Adolf Hitler – PROJEVY 1 (1922–23)

Adolf Hitler

Projevy

1922–23

Adolf Hitler

PROJEVY Svazek 1.

Adolf Hitler

Projevy Svazek 1., 1922–23 Vydalo Nakladatelství Pavel Kamas v Praze roku 2019 jako svou 2. publikaci.

Všechna práva na reprodukci knihy nebo jakékoli její části jsou vyhrazena.

Copyright © Nakladatelství Pavel Kamas, s.r.o. 2019 Vydavatel prohlašuje, že dílo vydává pro účely historického bádání.

Jeho cílem není propagace žádných politických názorů a myšlenek. Tato publikace je určena pro studijní účely.

Odpovědný redaktor Pavel Kamas Překlad Pavel Kamas Grafická úprava a sazba Lukáš Novák Jazyková korektura Erik Sedláček Kniha potažena materiálem Balacron Merino 25006 Vytištěno na papír Munken Print White 90 g/m2 Nakladatelství Pavel Kamas, s.r.o. www.pavelkamas.cz ISBN 978-80-907542-1-8

Obsah 7

Pavel Kamas – Předmluva

17

Dr. Joseph Goebbels – Vůdce jako řečník

29

„Štváči“ pravdy!

71

Svobodný stát nebo otroctví

103

Zdražování jako důsledek bursovní revoluce 1918

117

Německo na rozcestí

131

Světový Žid a světová bursa hlavními viníky

světové války

159

Versailleská mírová smlouva věčným prokletím

listopadové republiky

191

Politika a rasa: „Proč jsme antisemité?“

197

Rasa a hospodářství:

Německý dělník v nacionálněsocialistickém státě

205

Ráj Židů nebo německý národní stát?

231

Velké německé májové slavnosti

245

Parlamentní bahno nebo boj za svobodu?

263

Zdražování, republika a fašistický stát

279

Triumf bursovní diktatury

299

Trnitá cesta Německa od Wirtha až po Hilferdinga

325

Zhroucení listopadové republiky a mise našeho hnutí

351 Bibliografie

Pavel Kamas Předmluva

Předmluva

První české knižní vydání projevů Adolfa Hitlera uvedlo nakladatelství guidemedia etc na trh 6. prosince 2012. Od té doby uplynulo více než 6 let. Můžeme tedy bilancovat.

Komerční, čtenářský i mediální ohlas především potvrdil výchozí úvahu, že české knižní publikum Hitlerovy veřejné proslovy zajímají. Čtenáři se chtějí seznámit s obsahem jeho myšlenek ve formě, v jaké je kdysi sám veřejně presentoval. Chtějí se dozvědět, čím oslovoval miliony svých příznivců, a to nikoliv pouze prostřednictvím stále stejných, dokola omílaných několikasekundových televizních šotů z jeho veřejných vystoupení (kdy je následný údajný obsah Hitlerova projevu obvykle pouze účelově převyprávěn, ne-li shrnut do jediné věty), ale kompletně a v kontextu. Za další se osvědčila neobvyklá forma podání. Jestliže se naprostá většina poválečných publikací, nějakým způsobem pojednávajících o osobě Adolfa Hitlera, zpravidla nedokáže vyhnout osobním hodnocením a moralisujícím odsudkům, pak autoři tohoto knižního projektu takovýto přístup od počátku odmítli. Jsou přesvědčeni, že historie, obzvláště tak významné a kontroversní postavy evropských dějin, má být podávána v co nejsurovější, autentické podobě. Konečný úsudek je ponechán výhradně na čtenáři, o jehož kognitivních schopnostech a duševní dospělosti se nesluší pochybovat. V ohlasech, jež redakce nakladatelství v posledních letech obdržela, byl tento ojedinělý přístup hlasitě oceňován.

9

Pavel Kamas

Opačného názoru je český stát. Z přibližně 15 tisíc1 knižních titulů, které v České republice v roce 2012 vyšly, to byla pouze kniha s Hitlerovými projevy, která se ani ne čtvrt roku po vydání stala předmětem zájmu vyšetřovatelů kriminální policie.

Podle nich a brněnského státního zástupce Jana Petráska byl vydáním historického dokumentu spáchán zločin „založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka“, jakož i přečin „popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia“. Policie nakladatelství i autorovi úvodních textů Lukáši Beerovi obstavila účty a po téměř ročním „vyšetřování“ Petrásek podal žalobu. Že nešlo o ojedinělý lapsus nekompetentních úředníků s pokřiveným vztahem k právu, ale od počátku plánovaný a soustředěný útok vládnoucího režimu proti svobodnému přístupu veřejnosti k historickým informacím, potvrzuje mj. skutečnost, že státní zastupitelství prostřednictvím Petra Hanuše a Pavla Zemana postupně napadlo všechny zprošťující rozsudky, které se u prvoinstančního i odvolacího soudu podařilo vybojovat. Případ se v první polovině roku 2018 dovlekl až před senát Nejvyššího soudu, složený z komunistických soudců Milady Šámalové, Jana Bláhy a Věry Kůrkové, jenž zprošťující rozhodnutí nižších instancí nakonec zrušil, čímž dal pokračování kriminalisace literárního díla a jeho vydavatelů zelenou. O zarputilé snaze dovést absurdní obvinění k odsuzujícímu rozsudku leccos vypovídá i nález Ústavního soudu z 19. února 20192, v němž bylo konstatováno, že shora jmenovaní nejvyšší soudci při rozhodování o dalším osudu obžalovaných dokonce porušili jejich základní právo na spravedlivý proces. Konečný verdikt je stále v nedohlednu a kauza pozvolna vstupuje do sedmého roku trvání 1 Výroční zpráva Národní knihovny ČR pro rok 2012, str. 42, in: https://www. nkp.cz/soubory/ostatni/vz2012.pdf 2 I. ÚS 2832/18, in: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_ mluvci/Publikovane_nalezy/2019/I._US_2832_18_an.pdf

10

Předmluva

(stav: duben 2019). Pomyslnou třešničkou na dortu je „odborné vyjádření“ ke knize, na němž celé obvinění stálo, jakož i samotná osoba jeho zhotovitele, českého státního historika Jana B. Uhlíře. Že jej obhajoba usvědčila z podvodu při vyúčtování jeho „posudků“, díky čemuž z daňového poplatníka vymámil peníze, které mu nepřísluší, by nebylo tak závažné jako skutečnost, že Uhlíř ve své vědecké práci běžně manipuluje s fakty a vymýšlí si citáty, které neexistují. Nejzávažnější hříchy tohoto „znalce“ shrnul autor Lukáš Beer v článku „Seznam lží, manipulací a omylů historika Jana B. Uhlíře“, zveřejněném na portálu Náš směr.3 Čí zájmy hájí stát, který svou moc používá k umlčení vydavatelů historických dokumentů? Přeje si někdo, aby více než čtvrtstoletí po pádu komunistické diktatury formovaly dějepis trestní soudy?

Kdo a proč se bojí textů 70 let mrtvého člověka natolik, že jejich vydavatele posílá na lavici obžalovaných? Dnes je to kniha s Hitlerovými projevy – a zítra? Legitimní otázky.

Nechat se zastrašit pokryteckou zlovůlí státu by byla nejen morální kapitulace, ale především zrada tisíců spokojených čtenářů, kteří tvůrčímu týmu vyjadřovali, resp. nadále vyjadřují svou podporu. Nakladatelství Pavel Kamas, které je nástupnickým subjektem nakladatelství guidemedia etc, se proto rozhodlo letitá volání po pokračování tohoto jedinečného knižního projektu vyslyšet. Předkládaným prvním svazkem zahajuje samostatnou knižní řadu, v jejímž rámci budou postupně publikovány dochované projevy Adolfa Hitlera ze všech období jeho kariéry.

Začínáme ročníky 1922 a 1923. Jako předloha posloužila sbírka z roku 1925, jež vyšla v nakladatelství Deutscher Volksverlag Dr. Ernst Beopple v Mnichově pod názvem Adolf Hitlers Reden (Projevy Adolfa Hitlera). Pro účely překladu byl ovšem použit 3 http://nassmer.blogspot.com/2013/10/seznam-lzi-manipulaci-omylu-historika.html

11

Pavel Kamas

text pozdějšího vydání, a sice z roku 1933. Teprve ono splňuje potřebné nároky na autentičnost. Beoppleho vydavatelství totiž ve dvacátých letech čelilo masivnímu tlaku ze strany mladého německého státu, který se snažil prostřednictvím tehdejšího „náhubkového zákona“ (tzv. Zákona na ochranu republiky) do jeho činnosti všemožně zasahovat a cenzurovat ji. Editor byl nucen některé pasáže vyškrtnout, což mu ale stejně nepomohlo, neboť soud nakonec distribuci díla zakázal a dal zabavit celý náklad.

První necenzurovaná verze vyšla až po nástupu nacionálních socialistů k moci, symbolicky na Hitlerovy narozeniny 20. dubna 1933. Beopple se tehdy rozhodl k důvtipné redakční úpravě a pasáže, které kdysi soudu posloužily jako záminka k odstranění publikace z trhu, nechal tučně zvýraznit, aby si mohl čtenář učinit představu, které výroky tehdejšímu demokratickému režimu vadily. Tato zvýraznění byla do českého vydání převzata, stejně jako „názvy“ projevů, jejichž autorem je rovněž německý vydavatel.

