Vendula Borůvková: Annie a berlepsové — ukázka by Host nakladatelství

dobrodružná cesta z malajské džungle do starého tibetu a zase zpátky — zpátky k vlastnímu srdci

jaký bude svět okolo, závisí jen na tvé hlavě… Třináctiletá Annie jede na prázdniny za svou maminkou, která je pracovně v Singapuru. Annie se na mámu, s níž po rozchodu rodičů zůstala sama, moc těší. Společně putují do malajského vnitrozemí, kde se k nim přidá jakýsi Karel, český lékař, který tam údajně také přijel za prací. Je to však vetřelec! Když máma v džungli ztratí talisman, který Annie dostala od táty, dívka se vydá na svéráznou záchrannou výpravu. Potká při ní tajemné berlepsy, s nimiž zažije neuvěřitelné dobrodružství. To ji zavede až do míst, o kterých vždy snila a která navštívil její otec, než od nich odešel. Annie se ocitne v Tibetu. Jen o pár století dříve... Dokáže Annie přežít nebezpečnou cestu srdcem velehor? A jak to ovlivní její život?

cena: 249 Kč

isbn 978-80-7491-238-2

10+

host

vendula borůvková annie & berlepsové

ilustrace jindřich janíček brno 2014

jaký bude svět okolo, závisí jen na tvé hlavě...

kapitola první

ve které annie potká mluvící kočku bez ocasu a hladovou krysu, ale na dobrodružství to zatím vůbec nevypadá

Miauuuu!“

„

Podívám se pod nohy a fuj! Pod plastovými židličkami pouličního bistra se proplétá vychrtlá, pískově žlutá kočka. Bez ocasu, ten tady v Malajsii mickám usekávají. Zlověstně na mě zírá a otírá se o vratkou nohu stolu. Je odrbaná a umolousaná. O poslední chomáče chlupů přišla nejspíš v nějaké pouliční bitce. Válečnice! Ukáže na mě prackou a vytrčí drápy. Mňoukne znovu, teď to zní jako „mííí goreng“. To už jsem se v malajštině stihla naučit. Znamená to smažené nudle. A ona je chce! Moje nudle! Sevřu krabičku s nedojedenou porcí. Nedám! Kočka mňoukne potřetí a zní to jako vyzvání na souboj. Zadupu na ni, nerada bych z těch jejích špinavých pazourů dostala otravu krve. Micka utíká a zlostně si něco prská pod fousy. „V malajštině se kočka řekne ‚kučink‘,“ ozve se za mnou mužský hlas. No jasně, pan chytrý-nejchytřejší musí všechno vědět nejlíp. „Co ti chtěla?“ vyzvídá Karel dál. „Abych si dávala bacha na psy,“ odseknu a pak na něj vypláznu jazyk. On pokrčí rameny a pustí se do zbytku svých chilli chobotniček. „Jestli ty nejsi vzteklá z hladu,“ klepne mi mamka na rameno. „Radši to rychle dojez, než se ta kočka vrátí s posilou.“

– 9 –

Jmenuju se Anna Holoubková. Anička. Ale já si říkám Annie Holoubková-White. Česky po mámě, anglicky po tátovi. Oni už spolu nejsou, tak je chci mít dohromady alespoň v příjmení, i když se nikdy nevzali. Je mi třináct. Mám ráda knížky, lezení po skalách a objevování nových věcí. Moje máma Zuza vede vědecký výzkum v asijském Singapuru, tisíce kilometrů daleko, až na špičce Malajského poloostrova. Už půl roku tam sedí u počítače a počítá nějaké rovnice. Beze mě. Já jsem totiž musela zůstat v Čechách s babičkou a dědou. Kvůli škole. Bude to jen na tři měsíce, tvrdila, když dostala ten mezinárodní grant. Musíš dochodit ročník, omlouvala se poté, co už bylo nad slunce jasné, že si ji tam chtějí nechat. Nastálo. Nebo alespoň na další tři roky. Máma vystudovala teoretickou fyziku. A s ničím se moc nepáře. Tedy, tak to bývalo. Poslední dobou se chová divně. Něco je jinak. Cítím to už od chvíle, kdy jsem za ní konečně přijela. Prázdniny! Čekala jsem na ně jak na smilování. A teď? Proč se musíme honit po Malajsii? Nechtěla jsem na dovolenou, chtěla jsem být s mámou, sama, povídat si s ní. Jinak než jen po telefonu. Místo toho se honíme po hotelech plných turistů… Jo, jsem vzteklá, ale ne z hladu. Když jsem si konečně zvykla na ukřičené pláže malajského ostrova Pangkor, už se zase ženeme pryč. Ráno jsme vstávaly vražedně brzo a pak jsme se rozhrkaným rozpáleným autobusem

