Pavel Kosek: Enklitika v češtině barokní doby — ukázka by Host nakladatelství

Cena ??? Kč ISBN

Pavel Kosek | Enklitika v češtině barokní doby

Autor publikace Pavel Kosek je odborným asistentem na Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde vyučuje předměty orientované na vývoj a dějiny češtiny. Ve své odborné činnosti se dlouhodobě zabývá výzkumem barokní češtiny, která — jsouc od počátků národního obrození paušálně odmítána jako úpadková — byla českou historickou jazykovědnou bohemistikou do nedávné minulosti vědecky zanedbávána. Jak napovídá titul knihy, monografie je zaměřena na analýzu jednoho z významných aspektů českého slovosledu v jeho starších vývojových fázích. Enklitika představují fenomén, který se nachází na rozhraní mezi zvukovou a gramatickou stavbou jazyka a který je kvůli řadě univerzálních jazykových mechanismů ovlivňujících jeho slovosled oblíbeným objektem zájmu současné jazykovědy. Práce je rozčleněna do kapitol, které jsou věnovány jednotlivým typům tzv. stálých příklonek: starobylým částicím ť (ti/tě) a li, formám auxiliáru préterita a kondicionálu, krátkým zájmenným tvarům, které mají dlouhou (přízvučnou) variantu, a adverbiu/spojce však. Práce vychází z materiálové analýzy privátního korpusu tištěných památek rozličných žánrů, které byly vydány v rozmezí let 1620 až 1775. Je koncipována tak, aby barokní čeština, která se nachází přibližně uprostřed mezi češtinou starou a moderní, umožnila nahlédnout trendy a změny, které slovosled českých enklitik během historického vývoje češtiny ovlivnily.

Pavel Kosek

Enklitika

v češtině barokní doby

HOST / MASARYKOVA UNIVERZITA

Enklitika_sazba_v03.indd 1

27.3.2014 18:28:08

Enklitika_sazba_v03.indd 2

27.3.2014 18:28:10

Pavel Kosek

Enklitika v češtině barokní doby BRNO 2011

Enklitika_sazba_v03.indd 3

27.3.2014 18:28:10

Práci věnuji své rodině, bez jejíž velkorysé podpory by nemohla vzniknout.

Tato kniha vznikla na základě podpory projektu Středisko pro interdisciplinární výzkum starých jazyků a starších fází jazyků moderních / The Centre for the Interdisciplinary Research of Ancient Languages and Older Stages of Modern Languages (MSM 0021622435), její podstatná část byla sepsána během mého půlročního habilitačního stipendijního pobytu na Ústavu slavistiky Vídeňské univerzity konaného od 1. 7. do 31. 12. 2011 v rámci programu AKTION. Na tomto místě oběma institucím za jejich podporu děkuji.

Recenzenti PhDr. Ludmila Uhlířová, CSc. prof. PhDr. Radoslav Večerka, DrSc. © Pavel Kosek, 2011 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011 © Masarykova univerzita, 2011 ISBN 978-80-7294-897-0 (Host) ISBN 978-80-210-6264-1 (Masarykova univerzita. Brno)

Enklitika_sazba_v03.indd 4

27.3.2014 18:28:10

Obsah

1 1.1 1.2 1.3 1.3.1 1.3.2 1.3.3 1.3.4 1.3.4.1 1.3.4.2 1.3.4.3 1.3.5 1.3.6

Úvod Cíle práce a zvolené metody Základní syntaktické fenomény Slovosled — linearizace Gramatika a slovosled Informační struktura textu (aktuální členění větné) Objektivní pořad, subjektivní pořad Diagnostické metody analýzy aktuálního členění Otázkový test Test s negací Transformační testy Projektivita (projektivnost) Zvukové (rytmické) členění textu

9 9 10 12 13 14 17 18 18 19 20 21 21

2 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.5.1 2.5.2

Klitika Typologie klitik Faktory ovlivňující pozici klitik Směr klitizace Skupina klitik Zkoumaná enklitika Kritéria enklitičnosti Zkoumané klauzální pozice

24 25 35 39 40 43 44 45

Místo barokní epochy v celkových dějinách češtiny

Analyzované texty a další prameny zkoumání barokní češtiny

Pravidla transkripce citovaných dokladů starší češtiny

6 6.1 6.2 6.2.1

Ť Původ ť Forma a funkce ť ve zkoumaných barokních textech Forma ť

63 66 67 67

Enklitika_sazba_v03.indd 5

27.3.2014 18:28:10

6.2.2 6.2.3 6.3 6.3.1 6.3.1.1 6.3.1.2 6.3.1.3 6.3.2 6.4

Výskyt samostatného ť ve zkoumaných barokních textech Význam a syntaktické funkce ť Slovosled ť ve zkoumaných barokních textech Slovosledné pozice ť Postiniciální pozice Mediální pozice Finální pozice Klitická skupina Závěr

