Jeffrey Eugenides: Sebevraždy panen — ukázka by Host nakladatelství

ISBN 978-80-7294-785-0 289 Kč

První román jednoho z nejoceňovanějších amerických spisovatelů současnosti, autora bestsellerů Her-

Podmanivý příběh pozoruhodných,

Pozadí románu tvoří předměstí Det-

předčasně zemřelých sester Lisbono-

roitu, nejlidnatějšího michiganského

vých je vyprávěn s něhou i humorem.

města a někdejšího symbolu ame-

Když matka pouštěla svých pět dcer

rického snu, na konci šedesátých let

na jedinou schůzku jejich života,

ovšem zmítaného rasovými nepokoji

všechno se zdálo být téměř v pořád-

a čelícího počínajícímu útlumu míst-

ku, přestože tragédie visela ve vzdu-

ního automobilového průmyslu. Není

chu. Na záhadné dívky vzpomínají

náhodou, že sousedé zpětně spojují

dvacet let po jejich úmrtí chlapci ze

sebevraždy dívek s úpadkem své

sousedství. Tehdy, v křehkém období

čtvrti. Autor čtenáři nepředkládá

dospívání, je obdivovali a zbožňovali

pouze nostalgické ohlédnutí do

a ještě po tak dlouhé době si vyba-

minulosti, ale také polemiku s ame-

vují útržkovité podrobnosti, které

rickou představou o šťastném životě.

s nimi mají spojené: podprsenku

O tom, že je toto téma stále aktuální,

promiskuitní Lux přehozenou přes

svědčí mimo jiné skutečnost, že

krucifix, úchvatné vzezření sester na

v době vydání českého překladu

plese, dům, který pozorovali z opačné

rozhodují o osudu Detroitu krizoví

strany rozpálené, ospalé ulice, aniž

manažeři a věřitelé. Román dosáhl kultovního věhlasu a dočkal se také filmové podoby v režii Sofie Coppolové.

by tušili, že v něm dochází k postupnému rozpadu rodiny, jenž vyvrcholí vyhasnutím několika životů.

Jeffrey Eugenides Sebevraždy panen

mafrodit a Hra o manželství.

‡ Jeffrey Eugenides † Sebevraždy panen

host

‡ Jeffrey Eugenides † Sebevraždy panen

brno 2013

Jeffrey Eugenides The Virgin Suicides

Věnováno Gusovi a Wandě

První kapitola † 9

Toho rána, kdy přišla řada na sebevraždu poslední z dcer — tentokrát to byla Mary a vzala si prášky na spaní stejně jako Therese —, už oba záchranáři po příjezdu k Lisbonovým přesně věděli, kde najdou zásuvku s noži, plynovou troubu a trám v suterénu, na nějž bylo možné uvázat provaz. Vystoupili ze sanitky a nám se zdálo — jak už to tak bývá —, že by měli přidat na tempu. „Tohle není jako v televizi, lidičky, rychlejc to nejde,“ zamumlal tlustý záchranář polohlasem. Nesl těžký dýchací přístroj a deﬁbrilátor, minul keře, které se rozrostly do obludných rozměrů, a k domu zamířil přes bujný trávník, který byl před třinácti měsíci, kdy tohle trápení začalo, ještě dokonale zastřižený. První odešla nejmladší Cecilia, teprve třináctiletá. Podřezala si žíly ve vaně jako stoik, a když ji našli vznášející se na zrůžovělé hladině, se žlutýma očima plnýma posedlosti a drobným tělem, z něhož se šířil pach zralé ženy, záchranáře její klid vylekal natolik, že zůstali stát jako očarovaní. Ale potom se kupředu vrhla paní Lisbonová a její křik vrátil místnosti skutečnou podobu: krev na koupelnové předložce, žiletka pana Lisbona potopená v záchodové míse s červeně mramorovanou vodou. Záchranáři vyzvedli Cecilii z teplé koupele, která zrychlovala krvácení, a zaškrtili jí paži. Mokré vlasy se jí lepily na záda a prsty na nohou a na rukou už měla promodralé. Neřekla ani slovo, ale když jí rozpojili ruce, zjistili, že si k pučícím ňadrům tiskla obrázek Panny Marie zatavený v plastové fólii. To se stalo v červnu, v sezoně střechatek, kdy naše město každoročně pokryjí nánosy hmyzích těl. Pomíjivé mušky se v mračnech zvednou ze znečištěného jezera