– 10 –

žlutá kočka. bez ocasu, ten tady v malajsii mickám usekávají.

ploužily dalších dvě stě kilometrů do města Ipoh. A teď už hodinu sedíme na zdejším příšerném nádraží a čekáme na spoj. Je to tu strašlivá díra! Autobusy čmoudí a z taxíků duní místní hity. A kdyby tu strašily jen kočky! Před chvílí kolem proběhla krysa s něčím hodně nejedlým. Do odjezdu zbývá deset minut. Teplota se zase vyšplhala nad třicet pět stupňů. Máma říká, že v horách, kam jedeme, se pěstují jahody a je tam úžasný chládek. A také čajové plantáže. „Uvidíš, jak vypadá čaj, než ho nasypou do sáčku a přistane ti ráno u snídaně, Aničko,“ vykládá mi. „V Cameron Highlands ti bude zima. Vážně!“ šklebí se na mě z druhé strany chytrák Karel. Vycením na něj krvelačně zuby. Nejradši bych ho věnovala místním hlodavcům. Máma se na něj ovšem cukrkandlově culí. A dělá to od okamžiku, kdy jsme ho potkaly v nočním autobusu ze Singapuru. Vetřel se k nám, ani jsem nestačila mrknout. Ještě teď mamku v duchu slyším, jak mi s očima navrch hlavy hlásí, že na dálničních záchodcích slyšela někoho česky nadávat. „Šlo to z pánských kabinek, Aničko! Takže jsem tam samozřejmě nemohla vlézt, abych zjistila, o koho jde,“ rozplývala se. Radši jsem rychle usnula. Jenže pak se při vystupování od zavazadlového prostoru ozvalo: „Sakra, bágl mi smrdí jak shnilý kuřecí pařáty!“ a začala seznamovačka.

– 12 –

Máma se mohla z vlasteneckého dojetí pominout. „Čecha jsem neslyšela půl roku!“ vypískla. To kecala, s dědou a babičkou si telefonuje každý týden. Tenhle Karel! Celou cestu nezavřel pusu. Kocábka, která nás vezla na ostrov Pangkor, ho byla plná. Prý: „Kde budete bydlet? V městečku Teluk Nipah jako já? To je ale náhoda!“ Karel se do Singapuru přistěhoval z Moravy před půlrokem. Má ve zdejší nemocnici roční stipendium. Ale na doktora vůbec nevypadá. Dokonce nemá ani brýle! To je podezřelé samo o sobě. A mamku celou dobu okatě balí. Klidně i přede mnou. Pěkně trapný! Cestuje s námi i do Cameron Highlands. Vlastně to celé vymyslel. Hrůza! Na Pangkoru jsem aspoň mohla nasadit šnorchl a zmizet pod hladinou. Pozorovat pod vodou ryby a korály… Dobře, tak na něj žárlím. No a co?