7 7.1 7.2 7.2.1 7.2.2 7.3 7.3.1 7.3.1.1 7.3.1.2 7.3.1.3 7.3.2 7.3.3 7.4

Li Původ li Forma, funkce a význam li ve zkoumaných barokních textech Forma li Funkce a význam li Slovosled li ve zkoumaných barokních textech Slovosledné pozice li Postiniciální pozice Mediální pozice Finální pozice Opěrné slovo li Skupina klitik Závěr

91 93 95 95 95 101 101 102 106 107 108 112 114

8 8.1 8.1.1 8.1.2 8.1.3 8.2

Auxiliár préterita Vývojová východiska Původ a vývoj slovesa býti Původ českého préterita Slovosled AUXP ve vývojové perspektivě Formy a funkce prézentních tvarů slovesa býti ve zkoumaných barokních textech Slovosled AUXP ve zkoumaných barokních textech Slovosledné pozice AUXP Iniciální pozice Postiniciální pozice Mediální pozice Prefinální pozice Finální pozice Střídání jednotlivých pozic Skupina klitik Slovosled prézentních forem lexikálního slovesa býti Dobové gramatiky Závěr

115 116 116 118 120

Auxiliár kondicionálu Vývojová východiska Formy a funkce kondicionálu ve zkoumaných barokních textech Slovosled AUXK ve zkoumaných barokních textech

163 163

8.3 8.3.1 8.3.1.1 8.3.1.2 8.3.1.3 8.3.1.4 8.3.1.5 8.3.1.6 8.3.2 8.4 8.5 8.6 9 9.1 9.2 9.3

70 72 79 79 85 87 89 89 90

121 134 134 137 138 144 150 152 154 155 157 160 160

166 176

Enklitika_sazba_v03.indd 6

27.3.2014 18:28:10

9.3.1 9.3.1.1 9.3.1.2 9.3.1.3 9.3.1.4 9.3.1.5 9.3.2 9.4 9.5

Slovosledné pozice AUXK Iniciální pozice Postiniciální pozice Mediální pozice Prefinální pozice Finální pozice Skupina klitik Dobové gramatiky Závěr

176 182 185 194 200 202 202 205 206

10 10.1 10.2

209 210

10.8 10.9

Pronominální klitika Vývojová východiska Formy a funkce pronominálních forem ve zkoumaných barokních textech Slovosled pronominálních forem syntakticky závislých na VF ve zkoumaných barokních textech Slovosledné pozice pronominálních forem Iniciální pozice Postiniciální pozice Mediální pozice Prefinální pozice Finální pozice Slovosled pronominálních forem syntakticky závislých na infinitivu ve zkoumaných barokních textech Pronominální forma uvnitř infinitivní fráze Pronominální forma mimo rámec infinitivní fráze Slovosled pronominálních forem syntakticky závislých na přechodníku ve zkoumaných barokních textech Slovosled pronominálních forem syntakticky závislých na adjektivu ve zkoumaných barokních textech Slovosled pronominálních forem syntakticky závislých na verbálním substantivu ve zkoumaných barokních textech Skupina klitik Závěr

11 11.1 11.2 11.2.1 11.2.2 11.2.3 11.2.4 11.3 11.3.1 11.3.1.1 11.3.1.2 11.3.1.3 11.3.2 11.4

Však Původ však Formy, funkce a významy však ve zkoumaných barokních textech Příslovečné však Vysvětlovací však Odporovací však Korelativní však Slovosled však ve zkoumaných barokních textech Slovosledné pozice však Iniciální pozice Postiniciální pozice Mediální pozice Skupina klitik Závěr

277 277 282 283 285 287 296 298 298 299 301 307 309 311

10.3 10.3.1 10.3.1.1 10.3.1.2 10.3.1.3 10.3.1.4 10.3.1.5 10.4 10.4.1 10.4.2 10.5 10.6 10.7

212 220 220 230 232 241 247 251 256 257 263 265 267 269 271 275

Enklitika_sazba_v03.indd 7

27.3.2014 18:28:10

12 12.1 12.2 12.2.1 12.2.2 12.2.3 12.2.4

Závěr Formy, funkce a významy zkoumaných jevů Slovosledné vlastnosti zkoumaných jevů Slovosled klauzálních klitik Slovosled slovních klitik Skupina klitik Rozdíly ve slovosledu jednotlivých slovních klitik

313 313 315 315 315 317 317

Summary

321

Zkratky

325

15 15.1 15.2 15.3 15.3.1 15.3.2 15.3.3

Prameny a sekundární literatura Zkratky analyzovaných památek Zkratky starých slovníků a gramatik Literatura Zkratky Sekundární literatura Nepublikované absolventské (bakalářské, diplomové, kandidátské a disertační) práce 15.3.4 Internetové zdroje

