JAN STANĚK DILETANTISMUS A UMĚNÍ ŽIVOTA
Kniha na pomezí literární historie, dějin filozofie a estetiky je pohledem na vývoj ideálů kultivace člověka od renesance po konec 19. století — věnuje se hlavně jejich promýšlení v literatuře francouzské, s odbočkami k britským, ale též českým autorům. „Diletant“ se tu stává člověkem vyznačujícím se mimo jiné intelektuální všestranností, kosmopolitním založením a mondénními způsoby. Jedním z hlavních cílů knihy je ukázat, že diletanta tohoto typu je třeba chápat jako součást posloupnosti zmíněných ideálů kultivace, totiž jako pokračování linie, již tvoří především typ dokonalého dvořana, potom tzv. honnête homme, jeho obdoba známá jako gentleman a dále postava nazývaná v 18. století polite philosopher, francouzskými autory pak — opět se zvláštními konotacemi — philosophe. Pozornost je věnována rovněž spojitostem mezi typem diletanta a onou proslulejší modelovou identitou vzniklou v 19. století, kterou představuje dandy. Název Diletantismus a umění života odkazuje ke skutečnosti, že uvažování o ideálech je pojímáno v souvislostech filozofické tradice zabývající se možnostmi vedení co nejplnějšího a nejlepšího života.
Jan Staněk
DILET NTISMUS A UMĚNÍ ŽIVOTA Od Montaigne k Bourgetovi
Cena: ??? Kč ISBN
????
HOST
[ ]
Stanek_sazba.indd 1
30.12.2013 12:03:56
Stanek_sazba.indd 2
30.12.2013 12:03:56
[ ]
STUDIUM [35]
Stanek_sazba.indd 3
30.12.2013 12:03:56
Stanek_sazba.indd 4
30.12.2013 12:03:57
[ ]
Jan Staněk
DILETANTISMUS A UMĚNÍ ŽIVOTA Od Montaigne k Bourgetovi
BRNO 2013
Stanek_sazba.indd 5
30.12.2013 12:03:57
[ ]
Autor děkuje prof. Petru Horákovi a prof. Zdeňku Hrbatovi za jejich připomínky k textu. Rovněž chce poděkovat dr. Denisi Ciporanovovi a dr. Peteru Chvojkovi za komentáře k první verzi rukopisu.
Vznik a vydání této knihy byly podpořeny grantem GAČR P401/10/P134. Recenzovali: prof. PhDr. Petr Horák, CSc. prof. PhDr. Zdeněk Hrbata, CSc. © Jan Staněk, 2013 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7294-970-0
Stanek_sazba.indd 6
30.12.2013 12:03:57
[ ]
OBSAH
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 KAPITOLA 1: MONTAIGNE: HONNÊTE HOMME A DILETTANTE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 KAPITOLA 2: HONNÊTE HOMME, ČLOVĚK BEZ VÝVĚSNÍHO ŠTÍTU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Oddíl I: Salóny a zrod honnêteté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Oddíl II: Honnêteté mondaine: všestrannost a umění líbit se . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 KAPITOLA 3: FILOSOF, PHILOSOPHE A NOVÝ MODEL LIDSTVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Oddíl I: Sókratés jako honnête homme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Oddíl II: Honnête homme jako filosof . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Oddíl III: Polite philosophy. Ostrovní odbočka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Oddíl IV: Encyklopedisté, vzdělanci, philosophes . . . . . . . . . . . . . . 118 KAPITOLA 4: DILETTANTISME A HONNÊTETÉ . . . . . . . . . . . 124 Oddíl I : Sainte-Beuve aneb chvála „velkého století“ . . . . . . . . . . 124 Oddíl II: Baudelaire a mondénní asketismus . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Oddíl III: Bourget: dilettante jako vyšší člověk . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Oddíl IV: Kritika impresionistická a kritika mondénní: Případ Anatola France . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155
