopnosti postřehnout a posuzovat neuvěřitelně jemné detaily v obličeji. Takže i když jste od Kafky nikdy nepřečetli jediné slovo, cítíte — tomu pocitu se nelze ubránit —, že od chvíle, kdy jste poprvé spatřili jeho ikonický obraz, víte i něco o něm samotném.

Smím-li to tak říci, zdá se, že většina anglicky hovořících čtenářů se s Kafkovými spisy seznamuje s nejasným očekáváním jakési směsi Edgara Allana Poea, Mouchy, Philipa K. Dicka a Orwellova 1984. Takovouto předpojatostí není zatíženo dílo žádného jiného spisovatele. Sáhnou-li čtenáři po Kafkovi, přistupují k němu jako k domnělému známému a zapomínají, že na počátku byla jeho slova.

Existují spousty životopisů, průvodců a esejů, ani nemluvě o prakticky nekonečném množství akademických výkladů, které se nakupily kolem tohoto nepříliš obsáhlého korpusu díla (nikdy v historii literární vědy toho nenapsalo tolik lidí tak mnoho o něčem, čeho je tak málo). Takže ještě než se pohroužíme do jeho skutečného,

16

údajně velmi náročného díla, je určitě snadné se o Kafkovi dozvědět více. Pravděpodobně už některé z těchto „faktů“ znáte: — — — — — — —

— — —

Kafka ve své poslední vůli přikázal, aby bylo celé jeho dílo zničeno.

Kafka byl za svého života prakticky neznámý, zčásti proto, že se ostýchal publikovat.

Kafka se bál svého krutého otce.

Kafku deptala jeho bezvýchodná byrokratická práce.

Kafku celá léta sužovala tuberkulóza, o níž věděl, že jej nutně musí zabít.

Kafka byl neuvěřitelně čestný ve věcech svých citů k ženám — až příliš čestný.

Kafka byl jako německy hovořící Žid v Praze vězněm dvojího ghetta: menšina uvnitř menšiny uprostřed absurdní rozpadající se říše jako vystřižené z nějaké operety.

Kafkovo dílo vychází z jeho zkušenosti Žida.

Kafkovo dílo zlověstně předpovídá Osvětim.

Kafkovo dílo spálili nacisté.

Takové jsou stavební kameny mýtu o K. Bohužel jsou to všechno nesmysly — a pořádné. Možná se vám to nyní bude zdát kruté, ale je pravda, když řekneme, že čím méně toho o Kafkově údajném životě víte, tím větší máte naději, že se vám jeho skvostné dílo bude líbit.

Stejně tak to platí i pro většinu lidí, kteří se o Kafkovi povinně učili ve škole nebo na univerzitě. Ve většině institucí se totiž vyučují jenom obměny výše zmíněných nesmyslů. Dvě generace zbožně vzhlížejících životopisců a teoretizujících akademiků daly dohromady obraz dokonalé lidské hloubky (která prodává knihy) a nezměrné literární a psychologické složitosti (která prodává

17

výzkumné návrhy). Záleží jim snad na tom, aby představili skutečného dr. Franze Kafku (1883—1924)? Nikoli. Ve skutečnosti hrají stejnou hru jako pražští prodavači tretek pro turisty. Chtějí jen K., ikonu z tváře a jména, jež přivede do jejich obchodů či přednáškových sálů lidi, kteří nikdy nečetli jeho knihy — chtějí obchodní značku, kterou spojí se svým podnikáním a teoriemi.

V několika posledních letech začali alespoň ti nejlepší znalci Kafky proti tomuto pohodlnému braku vystupovat. Autor této knihy jim je hluboce zavázán.2 Každopádně je to těžká práce.

Veškeré vědecké diskuse můžeme klidně (často i docela právem) pustit z hlavy, protože jde o pouhé pokusy zasvěcenců získat granty, pracovní pozice a výzkumná místa. Zaznívá-li z Kafkových spisů nějaká myšlenka, pak je to ta, že příběhy, kterým chceme věřit, jsou silnější než sebeobjektivnější racionální argumenty.

Mýtus o K. je tak okázale falešný, až z toho nutně vyvodíte, že spousta lidí skutečně chce raději mýtus než fakta. Zabýváte-li se idoly, které lidé milují, a chcete-li prolomit zamrzlé moře studií o Kafkovi, lze filozofovat jedině s kladivem nebo — použijme spíše Kafkovo než Nietzscheho podobenství — se sekyrou.