†

zaneseného řasami, zaslepí okna, potáhnou kapoty aut a sloupy veřejného osvětlení, ozdobí městská mola a přilepí se k lanoví plachetnic — rok co rok tatáž všudypřítomná hnědá masa létajících potvor. Paní Scheerová, která bydlí ve stejné ulici, nám řekla, že viděla Cecilii den před jejím pokusem o sebevraždu. Dívka prý stála u obrubníku ve starých svatebních šatech s ustřiženým lemem, které nikdy nesundávala, a dívala se na Ford Thunderbird obalený střechatkami. „To aby sis skočila pro koště, holka,“ poradila jí paní Scheerová. Jenže Cecilia na ni upřela spiritualistický pohled. „Jsou mrtvé,“ prohlásila. „Žijí jen čtyřiadvacet hodin. Vylíhnou se, rozmnoží a pak natáhnou brka. Ani se nestihnou najíst.“ A na ta slova zasunula ruku do hmoty z hmyzích ostatků jako do koupelové pěny a vykroužila v ní své iniciály: C. L. Pokoušíme se seřadit fotograﬁe chronologicky, ačkoli po tolika letech to není nic snadného. Několik snímků je rozmazaných, ale přesto mají výpovědní hodnotu. Exponát číslo 1 zachycuje dům Lisbonových krátce před tím, než si Cecilia sáhla na život. Tuto fotograﬁi pořídila realitní makléřka Carmina D’Angelová, kterou si najal pan Lisbon, aby prodala dům, jenž už jeho velké rodině nestačil. Na snímku je vidět, že břidlicová střecha ještě nezačala shazovat šindele, nad keři se dosud rýsuje stříška domovního vchodu a okna nedrží pohromadě pruhy lepicí pásky. Pohodlné předměstské bydlení. Napravo v okně v prvním podlaží je jasně patrná skvrna, v níž paní Lisbonová rozpoznala Mary. „Vždycky si tupírovala vlasy, protože se jí zdálo, že je má zplihlé,“ řekla nám, když po letech vzpomínala, jak vypadala její dcera za svého krátkého pobytu na světě. Makléřka stiskla spoušť ve chvíli, kdy si Mary Lisbonová fénovala vlasy. Na fotce se zdá, že dívka má hlavu

‡

v plamenech, ale to je jen optický klam. Bylo 13. června, slunečno, dvacet osm stupňů. Jakmile se záchranářům podařilo omezit krvácení na tenký pramínek krve, položili Cecilii na nosítka, vynesli ji z domu a zamířili k sanitce čekající na příjezdové cestě. Cecilia připomínala droboučkou Kleopatru nesenou otroky. Jako prvního jsme viděli vyjít čahouna s mrožím knírem, jaký nosil Wyatt Earp (poté, co jsme ho v průběhu dalších rodinných tragédií poznali trochu víc, jsme mu začali přezdívat „Šerif“), a potom se objevil tlouštík, který svíral nosítka za zadní držadla a opatrně našlapoval po trávníku s pohledem upřeným kamsi na vyfasované boty, jako by se bál, aby nešlápl do psího hovínka. Později jsme se ovšem dozvěděli něco víc o lékařských přístrojích a pochopili jsme, že ve skutečnosti kontroloval hodnoty krevního tlaku. Zpocení záchranáři se nemotorně blížili ke chvějícímu se a blikajícímu vozu. Tlouštík klopýtl o opuštěnou kriketovou branku. Naštvaně do ní kopl a branka se rozjela, zvířila prach a zhroutila se na cestu. Mezitím vyběhla z domu paní Lisbonová, za sebou táhla Ceciliinu ﬂanelovou noční košili a z hrdla se jí vydralo táhlé zakvílení, které zastavilo čas. Tyhle čtyři postavy na okamžik vytvořily pod opelichanými stromy a nad rozpálenou, vyprahlou travou živý obraz: dva otroci přinášející oběť na oltář (nakládající nosítka do vozu), kněžka ohánějící se pochodní (mávající ﬂanelovou noční košilí) a panna omámená narkotiky s bledými rty roztaženými do úsměvu, působící jako z jiného světa a nadzvedávající se na loktech. Paní Lisbonová jela vzadu v sanitce, kdežto pan Lisbon nasedl do svého auta a cestou do nemocnice dodržoval povolenou rychlost. Dvě z jejich dcer byly mimo domov:

†

Therese na vědeckém kongresu v Pittsburghu a Bonnie na hudebním soustředění, kde se pokoušela naučit se hrát na ﬂétnu poté, co nechala klavíru (měla příliš drobné ruce), houslí (bolela ji brada), kytary (rozedřela si prsty do krve) a trubky (otékal jí horní ret). Mary a Lux zaslechly houkání sanitky na hodině zpěvu u pana Jessupa, který bydlel naproti přes ulici, a okamžitě se rozběhly domů. Vpadly do přeplněné koupelny a při pohledu na pohansky nahou Cecilii s krví potřísněnými předloktími zažily tentýž šok jako jejich rodiče. Venku se pak objaly na pásu přerostlé trávy, který svalnatý chlapec jménem Butch vynechal, když jako každou sobotu sekal trávník před domem. Na druhé straně ulice se parta zaměstnanců zajišťujících údržbu zeleně věnovala několika z našich skomírajících jilmů. Siréna se rozkvílela a botanik i jeho tým přerušili postřik a dívali se za odjíždějící sanitkou. Jakmile zmizela z dohledu, znovu spustili pumpy s insekticidem a pokračovali v práci. Majestátní jilm, který je vidět na pozadí exponátu číslo 1, posléze podlehl houbě šířené kůrovcem a musel být poražen. Záchranáři odvezli Cecilii na pohotovost do nemocnice Bon Secours na Maumee Avenue. Cecilia sledovala pokusy o záchranu svého života s hrozivým odstupem. Zežloutlýma očima ani nemrkla, a když jí zavedli do žíly jehlu, nesnažila se ucuknout. Rány na zápěstí jí sešil doktor Armonson, který pět minut po transfuzi prohlásil, že Cecilii nehrozí žádné nebezpečí. Zvedl jí bradu a řekl: „Copak tu děláš, zlato? Ve svém věku ještě ani nevíš, jak je život krutý.“ A to, co mu Cecilia tehdy odpověděla, bylo jediným vzkazem na rozloučenou, jaký po sobě kdy zanechala. Navíc předčasně, protože tentokrát svou sebevraždu přežila.