– 13 –

kapitola druhá

ve které annie urazí berlepsy a celý autobus kvůli tomu málem sjede do propasti

Pořád trucuju, ale jak se autobus „prokousává“ hor-

skými serpentinami výš a výš, krajina se proměňuje. Už to není rozpálená sežehlá placka. Kolem nás se zdvihají zelené vrcholky. Vzduch, který proudí z otevřených dveří

autobusu na každé zastávce, už není žhavý a vlhký. Vypadá to, že se konečně přestanu potit! Chci po mamce, aby mi v průvodci přečetla, kam to vlastně jedeme. Ale ona jen zhluboka dýchá nosem a u pusy si drží pytlík, kdyby zvracela. „To ty zatáčky, Aničko,“ šeptá zničeně. Podivné! Na Pangkoru zase tvrdila, že chytla baktérii z nedopečeného jehněčího satay. Kdybych já strávila polovinu prázdnin blinkáním, jdu se rovnou zastřelit! Karel si navíc usmyslel, že mě teď bude bavit. „Oblast, kam jedeme, se jmenuje Cameron Highlands podle anglického zeměměřiče, sira Williama Camerona. Víš, že to tady zkoumal přesně sto dvacet pět let před námi?“ vykládá mi. Máma se na něj vděčně podívá. Ale já ani neceknu. Nebudu s ním mluvit ani za nic. S vetřelcem! On se ovšem nenechá jen tak odradit a ukáže prstem do průvodce. „Z městečka Tanah Rata vede dvanáct parádních turis tických stezek. Můžeme se pěšky vydat přímo na čajové plantáže!“ Hledím na opěradlo sedadla přede mnou a mlčím. Karel pokračuje a spiklenecky se přitom šklebí:

– 15 –

„V šedesátých letech minulého století se na jedné takové túře beze stopy ztratil strašlivě bohatý americký továrník Jim Thompson. Šel se před večeří trochu provětrat, a možná tam bloudí dodnes! Jeho tělo se nikdy nenašlo!“ Utrousím jen pohrdavé hmmm. Chce mě vystrašit povídačkami pro děcka? Mamka se na mě zamračí. Jenže Karel to nevzdává. „Nebo ho zajali psové berlepsové, to by jim tak bylo podobný!“ řekne a ukáže na jízdenku. „Vidíš? Píše se tady: Pozor na psy berlepsy.“ Nesmysl, prolétne mi hlavou. Jen si ze mě dělá legraci. Strká mi před oči lístek plný neznámých slov. Je roztržený, přesně v těch místech, kde podle něj stojí černé na bílém slovo berlepes. Nebo berlepas? Berlepus? Určitě si to zrovna vymyslel. Stejně jako když mi na Pangkoru tvrdil, že pokud se budu v Malajsii mračit, nazlobím tím místního bůžka Legg-randu. A že tomu, kdo tady místo čerstvého kokosového mléka pije americkou Coca-Colu z plechovky, zčervenají a vypadají všechny zuby. Karel si prostě myslí, že je nejvtipnější na světě. Dobře, tak budu hrát podle jeho pravidel. Chtěl berlepsy, má je mít! „To se jako belhají po horách s berlema, jo? Blbost! Takoví chcípáčkové by tu nepřežili ani hodinu!“ Karel nasadí překvapený výraz. „Pozor na jazyk! Psové berlepsové mají pod palcem celé Cameron Highlands. Jako naše hory horští skřítci.

– 16 –

Tahle urážka by se nám mohla pořádně vymstít! Jsou strašně poťouchlí a nejradši trápí nafoukané turisty!“ „No jasně, zamávají nad náma berlou a všichni zkameníme. Sešlou na nás horskou nemoc a střevní chřipku.“ „Já v každém případě onemocním z vás dvou,“ ozvala se mamka. „To je všechno kvůli němu. Neměl s náma jezdit,“ vypálím na ni. Oba se na mě hodně zvláštně podívají. Máma se nadechne, ale než stačí cokoli říct, v autobusu něco zasmrdí, motor pšoukne a pak se s trhnutím zastaví. Zrovna v té nejostřejší zatáčce! „Vidíš? Berlepsové! Tys je urazila!“ zadrmolí rychle Karel, aby rozehnal dusnou atmosféru. Podívám se ven. Jen pár centimetrů od boku autobusu zeje hluboká propast. Tajím dech. Chatrné zábradlí by nás neudrželo ani vteřinu. Za námi už se začíná štosovat kolona troubících aut. A vtom se proti nám vyřítí kamion! Jeho řidič vypoulí oči, ale že by šlápl na brzdu? Profičí těsně kolem! Před očima se nám mihne obrázek usmívající se jahody a vzápětí mizí v další zatáčce. Náš autobusák poskakuje u krajnice s hasičským přístrojem. Chuchvalce pěny syčí na rozpáleném plechu. Smrdí to ještě víc. Najednou je venku obrovská spousta lidí. Všichni radí, pokřikují, smějí se. Někteří si vybalí svačiny a usadí se na balvanech lemujících stráň na druhé straně silnice. Mamka se teprve teď