326 326 327 328 328 329

Rejstřík slovní Rejstřík věcný Rejstřík jmenný

346 349 356

Enklitika_sazba_v03.indd 8

344 345

27.3.2014 18:28:10

1 Úvod

Předložená práce se zabývá analýzou jednoho z významných aspektů českého slovosledu v jeho starších vývojových fázích. Téma dějin českého slovosledu patří společně s dalšími oblastmi vývoje české syntaxe v historické lingvistice mezi nejméně probádané. Kromě několika spíše obecných kapitol v klasických kompendiích věnovaných dějinám češtiny, jako jsou práce Gebauerovy (1959) a Trávníčkovy (1956), které reflektují několik zásadních odlišností od staršího a současného jazyka, syntetické práce na dané téma zatím neexistují. Vývojem českého slovosledu se sice zabývá několik monografií, studií monografického charakteru nebo závěrečných studentských prací, všechny se však zaměřují jen na jistý aspekt českého slovosledu, a to v některé z vývojových fází češtiny či v jazyce jednoho autora, popř. konkrétního textu. Zejména jde o práce A. Tomsy (1911–1913), V. Šmilauera (1930), M. Jelínka (1957), M. Grepla (1959a; 1959b) či Š. Zikánové (2009, publikující také pod dívčím jménem Lešnerová 2002); ze závěrečných prací (bakalářských, diplomových, domácích, státních, kandidátských nebo disertačních) jmenuji ty, které jsou mi známy: Blahová (s. a.), Hrubá (1932), Zedková (1932), Labler (1934), Nízká (1933), Viniégrová-Štolová (1972), Navrátilová (2010), Prejzová (2012). Předložená práce se snaží vřadit do této tradice, doplnit další kamínek do neúplné mozaiky znalostí dějin českého větného pořádku.

1.1 CÍLE PRÁCE A ZVOLENÉ METODY Jak napovídá název, primárním cílem práce je analýza slovosledu klitik v češtině barokního období. Jestliže jsem napsal, že historický vývoj českého slovosledu patří k nejméně probádaným oblastem, pak o jeho proměnách v období barokním není známo téměř nic. Toto období bylo totiž z ideologických důvodů po dlouhá období vědecky naprosto ignorováno, a tak je naléhavým úkolem 9

Enklitika_sazba_v03.indd 9

27.3.2014 18:28:10

současné historické lingvistiky toto bílé místo zaplnit, o což se česká paleobohemistika od roku 1989 čile snaží (srov. kapitolu 3 Místo barokní epochy v celkových dějinách češtiny). Metoda předložené práce je deskriptivní a empirická, vychází z analýzy vybraných pramenů a získané poznatky se snaží zařadit do kontextu celkového vývoje češtiny. Přitom se opírá o to, co bylo na toto téma napsáno v odborné literatuře o češtině nové a starší, a také o to, co je prezentováno diachronními korpusy (subkorpusem DIAKORP Českého národního korpusu a Staročeskou textovou bankou, včetně její interní verze — viz kapitolu 4 Analyzované texty a další prameny zkoumání barokní češtiny). Mezi hlavní cíle pak patří: 1. Vyložit slovosledné vlastnosti zkoumaných enklitik v barokní češtině a zachytit vývojové změny, které se v tomto období realizovaly. 2. Kromě slovosledných vlastností vybraných enklitik popsat jejich formální, významovou a syntaktickou stránku. 3. Zachytit případné stylové rozdíly, jimiž se zkoumané jevy v daných památkách odlišují.

1.2 ZÁKLADNÍ SYNTAKTICKÉ FENOMÉNY1 Předložená práce se hlásí k tradici české závislostní syntaxe. Vychází z předpokladu, že základním předmětem zkoumání syntaxe je věta,2 jejímž vnitřně organizujícím prvkem je určitý slovesný tvar. Ten ve svém okolí vytváří syntaktické pozice obsazované jinými slovními formami (větnými členy). Mezi jednotlivými stavebními prvky věty (větnými členy) lze stanovit 1. vztah syntaktické závislosti: tento vztah existuje mezi dvěma členy, z nichž jeden je syntakticky nadřazený (řídící) a druhý je na něm syntakticky závislý; 2. vztah koordinace: 1 V následujícím výkladu se vzhledem k rozsáhlosti těchto jazykových sfér soustřeďuji jen na ty jevy a pojmy, které bezprostředně souvisí s tématem mé práce. Přitom se z rozsahových důvodů často dopouštím redukcí, jimiž podstatu některých jevů zjednodušuji, popř. se k vysvětlení jiných problémů vůbec nedostávám. 2 V české tradici se obvykle rozlišuje mezi termínem věta a výpověď: větou se označuje abstraktní jednotka jazykového systému, kdežto termínem výpověď se obvykle rozumí konkrétní, situačně a kontextově zapojená jednotka komunikátu. Jelikož analyzuji hotové komunikáty, je zřejmé, že se budu zabývat fenomény typu výpověď (Daneš 1958: 31; Daneš — Dokulil 1958; Horálek 1976; Hausenblas 1977; ESČ, hesla Věta a výpověď, Výpověď). Tento termín je však navzdory snahám o terminologickou pregnantnost pro analýzu větné syntaxe příliš vágní; může znamenat: 1. řečově (zvukově) realizovanou jednotku komunikátu (viz níže); 2. výpovědní událost, která obsahuje více jednotek typu věty (tj. promluvu); 3. jednotku komunikátu, která je menší, nebo naopak větší než věta. Proto by bylo zřejmě vhodnější užívat termín větná výpověď (Daneš 1958: 31; Sgall — Hajičová — Buráňová 1980: 12). Nicméně z praktických důvodů na terminologické odlišování věta — výpověď v předložené práci rezignuji a používám termín věta, popř. klauze (viz níže).