Stanek_sazba.indd 7
30.12.2013 12:03:57
[ ]
Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Summary / Dilettantism and the Art of Life: From Montaigne to Bourget . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209 Věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213
Stanek_sazba.indd 8
30.12.2013 12:03:57
[ ]
ĂšVOD
Diletantismus nemĂĄ dobrou povÄ›st — jednĂm ze zĂĄmÄ›rĹŻ tĂŠto knihy je ukĂĄzat, Ĺže tomu tak nebylo vĹždy a Ĺže jistĂŠ podobÄ› diletantismu nĂĄleŞà vĂ˝znamnĂŠ mĂsto v dÄ›jinĂĄch ideĂĄlĹŻ vzdÄ›lanosti. Historicky vzato se o postoji, kterĂ˝ byl pozdÄ›ji nazvĂĄn diletantismem, zaÄ?ĂnĂĄ uvaĹžovat nejprve v souvislosti s takovĂ˝m pÄ›stovĂĄnĂm krĂĄsnĂ˝ch umÄ›nĂ, kterĂŠ nemĂĄ nic spoleÄ?nĂŠho s nutnostĂ vĂ˝dÄ›lku a směřuje pĹ™edevĹĄĂm k vlastnĂ potěťe (vĂ˝raz se odvozuje z italskĂŠho dilettare, těťit se z nÄ›Ä?eho; slovo dilettante je v italĹĄtinÄ› zaznamenĂĄno aĹž koncem sedmnĂĄctĂŠho stoletĂ). DiletovĂĄnĂ se v obdobĂ renesance stalo samozĹ™ejmou souÄ?ĂĄstà „modernĂch“ pĹ™edstav o vzdÄ›lĂĄnĂ aristokratickĂ˝ch vrstev. SamotnĂ˝ vĂ˝raz dilettante se pak objevuje v souvislosti s odliĹĄenĂm umÄ›lcĹŻ z povolĂĄnĂ od — opÄ›t pĹ™edevĹĄĂm aristokratickĂ˝ch — milovnĂkĹŻ umÄ›nĂ, tedy jak tÄ›ch, kdo sami kreslĂ Ä?i malujĂ, tak sbÄ›ratelĹŻ a znalcĹŻ: dilettante je urÄ?ovĂĄn tĂŠĹž schopnostĂ posouzenĂ, schopnostĂ kritickou.1) Vztah k umÄ›leckĂŠ tvorbÄ› pĹ™edstavuje jeden z nejÄ?astÄ›jĹĄĂch nĂĄmÄ›tĹŻ myĹĄlenĂ o diletantismu — znĂĄmĂŠ jsou napĹ™Ăklad Goethovy a Schillerovy Ăşvahy nad pĹ™Ănosem a ĹĄkodlivostĂ diletantismu pro rozliÄ?nĂŠ umÄ›leckĂŠ disciplĂny a pomÄ›rem diletantismu a „mistrovstvĂ“ (tzv. Dilettantismusprojekt z konce osmnĂĄctĂŠho stoletĂ).2) PĹ™ĂtomnĂĄ kniha se tĂmto vztahem ovĹĄem zabĂ˝vĂĄ jen okrajovÄ›; 1) K historii a typĹŻm diletantismu srov. napĹ™. struÄ?nĂ˝ pĹ™ehled u Simone Leistner: „Dilet-
tantismus“. In K. Barck — M. Fontius et al. (eds.): Ă„sthetische Grundbegriffe. Stuttgart — Weimar: J. B. Metzler 2010, sv. 2, s. 70–73. 2) K tomu srov. Hans Rudolf Vaget: Dilettantismus und Meisterschaft. Zum Problem des Dilettantismus bei Goethe: Praxis, Theorie, Zeitkritik. Munich: Winkler 1971; Richard
Stanek_sazba.indd 9
30.12.2013 12:03:57
[ ]
diletantismus, o nějž tu jde, se zdaleka netýká jen otázek uměnímilovnosti a vlivu diletování na schopnost posuzovat výkony umělců. Pokud ideál všestranné kultivace, jemuž dal kanonickou podobu Castiglionův Dvořan (Il Cortegiano), zahrnuje požadavek osvojení celé řady disciplín, nejen uměleckých, rozhodně se nejedná o nárok, který by se spokojil s nějakými „diletantskými“, to jest podřadnými výkony. Předpokládá totiž, že dvořan dokáže předčit i odborníky v tom kterém oboru. To platí do značné míry i pro klasicistní ideál dokonalého muže, tzv. honnête homme, pro nějž je příznačné odmítání ztotožňovat se s jakýmkoliv „povoláním“ a zároveň ambice vyniknout v řadě činností. Diletantismus představující hlavní námět této knihy se však nedá definovat ani skrze vztah k odbornictví a profesionalismu. O jaký „diletantismus“ se mi tedy jedná? Ve francouzské literatuře zejména druhé poloviny devatenáctého století se setkáváme s jeho specifickým pojetím, někdy označovaným jako „vysoký