V dubnu 1922, jímž náš sborník začíná, Adolf Hitler sice už téměř rok zastával funkci šéfa NSDAP (vůdcem strany se stal oficiálně 29. července 1921), rozhodně však nereprezentoval celou německou „nacionální scénu“. Na té si tehdy konkurovala celá řada politických subjektů a paramilitárních uskupení. Hitler, jehož prioritou tehdy bylo mj. sjednocení všech pronárodních sil odmítajících parlamentárně­‑demokratickou republiku, si musel jejich respekt teprve vydobít. Zatímco tedy v pilotním českém vydání projevů z roku 2012 hovoří nejmocnější muž Velkoněmecké říše, jeden z nejvlivnějších státníků světa, tak v této knize se setkáváme s mladým ambiciózním opozičním politikem v „Kristových letech“, který cestu k širokým masám německého národa teprve hledá. Tomu pochopitelně odpovídá i tématická skladba a specifický charakter jeho veřejných vystoupení. Dominuje jim

12

Předmluva

intenzivní kritika politického vývoje a všeobecně panujících životních poměrů, které byly v důsledku astronomické inflace a rozvráceného hospodářství pro většinu německého obyvatelstva velmi často otázkou holého přežití. Logickou součástí Hitlerových řečnických vývodů je proto i snaha identifikovat viníky.

Pro čtenáře z toho vyplývá, že je takřka nepřetržitě konfrontován s velkým množstvím dobových reálií a jmen, které (zvláště není­‑li Němec) může jen stěží znát. Úvodníky k jednotlivým projevům jsou proto koncipovány tak, aby se čtenář dokázal co nejsnáze přenést do reality dané doby a vnímal řečníka jako tehdejší posluchač. Autor úvodních textů se soustředil na osvětlení všech zmiňovaných osobností, událostí, organizací, politických stran, jakož i ostatních faktických údajů nezbytných k pochopení řečníkových sdělení. Vycházel při tom ze stavu nejnovějšího historického bádání. Zároveň se striktně vyhýbal jakýmkoliv spekulacím a dohadům o tom, jak Hitler ten či onen výrok „ve skutečnosti myslel“, co jím sledoval apod., jak jsme toho v běžné literatuře dodnes velmi často svědky. Takový postup je vždy jen na překážku a jeho výsledkem by byla karikatura doby, nikoli její věrohodný obraz. Jen jemu se autor cítí být zavázán. Není od věci připomenout, že právě absence „vysvětlujících textů“, objasňujících „nechápavému čtenáři“, že Hitler sice něco říkal, ale myslel tím úplně něco jiného, byla jednou z věcí, kterou obžaloba vytýkala autorům českého vydání projevů z roku 2012. Nezapomínejme na známý výrok, že „předmluva jsou růžové brýle, které se nasazují čtenáři, aby v knize neviděl, co v ní je, a aby v ní viděl, co v ní není“ – v tradiční historiografii týkající se zejména 2. světové války a Hitlera zcela standardní postup. Touto cestou jsme ovšem nikdy nešli a nepůjdeme.

Po technické stránce je vhodné upozornit, že texty samotných projevů obsahují dva druhy poznámek pod čarou. Jednak

13

Pavel Kamas

poznámky původního německého vydání označené zkratkou „p.p.v.“, jejichž autorem je Ernst Boepple, které byly bez jakýchkoliv zásahů převzaty, a jednak poznámky vydavatele českého vydání opatřené zkratkou „p.v.“. Kvůli vysoké koncentraci výskytu osob židovského původu bylo slovní vyjádření etnicity ze slohově estetických důvodů – tam, kde se to jevilo jako vhodné – nahrazeno grafickým prvkem v podobě židovské hvězdy připnuté k poslednímu písmenu příjmení. V Hitlerově přímé řeči se také občas vyskytují kontextové poznámky překladatele v hranatých závorkách.

Závěrem několik slov k projevům Adolfa Hitlera coby historickému fenoménu. Konvenční publicistika a historiografie jsou zajedno v názoru, že Hitlerův řečnický talent a schopnosti oslovit jím dav byly nejen zcela mimořádné, ale že byly právě oním klíčovým faktorem, který ho dostal do křesla kancléře Německé říše. I slavný židovský autor, publicista a jeden z nejvlivnějších německojazyčných literárních kritiků Marcel Reich­‑Ranicki, jenž byl nucen strávit léta 1940–42 ve varšavském židovském ghettu, Hitlera označil za „největšího řečníka německého jazyka“.4 Třebaže se četní autoři v minulosti snažili jeho osobu křížem krážem prozkoumávat, analyzovat a nezřídka jí vytvářet i něco jako psychologický profil, jednoznačnou, vědecky podloženou odpověď na otázku, co činí Hitlerův mluvený projev tak výjimečným, úspěšným a přesvědčivým nástrojem komunikace s veřejností, dosud nepředložil nikdo. Výjimečnost jeho rétorických schopností nadále zůstává obestřena tajemstvím, k jehož rozklíčování chladné ratio evidentně nestačí. Dr. Ernst Boepple v závěru své předmluvy z roku 1925 uvádí: „Ztělesněním [nacionálněsocialistického] hnutí je Adolf Hitler. Nejjasněji a nejčistěji vyjadřují podstatu jeho du4 Neue Zürcher Zeitung online ze 14. 9. 2012, https://www.nzz.ch/ueber-hitlers-sprache-1.17606855.

14

Předmluva

cha jeho projevy. Ty nejsou ani pouhým produktem mysli, ani nejsou konstruované či pečlivě uhlazené, nýbrž vycházejí z jeho srdce podle toho, jak si to žádal okamžik a jak to vyžaduje budoucnost. Člověk se neustále musí ptát, v čem spočívá síla jeho slov. Patos a rafinované rétorické triky to každopádně nejsou, nýbrž výtrysk prostých, upřímných myšlenek člověka naplněného nejvroucnější láskou k vlasti, jehož srdeční záležitostí je cesta k záchraně jeho země a národa. A právě to nehrané a přirozené, co Adolfa Hitlera rozpaluje vášnivou vřelostí, z něj dělá řečníka, jehož vlivu se nikdo není s to ubránit. Proto jsou jeho projevy také nejbezprostřednějším zdrojem poznání Hitlerovy osobnosti, jež je tak rozporuplná.“ Dnes můžeme k tomuto hodnocení přistoupit různě. Můžeme ho buď zavrhnout jako produkt nekritického obdivu, nebo ho stejně dobře můžeme akceptovat jako svědectví Hitlerova současníka, který se z vlastního pohledu pokusil vystihnout pramen neodolatelného účinku Vůdcova řečnického umění.

Tak či tak, nezkrácené přepisy původních veřejných projevů Adolfa Hitlera představují zdaleka nejautentičtější, a tím i nejcennější zdroj informací o nacionálněsocialistickém světonázoru ve formě, v jaké ústy svého nejvýznamnějšího reprezentanta oslovil a přesvědčil miliony lidí. Poznat pravou vůdcovskou a politickou osobnost Adolfa Hitlera bez seznámení se s jeho projevy nelze. Kniha, kterou máte před sebou, je na cestě k tomuto poznání tím nejlepším průvodcem.

Pavel Kamas Brno, duben 2019

15

28. července 1922 Svobodný stát nebo otroctví

Svobodný stát nebo otroctví

Když říšský ministr zahraničí Walther Rathenau, kterého jsme si představili v předchozí kapitole, nasedal dne 24. června 1922 kolem třičtvrtě na jedenáct dopoledne na zadní sedadlo luxusního kabri‑ oletu své vlastní automobilové značky NAG1, netušil, že je to jeho poslední cesta. Vyčerpán jednáním s americkým vyslancem Hough‑ tonem až do časných ranních hodin, nevšiml si, že jeho vůz někdo pronásleduje. Nic naplat, již o pár minut později jeho tělo zasahuje rovných pět kulek, které na něj ze samopalu Bergmann MP18/1 vy‑ pálil 23letý student práv Erwin Kern. Při plánování vraždy židov‑ ského ministra německé vlády nesmělo být nic ponecháno náhodě, a tak druhý z kompliců, 26letý strojní inženýr Hermann Fischer, vrhl na Rathenauův automobil pro jistotu ještě ruční granát. Za volantem automobilu trestné výpravy seděl sotva dvacetiletý stu‑ dent strojního inženýrství Ernst Werner Techow. Díky jeho řidič‑ ské obratnosti se vražednému triu podařilo z místa činu uniknout.

Walther Rathenau na následky svých smrtelných zranění ještě týž den zemřel.

Jeho smrt zemí otřásla. Všichni tři útočníci byli totiž členy Or‑ ganizace Consul (O. C.), – nacionalisticky, antimarxisticky a an‑ tisemitsky orientovaného paramilitárního uskupení, jemuž jsou připisovány i dřívější útoky proti významným politikům Výmar‑ ské republiky, jako například odstranění centristického politika 1

Nationale Automobil­‑ Gesellschaft – p.v.