Enklitika_sazba_v03.indd 10

27.3.2014 18:28:10

tento vztah existuje mezi dvěma a více členy, které jsou na sobě syntakticky nezávislé a které jsou spjaty významovými vztahy interpretovatelnými pomocí logických operátorů konjunkce a disjunkce; 3. vztah apozice: tento vztah existuje mezi dvěma větnými členy, které obsazují identickou syntaktickou pozici a které jsou v daném kontextu interpretovatelné jako koreferenční (mezi nimi se pak vytvářejí významové relace typu identifikace, klasifikace, kvalifikace, výčtu, vytčení, vyloučení či identity). Jestliže jsou větné členy syntakticky rozvíjeny dalšími samostatnými slovy (větnými členy), tvoří stavební jednotku věty vyšší komplexity: frázi (MČ3: 19; v složkových gramatikách složka/konstituent — srov. ESČ, heslo Složka). Fráze je tvořena skupinou slov, která jsou hierarchicky uspořádána. Na vrcholu fráze se nachází slovo, které nerozvíjí žádnou její část, nýbrž je v dané frázi pouze rozvíjeno. Fráze zastává ve větě tu syntaktickou funkci, kterou má slovo nacházející se na jejím vrcholu. Jelikož je termín věta víceznačný (viz následující odstavec), používám v případě, kdy je nutné pojmenovat jednotku obsahující jedno VF, v souladu s mezinárodní terminologií pojem klauze.3 Jestliže je do syntaktické struktury jedné klauze zanořena jiná, a to ve formě jejího větného členu, pak takový útvar považuji za hypotaktické souvětí (někdy bývá v českém prostředí takový útvar hodnocen jako složená věta), přičemž klauzi, která je stavební jednotkou jiné klauze, hodnotím jako klauzi zanořenou (tradičně věta vedlejší), a tu, jež je klauzi zanořené syntakticky nadřazena, jako klauzi maticovou (tradičně věta řídící). Výrazy, které formálně manifestují závislost zanořené klauze na klauzi maticové, nazývám subjunktory a považuji je za součást syntaktické struktury zanořené věty (tvoří je hypotaktické spojky a relativa). Výrazy, které jsou v maticové klauzi syntakticky „asociovány“ s vedlejší větou (jsou s ní koreferenční), a to tak, že ji buď anticipují, anebo resumují, označuji jako korelativní výrazy. Mezi zanořené věty řadím také tzv. nepravé vedlejší věty. Kromě toho mohou být také spojeny klauze, které jsou na sobě syntakticky nezávislé. Takový typ spojení hodnotím jako parataktické souvětí a formální prostředky jeho signalizace nazývám koordinátory (tvoří je koordinační spojky, příslovce, deiktické výrazy a částice). Výrazy, které v první klauzi koordinačního spojení anticipují typ koordinačního vztahu (resp. typ koordinátoru), považuji za výrazy preparativní (např. buďto, sice, nejen, netoliko). Termín věta tedy může označovat: 1. jednotku, která obsahuje jen jedno VF (tj. — jak již bylo řečeno v předchozím odstavci — jednotku typu klauze); 2. jednotku, která představuje gramaticky organizované spojení dvou klauzí (dvojic vět, srov. Grepl — Karlík 1998: 354); 3. útvar, který je syntakticky a sémanticky uzavřený a který může obsahovat n-tici klauzí. První dva typy představují 3 Někdy se tímto termínem pojmenovávají také tzv. polovětné útvary, tj. útvary obsahující slovesnou formu, která nevyjadřuje určité kategorie (tzv. small clauses). Termínem klauze se v mém výkladu pojmenovávají jen struktury obsahující VF.