diletantismus“, chápaný nikoliv ve smyslu povrchnosti, neodbornosti, či dokonce neumětelství, ale jako jistý komplexní stav ducha a senzibility umožňující — slovy Paula Bourgeta — postupné propůjčování se rozličným životním formám, aniž bychom se některé zcela oddali.3) Dilettante se tu stává člověkem vyznačujícím se mimo jiné intelektuální všestranností, kosmopolitním založením a mondénními způsoby. Cílem následujících kapitol je mimo jiné ukázat, že „diletanta“ tohoto typu je třeba chápat jako součást posloupnosti renesančních a novověkých ideálů kultivace, totiž jako pokračování linie, již tvoří především typ dokonalého dvořana, potom honnête homme, jeho obdoba známá jako gentleman a dále postava nazývaná v osmnáctém století polite philosopher, francouzskými autory pak — opět se zvláštními konotacemi — philosophe.4) (Jakkoliv je místo žen ve formování těchto ideálů zásadní Hibbitt: Dilettantism and its Values. From Weimar Classicism to the fin de siècle. London: Maney Publishing 2006, s. 31–61. 3) Srov. Paul Bourget: Essais de psychologie contemporaine. Paris: Lemerre 1883, s. 59. 4) K posloupnostem rozličných „ideálních sociálních identit“ srov. např. Alain Montandon: „Modèles de comportement social.“ In týž (ed.): Pour une histoire des traités de savoir-vivre en Europe. Clermont-Ferrand: Association des publications de la Faculté des lettres et sciences humaines de Clermont-Ferrand 1994, s. 401–455; Domna C. Stanton: The Aristocrat as Art. A Study of the Honnête Homme and the Dandy in Seventeenth- and Nineteenth-Century French Literature. New York: Columbia University Press 1980, s. 10.
Stanek_sazba.indd 10
30.12.2013 12:03:57
[ ]
a nezastupitelné, sociální identity, jimiž se zabývá tato kniha, jsou přinejmenším prvotně, ne-li výlučně mužské.) Srovnávacímu studiu klasicistního ideálu honnêteté a dandysmu devatenáctého století byla věnována značná pozornost, je proto překvapivé, že vztahy mezi honnêteté a diletantismem jsou v příslušné literatuře zmiňovány jen okrajově, zvláště když je diletantismus považován za jev, který se v některých svých podobách překrývá s určitými formami dandysmu.5) Podobně žádná z knih věnujících se diletantismu nezkoumá jeho spojitosti s honnêteté, což je pozoruhodné už z toho důvodu, že Michela de Montaigne, archetypálního honnête homme, se autoři promýšlející pojem diletantismu často dovolávají.6) Se snad přípustným zjednodušením možno říci, že zatímco většina pojednání o diletantismu devatenáctého století se soustřeďuje na jeho souvislosti s dekadencí, respektive sleduje jeho kontext (novo)romantický, tato kniha se zaměřuje na jeho stránku (novo)klasicistní. Pojednávání o diletantismu ztěžuje skutečnost, že výrazy dilettante a dilettantisme byly ve druhé polovině devatenáctého století (a koneckonců stále jsou) užívány k označování velmi odlišných, dokonce navzájem se vylučujících věcí. V jistém smyslu tento 5) Zásadní monografie Domny C. Stantonové, The Aristocrat as Art, porovnávající hon-