73

28. července 1922

Matthiase Erzbergera v sprnu roku 1921 či pokus o likvidaci pro‑ klamátora Německé republiky, sociálního demokrata Philippa Scheidemanna z počátku června 1922. Série organizovaných po‑ litických vražd, jež vyvrcholila likvidací říšského ministra zahra‑ ničí a jednoho z nejvlivnějších průmyslníků země, nezůstala u bez odezvy. Ani ne měsíc po Rathenauově smrti schvaluje Říšský sněm tzv. „Zákon na ochranu republiky“2, jenž byl jakýmsi vyvrcholením vlny legislativních opatření, kterou odstartoval říšský prezident Ebert již koncem léta roku 1921 vydáním tzv. „Nařízení na ochranu republiky“3. „Ochranný zákon“, jak se mu také zjednodušeně říkalo, byl již v době svého chvatného vzniku terčem kritiky kvůli své jed‑ nostrannosti: měl účelově směřovat jen proti pravici. Ostatně sám říšský kancléř Wirth pronesl 25. června 1922 v Reichstagu tato slo‑ va: „Zde stojí nepřítel, který kape svůj jed do ran národa. Zde stojí nepřítel – a není pochyb o tom, že tento nepřítel stojí napravo.“ Třebaže nový zákon vyšel z potřeby potírat především násilné útoky proti mladému demokratickému německému státu a jeho představitelům, nechal do něj jeho spiritus rector, ministr justice, sociální demokrat, přímluvce potratů a krátce taktéž křesťanský politik (!) v jedné osobě Gustav Radbruch zapracovat ustanove‑ ní, jimiž byla mimo zákon postavena prakticky jakákoli kritika vládnoucího režimu. Podle paragrafu 8 hrozilo až pět let vězení a peněžitý trest do výše 1 milionu marek tomu, kdo „veřejně nebo na shromáždění uráží republikánské zřízení Říše a jejích zemí garantované ústavou, nebo ho znevažuje tím, že uráží nebo pomlouvá členy republikánské vlády…“ Není divu, že tato nová zákonná norma zásadním způsobem změnila kvalitu politického života v Německu celých dvacátých let.

2 3

74

Gesetz zum Schutze der Republik, nebo také Republikschutzgesetz – p.v.

Verordnungen zum Schutze der Republik – p.v.

Svobodný stát nebo otroctví

Gustav Radbruch, autor „Zákona na ochranu republiky“.

75

28. července 1922

Ačkoli Organizace Consul, spouštěč represivní legislativy, nebyla nijak propojena s NSDAP, naopak byla její konkurentkou, zasáhl „ochranný zákon“ nejcitelněji právě nacionální socialisty – nejostřej‑ ší kritiky a nejdůslednější odpůrce Výmarské republiky.

Nálada ve společnosti byla protknuta nejistotou. Sotvakdo věděl, co lze od nového „náhubkového zákona“, jak by se mu zřejmě říka‑ lo dnes, očekávat. Adolf Hitler se však nenechává zastrašit a již sedmý den po vstupu zákona v platnost pronáší před obrovským shromážděním v Porýní projev, jehož ústřední myšlenkou je výzva národu, aby se osvobodil od vnuceného jha rasově cizích držitelů moci. Ani teď si nebere servítek a nazývá věci tak, jak je vidí.

Projev zahajuje ohlédnutím do minulosti a chronologicky vy‑ kresluje cestu Židovsta z opovrhované národnostní menšiny k obá‑ vanému mocenskému faktoru. Za kruciální milník v „politické emancipaci Židů“ v Evropě označuje okamžik, kdy jim evropské národy začaly přiznávat možnost získání státního občanství a tím i rovnoprávnost v rámci jednotlivých národních států. Dalším zlo‑ movým bodem bylo podle něj ovládnutí národních ekonomik pro‑ střednictvím nadstátního „světa akcií“. Burza, jejíž vlastníky „jsou bez výjimky Židé“, se vyšvihla na „dirigenta celého národního hospodářství“ i navzdory tomu, že její spekulativní, čachrářská povaha neodpovídá „árijskému duchu“ národů, jejichž obchodní i národohospodářskou kulturu svou bezohlednou ziskuchtivostí po‑ hltila.

Pozoruhodným způsobem je v dalším sledu líčena absurdita par‑ lamentární demokracie. Byl to Žid, který měl založit demokratické strany, jež všechny bez výjimky „visí na jedné zlaté niti“, přičemž touto „zlatou nití“ je myšlen židovský kapitál. Vzájemná konkuren‑ ce demokratických stran je pak jen jakousi divadelní projekcí pro obecné publikum s předstíranou možností volby. Lhostejno zda zví‑ tězí pravice či levice, otěže moci drží podle Hitlera stále tytéž ruce.

76

Svobodný stát nebo otroctví

Pořád dokola se opakující hra na vládu a opozici není v konečném důsledku nic jiného než „geniální mlýn, který rozemílá zájmy národa“. Vůdce si zde pro ilustraci vypomáhá důvtipným příkladem dvou fiktivních postav: Moše a Izáka Kohnových. Prvně jmenovaný, vzorový příklad kapitalisty z pravé části politického koláče, sdírá dělníky své továrny, zatímco jeho bratr Izák hraje roli levicového buřiče vykořisťovaného proletariátu, přesto však „nocuje v hotelu Excelsior“ a „jezdí expresními vlaky“. Pro podložení svého přesvěd‑ čení o simulovaném protikladu kapitalismu a marxismu uvádí Adolf Hitler celou řadu příkladů z denní reality bolševického Ruska.

Několik slov je potřeba říci i k charakteru publika, ke které‑ mu Vůdce tentokrát hovořil. Tvořili jej převážně Porýňané. Jejich vztah k pruským zemím nebyl právě bezproblémový. Přičina spo‑ čívala v teritoriálně­‑politické historii regionu. Katolické Porýní se po Vídeňském kongresu v roce 1815 staly součástí protestanstkého Pruska. Západ Německa tím sice po dlouhých dekádách francouz‑ ské anekční dychtivosti získal díky pruské vojenské síle zasloužený pocit bezpečí, vztah obyčejných katolických Porýňanů k pruským protestanským elitám však zatěžoval pocit jisté nerovnoprávnosti.

Mnoho rýnských Němců se tehdy považovalo za „Prusy z donucení“, hovořilo se dokonce o „protestantské cizovládě“. Tato podvědomá disharmonie se přibližně od poloviny 19. století stala živnou půdou myšlenky tzv. „rýnského separatismu“. Místní si postupem času vy‑ tvořili klišé, spočívající v přičítání viny „zatraceným Prusům“ (tj. prakticky všechny severní Němce na východ od Rýna) za jakoukoli nepřízeň svého osudu. Německá nejednota a rozervanost těchto úze‑ mí vyhovovaly logicky především Francii, která si na ně brousila zuby již od dob „reunisační politiky“ Ludvíka XIV., pročež se snažila rýnské separatisty po První světové válce aktivně podporovat. Toho si byl rakouský Němec Hitler, zarputilý zastánce všeněmecké jed‑ noty, velmi dobře vědom, a tak k závěru svého projevu apeluje na

77

28. července 1922

své posluchače: „Přestaňte nadávat na Prusy, zatímco se plazíte před Židy, ale ukažte, že jste neoblomní vůči současným Berlíňanům. A až tak učiníte, budou za vámi stát miliony a miliony z celého Německa, ať už to budou Prusové nebo Bádeňané, Württemberčané, Sasové nebo němečtí Rakušané.“ Věděl totiž, že svornost všech německých kmenů je základním předpokladem pro vytvoření jednotného a sebevědomého Německa, kterému zasvětil svůj život.

78

Svobodný stát nebo otroctví

Porýní

79

Svobodný stát nebo otroctví

Moji milí němečtí soukmenovci a soukmenovkyně!

Naším národem se nyní zničehonic přehnalo pozdvižení. Ko‑ nečně se začínají hýbat i kruhy, jež byly dosud hluché vůči neu‑ stálým připomínkám, které jsme se po tři roky téměř nepřetr‑ žitě snažili směřovat k masám našeho národa. Ovšem proč jsou vlastně rozhněváni, to mnozí sami nevědí dodnes. Domnívají se, že snad jde o takzvaná výsadní práva, nebo o omezení „svobody“ slova, či o politizaci úřednictva a tak dále. Jistě, to všechno jsou mimořádně závažné věci. Dnes jde však o něco zcela jiného.

Dnes jde o obrovský proces decimace našeho národa a naší vlasti. Odehrává se přímo před našima očima. Všechny tyto věci by samy o sobě byly maličkostmi, pakliže by právě nevykazovaly znaky procesu, který probíhá již mnoho let a jehož konec bude strašlivý! Cítíme to dnes všichni – jak spolu bojují dva světy, a to nejen u nás, nýbrž všude, kam se podíváme: Do podmaněného Ruska, Itálie, Francie nebo Anglie atd. – Všude probíhá nesmiři‑ telný boj mezi ideálem nacionálně­‑národně smýšlejících a ideá‑ lem neuchopitelné nadstátní internacionály.

Jde o boj, jenž sahá už téměř 120 let do minulosti. Začal v oka‑ mžiku, kdy se Židovi v evropských státech dostalo práva nabýt státního občanství. Politická emancipace Židů byla počátkem šílenství, neboť tím byly národu, který byl z rasového pohledu mnohem jasněji a příkřeji separován než všichni ostatní, který

81

28. července 1922

vždy tvořil stát ve státě a vždy jej tvořit bude, dána plná státně­ ‑občanská práva a rovnost. Snad ne najednou, ale postupně. Prá‑ vě tak, jak je tomu dnes a jak tomu bylo zpravidla vždy: Nejprve jeden prst, pak druhý a třetí, a tak kousek po kousku, až měl nakonec národ, který byl ještě v 18. století vnímán jako naprosto cizí, politicky stejná státně­‑občanská práva jako my.