Enklitika_sazba_v03.indd 11

27.3.2014 18:28:10

základní objekty popisu syntaxe, neboť se v nich manifestují vztahy gramatické povahy; třetí typ je spíše objektem popisu jazykovědných disciplín zabývajících se výstavbou jednotek textu, tedy disciplín, jako jsou textová syntax či stylistika. Typ č. 1 tedy označuji termínem klauze, typ č. 2 souvětí, typ č. 3 základní textová jednotka (ZTJ). Základní textovou jednotkou, která tvoří v analyzovaných tištěných pramenech drtivou většinu dokladů, rozumím, jak už bylo řečeno, útvar textové povahy, který je syntakticky a sémanticky uzavřený a který je formálně oddělen hraničními signály: v mluvené realizaci intonací a koncovými pauzami, v psané formě moderní češtiny na začátku velkým písmenem, na konci koncovými interpunkčními znaménky (tečkou, otazníkem, vykřičníkem, třemi tečkami).4 Na tomto místě je třeba zmínit, že hranice mezi spojením souvětným (resp. dvou nezanořených klauzí) a spojením textovým (tj. dvou ZTJ) je neostrá. Pokud chce autor naznačit vztah mezi dvěma ZTJ, má k dispozici prostředky, které se obvykle užívají ke spojení souvětnému. Takové prostředky, které se explicitně podílejí na spojování základních textových jednotek, či spíše signalizaci textových vztahů, budu v souladu s jinými autory považovat za textové konektory (Grepl — Karlík 1998: 358). Jak již bylo řečeno, hranice mezi spojením textovým a souvětným je velmi těsná. Je úzce spjata s oblastí psaných komunikátů; v mluvených projevech, mnohdy spontánních, je jejich identifikace závislá na prozodických prostředcích typu koncové/nekoncové pauzy a intonace, jejichž status je leckdy nezřetelný, a na komunikačních cílech mluvčího.

1.3 SLOVOSLED — LINEARIZACE Způsob, jakým jsou za sebou jednotlivé, relativně samostatné elementy větné stavby (diskrétní slovní formy, slova {větné členy}, fráze {konstituenty}) ve větném řetězci řazeny, se nazývá slovosled, v případě posloupnosti klauzí se hovoří o větosledu. Někdy se termín slovosled nahrazuje souslovím pořádek slov nebo slovní pořad/pořadí (viz níže). V české tradici se obvykle uvažuje o třech základních faktorech, které řídí český slovosled: 1. gramatická stavba věty; 2. informační struktura věty; 3. rytmické členění věty.5 4 Ve zkoumaných barokních památkách se objevují mírné odchylky od této nč. ortografické uzance, neboť interpunkce češtiny střední doby více korespondovala s předpokládanou mluvenou realizací věty. To se nejvíce odrazilo v distribuci čárky (mající buď podobu commy {,}, anebo virgule {/}), která se řídila pauzovým principem (Šlosar 1964, 1966; Králík 1970; Kosek 2002). 5 Včetně jevů souvisejících se zvukovou realizací promluvy, jako jsou rozměr výrazu či tempo promluvy.

Enklitika_sazba_v03.indd 12

27.3.2014 18:28:10

I když jsem na prvním místě uvedl gramatickou stavbu věty, za základní faktor českého slovosledu se od dob V. Mathesia (1947) zpravidla považuje informační struktura věty (aktuální členění větné). Kromě těchto tří citovaných faktorů je však třeba ještě uvažovat o vedlejších faktorech, jež se základními úzce souvisejí a jsou zvlášť důležité při zkoumání textů literární povahy: 4. stylová příslušnost textu a stylizační záměry autora; 5. estetické faktory, zejména rytmizační tendence a eufonie. Poslední dva jmenované faktory často souvisejí s tím, jakým způsobem konkrétní texty reflektují jazykovou změnu, ať importovanou z jiného jazyka anebo plynoucí z vlastního jazykového vývoje. Jestliže je jeden syntaktický jev (A) vývojově nahrazován jiným vývojovým jevem (B), dochází v jazycích s dlouhou tradicí psaného a kultivovaného jazyka k tomu, že 1. vývojově neproduktivní varianta (A) je zachována jako stylově příznaková varianta psaného jazyka, popř. některé jeho oblasti (archaická, slavnostní, biblická, knižní); 2. vývojově produktivní varianta je běžná v útvarech mluveného jazyka, kdežto v jazyce psané komunikace má status stylově aktivního prostředku kolokviálního či expresivního. Estetické faktory souvisejí s rytmizací věty či jejích částí, která se v evropské tradici, jež čerpá z tradice latinské, obvykle projevuje rytmizací koncových větných sekvencí. Rytmizace je oblíbeným rétorickým prostředkem, který textu dodává nejen estetický účinek, ale také napomáhá odlišit jistý textový úsek, zpomalit jeho tok, čímž umožňuje jeho správné pochopení (přehled těchto rytmických klauzulí a literaturu k nim viz Zikánová 2009: 21).