nête homme a dandyho diletantismu pozornost nevěnuje; to platí například i pro studie v Montandonově sborníku L’honnête homme et le dandy. Srov. Domna C. Stanton: The Aristocrat as Art, cit. dílo; Alain Montandon (ed.): L’Honnête homme et le dandy. Tübingen: Narr 1993. 6) I když Claude Saulnier ve své knize Le Dilettantisme. Essai de psychologie, de morale et d’esthétique chápe Montaigne jako vzor moderního diletantismu, nezkoumá jeho myšlení se zřetelem k vývoji ideálu honnêteté. Manfred Wieler (Dilettantismus — Wesen und Geschichte. Am Beispiel von Heinrich und Thomas Mann) sice chválí Saulniera za snahu rozšířit svůj záběr k předchůdcům diletantismu, jako je Montaigne, jeho příklad však sám nenásleduje. Úvod dalšího velkého pojednání o tomto jevu, Le Dilettantisme dans la littérature française d’Ernest Renan à Ernest Psichari Jeana-Françoise Hugota, slibuje mimo jiné zkoumání kořenů diletantismu, ale honnêteté pomíjí a spokojuje se pouze s letmou zmínkou o Montaignovi. Zatím poslední větší práce, Dilettantism and its Values. From Weimar Classicism to the fin de siècle Richarda Hibbitta, obsahuje kapitolu pojednávající o „širším kontextu“ Bourgetovy koncepce diletantismu, která nicméně nejde dále než ke Goethovi. Srov. Claude Saulnier: Le Dilettantisme. Essai de psychologie, de morale et d’esthétique. Paris: Vrin 1940; Jean-François Hugot: Le Dilettantisme dans la littérature française d’Ernest Renan à Ernest Psichari. Paris: Aux Amateurs de Livres 1984; Michael Wieler: Dilettantismus — Wesen und Geschichte. Am Beispiel von Heinrich und Thomas Mann. Würzburg: Königshausen und Neumann 1996; Richard Hibbitt: Dilettantism and its Values, cit. dílo.
Stanek_sazba.indd 11
30.12.2013 12:03:57
[ ]
významový rozptyl předjímá způsob, jakým se slovo dilettante používalo v Anglii osmnáctého století, kde dilettante společně s postavou zvanou virtuoso (tyto termíny byly často chápány jako synonyma) představoval význačný společenský typ, gentlemana se zájmem o umění nebo vědy, případně obojí, většinou se sběratelskými sklony. Jason M. Kelly dokládá ve své knize o takzvané Society of Dilettanti, společnosti aristokratických znalců a sběratelů umění založené v Londýně ve třicátých letech osmnáctého století, že „dilettantism“ oscilující mezi ideálem a směšností či zavrženíhodností mohl být jak komplimentem, tak urážkou.7) Přesně takové významové kolísání je příznačné i pro pojímání diletantismu ve Francii devatenáctého století. Původně se slovo dilettanti objevuje ve francouzštině zhruba v polovině osmnáctého století jako označení pro milovníky italské opery; význam slova se následně rozšířil na milovníky hudby vůbec a pak se přidala i další umění — přirozeně, že dilettante, jakožto slovo přejaté, musel čelit konkurenci, již představoval domácí termín amateur. Pozdější výraz dilettantisme, vedle toho, že sloužil jako synonymum pro amateurisme, tedy uměnímilovnost, začal označovat také druh rozkošnického estétství překrývajícího se s dandysmem. Pojetí diletantismu jako jistého komplexního založení ducha a senzibility zahrnující nejen estetické, ale také etické či noetické postoje se plně rozvíjí až v poslední třetině devatenáctého století. Jsou nicméně autoři jako Sainte-Beuve či Baudelaire, kteří toto pojetí předjímají.8) Zmíněné významy slova dilettantisme se navzájem z jazyka nevytlačovaly, ale koexistovaly v něm a pohybovaly se po škále od chvályhodného a žádoucího přes polohy neutrální až po výraz odsouzení. Takovýto významový rozptyl 7) „Dilettantism was an eighteenth-century mode of representation that could be used to