A přesně tak tomu bylo i v oblasti hospodářství!

Gigantická industrializace národů znamenala, že se ve měs‑ tech slévaly velké proudy dělnických mas. Tím vznikla velká stá‑ da lidí, která však těmi, kteří by bývali měli morální povinnost se o ně postarat, nebyla bohužel správně uchopena. Paralelně s tím se však z dělnictva jako celku pozvolna vytvářel prostře‑ dek k vydělávání peněz. Potom se rozmohl „svět akcií“, čímž se burza postupně stala dirigentem celého národního hospodářství.

Vlastníky této instituce však byli a jsou bez výjimky Židé. Pravím bez výjimky; protože to málo Nežidů, kteří na tom participují, není v konečném důsledku nic jiného než škraboškáři, křesťané na ukázku, kteří jsou zapotřebí, aby před davy udrželi zdání, že tyto instituce snad přece jen ve své podstatě vycházejí tak nějak z povahy všech národů a jejich ekonomik, zatímco ve skutečnosti jsou jen zařízeními odpovídajícími výlučně povaze židovského národa, pročež z ní také pramení.

Evropa tehdy stála na rozcestí. Začala se rozdělovat na dvě poloviny: v západní a střední na jedné, a východní Evropě na druhé straně. Na západě Evropy zpočátku pokračovala industri‑ alizace. Obzvláště v Anglii proudily zástupy zemědělských dělní‑ ků, synů statkářů, jakož i zkrachovalých statkářů samotných do měst a vytvořili zde nový, čtvrtý stav. Významná je zde ovšem skutečnost, kterou možná až příliš neradi zohledňujeme. Tato Anglie totiž, stejně jako Francie, měla poměrně málo Židů. Ná‑ sledkem toho ovšem bylo, že se velké, ve městech se koncentru‑

82

Svobodný stát nebo otroctví

jící masy nedostaly do přímého kontaktu s tímto cizím národem, a tak jejich averze, která by se za normálních okolností díky při‑ rozeným instinktům bývala musela dostavit, neměla dostatečný přísun potravy. A konečně se angličtí Židé, čítající sotva 50–60 tisíc hlav, tehdy také dokázali hravě „poevropštit“ tak, že primi‑ tivnímu oku obyčejného soukmenovce zůstali skryti a jevili se mu jen jako „špičky hospodářství“, zejména však jako nositelé velkého kapitálu, čili už ne jako cizáci, nýbrž jako normální An‑ gličané! Z tohoto důvodu nemohl antisemitismus získat žádnou zásadní moc. Totéž platilo pro Francii. Právě díky tomu bylo v těchto státech možné zavést onu novinku, kterou si musíme pod pojmem demokracie představit. A právě tam bylo možné zavést státní zřízení, jehož smysl dále neznamenal nic jiného než přebíjení inteligence a skutečné energie množstvím tupé masy. Jinými slovy: Muselo tam být směšně jednoduché, aby tato malá, a tím uvnitř britského národa dokonale ukrytá židovská inteligence dokázala širokou masu zpracovat natolik, aby ře‑ čená – nevědouc, koho poslouchá – nakonec plnila službu této malé vrstvy. Pomocí tiskové propagandy a osvěty se zde podařilo založit vzorné velké strany; již tehdy velmi chytře vždy dvě až tři, které spolu na první pohled jakoby zápolí, ve skutečnosti však všechny visí na jedné zlaté niti. Celé je to pak nastaveno na jedinou specifickou lidskou vlastnost: Člověk po delší době začne mít jedné věci velmi snadno plné zuby, přeje si něco no‑ vého – potřebuje tedy dvě strany. Jedna hospodaří, druhá hraje opozici. Až ta první dohospodaří, dostane se k moci opoziční strana a ta, co dohospodařila, se nyní stane opozicí. Po dvaceti letech je zruinovaná i tato nová strana a celá hra se znovu opa‑ kuje. Ve skutečnosti je to v každém případě geniální mlýn, který rozemílá zájmy národa. A něco takového, jak známo, nazývají „samovláda národa“.

83

28. července 1922

Neustále přitom narážíme na dvě velká hesla: „svoboda“ a „demokracie“ coby, abych tak řekl, reklamní poutač. Svobo‑ da – tou se rozumí, přinejmenším na relevantních místech, která skutečně vládnou, možnost bezuzdného, jakéhokoli odporu pros‑ tého sdírání široké masy, která sama pochopitelně věří, že se pod pojmem svoboda rozumí zejména svoboda pohybu, ať už ústy či ve smyslu používání ulic atd. Žalostný to klam! A stejně se to má s heslem demokracie.

Anglie a Francie si okovy otroctví nasadily v podstatě samy.

Tyto státy budou ležet v židovských, abych tak řekl, bronzově pevných okovech, dokud Žid sám nepocítí nezbytnost a účelnost změny tohoto stavu. A tato změna nastane v dohledné době i tam.

Jakýpak je rozdíl mezi touto západní Evropou na jedné straně a východní a střední Evropou na straně druhé?

Zde totiž industrializace neproběhla tak rychle. Davy tu prou‑ dily z rovinatého venkova do měst pomaleji. Pomaleji vznikala i velkoměsta a určitou chvíli trvalo, než i v Německu vznikl čtvrtý stav. K tomu přibyla též skutečnost, že široké masy Žida jak na východě, tak i v Německu, díky jeho vysokému počtu nepřetržitě vnímaly, takže celý národ napříč stavy vůči němu choval vnitřní instinktivní averzi. Nejrychleji se zamořila část naší aristokra‑ cie, jakož i jisté obchodnické kruhy, pro které jsou právě peníze a zlato vším.

Jestliže bylo zamoření politiky těžší už jen kvůli počtu Židů, a z toho vyplývající averzi masy našeho národa, za další to pak byla státní zřízení, jejichž klíčová moc se nekoncentrovala v ru‑ kách takzvané majority bez vůle a odpovědnosti, nýbrž byla tradičně ukotvena elitou osobností: monarchistickým státním zřízením.

Nyní však vidíte, že si Žid tehdy musel říci, že v těchto [ně‑ meckých] zemích nemusí být zmrtvýchvstání osvíceného despo‑

84

Svobodný stát nebo otroctví

tismu rozhodně vyloučeno. Hlava státu totiž měla k dispozici tři silné faktory: • Armádu s jejím ohromným, fantasticky sehraným štábem důstojníků; • Úřednický aparát s jeho obrovským ansámblem úředníků absolutně dbalých svých povinností a; • jednu velikou, širokou masu soukmenovců, jejichž nitro bylo zcela prosto jakéhokoli jedu.

A když krom toho ještě pomyslíme, že tehdejší německá in‑ teligence byla téměř výhradně nacionálně smýšlející, ba dokon‑ ce i velkoobchody se ještě nacházely v německých rukou, že ale především mladý, vzkvétající a bohatý průmysl byl německého původu a v německém vlastnictví, že byl, za další, náš ohromný rolnický stav, poslední rezervoár síly národa, zcela nezamořený a zdravý, pak chápeme následující úvahu židovského národa, jenž si vybojoval politickou rovnoprávnost: Jestliže se ve městech v důsledku industrializace vytváří nová skupina lidí coby čtvrtý stav, tak může vzniknout nebezpečí, že se tento čtvrtý stav sbrat‑ ří s monarchií, načež vznikne o ní se opírající lidové království či lidové císařství ochotné zasadit tehdy rozkvétající mezinárodní nadstátní finanční moci smrtící ránu.

Možná namítnete, že by to bylo nepravděpodobné. V německé historii se však okolnostmi přinucená knížata nejednou semknu‑ la proti takzvaným panujícím stavům. V Braniborsku jim nezbylo nic jiného, než se postavit šlechtě a opřít se přitom o širokou masu měšťanstva. Čím jiným asi byl veliký boj Hohenzollernů než bojem za zlomení jednotlivých mocenských vlivů jistých šlechtických paličáků a jejich zařazení a začlenění do státu, ať to stojí, co to stojí!