1.3.1 GRAMATIKA A SLOVOSLED

Jak již bylo řečeno, významným faktorem ovlivňujícím slovosled věty je její vnitřní gramatická organizace, která se pak promítá i do lineárního uspořádání. Z tohoto hlediska se mezi sebou jednotlivé jazyky či jazykové rodiny liší, přičemž lze stanovit jistý prototypický způsob linearizace slov, tzv. základní slovosled. Ten se obvykle v jednotlivých jazycích stanovuje pro věty oznamovací, jejichž VF je v aktivním indikativu a participanty jsou nominální výrazy (ELL, heslo Word Order and Linearization). Od Greenbergova (1963) typologického díla se při analýze základního slovosledu obvykle zkoumá posloupnost určitého slovesného tvaru (V) a s ním syntakticky asociovaného nominálního subjektu (S) a nominálního přímého objektu (O).6 Prostou kombinací lze stanovit šest možností jejich vzájemného uspořádání: SVO, SOV, VSO, VOS, 6 Greenberg ještě operuje s dvěma konstelacemi: 1. v předložkové frázi s konstelací předložky/ záložky (prepozice/postpozice) a substantiva, tj. s antepozicí či postpozicí předložky/záložky;

Enklitika_sazba_v03.indd 13

27.3.2014 18:28:10

OSV a OVS. Podle Greenberga jsou pro typologickou klasifikaci jazyků z těchto šesti posloupností relevantní pouze tři, a to VOS, OSV a OVS, z čehož plyne jeho univerzálie: In declarative sentences with nominal subject and object, the dominant order is almost always one in which the subject precedes the object.7 (Greenberg 1963: 61)

Pro češtinu lze stanovit jako základní slovosled posloupnost SVO (Sgall — Hajičová — Buráňová 1980: 77; ESČ, heslo Slovosledný typ, Slovosled základní), i když z hlediska povrchové struktury českých vět je toto tvrzení problematické, protože za jistých okolností je možné v české oznamovací větě najít všech šest konstelací.8 Tento základní slovosled narušují zejména následující strukturní vlastnosti češtiny: • v češtině není obligatorní povrchová realizace subjektu (patří mezi tzv. pro-drop jazyky), • český slovosled je silně spojen s informační strukturou věty, tzn. že nepříznakově jsou větné prvky často řazeny zleva doprava podle jejich výpovědní dynamičnosti (viz níže). Slovosledné pozice mohou být někdy velmi silně gramatikalizovány, tzn. že jisté syntaktické funkci je předurčena konkrétní slovosledná pozice. Takové případy s pevným slovosledem nejsou pro češtinu příliš typické, ale lze se s nimi setkat. Např. předložka se musí nacházet v těsné pozici před nominální frází, apozice následuje bezprostředně za svým výrazem nebo koordinační spojka a se musí vyskytovat na hranici spojovaných větných členů/ frází/klauzí.

1.3.2 INFORMAČNÍ STRUKTURA TEXTU (AKTUÁLNÍ ČLENĚNÍ VĚTNÉ)

Řazení slov ve větě úzce souvisí s její informační (někdy též komunikační) strukturou, což znamená, že každé slovo (resp. větný člen či fráze) se liší mírou výpovědní dynamičnosti (informační nasycenosti).9 V souvislosti s informační strukturou věty se (i v mezinárodním kontextu) obvykle operuje s dichotomickým členěním věty, a to na část s nižší informační závažností 2. v nominální frázi s konstelací kvalifikujícího adjektiva a substantiva, tj. s antepozicí či postpozicí adjektiva. 7 Podle ELL (heslo Word Order and Linearization) lze tuto typologii redukovat na dva základní jazykové typy: 1. jazyky mající subjekt umístěn před objektem; 2. jazyky mající objekt umístěn před subjektem. 8 Podobné je to i v jiných slovanských jazycích: např. P. Kosta a L. Schürcksová (2009: 655–656) uvádějí šest bulharských oznamovacích vět, z nichž každá reprezentuje jednu z Greenbergových konstelací. 9 O konceptu výpovědního (komunikativního) dynamismu viz také u Daneše (1985: 197).