‡

„Je vidět,“ spustila, „že jste nikdy nebyl třináctiletá holka, pane doktore.“ Dcerám manželů Lisbonových bylo třináct (Cecilia), čtrnáct (Lux), patnáct (Bonnie), šestnáct (Mary) a sedmnáct (Therese). Byly malé, měly kulaté zadky navlečené v texaskách a buclaté tváře, které vypadaly stejně měkce jako jejich pozadí. Kdykoli jsme je zahlédli, jejich obličeje nám připadaly neslušně odhalené, jako bychom byli zvyklí vídat pouze ženy zakryté závojem. Nikdo nechápal, jak bylo možné, že pan a paní Lisbonovi počali tak nádherné děti. Pan Lisbon učil matematiku na střední škole. Byl hubený, klukovský, sám se divil, kde přišel k šedivým vlasům, a mluvil vysokým hlasem. Později nám Joe Larson vyprávěl, jak pan Lisbon plakal, když odváželi do nemocnice Lux a všichni si mysleli, že následovala příkladu své sestry, a my si dokázali snadno představit jeho holčičí vzlyky. Kdykoli jsme narazili na paní Lisbonovou, marně jsme hledali nějakou stopu po kráse, kterou dřív musela oplývat. Ale boubelaté paže, razantně sestřižené drátovité vlasy a brýle knihovnice naše úsilí pokaždé zmařily. Vídali jsme ji jen zřídka: ráno, když ještě před rozedněním, ale přesto už úplně oblečená vyhlédla ze dveří a popadla orosenou krabici mléka, nebo o nedělích, kdy celá rodina jezdívala kombíkem s dřevěným obložením do katolického kostela svatého Pavla na jezeře. Za těchto rán paní Lisbonová nasazovala výraz ledové královny. Než dcery pustila do auta, se sváteční kabelkou v ruce se přesvědčila, že ani jedna dívka není nalíčená, a při nejedné příležitosti poslala Lux, aby se převlékla do méně odvážného modelu. Z nás nikdo do kostela nechodil, takže jsme je mohli celou dobu pozorovat: matka a otec bezbarví jako negativ a za nimi pět

†

zářících dcer v doma ušitých šatech samá krajka a kanýr, které přetékaly bujným masem. Do domu byl za celá ta léta vpuštěn jen jeden jediný kluk. Peter Sissen pomohl panu Lisbonovi instalovat ve třídě funkční maketu sluneční soustavy a pan Lisbon ho za to pozval na večeři. Peter nám tvrdil, že dívky ho neustále kopaly pod stolem, ze všech stran, aby nepoznal, která z nich to zrovna je. Zíraly na něj horečnatýma modrýma očima, usmívaly se a odhalovaly zuby příliš natěsnané u sebe, což byla jediná nedokonalost, kterou jsme jim kdy mohli vytknout. Bonnie jako jediná po Peteru Sissenovi potají nepokukovala ani do něj nekopala. Pomodlila se a potom se tiše pustila do jídla, pohroužená do zbožnosti patnáctileté dívky. Po jídle se Peter omluvil a odešel na toaletu, ale protože v koupelně v přízemí se hihňaly a špitaly si Therese s Mary, musel nahoru do holčičí. Když se odtamtud vrátil, vyprávěl o ložnicích plných zmačkaných kalhotek, plyšáků poznamenaných vášnivými dívčími objetími, kruciﬁxu, z něhož visela podprsenka, o postelích ukrytých pod průsvitným baldachýnem a o tělesných výparech pětice dívek, které společně dospívají v ženy v témže stísněném prostoru. V koupelně Peter roztočil kohoutek, aby nebylo slyšet, že je na průzkumné výpravě, a v ponožce pod umyvadlem našel schovanou kosmetiku Mary Lisbonové: červené rtěnky, make-up, zdravíčko a depilační vosk, který nám prozradil, že jí roste knírek, přestože jsme ho nikdy neviděli. Nejdřív jsme přirozeně netušili, komu ty šminky patří, jenže dva týdny nato jsme Mary zahlédli na přístavním molu se rty karmínové barvy, která odpovídala Peterovu popisu. Peter si všiml deodorantů, parfémů i kartáčů na odstraňování mrtvé kůže a překvapil nás sdělením, že nikde