Tato kniha ovšem nebude dokazovat, že mýtus o K. značně pokřivil naše vnímání Kafky a jeho knih. Bude to ukazovat — a bude-li zapotřebí, použije k tomu i trochu dávno zapomenutého dynamitu, který nikdo, dokonce ani nejlepší současní němečtí badatelé, dosud nikdy nepoužil.

Uvidíme, jak mýtus o K. vědce natolik zaslepil, že navzdory stovkám a tisícům doktorátů udělených za Kafku nikdo z nich, ba ani

2

Viz Další literatura. Nejdůležitější knihou (jak bude zřejmé z toho, jak často na ni odkazuji) je dílo Petera-Andrého Alta s názvem Franz Kafka: Der ewige Sohn. Eine Biographie. (Franz Kafka: Věčný syn. Biografie.). Je absurdní, že tento úžasný životopis, který překonává všechny ostatní, dosud nebyl přeložen do angličtiny.

18

němečtí současníci, nezaznamenal, že Kafkův nejslavnější samostatný obraz — onen brouk — je kulturní obdobou citátu úvodní scény z Hamleta na začátku Odyssea od Jamese Joyce.3 Uslyšíme samotného Kafku, jak říká, že „prostě napodoboval“ Dickense a že svoji pozorovatelskou metodu převzal od Sherlocka Holmese. Budeme svědky toho, jak se jeho první posluchači (ani on sám) nemohou ubránit smíchu, když čte nejslavnější úvod románu z dvacátého století. Uvidíme, jak na něj útočí mocná literární klika, a coby vysoce postaveného Žida jej spatříme ve službách militaristické a autoritářské německy hovořící říše vládnoucí zemi, kde se mluvilo česky, jak doslova investuje do vítězství nad Spojenci.

A uvidíme i to, co celé dvě generace vědců nikdy čtenářům Kafky neukázaly, materiál, který sám Kafka (zcela pochopitelně) tajně schovával v zamčené knihovně a který tam díky jeho přívržencům od té doby zůstal bezpečně zamčený. Když jsem ty obrázky viděl poprvé, musel jsem si protřít oči, a pak jsem soubory pro tuto knihu rychle odstranil z pracovní plochy rodinného počítače a uložil je tam, kde na ně nenarazí moji dva chlapci, kteří ještě nejsou ani v pubertě: jsou to Kafkovy pornografické obrázky.

Minulost není tak nevinná. Roku 1907 se veřejnost pohoršovala při pohledu na punčochy, protože počestné ženy jako Felice Bauerová se dosud oblékaly podle zásad, které by dnes v podstatě vyhovovaly požadavkům muslimské náboženské milice. Takže když nám Kafkovi současníci Joyce a Conrad předvádějí v Odysseovi a Tajném agentovi komické scény lstivého nakupování pornografie, současní čtenáři mají sklon předpokládat, že šlo o směšně neškodné „hanbaté“ obrázky. Ale ty, které si Kafka sám objednal,

3

Sám jsem tomu nejprve nemohl uvěřit. Tak jsme s profesorem Ritchiem Robertsonem, vedoucím germanistiky na Oxfordské univerzitě, získali nesporné britské prvenství v bádání o Kafkovi.

19

zaplatil a schovával, by jistě zvedly náklad i dnešním pornočasopisům. Jejich prohlížení by mohlo být nezákonné, pokud vám ještě nebylo osmnáct (nebo za všech okolností, alespoň v některých zemích).

A v tom je ten vtip. Jenom když se přestaneme na minulost dívat blahosklonně, uvidíme Kafku, jaký byl doopravdy. Budeme moci poodstoupit od mýtu o K. a číst Kafkovy knihy nanovo, ne jen jako působivé anekdoty, ale jako velkolepé a často překvapivé dílo, kterým skutečně jsou — jako dílo, které nevyvěrá z bezčasých podzemních hlubin, ale má docela jasné předky i místo v dějinách západní literatury.

Začněme tedy tím, že se podíváme na jeden den v životě tohoto muže a na jeho svět — svět, který byl kdysi stejně skutečný jako ten náš, ale dnes je tak dokonale zapomenut, že si jej takřka nedokážeme představit. Podíváme se, jak to tehdy doopravdy bylo…

20