V tom se pro Židovstvo skrývalo veliké, veliké nebezpečí. Kdy‑ by se široké masy tehdy se tvořící dělnické třídy dostaly do rukou

85

28. července 1922

nacionálů a pojmuly tak národ jako jakési sociální kynuté těs‑ to, kdyby aktivace jednotlivých tříd proběhla krůček po krůčku a kdyby se o ně později opřelo celé státní zřízení, pak by se do‑ stavilo to, v co mnozí 9. listopadu 1918 doufali, a sice nacionální a sociální stát. Neboť socialismus jako takový je zplozencem in‑ ternacionalismu ještě mnohem méně než cokoli jiného. Právě on, coby ušlechtilá myšlenka, vyrostl výlučně v árijském srdci a du‑ ševně se rozzářil až toliko v árijském mozku. Židovi je naprosto cizí. Ten navždy zůstane rozeným soukromým kapitalistou té nejhorší vykořisťovatelské kategorie! A není náhodou, že velcí pilířové, na nichž chtěli později prolhaně stavět celou budovu takzvaného „osvícenství“, byli všichni do jednoho Židobijci. Vol‑ taire1 i Rousseau2, stejně jako náš německý Fichte3 a mnozí další, 1 Voltaire, vlastním jménem François Marie Arouet (1694–1778), byl fran‑ couzský filozof, básník a spisovatel. Patří k nejuznávanějším a nejčtenějším autorům francouzského, resp. evropského osvícenství. Vzdělaná Francie také hovoří o celém 18. století jako o „Voltairově“ (le siècle de Voltaire). Kromě francouzštiny ovládal na znamenité úrovni také angličtinu a italštinu. Byl nejen tvrdým kritikem judaismu jako náboženství, v němž spatřoval „ztělesnění primitivismu“, ale také Židů jako ná‑ roda, ke kterému pociťoval až štítivý odpor. V první kapitole svého díla Dictionnaire philosphique kupříkladu napsal: „O Židech hovořím s politováním: Tento národ je v mnoha ohledech tím nejzavrženíhodnějším, jaký kdy pošpinil zemi.“ A dále: „Židé nejsou ničím jiným než nevzdělaným a barbarským národem, který v sobě již od dáv‑ ných dob spojuje tu nejšpinavější hrabivost s nejodpornější pověrčivostí a nesmazatel‑ nou nenávistí vůči všem národům, které je trpí a na nichž se obohacují.“ – p.v.

2 Jean­‑Jacques Rousseau (1712–1778) byl francouzský filozof, preroman‑ tický spisovatel, pedagog, přírodovědec a hudební skladatel pocházející ze Ženevy.

Měl zásadní vliv na formování evropské pedagogiky a politické teorie 18., 19. a 20. století. Byl jedním z průkopníků Francouzské revoluce. Třebaže jeho tvorba neobsa‑ huje přímé protižidovské invektivy jako u Voltaira či Fichteho, je jeho vztah k Židům v celkovém kontextu považován za přinejmenším „ambivalentní“ (Salzborn), či přímo antisemitský (Spät). – p.v.

3 Johann Gottlieb Fichte (1762–1814) byl německý vychovatel a filosof, je‑ den z nejdůležitějších představitelů německého idealismu. Jeho díla jsou protknuta vyhraněným antižidovstvím. Židé podle něj vytváří „stát ve státě“, jsou „tělesně chabí“ a spojuje je tentýž společný „egoistický obchodní duch“. „Napříč téměř všemi země‑ mi Evropy se rozpíná mocný, nepřátelsky smýšlející stát, jenž je se všemi ostatními v ustavičné válce a který leckde vyvíjí na občany otřesně těžký tlak; nazývá se Židov‑ stvo.“ – p.v.

86

Svobodný stát nebo otroctví

ti všichni byli bez výjimky zajedno v poznání, že Žid je nejen cizím tělesem cizího charakteru, jež je tomu árijskému naprosto škodlivé, ale že židovský národ jako takový stojí proti nám coby nepřítel na život a na smrt a takovým i navěky zůstane!

Tehdy Židovstvo učinilo politicky vpravdě geniální krok. Ten‑ to kapitalistický národ, jenž bezskrupulózní vykořisťování lid‑ stva přinesl tomuto světu vůbec jako první, pochopil, jak vedení čtvrtého stavu dostat do svých rukou. Žid se stal zakladatelem sociálně demokratického, ergo komunistického hnutí. A s mimo‑ řádnou obratností přihrával vedení pomalu ale jistě výlučně do svých rukou, a sice dvěma postupy. Ten první aplikoval na pra‑ vici, druhý na levici; své apoštoly měl totiž v obou táborech. Na pravici se snažil všechny existující škody vykreslit tak barvitě, že prostřednictvím co možná nejsilnějšího zdůrazňování vlastností, které byly muži z lidu, chudému nebožákovi odporné, byl řečený co možná nejvíce popouzen. Byl to on, kdo vystupňoval a hnal hrabivost do krajnosti. On byl tím, kdo razil cestu samozřejmé bezskrupulóznosti v používání všech prostředků obchodní praxe a svojí konkurencí nutil ostatní, aby se toho účastnili. On byl tím, kdo dovedl bezcitnost v bezohledném užívání těchto prostředků tak daleko, že se přísloví „I obchod kráčí přes mrtvoly.“ stalo na‑ prostou samozřejmostí. Byl to však především on, kdo vystupňo‑ val procovství4 do tak odporných forem, že se z toho nutně stala smrtelná urážka širokých mas. Zatímco tedy na jedné straně ka‑ zil lidi tímto zlým příkladem, ničil na druhé straně i jejich krev tím, že je důkladně bastardizoval. Stále více Židů vklouzávalo do vysoce postavených rodin, z nichž si vytahovali své ženské.

Důsledkem toho ovšem bylo, že se zakrátko právě vedoucí vrstva národa sama vlastnímu národu druhově odcizila.

4 Povýšenecké chování, ve smyslu životního stylu vypjatá adorace opulen‑ ce. – p.v.

87

28. července 1922

To bylo předpokladem pro jeho práci na levici. A těchto před‑ pokladů využil.

Na levici byl sprostým demagogem. Dva prostředky mu stačily k tomu, aby z vedení dělnictva vypudil celou národní inteligenci.

Zaprvé internacionalistický postoj jako takový. Moc dobře věděl, že v okamžiku, kdy dělnictvu vštípí internacionalistický postoj jako samozřejmý předpoklad své existence a svého boje, tak se národní inteligence tomuto hnutí začne vyhýbat. Něčeho takové‑ ho se totiž nemůže účastnit. Národní inteligence může být připra‑ vena přinést ty největší oběti; za svůj národní svébyt udělat vše; ale věřit šílenostem, jako že lze popřením vlastního národního já, vzdáním se práva na existenci vlastního národa, zneškodněním národního odporu vůči cizákům, že lze tímhle pozvednout národ a učinit jej šťastným – to prostě nemůže. A tak zůstala stát mimo.

A potom tu byl ještě druhý prostředek: Samotná marxistická te‑ orie. Protože v okamžiku, kdy začali prohlašovat, že vlastnictví jako takové je krádež, tzn. jinými slovy: Tak jako se odklonili od samozřejmé formule, že veřejným majetkem mohou a mají být jen přírodní poklady, současně je však to, co člověk stvořil či získal poctivou prací, jeho vlastnictví, tak od tohoto okamžiku už nacionálně smýšlející hospodářská inteligence zkrátka nemohla součinit. Musela si totiž říci, že tato teorie generelně znamená naprosté zhroucení jakékoli lidské kultury. Tímto způsobem se Židovi podařilo odizolovat toto nové hnutí od všech nacionálních elementů, jakož i v dalším sledu ovlivnit masy prostřednictvím geniálního využití tisku natolik, až pravicově orientovaný člověk podvědomě dával rovnítko mezi chyby levice a chyby německého dělníka. A německý dělník zase naopak vnímal chyby pravice jako chyby takzvaného měšťanstva. Přičemž si nikdo z nich ne‑ povšiml, že chyby na obou stranách jsou chtěným rezultátem ci‑ zákova ďábelského štvaní. A teprve na základě těchto souvislostí

88

Svobodný stát nebo otroctví

lze pochopit, jak se tento špatný vtip světové historie – že se Burzožidé stali vůdci německého dělnického hnutí – mohl vůbec vyskytnout. Gigantický podvod, jaký světová historie sotva kdy viděla. (Bouřlivý potlesk.)

Nyní je však nutno se ptát, jaké jsou konečné cíle tohoto vý‑ voje?

Je jasné, že v okamžiku, kdy je milionům lidí vtloukána myš‑ lenka, že je úplně jedno, jestli se osobně hlásí ke svému národu, státu a jeho hospodářství, protože jsou přece tak jako tak utis‑ kováni a porobováni, tak v takovém okamžiku musí nastoupit jistá pasivní rezistence, která dříve či později musí národnímu hospodářství způsobit smrtelné škody. S vyslovením marxistické hospodářské teorie muselo národní hospodářství nutně nastou‑ pit cestu svého zániku.

Vždyť tuto teorii známe z marxistických učebnic. A jestli ještě před chvílí někdo věřil, že by snad mohla být blahonosnou, pak se vás ptám, co je dnes rezultátem, copak je produktem této teo‑ rie v dnešním Rusku? Konec celého národního hospodářství státu a úplné vydání se napospas světu mezinárodních financí. Toto zničení národního hospodářství však, za další, spolehlivě přivo‑ dili prostřednictvím organizace „politické stávky“. Najednou zjis‑ tili, že přirozené právo jednotlivce skončit s prací, nedostane­‑li se mi coby rovnoprávnému kontrahentu v hospodářském proce‑ su postavení a odměny, která mi náleží, lze využít jako prostře‑ dek k politickému rozbití státu. Neboť jestliže se z ekonomického pohledu nějaká logicky odůvodněná pohnutka ke stávce vyskytu‑ je zřídka, politické důvody k ní lze nacházet každý den. Tak to potom jde donekonečna každý den a miliony ztracených hodin a miliardy ztracených hodnot se jen sčítají, přičemž pak už nikdo pořádně neví proč a zač! K tomu se ještě jako další prostředek přidává praktická politická sabotáž státu – nastavení jednotlivce

89

28. července 1922

na myšlenku mezinárodní solidarity. Vždyť je to jasné: Národ‑ ní hospodářství je závislé na síle národního státu. Nežije samo z frází o „usmíření světa“ a „svobodě národů“. V momentě, kdy národ nestojí za národním hospodářstvím, připraven jej bránit, se hospodářství zhroutí. Rozvrácení národní síly je koncem ná‑ rodního blahobytu a existence národa vůbec.

