Michael Winkler: FRIEDENSTAUBE

„Jsme první, s kým se setkáváte?“ „Ne. U New Yorku jsme našli dvě osady, jejich návštěva však nebyla zrovna uspokojivá.“ Pokrčil rameny. „V jedné žili negři, kteří zřejmě předtím patřili k různým pouličním gan‑ gům New Yorku, a ve druhé zase Židé, kteří od nás požado‑ vali odškodnění za holocaust.“ Biskup Sanders se zasmál. „Pán na ně seslal slepotu a paličatost. Viděli jste něco dalšího?“ „New York, Filadelfii, Wilmington, Baltimore a Washing‑ ton – nikde žádní lidé.“ „To je tou epidemií“, prozradil biskup. „Ale popořa‑ dě. Nejprve jsme tu měli hladomor, jelikož gasolin a diesel nesmírně zdražily. Spousta lidí pak opustila města a přepa‑ dávala farmáře, aby se dostali k jídlu. Někteří se navzájem pozabíjeli, jiní zemřeli hladem po cestě, další šli dál pěšky.

Hodně měst vytvořilo domobrany, které pak bojovaly proti uprchlíkům. Vláda vyslala jednotky a dala po hladovějících střílet. To už jste měli v Evropě na krku Rusy a my zde jsme tu příliš zaneprázdnění, než abychom dostáli svým aliančním závazkům.“ „Tuhle část historie jsme už slyšeli“, přiznal dr. Wohlthat. „To vysvětluje polovinu, možná dvě třetiny mrtvých.“ Kdo se nestihl dostat z měst, ten pochodoval do Washing‑ tonu hledat pomoc, anebo vzít s sebou do hrobu aspoň pre‑ zidenta“, vyprávěl dále biskup. „Vojáci už nechtěli dál střílet na vlastní lidi, to už dělali jen ti z FEMA. Prezident odletěl pryč, stejně jako nejdůležitější členové a úředníci vlády.

Těm, co zůstali, nechali biologickou zbraň.“ „Ale biologické zbraně jsou přece nevypočitatelné“, podi‑ vil se Voß. „Jak může někdo něco takového vůbec udělat?“ „Prezident chtěl nastolit pořádek, co pořádek, on to považoval za akt humanity“, řekl biskup. „Po třech měsí‑ 94