‡

neviděl irigátory — mysleli jsme si totiž, že dívky si vyplachují pochvu každý večer, s toutéž pravidelností, s jakou si čistí zuby. Ale v příštím okamžiku jsme na své zklamání zapomněli. To když nám Sissen prozradil, že objevil něco, co překoná naše nejdivočejší představy. V koši prý ležel Tampax, poskvrněný, čerstvě vytažený z útrob jedné z dívek. Sissen říkal, že nám ten tampon chtěl přinést, že na něm nebylo nic nechutného, že byl naopak krásný, jen kdybychom ho viděli, vypadal jak moderní obraz či co. A potom ještě říkal, že ve skříňce napočítal dvanáct krabiček tamponů. Teprve v té chvíli na dveře zaklepala Lux, zeptala se, jestli tam neumřel, a Peter rychle otevřel. U večeře měla Lux vlasy vyčesané nahoru a sepnuté sponkou, ale teď jí prý splývaly na ramena. Nevešla dovnitř, jenom se upřeně dívala Peterovi do očí. Potom se zasmála hyením smíchem, prosmýkla se kolem něj a řekla: „Už to tady okupuješ dost dlouho. Něco potřebuju.“ Přešla ke skříňce, pak se zastavila a založila si ruce za zády. „Trochu soukromí, když dovolíš,“ řekla s klidem a Peter Sissen se začervenal, seběhl ze schodů, poděkoval panu a paní Lisbonovým a utíkal nám říct, že právě v tenhle okamžik, kdy nebe zamořily střechatky a rozsvěcují se pouliční lampy, Lux Lisbonová krvácí mezi nohama. Když se o téhle historce doslechl Paul Baldino, zařekl se, že se dostane domů k Lisbonovým a stane se svědkem ještě neuvěřitelnějších věcí než Sissen. „Budu se dívat, jak se ty holky sprchujou,“ zapřísahal se. Paul Baldino měl už ve svých čtrnácti letech gangsterský pupek a zabijáckou tvář, jaké byly vlastní jeho otci Sammymu Žraloku Baldinovi i všem ostatním mužům, kteří kdy prošli prostorným domem Baldinových se dvěma kamennými lvy střežícími

†

schody před vchodem. Pohyboval se s lenivou nadřazeností městských predátorů, kteří se pyšní pěstěnými nehty a jsou cítit kolínskou. My se Paula báli stejně jako jeho impozantních, nezdravě bledých bratranců Rica Manolla a Vince Fusilliho, a to nejen proto, že se jeho dům čas od času objevil v novinách, nebo proto, že po kruhovém vjezdu lemovaném vavříny dovezenými z Itálie proplouvaly neprůstřelné černé limuzíny, ale především proto, že měl tmavé kruhy pod očima, mamutí boky a naleštěné černé boty, které nosil i na baseball. V minulosti už tajně pronikl na jiná zakázaná místa, a přestože informace, s nimiž se vrátil, nebyly vždycky spolehlivé, dělalo na nás dojem, že si na takový průzkum troufl. Když se v šesté třídě dívky shromáždily v aule za účelem zhlédnutí osvětového filmu, Paul Baldino vklouzl do sálu a schoval se za zástěnou, která tam zbyla po volbách, aby mohl všechno sledovat a potom nám o tom povědět. My zatím na hřišti kopali do štěrku a čekali jsme. Pak se Paul konečně objevil, žvýkal párátko a pohrával si se svým zlatým prstenem. Napjatě jsme tajili dech. „Viděl jsem to,“ oznámil nám Paul. „Vím, jak to je. Takže poslouchejte: když je holce kolem dvanácti,“ naklonil se k nám, „začnou jí krvácet kozy.“ Později jsme už byli poučenější, ale Paul v nás i nadále vzbuzoval strach a úctu. Jeho boky hodné nosorožce se ještě rozšířily a kruhy pod očima ztmavly do barvy bláta a cigaretového popela, až to vypadalo, že si snad tyká se smrtí. Tou dobou začaly kolovat zvěsti o únikovém tunelu. Jednoho dne před několika lety se za plotem Baldinových, opatřeným hroty a střeženým dvěma na chlup stejnými bílými německými ovčáky, objevila parta dělníků. Aby nebylo vidět, co dělají, roztáhli plachty a přehodili je přes štafle.

‡