A při tom všem lze neustále pozorovat, jak nádherně spo‑ lupracují: Burzožid s vůdcem dělníků, respektive orgán burzy s dělnickými novinami. Oba sledují jeden směr a jeden cíl, ať už Frankfurter Zeitung nebo Münchner Post, Berliner Tageblatt či Rote Freiheit anebo Rote Fahne. Zatímco syndiskus Moše Kohn napíná krk své společnosti, aby se řečená stavěla k požadavkům dělníků co možná nejprkenněji, tj. nevýhodně, stojí jeho bratr Izák Kohn na dvoře fabriky a poštvává masy: „Jen koukejte, chtě‑ jí vás jen utlačovat! Odhoďte okovy!“ a podobně. A nahoře se jeho bratr přičiňuje, aby tyto okovy byly nejprve vůbec ukovány.

Na jedné straně dbá orgán burzy na to, aby nepřetržitě vzbuzo‑ val touhy po spekulacích: Ve velkém stylu se zde spekulativně kšeftaří s obilím a ostatními potravinovými komoditami národa; a na straně druhé se nachází orgán dělnický, jenž povzbuzuje masy tím, že jim říká: „Zdražil chléb, zdražilo se to a ono. Už to netolerujte. Vzhůru, proletáři, svrhněte je!“ atd. (Adolf Hitler zakončuje tuto větu gestem, které jednoznačně charakterizuje ži‑ dovského vůdce dělníků, čímž vyvolává atmosféru plnou hněvu.)

A vůbec, jak dlouho může tento proces trvat? Vždyť nezname‑ ná jen zničení hospodářství, nýbrž celkovou destrukci jednoho národa. Je přece zcela jasné, že tento čtvrtý stav nebyl Židem organizován proto, aby mu zajistil ovoce z jeho práce; je přece zcela jasné, že Žid Izák Kohn nestojí na dvoře továrny z lásky k dělníkům; je samo sebou, že všichni tito apoštolové, kteří si mohou pro národ jazyk umluvit, jinak ale nocují v hotelu Excel‑

90

Svobodný stát nebo otroctví

sior, jezdí expresními vlaky a rekreují se v Nice, že se tito lidé nenamáhají pro národ z lásky. Ne. Žádný užitek z toho národ mít nemá. Ten se má jen odporoučet do závislosti na těchto lidech.

Páteř nezávislosti národa má být zlomena a jeho hospodářství zničeno, aby jej o to bezpečněji svazovala pouta věčného úroko‑ vého otroctví této rasy!

Jak dlouho ovšem může tento proces obřího podvodu trvat? – Tak dlouho, dokud z této masy z ničeho nic nevyjde někdo, kdo se chopí vedení, najde další soudruhy a který rozžhaví dlouho potlačovaný hněv vůči těmto podvodníkům. To je to plíživé, ve‑ liké nebezpečí a proti němu má Žid jen jednu jedinou pojistku, která zní: Odstranění zatracené národní inteligence. (Volání: „Jako v Rusku!“) To je ten poslední, definitivní cíl, který Žid se svou revolucí sleduje. A on ho musí sledovat. Ví přesně, že jeho hospodářství nepřinese žádné blaho; on není žádným panským národem, je národem vykořisťovatelů a vydřiduchů. Ještě nikdy nikde nezaložil žádnou kulturu, stovky jich však zničil. Nemá nic vlastního, na co by mohl poukázat. Všechno, co má, to ukradl.

Cizí národy, cizí dělníky nechává, aby mu stavěli jeho chrámy; jsou to cizinci, kteří pro něj tvoří a pracují, a jsou to cizinci, kte‑ ří za něj krvácejí. Něco jako „lidovou armádu“ nezná, zná jen úplatné žoldácké pacholky, kteří jsou připraveni jít za něj na smrt. Nemá žádné vlastní umění – všechno je to jen kousek po kousku částečně ukradené a částečně zkopírované od ostatních národů. Ano, vždyť on ani nedokáže tyto vysoce hodnotné statky zachovat. V jeho rukách se z nich obratem stává špína a výka‑ ly. Rovněž si je vědom, že si neumí dlouhodobě udržet žádný stát. Mezi ním a árijcem je rozdíl. Jistě, árijec také vládl cizím národům. A jak? Přišel, pokácel lesy, z pustin vytvořil kulturu a ostatní, ty nevyužíval pro sebe, nýbrž je začlenil do státu podle jejich umu a dovedností, a věda jeho prostřednictvím rozkvétala.

91

28. července 1922

Byl to koneckonců pouze árijec, jenž byl s to budovat státy a vést je vstříc budoucnosti!

Nic z toho Žid neumí. Proto musí být všechny jeho revoluce „internacionální“. Musí se šířit pořád dál, jako se šíří nemoc. On totiž neumí postavit stát a říct: „Podívejte se, zde stojí jako vzor pro všechny. Postavte ty své podle toho našeho!“ Musí dbát na to, aby tento mor nevymřel, aby nezůstal omezený na jedno místo, protože jinak by za krátkou dobu toto ohnisko nemoci zanítilo a spálilo sebe sama. Pročež musí všechno a všechny vést k mezi‑ národnímu rozmachu. Jak dlouho? Až se celý svět obrátí v trosky a do těchto trosek strhne i jeho samotného!

V Rusku se to dnes již prakticky naplnilo. Celé dnešní Rusko teď nepředstavuje prakticky nic jiného než cugrunt dovedenou kulturu, respektive kolonii zralou na obhospodařování cizím kapitálem, přičemž ten musí jako praktické pracovní síly stejně opět zaangažovat árijskou inteligenci, neboť ani k tomu se Žid nehodí. Ani zde není ničím jiným než nenasytným kořistníkem.

Spořádané hospodářství, spořádaný úřednický aparát nezná. On tam v Rusku jen všechno krade. Šlechtici seberou brilianty, aby pomohli „národu“. Tyto brilianty však následně putují do zahra‑ ničních společností a už po nich není ani památky. Shrabuje pro sebe církevní majetek, ovšem ne aby nakrmil národ; ne, všechno putuje pryč a beze stopy mizí. Hamižnost ho zbavila veškerého rozumu. Udržet nedokáže nic. Má v sobě pouze jeden jediný, ni‑ čitelský pud. A poté, až už bude všechno zničeno, tak se v důsled‑ ku jím natropené zkázy zhroutí i on sám.

Tragický to osud, jenž zasáhl tento národ na severovýchod od naší vlasti. Dříve jsme se u nás přece často vzrušovali nad tím, když nějaký bandita tam či onde dostal zasloužený trest. Když ve Španělsku postavili ke zdi nějakého anarchistu, tak u nás skučeli nad „obětováním cenné lidské krve“. Když u nás postavili jistého

92

Svobodný stát nebo otroctví

Maxe Hölze5 před soud, stalo se, že takzvaný „německý tisk“ ne‑ únavně přinášel sáhodlouhé články o tom, jak je tento apoštol vyššího přesvědčení odsuzován. A když pak někde v Maďarsku pověsí nějakého burzovního banditu, tak to bohatě stačí k tomu, aby u nás celý tento stát bojkotovali. Ano, musí se bojkotovat, protože tento stát má přece na svědomí jeden lidský život a my jsme koneckonců tak nekonečně jemnocitní…

Dnes bylo ovšem na východě pomalu k smrti umučeno více než 30 milionů lidí, zčásti na popravišti, zčásti pomocí kulometů a podobnými prostředky, zčásti na vyložených lidských jatkách a z další časti po milionech a milionech prostřednictvím hladu.

A my dobře víme, že tato hladová vlna se rozlévá dál. Všechno, co se prohlašuje ohledně pomoci, jež má být poskytována, je lež a podvod. To je mi, panečku, „pomoc“, když na druhé straně stojí lačný vlkodlak, jenž tuto pomoc pokaždé sám sežere.

Tímto způsobem tam vymírá jeden celý národ a my snad do‑ kážeme lépe pochopit, jak je možné, že kdysi beze stopy zmizely všechny kultury Mezopotámie, že v písku pouště lze sotva nalézt nějaké zbytky těchto měst. U nás přece vidíme, jak pak touto Boží metlou vymírají celé země. A vidíme, jak se tato metla blíží, jak se snáší i nad Německem, a jak i u nás vlastní národ v pomýlené zaslepenosti sám pomáhá naložit na sebe totéž jho a tutéž bídu.

Víme, že tato revoluce, která u nás začala v listopadu 1918, možná ušla teprve první třetinu cesty, jsou zde ovšem dvě věci, které ji musí bičovat kupředu: Hospodářské a politické důvody.

5 Max Hoelz (1889–1933), psán též jako Hölz, byl německý komunista, žhář, bankovní lupič a terorista. Pocházel z chudé rodiny saského zemědělského dělníka.

