vídeňského krejčíka) i k pohybu v čase, tedy k minulosti či budoucnosti kraje (husitská a katolická tradice, vystěhovalectví). Tenze koncentrovaná na hranicích obrazu je ale pouze jedním zdrojem vnitřní dynamiky Sovových veršů. Tu umocňuje také proměnlivá perspektiva, která sahá (často i v rámci jedné básně) od obsáhlých panoramatických záběrů (Táborské kraje, Krajina Českomoravského pohoří, Partie ze Stražiště) k pohledům takřka drobnohledným (Zlatá kniha, Lilkový květ). Významové napětí básní se potom soustřeďuje do vztahu mezi takto dynamizovaným obrazem a jeho statickým pozorovatelem, básnickým subjektem, který vystupuje jako citlivý zprostředkovatel smyslových prožitků, ale nikdy ne jako nadšený nebo jinak zaujatý hodnotitel či klasifikátor. Také Miloš Marten si v eseji Antonín Sova v Květech povšiml této výjimečné pozice básníka, která svou neproměnností již sama podává svědectví, dotvrzuje pravdivost obrazu a zakládá nárok na jeho obecnější planost: „Cítíte, jak Sova vědomě a úmyslně vždy zas a zase se vracel k hmotě, jak se snažil na ní ulpěti. Skoro se zdá, že skepticky potlačoval hlas srdce…“ (Marten 1914: 24). Asketické sebezapření jako prostředek verifikace básnického obrazu však nijak neomezuje smyslové bohatství, jemnost a subtilnost prostupující Sovovu přírodu. Pouze je tu soustředění k subjektivnímu prožitku, převažující v předchozí i pozdější Sovově přírodní lyrice (Květy intimních nálad, Soucit i vzdor), prostoupeno i úsilím o objektivaci této vyhraněně osobní zkušenosti. V tom se sbírka Z mého kraje (ačkoliv sama stála na počátku éry básnických úniků do přírody) příkře odlišuje od dobově příznačného směřování lyrických básníků, kteří si na samém konci 19. století navykli v interakci s přírodou, v hájemství venkovské samoty bolestínsky léčit osobní žaly (vedle již zmíněných Čenkova, Kaminského či Klášterského např. Karel Červinka nebo F. X. Svoboda). Klidná úspornost sbírky Z mého kraje se opírá o jistotu vztahu, který je naznačen už v názvu: Sova popisuje „svůj“ kraj, skutečnost nad jiné samozřejmou a nezcizitelnou, domov. Je to však domov nepřítomný, protože v době vydání sbírky žil její autor již několik let v Praze. Sovův básnický impresionismus tak vyrůstá spíše z potřeby rozpomínky, z potřeby smyslově ukotveného návratu do rodného kraje, než z potřeby léku na rozbolavělé srdce. Avšak snad právě distance od domova Sovovi umožnila sloučit výsostné lyrické prožitky do celku neobvykle celistvého. Sbírka je sjednocena nejen odosobněnou, tiše registrující pozicí básnického subjektu a opakující se veršovou formou, ale i prostorově, zasazením do venkovského kraje na pomezí Táborska a Vysočiny, a časově, tím, že básně opisují jeho proměny v průběhu jednoho 556
Sova-sazba_v01.indd 556
2.1.2015 16:52:17