satisfy any number of socio-cultural situations, and, therefore, throughout the eighteenth century it remained a term of affection and insult, compliment and condemnation.“ Jason M. Kelly: The Society of Dilettanti. Archaeology and Identity in the British Enlightenment. New Haven — London: Yale University Press 2009, s. 11. K synonymitě slov virtuoso a dilettante srov. tamtéž, s. 8. Ve francouzštině virtuose také původně odkazoval k člověku zabývajícímu se nejrozličnějšími disciplínami, nejen uměleckými, potom k někomu, kdo má nadání pro krásná umění vůbec; v tomto druhém významu byl výraz v devatenáctém století někdy užíván jako blízký ekvivalent pro dilettante. 8) K vývoji užívání slov dilettante, dilettantisme ve Francii srov. Gérald Antoine: „Dilettante-dilettantisme“. In Mélanges de linguistique française offerts à M. Charles Bruneau. Genève: Droz 1954, s. 161–176.
Stanek_sazba.indd 12
30.12.2013 12:03:57
[ ]
lze někdy nalézt i v díle jednoho autora: je například známo, že Bourget v pozdějších letech přehodnotil své původně kladné chápání diletantismu a stal se jedním z jeho čelných kritiků, nicméně i po tomto obratu stále užívá výrazu dilettantisme také ve smyslu pozitivním.9) Byla to nakonec mimo jiné tato mlhavost, která z něj učinila módní slovo iritující řadu spisovatelů včetně těch, kdo jej sami často užívali.10) Domna C. Stantonová či Alain Montandon dostatečně ukázali, že i když je dandy, stejně jako honnête homme, typem „aristokrata jako uměleckého díla“ (aristocrat-as-art), v řadě zásadních ohledů se od něj liší. Honnêteté a dandysmus vybízejí ke srovnávání, neboť se v obou případech jedná o modely společenského vystupování sdílející velkou míru esteticismu, totiž důraz na vytváření společenského já jako uměleckého díla, zatímco dilettantisme platí spíše za intelektuální postoj a založení vkusu, které nutně nezahrnuje nějakou zvláštní vnější stylizaci. Co na druhou stranu volá po jeho komparaci s honnêteté je skutečnost, že v obou případech máme před sebou Bildungsideal, což je rozměr, který většina dandysmů postrádá. Slovy Alaina Montandona: Dandysmus je […] meteorický a výbušný. Je záležitostí vynaložení síly, přemíry a okamžiku. Honnête homme vpisuje svou životní dráhu do dlouhého trvání, nenápadného a rezervovaného, které je však tvořeno trpělivostí a otevřeno utváření [Bildung], výchově a v jistém smyslu i pokroku.11)
Příznačné je, že pro Baudelaira, který chápal dandysmus právě jako výchovný ideál, jsou dandysme a dilettantisme prakticky neoddělitelné. Někteří autoři staví dilettantisme nad dandysmus, protože neobětuje bytí (être) pouhému jevení se (paraître), když však dilettante představuje odstrašující příklad, je dandy pojímán jako vyšší typ, většinou jako někdo, kdo dokázal překonat názorovou 9) Srov. např. Paul Bourget: Outre-mer. Notes sur l’Amérique. Paris: Plon 1906, sv. 2,
s. 186–187. 10) Srov. např. Jules Lemaître: „Édouard Rod“. In týž: Les Contemporains. Paris: Lecène
& Oudin 1886, sv. 5, s. 57. 11) „Le dandysme est […] météorique et explosif. Il est l’être de la dépense, de l’excès
et de l’instant. L’honnête homme inscrit son trajet dans la durée, une durée discrète et réservée, mais qui est faite de patience et qui est ouverte à la formation (Bildung), à l’éducation et en un sens au progrès.“ Alain Montandon: „L’honnête homme et le dandy“. In týž: L’Honnête homme et le dandy, cit. dílo, s. 240.