V roce 1918 vstoupil do Sociálně demokratické strany, o rok později do Komunistické strany Německa. Mezi lety 1919–20 realizoval řadu zločineckých akcí: Ve Falkenstei‑ nu podpálil několik vil tamních průmyslníků, v regionech Mansfeld, Eisleben a Hett‑ stedt vykrádal banky, páchal atentáty pomocí výbušnin, vykolejoval vlaky a vyhazoval do vzduchu železniční koleje. – p.v.

93

28. července 1922

Copak to náš národ jenom potkalo? Štěstí? Blahobyt? Budování, či pokles cen? Ani jedno! Bída je den ode dne strašnější. A na dru‑ hé straně? Politicky? Nejsou snad téměř všichni Němci vnitřně – jen ať si to každý přizná – zoufalí ze stavu, který nás postavil zcela bezbranné proti celé, nám nepřátelské Evropě? A proč nepřátel‑ ské? Vždyť přece vidíme, že ve zbytku Evropy proti nám nehecují příslušné národy, nýbrž že je to tajuplná moc organizace tisku, který bezustání nalévá nový a nový jed do srdcí těchto národů.

A kdo vlastně jsou tito mediální bandité? – Přece bratři a pří‑ buzní vydavatelů našich vlastních novin! Společný zdroj kapitálu je tím, co je jak tady, tak tam pohání kupředu: Prostor židovské světovlády!

Naproti tomu je dnes myšlenka mezinárodní solidarity osa‑ mělá. Jistě, i dnes člověk vytáhne masy ven z továrny, avšak už jen pomocí teroru. Když ovšem necháme každého alespoň jednou čestně a poctivě za sebe samého zodpovědět otázku: „Soudruhu, věříš ještě v mezinárodní solidaritu, ano nebo ne?!“ Pak řekne, že už v ní věřit nemůže. (Bouřlivá volání z úst dělníků: „Ne! Už ne!“) A dále: Jakpak jen klesla víra v takzvaný „rozum“ ostatních ná‑ rodů. Jak často nám jen říkali, že je bude vést rozum, aby k nám nebyli tak tvrdí. Ano, býval by je musel vést rozum; avšak to, co je vedlo, nemělo s rozumem nic společného; neboť tam nepře‑ mýšlejí rozumné národy, tam přemýšlí nerozumná, zuřivě trha‑ jící zvěř. A to je všechny žene do stejné zkázy jako nás samotné!

Politicky tak u nás široké masy přicházejí o poslední zbytky ro‑ zumu. Tu a tam člověk začne s kritikou, pomalu, opatrně, ale přece jen s jistou přesností se začne poukazovat na skutečné nepravosti v našem národě. Tak nějak se už ví, že bude­‑li tento vývoj ještě ně‑ jakou dobu trvat, pak bude možné, aby z Německa vycházelo světlo, jež je povoláno zářit k jeho vlastní spáse, jakož i spáse celého světa.

A věčná lež proti nám ihned začne pracovat všemi prostředky.

94

Svobodný stát nebo otroctví

Jen na jednu věc bych se vás rád zeptal. Kdo se ve skutečnosti staví proti této republice?

Staví se proti ní ti, kteří si přejí, aby tato republika nebyla slouhou zahraničního kapitálu? Staví se proti republice a škodí jí ti, kteří si přejí, aby se tento národ před celým světem úplně nezostuzoval? Staví se proti ní ti, kteří si přejí, aby se k nám vrátil řád a pořádek, aby korupce a úplatnost odtáhla pryč? Staví se proti ní ti, kteří si přejí, aby se Němci opět dostali do pozice, kdy se mohou bránit a nepřijímali každou facku, kterou jim ně‑ kdo uštědří? A konečně, staví se proti republice ti, kteří si přejí, aby Němci přestali sami vláčet špínou těch nemálo veličin své minulosti, na nichž mohou založit své opětovné narovnání? Tedy zkrátka všichni ti, kteří jedním slovem chtějí, aby tato němec‑ ká republika byla německým státem a ne kolonií zahraničních světoburziánů a Světožidů! A nepostavili se proti této republi‑ ce ve skutečnosti spíše zločinci, kteří ji od prvního dne vzniku zatěžovali lží, že prý tento národ nese vinu za světovou válku?

A nepohřbili snad republiku ti, kteří tím dali cizině do rukou du‑ ševní zbraně, kterými nás tato cizina už celé tři roky bije, utlaču‑ je a říká nám: „Zasloužíte si to, neb jste sami přiznali svou vinu!“ A nepostavili se proti republice ti, kteří veškerou sílu k odpo‑ ru u nás oslabovali natolik, že dnes s Německem může zatočit prakticky kterýkoli libovolný hoten­ ‑toten­ ‑stát?! A vposledku, nestaví se snad proti Německu ustavičně ti, kteří nás, kdysi po‑ čestný národ, uvrhli do reputace hanebné hospodářské korupce a politicko­‑intelektuálního darebáctví? Říká se, že monarchisté a Všeněmci jsou reakcionáři, když kritizují dnešní poměry. Ptám se vás: Jak by na tom asi Německo bylo, kdyby během posledních tří let nikdo nic nekritizoval? Já se domnívám, že se ve skutečnosti kritizovalo málo. Setsakrament‑ sky málo. Náš národ je bohužel příliš málo kritický, jinak by již

95

28. července 1922

dávno nejenom leccos prokoukl, nýbrž i svou pěstí odstranil! Kri‑ ze tak dorůstá až ke svému vrcholu. Není daleko den, kdy bude muset být německá revoluce ze shora uvedených důvodů hnána dál. Její vůdcové moc dobře vědí, že tak jako dnes nelze pokračo‑ vat donekonečna. Zvednout ceny o 100 procent mohou třeba ještě desetkrát. Je však otázkou, jestli i samotní Němci budou nakonec ochotni akceptovat denní gáži ve výši jedné miliardy marek, aby potom s touto miliardou stejně museli zemřít hlady. Je otázkou, zda budou moci tenhle obrovský podvod na národu udržet. Jed‑ nou přijde den, kdy už to dál nepůjde – a proto je potřeba už dnes učinit preventivní opatření.

Německo se tedy dostává do onoho stádia, které Rusko za‑ kusilo do poslední kapky. Nyní má být ve velkém, grandiózním nástupu potlačena veškerá kritika a odpor; ne, dokonce i vše, co vykazuje jakoukoli poctivost. A to tím rychleji, čím více lze vidět, jak začíná davy uchvacovat především jedno poznání, a sice naci‑ onálněsocialistické učení!

Ať už zrovna pod tímto či jiným názvem – lidé jej akceptují víc a víc. Všichni sice dnes ještě nemohou být v jedné straně, ale ať už v Německu, ba v celém světě přijdete kamkoli, tam dnes máte miliony myslících, kteří vědí, že stát lze postavit pouze na sociálním základě, a že smrtelným nepřítelem jakékoli sociální myšlenky je mezinárodní Žid!

Ostatně každá opravdová nacionální myšlenka je koneckonců současně i sociální. To znamená: Kdo je připraven zcela se zasadit za svůj národ tak, že už nezná vyššího ideálu než jen blaho svého národa, kdo naši velikou píseň „Deutschland, Deutschland über alles“ pojal tak, že mu na tomto světě není nic dražší než Němec‑ ko, národ a země, země a národ, ten je socialistou! A kdo v tom‑ to národě soucítí s tím nejubožejším ze svých spoluobčanů, kdo v tomto národě spatřuje v každém jedinci cennou součást celku

96

Svobodný stát nebo otroctví

a kdo sezná, že se mu může dařit jen tehdy, když ho netvoří panu‑ jící a utlačovaní, nýbrž když všichni podle svých dovedností plní povinnosti vůči otčině a pospolitosti a podle toho také požívají vážnosti, kdo se zasazuje o zachování prapůvodní síly a mladické čerstvosti milionů pracujících lidí, a kdo se zejména zasazuje za to, aby naše nejcennější komodita, naše mládež, nebyla předčasně spotřebována při nezdravé, škodlivé práci, ten je nejenom socia‑ listou, nýbrž i nacionálem v nejvyšším smyslu slova!

Učení tohoto poznání je však tím, co se židovskému vedení dnešní revoluce jeví jako hrozící nebezpečí. A přesně to jej také v prvé řadě pohání napřahovat se co nejrychleji k úderům. Neb jedno ví naprosto přesně: Nebezpečné mu nakonec bude jedině toto mladé hnutí! (Frenetický souhlas.)

On zná ty staré strany. Ty lze snadno uspokojit. Jen pár dotací ve formě ministerských křesel či podobných postů a už drží krok.

Ví však především jedno: Že jsou tak bláhově hloupé. Dennoden‑ ně se na nich potvrzuje přísloví, které říká: Koho chtějí bohové zničit, toho nejdříve raní slepotou. Slepí již jsou, a proto je také bohové chtějí zničit. Vždyť se na ty strany podívejte, na jejich vůdce, na Stresemanna, či jak se všichni jmenují. Ti ve skuteč‑ nosti nejsou nebezpeční. Ti nechytají zlo za jeho kořen; ti všichni totiž stále ještě věří, že shovívavostí, humanitou a poddajností mohou vybojovat boj, jaký svět ještě neviděl. Věří, že musí protiv‑ níkovi na levici ukázat svou mírnost, že jsou připraveni ke smíru, aby jakousi střední cestou zastavili smrtící rakovinový nádor.