Enklitika_sazba_v03.indd 14

27.3.2014 18:28:10

(východisko/východiště, základ, téma, topic) a na část s vyšší informační závažností, resp. na část obsahující novou informaci (jádro, ohnisko, réma, focus, comment).10 Toto dělení je velmi obecného charakteru, při analýze konkrétních výpovědí je pak nutné počítat s dvojím typem této opozice: 1. známá informace11 vs. neznámá informace (resp. kontextově zapojená vs. nezapojená informace); 2. větný prvek, o němž se něco říká, vs. větný prvek, který o něm něco říká (tzn. přináší novou informaci). Je zřejmé, že mezi tímto dvojím dichotomickým členěním existuje silná souvislost, avšak není identické. Je sice možné z kontextu neznámou informaci ztotožňovat s tím větným prvkem, který o něčem něco říká, tj. novou informací, avšak z kontextu neznámou informaci nelze ztotožňovat s tím, o čem se něco říká, což demonstruje následující příklad (1): (1) Petr rozvláčně vyprávěl o dovolené. Marie mu skákala do řeči. Jak napovídá otázka na druhou větu (o otázkovém testu viz níže): Co mu Marie dělala?, lze větné prvky Marie mu považovat za prvky s menší mírou výpovědní dynamičnosti, kdežto zbytek věty skákala do řeči za prvky s vyšší mírou výpovědní dynamičnosti. Avšak mezi elementy Marie a mu je rozdíl v míře zapojení do kontextu. Marie není z kontextu známa, kdežto mu ano. Tento velmi komplikovaný vztah mezi známou informací a tématem reflektoval už sám V. Mathesius, který ve své studii O tak zvaném aktuálním členění větném (1947: 235) odlišuje mezi východištěm (tj. známou informací) a thematem věty (tj. tím, o čem se mluví).12 Pro odlišení míry informační závažnosti větných prvků se v rámci české tradice operuje s termínem výpovědní dynamičnosti (Firbas 1971; MČ3: 556; Daneš 1985: 197; PMČ: 634). Tímto termínem se rozumí fakt, že každá část výpovědi rozdílným způsobem přispívá k rozvíjení a obohacování obsahu sdělení. V rozvitých větách obsahujících větší množství větných členů se jednotlivé prvky liší mírou informační závažnosti (výpovědní dynamičnosti). Prvek, který se vyznačuje nejmenší mírou informační závažnosti, se v české tradici považuje za téma, kdežto prvek, který se naopak vyznačuje nejvyšší mírou informační závažností, se považuje za réma. Výzkum způsobu řazení větných členů (frází) podle jejich informační závažnosti patří mezi jedno ze zásadních témat moderního českého jazykovědného myšlení. Počínaje V. Mathesiem se v české lingvistice rozvinulo rozsáhlé bádání, které — ač má společná východiska — vytvořilo 10 V tomto souvětí byly vyjmenovány dvě sady výčtů, které obsahují termíny vytvořené a užívané v různých lingvistických metodologických rámcích. Tím, že jsem tyto termíny k sobě prostě přiřadil, nesignalizuji, že je považuji za synonyma. Pouze chci upozornit na to, jaké termíny se v souvislosti s informační strukturou textu užívají. 11 Známá z kontextu, situace nebo zkušenostního horizontu účastníků. 12 V. Mathesius jinde (1947: 327) používá také termín základ věty, který přejímá od J. Zubatého a který patrně používá ve smyslu východiště věty.

Enklitika_sazba_v03.indd 15

27.3.2014 18:28:10

dvě dominantní koncepce,13 jež se liší nejen terminologií, ale i způsobem akcentování výpovědní dynamičnosti při analýze věty: a) tzv. brněnská koncepce (vůdčí postavami byli J. Firbas a z početné řady jeho žáků A. Svoboda), která operuje s termínem funkční větná perspektiva; b) tzv. malostranská koncepce (vůdčími postavami jsou P. Sgall, E. Hajičová a J. Panevová), která operuje s termínem aktuální členění větné.14 Brněnská koncepce je vícečlenná (pluripartitivní), neboť velmi minuciózně odlišuje jednotlivé prvky věty (resp. výpovědi) podle jejich míry vyjadřování výpovědní dynamičnosti. Podle stupně výpovědní dynamičnosti se pak odlišuje vlastní téma = jednotka s nejnižším stupněm výpovědní dynamičnosti (silně kontextově zapojená jednotka) — téma tíhnoucí k vlastnímu tématu = jednotka blížící se výpovědní dynamičností vlastnímu tématu (rovněž silně kontextově zapojená jednotka) — diatéma = tematická jednotka s nejvyšším stupněm výpovědní dynamičnosti (jednotka přinášející do věty nové informace) — téma tíhnoucí k diatématu = jednotka blížící se svou výpovědní dynamičností diatématu — vlastní tranzit = jediná jednotka, která je spjatá s jazykovými fenomény, a to se signalizací modálního a temporálního zařazení sdělení, představuje také hranici mezi jednotkami tematickými a rematickými — tranzit = jednotka formálně i významově úzce spjatá s vlastním tranzitem, která nese vyšší stupeň výpovědní dynamičnosti — réma tíhnoucí k vlastnímu rématu = jednotka blížící se svým charakterem i svou výpovědní dynamičností vlastnímu rématu — vlastní réma = jednotka s nejvyšším stupněm výpovědní dynamičnosti. Naproti tomu malostranská koncepce, která považuje aktuální členění za součást tektogramatické (významové) roviny jazyka, operuje jen s členěním binárním. Vychází z dichotomického členění větných částí na kontextově zapojené (tzv. základ)15 a nezapojené (tzv. ohnisko). Tyto části pak vnitřně člení podle míry výpovědní dynamičnosti, a to v rámci jednotlivých uzlů.16 13 Tyto dvě základní linie rozlišuji hlavně proto, že se staly tím, co se obvykle nazývá vědeckou školou, tj. víceméně jednotným učením, k němuž se hlásí a jež rozvíjí skupina autorů. Samozřejmě autoři hlásící se k jedné z těchto dvou škol nejsou v českém prostředí jediní, kteří by se zabývali výzkumem českého slovosledu nebo aktuálního členění větného. V české lingvistice působí také další badatelé, jejichž dílo přináší řadu nových poznatků o informační struktuře věty: za mnohé jmenuji aspoň práce F. Daneše (1985) a L. Uhlířové (1987; Běličová — Uhlířová 1996). 14 Snad je zbytečné, že na tomto místě opakuji notoricky známý fakt, že termín funkční větná perspektiva je vlastně kalk anglického termínu functional sentence perspective, který zavedl J. Firbas, protože termín aktuální členění větné, který původně užíval, nebylo možné přeložit do angličtiny. 15 Za základ však považují také prvky, které nebyly řečeny, ale plynou z kontextu. 16 FGP chápe aktuální členění jako součást tektogramatické roviny jazyka, proto rozlišuje mezi hloubkovým slovosledem a povrchovým slovosledem. Hloubkový slovosled je organizován vždy podle výpovědní dynamičnosti, a to zleva doprava: kontextově zapojené členy stojí nalevo od svého řídícího uzlu, kontextově nezapojené napravo (Veselá — Havelka 2003: 8; ESČ, heslo Hloubkový slovosled).