Stanek_sazba.indd 13
30.12.2013 12:03:57
[ ]
neurčitost, nerozhodnost a chabou vůli k jednání (jedny z nejčastějších nedostatků, jež mívá dilettante v očích svých kritiků).12) S tím souvisí i pohled na dandyho jako umělce realizujícího ve vlastní osobě svůj ideál krásy, zatímco dilettante zůstává pouhým nečinným, skeptickým divákem.13) Honnête homme se zdráhá dávat najevo známky sčetlosti, dotyčný ideál nicméně, jak uvidíme, vyžaduje přivtělení obsáhlé knižní učenosti. Honnête homme může trávit život čtením, přemýšlením a psaním, v neposlední řadě o povaze honnêteté — podobně dilettante. Pro dandyho je to nepřijatelné, dandysmus v čistém stavu představovaný Brummellem se všemu teoretizování vysmívá a teorie dandysmu vzniká až v době, kdy byl historický Brummell pouhou vzpomínkou. Honnêteté a dilettantisme staví na týchž historických vzorech (když Bourget mluví o genealogii diletantismu, prakticky se shoduje s modely, jichž se dovolávají honnêtes gens); i tam, kde je sdílejí s rodokmenem dandysmu, jako v případě Alkibiada či Petronia, shodují se ve zdůrazňování rysů, které dandysmus pomíjí. Pojem diletantismu se velmi často objevuje v souvislosti s typem (zejména literární) kritiky nejčastěji označované za „impresionistickou“ — charakter této kritiky, spojované se sklonkem 12) Srov. Jean-François Hugot: Le Dilettantisme dans la littérature française d’Ernest
Renan à Ernest Psichari, cit. dílo, s. 5; Michael Wieler: Dilettantismus — Wesen und Geschichte, cit. dílo, s. 28–29. Srov. též Michel Lemaire: Le Dandysme de Baudelaire à Mallarmé. Montréal — Paris: Presses de l’Université de Montréal — Klincksieck 1978, s. 78. Pro stručný přehled vztahu mezi oběma typy srov. Marie-Theres Federhofer: „Dilettant, Dandy und Décadent: Einleitung“. In Guri Barstad — táž (eds.): Dilettant, Dandy und Décadent. Hanover: Wehrhahn 2004, s. 9–12. Srov. též Michael Wieler: Dilettantismus — Wesen und Geschichte, cit. dílo, s. 27–30. Typický je soud Koehlerův:„[E]s ist […] klar, daß sich die Eigenschaften des Dilettanten mit denen des Dandy decken. Nur hat sich der Wille zur Macht des Dandy beim Dilettanten so verdünnt in einen Willen zum ‚Alles erleben ohne beeinflußt zu werden‘, daß der Dilettant eher ätherisch wirkt neben dem Dandy. Doch ob dieses vornehmste Zurückhalten des Dilettanten kräftiger Wille oder impotentes Nichtanderskönnen ist, müßte in jedem Einzelfall peinlich erschlossen werden. Ist es Stärke, so steht dieser Dilettant entschieden auf einer der perfektesten Stufen des Dandysmus. Man kann also sagen, daß jeder Dandy Dilettant ist, nicht aber auch jeder Dilettant ein Dandy.“ Gustav Koehler: Der Dandysmus im franzözischen Roman des XIX. Jahrhunderts. Halle a. S.: Niemeyer 1911, s. 68. 13) „[C]et ancrage dans la beauté constitue le point de divergence principal entre le dandy et le dilettante: en tout le dilettante se veut un ‚amateur‘, il regarde le monde avec un scepticisme amusé et saute, comme un papillon, d’un spectacle à un autre; le dandy croît en la beauté, ne se contente pas de l’apprécier, mais tente de la réaliser.“ Michel Lemaire: Le Dandysme de Baudelaire à Mallarmé, cit. dílo, s. 78.