– 17 –

vtom se proti nám vyřítí kamion!

zakucká. Je bledá jako stěna. Popadne pytlík a vybíhá ven blinkat. Karel s nešťastným výrazem klopýtá za ní. Nakonec jsme tam trčeli půl hodiny! Posedávat na krajnici jsme si netroufli, a tak jsme z bezpečí autobusu pozorovali cvrkot na silnici a dělili se o jednu plechovku koly, kterou Karel vyštrachal z batohu. Nuda! A potom, světe, div se, stačilo otočit klíčkem v zapalování a autobus poslušně zavrněl jako tlustá kočka naší sousedky. „Berlepes! Berlepes!“ křičí řidič a zavírá přední dveře. Těmi zadními se dovnitř hrne štěbetající dav domorodců. Berlepes? Slyšela jsem dobře? Přece nebudu věřit na pohádky… „Tak vidíš, byla to pomsta berlepsů!“ mrkne na mě Karel, jako by mi četl myšlenky. „Kde je máma?“ uvědomím si. Karel ji zmateně hledá pohledem. „Šla si odskočit…“ Pěšinka vedoucí zarostlým svahem na druhé straně silnice je však prázdná. „Startuje! On odjede! Dělej něco!“ křičím na Karla a strachem se mi podlomí kolena. „Mami!“ Chci vyběhnout ven, ale ulička je plná cestujících. Škrábou se dovnitř, zatímco motor už zase poslušně hučí. Autobus se pomalu rozjíždí. Karel se konečně vzchopí a volá na řidiče: „Berhenti! Berhenti! Saya isteri di luar! “ Nerozumím mu ani slovo, ale na řidiče to platí. Hledí na Karla jako na šílence, ale brzdí. Ostatní Malajci se

– 19 –

smějí a brebentí. Konečně vidím mámu. Běží a zděšeně mává rukama. Ukazuju na ni, řidič se zubí a několikrát mocně stiskne klakson. „Sama-sama!“ brebentí. Dveře se otevírají. Malajci před uřícenou mámou uskakují. „Zuzano!“ volá Karel. „Mami!“ přidávám se. Máma vyčerpaně žuchne na sedadlo. Je vyděšená stejně jako my dva. Klimatizace sice opět funguje, ale Karlovi se na čele perlí kapičky potu. S mámou se objímáme. Oči mi sklouznou na talisman od táty, který se mamce houpe na batohu. Je to dordže, amulet pro štěstí. Chci věřit, že za mamčin šťastný návrat může ono, ne ten protivný Karel. Možná je to půl na půl. Malé pozlacené dordže se odráží v okenním skle. Táta ho přivezl před třemi lety z Tibetu, kam odjel meditovat. To jsme s ním ještě bydlely v Ženevě. Když jsem s tátou minulou neděli telefonovala, těsně před odjezdem do Singapuru, zněl dost tajemně. Prý se brzy uvidíme. Tajně jsem doufala, že se k sobě s mámou vrátili a přivítají mě spolu. Hledala jsem ho v příletové hale, málem jsem kvůli tomu přehlédla mámu. Ale nic. Kousnu se do rtu. Na to teď nechci myslet. Za okny se už zase míhají překrásné horské scenerie. Jenže já mám najednou slzy na krajíčku. Nejpoťouchlejší berlepes je sám Karel.

– 20 –