Enklitika_sazba_v03.indd 16

27.3.2014 18:28:10

Ve svém výkladu se hlásím k české tradici analýzy informační struktury věty, přičemž se snažím využít ty momenty, které jsou pro výzkum vývoje českého slovosledu z mého pohledu podstatné. V zásadě operuji s binární opozicí téma — réma. V souladu s výše zmíněnou tradicí chápu téma jako ty prvky větné struktury, o nichž se něco říká (v komunikačních událostech, které začínají větou, jež není bezprostředně spjata s danou komunikační událostí či jejím slovním kontextem, může být téma kontextově nezapojené). Réma chápu jako kontextově nezapojené prvky větné struktury, které jsou nejvíce komunikačně závažné.17 Jak již bylo naznačeno výše, v rozvitých větách lze spíše hovořit o tematické a rematické části věty, jejichž jednotlivé části se mírou výpovědní dynamičnosti liší. V těchto dvou částech se objevuje vlastní téma (člen s nejmenší výpovědní dynamičností) a vlastní réma (člen s nejvyšší mírou výpovědní dynamičnosti). V rámci těchto dvou částí lze stanovit jednotlivé složky, a to podle míry zapojení do kontextu či míry novosti informace, kterou do věty přináší. V rámci tématu může být zachycena scéna a časové kulisy události/situace ztvárňované danou větnou strukturou, tematická část může obsahovat navazovací či modální částice věty, vokativ atd. (Sgall — Hajičová — Buráňová 1980: 31; MČ3: 569–575). Součástí tématu může také být tzv. kontrast, tj. větný člen (část), který je kladen do kontrastu s prvky známými ze situace či kontextu (Zikánová 2007: 32). Pro interpretaci aktuálního členění větného ve větách, jež jsou součástí textových jednotek typu odstavce, je důležité, jakým způsobem je dané téma vztaženo k celkovému kontextu této textové jednotky. Tedy zdali jde o prvek, který je silně vázán k bezprostřednímu kontextu věty (typicky téma, které bylo v předchozí větě rématem) a o němž pojednávají dané dvě jednotky, anebo o prvek, k němuž se vztahuje většina (popř. všechny) věty daného textového úseku typu odstavce, tj. hypertéma (MČ3: 584–585). Specifické místo zaujímá v aktuálním členění větném VF. Prototypicky je součástí rematické větné části, avšak obvykle s menší výpovědní dynamičností než vlastní réma. Proto se pod vlivem Firbasova učení také ve spíše binárních koncepcích takový kontextově nezapojený slovesný tvar, který není vlastním rématem, označuje jako přechod či tranzit (např. MČ3: 550 a Zikánová 2009: 37).

1.3.3 OBJEKTIVNÍ POŘAD, SUBJEKTIVNÍ POŘAD

Podle posloupnosti větných elementů v závislosti na jejich podílu na informační struktuře věty se již od V. Mathesia (1947: 241) odlišují dva typy aktuálního členění, resp. pořadu (jinde také pořadí, např. PMČ: 637; Grepl — Karlík 1998: 499): 17 Podobně jako autoři MČ3 (554), kteří téma (T) a réma (R) nespojují s kontextovou zapojeností: „I když mezi členěním na T a R a členěním na známou a novou informaci je v češtině velmi často shoda, nelze považovat známost za nezbytný rys T, ani novost za nezbytný rys R.“

Enklitika_sazba_v03.indd 17

27.3.2014 18:28:10