Stanek_sazba.indd 14
30.12.2013 12:03:57
[ ]
devatenáctého století, pro niž se později vžil také název „diletantní kritika“, představuje další doklad moderního navracení k étosu honnêteté, zde ve vztahu k hodnocení uměleckých děl a způsobu vyjadřování se o nich. Dilettantisme v kritice ovšem není jediným důvodem, proč v poslední kapitole knihy vystupuje do popředí postava „kritika“: zejména osobnost Sainte-Beuvova umožňuje ukázat, nakolik je ono náročné pojetí diletantismu živé v sebepojímání muže, který — jakožto autor vyjadřující se k všemožným problémům, zdaleka ne jen k těm uměleckým — pro svou dobu představoval významné ztělesnění toho, čemu se dnes říká „veřejný intelektuál“.14) TERMINOLOGICKÁ POZNÁMKA V literatuře se můžeme poměrně často setkat se zmínkami o „diletantismu“ dvořanů, honnêtes gens či virtuosi, ovšem vesměs v běžném smyslu neodborného, amatérského, v lepším případě nespecializovaného zabývání se něčím, zejména uměním.15) V tomto smyslu se bude diletantismus příležitostně vynořovat i zde, bude tedy třeba odlišit diletantismus „obyčejný“ od „vysokého“. Jako nejjednodušší se jeví zachovat, pokud to jen česká věta dovolí, 14) K Sainte-Beuvovi jako předchůdci veřejného intelektuála srov. výstižnou charakteris-
tiku Christophera Prendergasta: „[H]e was well placed as France’s leading professional critic to act as a conduit to a relatively uninformed public through the medium of literary journalism. This was one of the meanings that attached to the notion of criticism as a ,career‘. If the latter signified a professional métier, a way of earning a living, as well as a degree of literary and scholarly specialization, it could also still be seen as resistance to specialization, the recovery of the belletrist sense of ,letters‘ and hence of criticism as available to all manner of writing. Not only did Sainte-Beuve feel, irrespective of credentials, unconstrainedly free to write about what happened to come his way; he also made an explicit point of the virtues of such freedom. In acting as a relay, a channel through which ideas would flow to an audience otherwise bereft of access, he took the older notion of the lettered individual and mapped it onto what, in a later idiom, we call the ,public intellectual‘.“ Christopher Prendergast: The Classic. Sainte-Beuve and the Nineteenth-Century Culture Wars. Oxford: Oxford University Press 2007, s. 17. 15) Srov. např. Oskar Roth: Die Gesellschaft der Honnêtes Gens. Zur sozialethischen Grundlegung des honnêteté-Ideals bei La Rochefoucauld. Heidelberg: Carl Winter 1981, s. 183–184. Srov. též Benedetta Craveri: L’âge de la conversation, přel. Éliane Deschamps-Pria. Paris: Gallimard 2002, s. 358; David M. Posner: The Performance of Nobility in Early Modern European Literature. Cambridge: Cambridge University Press 1999, s. 223–224.
Stanek_sazba.indd 15
30.12.2013 12:03:57
[ ]
pro „vysoký diletantismus“ francouzskou podobu slova dilettantisme, což jsem ostatně začal uplatňovat už v předchozích odstavcích; z toho vychází i rozdíl mezi výrazy diletant a dilettante (plurál dilettantes; forma dilettanti ukazuje k anglickému osmnáctému století či k milovníkům [italské] hudby). Podobně přídavné jméno „diletantní“ bude odkazovat k postojům, jež zaujímá dilettante, nebude tedy ekvivalentem slova „diletantský“. Dilettantisme a dilettante nejsou jediná slova, která bude nutno uvádět v originální podobě — povaha výkladu si bohužel žádá, aby se text místy hemžil francouzskými či anglickými výrazy. Jedná se především o spojení honnête homme, které se v sekundární literatuře obvykle nepřekládá. Postupuji stejně, neboť převody typu „(po)čestný muž“ jsou zcela zavádějící; přiléhavější „opravdový muž“, s nímž přichází Miloslav Žilina ve svém výboru z Pascala, dnes konotuje spíše jisté chlapáctví, jež by svého nositele z okruhu honnêtes gens spolehlivě vyloučilo. Na první pohled použitelnou obdobou by mohl být u nás zdomácnělý gentleman, potíž je ovšem v tom, že honnête homme představuje pouze určitý, dosti úzce vymezený typ gentlemana, navíc samozřejmě není vhodné užívat anglický výraz pro ideál velmi francouzský. (Slovo gentleman si dovoluji díky jeho zdomácnělosti skloňovat.) Před výrazem amatér upřednostňuji znění amateur, aby se poněkud potlačily pohrdlivé konotace a zdůraznila skutečnost, že amateur je milovníkem něčeho. V původní podobě užívám též výraz virtuoso, neboť český virtuóz příliš konotuje hudební mistrovství; podobně s virtuosity a českou virtuozitou. Slovo philosophe, pokud je užíváno ve vztahu k francouzským myslitelům osmnáctého století, opět nelze překládat (i zde sleduji úzus německé a anglické sekundární literatury, která ponechává originální znění), neboť neoznačuje „filosofa“, ale spíše vzdělance s mondénními způsoby, jenž se vlastně filosofií vůbec zabývat nemusí. Anglické politeness a polite nelze v kontextu této knihy v naprosté většině případů redukovat na „zdvořilost“, respektive „zdvořilý“, ponechávám je proto rovněž nepřeložené. BIBLIOGRAFICKÁ POZNÁMKA Je-li to možné, cituji existující český překlad. Vlastní verzi dávám přednost v případech, kdy by existující překlad stejně bylo třeba podstatně přepracovat. Týká se to zejména antikvovaného
Stanek_sazba.indd 16
30.12.2013 12:03:57
[ ]
českého překladu Bourgetových Esejů o současné psychologii (Essais de psychologie contemporaine; česky jako Studie ze současné psychologie), ale také třeba Rochefoucauldových Maxim (Réflexions ou sentences et maximes morales; česky jako Maximy a úvahy morální). Pokud užitý český překlad nějak upravuji, tuto skutečnost zmiňuji, nevysvětluji ovšem v každém případě zvlášť, co mne k úpravě vedlo; většinou je důvodem potřeba sjednocení terminologie. Není-li uvedeno jinak, jedná se o můj vlastní překlad. U odkazů na Montaignovy Eseje (Les Essais) v překladu Václava Černého užívám původní Montaignovy názvy jednotlivých kapitol, nikoliv vydavatelské názvy z Černého čtenářského výboru. (Mnou uváděné české znění Montaignových názvů se až na výjimky shoduje s Černého převody v jeho edičních poznámkách k Esejům.) U citací z Pascalových Myšlenek (Pensées) uvádím vedle stránkování českého výboru Miloslava Žiliny a mnou citovaného vydání Michela Le Guerna v Bibliothèque de la Pléiade také čísla dotyčných fragmentů v nejrozšířenějších edicích Brunschvicgově a Lafumově. Francouzské a anglické výrazy v hlavním textu i cizojazyčné pasáže v poznámkách jsou uváděny v — mnohdy archaické — pravopisné podobě, v níž se nacházejí v použitých vydáních. Závěrečný oddíl čtvrté kapitoly byl již publikován jako „Kritika impresionistická a kritika mondénní: Případ Anatola France“. In A. Housková — V. Svatoň (eds.): Konec a počátek. Literatura na přelomu dvou staletí. Praha: Vydavatelství FF UK 2012, s. 55–66. Na závěr těchto předběžných poznámek nezbývá než podotknout, že povaha tohoto textu, jeho forma i způsob vzniku jsou v téměř úplném protikladu k ideálům, o nichž pojednává. Snad tento rozpor nebude případné čtenáře příliš rušit.
Stanek_sazba.indd 17
30.12.2013 12:03:57