Ne, tisíckrát ne! Zde existují jen dvě možnosti, buď vítězství, anebo porážka!

Jaképak velké přípravy na tento rozhodující boj dnes podniká bolševické Židovstvo?

Odzbrojení národa vojensky i duševně!

Dva veliké cíle!

97

28. července 1922

Navenek je Německo již porobeno. Stát se třese před každým francouzským negrosetníkem. Národ již nepředstavuje žádné ne‑ bezpečí. A rovněž uvnitř se postarali, aby počestným elementům sebrali zbraně a na oplátku vyzbrojili rusko­‑židovsko­‑bolševické bandy.6 Zbývá tak už jedno, a sice nasadit roubík duši, tj. pozaví‑ rat všechny ty odporné „štváče“, jak nazývají ty, kteří si troufnou říci národu pravdu. Široké masy jsou poštvávány nejen vůči jejich organizacím, ale i proti nim osobně. Tak jako se Židovi kdysi podařilo vyhecovat jeruzalémskou lůzu proti Kristovi, musí se mu i dnes podařit vyhecovat pomatené a zaslepené lidi proti těm, kteří to, dobrotivý Bože, s národem myslí nejúpřímněji a nejpo‑ ctivěji. Začíná ho tedy zastrašovat a ví, že již tento pouhý tlak stačí, aby stovkám, ba tisícům zavřel ústa. Ty se totiž domnívají, že „když zůstanu zticha, jsem pro případ, že by se dostali k moci, zachráněn“. Nikoli, milý příteli! Já s hlavou v oprátce mluvím a ty s hlavou v oprátce mlčíš! I zde nám Rusko poskytuje nesčetné příklady. A u nás tomu nebude jinak.

My víme, že ten takzvaný ochranný zákon, který dnes přichá‑ zí z Berlína, není nic jiného než prostředek k totálnímu umlčení jakékoli kritiky. Víme však také, že se teď budou pokoušet nechat všemi prostředky zavčas zmizet poslední hlavy, které vidí k Ně‑ mecku blížící se neštěstí. Proto je obyvatelstvo severu Německa všemi formami lži a překrucování vybičováváno proti Bavorsku. Člověk má tady nahoře pocit, že v jednom koutu Říše ještě není německý národ úplně zlomený. (Bouřlivý potlesk!) A to je ten bod, kterého se my, nacionální socialisté, musíme chytit.

My, nacionální socialisté, jsme, dobrotivý Bože, možná ti nej‑ věrnější stoupenci naší německé otčiny. Tři roky jsme sváděli boj, někdy se smrtí a ďáblem samotným, ale vždy a pouze jen za 6 Rok 1924 přinesl novinku. Nyní si mysleli, že to mohou zkusit s „černo­ ‑červeno­‑žlutou říšskou vlajkou“. – p.p.v.

98

Svobodný stát nebo otroctví

naši německou otčinu. Zašli jsme tak daleko, že jsme nakonec, aby toho nebylo málo, sami museli skončit v káznici. Ale jedno přece jen chceme říci: My rozlišujeme mezi vládou a německou otčinou. (Bouřlivé volání „Bravo!“) Když nám dnes nějaký polo‑ asijský zavšivenec v zemském sněmu nebo v berlínském Říšském sněmu vyčítá, že snad postrádáme věrnost Říši, pak vás prosím, nerozčilujte se kvůli tomu. Věrnost Říši zpečetil bavorský národ svými nesčetnými regimenty, jež za Říši bojovaly a často byly dvakrát, třikrát zadupány do země. (Bouřlivý, několik minut tr‑ vající aplaus!) Jsme přesvědčeni, a to je koneckonců naše jediná velká víra, že z této hluboce trpké tísně a bídy ještě jednou vzejde Německá říše. – Jiná, než jaká je nyní, ne jako zplozenec nářku a bídy, nýbrž že se nám jednou znovu dostane opravdové Němec‑ ké říše svobody a poctivosti, skutečné otčiny pro celý německý národ, a ne že budeme jen útočištěm pro cizácké gaunery! Dnes se bez přestávky mluví o „federalismu“ atd. Prosím vás, přestaňte nadávat na Prusy, zatímco se plazíte před Židy, ale ukažte, že jste neoblomní vůči současným Berlíňanům. A až tak učiníte, budou za vámi stát miliony a miliony z celého Německa, ať už to budou Prusové nebo Bádeňané, Württemberčané, Sasové nebo němečtí Rakušané. Zůstaňte neoblomní až do krajního odporu!

My, nacionální socialisté, kteří jsme poslední tři roky nedělali nic jiného, než kázali – zatímco nám všichni nadávali a házeli na nás špínu; jedni nás zesměšňovali a vysmívali se nám, druzí nás očerňovali a pomlouvali – my už nemůžeme zpět! Pro nás již existuje jen jediná přímá cesta. Víme, že boj, ke kterému se nyní schyluje, bude tvrdý. Nebude se vybojovávat před Říšským sou‑ dem v Lipsku či v Berlínském kabinetu. Bude vybojován oněmi reálnými faktory, které doposud vždy tvořily světové dějiny. Před pár dny jsem v projevu jednoho ministra zaslechl, že práva státu nemohou být odstraněna jednoduchým usnesením většiny, nýbrž

99

28. července 1922

pouze smlouvami. Bismarck se k tomu kdysi vyjádřil poněkud ji‑ nak. Podle jeho názoru nemohou být osudy národů určovány ani usnášením většiny, ani nějakými smlouvami, nýbrž pouze krví a železem!

O tom ať není pochyb: My, nacionální socialisté, si nenecháme Židovstvem podříznout hrdlo bez boje. Ať si dnes klidně v Berlíně pořádají se židovskými katy Sovětského Ruska veselky (Bouřlivé volání: „Fuj!“) – tady něco takového nikdy dělat nebudou. Jen ať klidně začnou nasazovat v Německu Čeku a mimořádnou komisi, jen ať je nechají dělat si tu, co se jim zlíbí, my se nějaké židovské komisi nikdy nepoddáme! My máme své skálopevné přesvědčení, že když je v tomto státě 7 milionů lidí rozhodnuto hájit své „ne“ až do krajnosti, tak se ta ďábelská chátra ve zbytku Říše rozloží na padrť. Neboť to, co dnes Německo potřebuje a po čem hluboce touží, je symbol moci a síly.

Na konec svého proslovu bych tak rád směřoval jednu prosbu především k mladším z vás. A to z jednoho zcela mimořádného důvodu. Ostatní strany cvičí svou mládež v mlácení hubou, my tu naši chceme raději cvičit – v tělesné zdatnosti. (Bouřlivé volání: „Bravo!“) Neboť to vám povím: Takový mládenec, jenž teď nenajde cestu tam, kde je nakonec hájen osud jeho národa v nejlepším smyslu, kdo v tuto chvíli jen studuje filosofii a sedá si jen za knihy, anebo vysedává za pecí, ten není německým hochem!

Vyzývám vás: Vstupte do našich úderných oddílů! A ať už uslyšíte jakékoli urážky a pomluvy, vy všichni víte, že jsme je vytvořili k naší ochraně, k ochraně vás a tím nejen k ochraně hnutí, nýbrž k ochraně budoucího Německa. Jen ať urážejí, jen ať pomlouvají – zdar vám, kamarádi! Máte to štěstí, že vás ve vašich osmnácti a devatenácti letech nenávidí ti největší lotři. Co musí ostatní v životě namáhavě vybojovat, toto nejvyšší bohatství odloučení počestného od bandity, to vám padá jako štěstí do klí‑

100

Svobodný stát nebo otroctví

na už v mládí. (Bouřlivé projevy souhlasu!) Buďte ujištěni, že čím více vás hanobí, tím více stoupá náš respekt vůči vám! Víme, že nikdo z nás už by nemluvil, kdyby vás nebylo! My víme a vidíme to, že by naše hnutí rozprášili, kdybyste ho vy nechránili! Vy jste dnes obranou hnutí, jež je povoláno, aby jednoho dne přebudo‑ valo Německo, revolučně, od samého základu; aby přišlo to, co zřejmě mnozí očekávali 9. listopadu: Německá říše, germánská, pro nás stvořená německá republika! (Bouřlivý potlesk!)

Každý boj se musí vybojovat. A je lepší, když k němu dojde dřív nežli později. Nejpevněji ještě pořád stojí ten, kdo šel již dopředu nejodhodlaněji v boj. Tuto nejvyšší jistotu však může‑ me nosit v srdcích. Neboť ten, kdo je dnes vůdcem německého národa na naší straně, dobrotivý Bože, ten nemůže nic získat, nýbrž možná tak akorát všechno ztratit. Kdo dnes bojuje v našich řadách, ten nemůže sklízet žádné veliké vavříny, a už vůbec ne nějaké velké majetky, spíše tak akorát skončí ve vězení. Ten, kdo je dnes vůdcem, ten musí být idealistou už jen proto, neboť vede ty, proti kterým se spiknul zřejmě celý svět.

V tom však spočívá nevyčerpatelný zdroj síly. Přesvědčení, že naše hnutí není živeno touhou po penězích a zlatě, nýbrž pouze láskou k národu, nám vždy musí dodat svěžest a naplnit nás od‑ vahou k boji.

A nakonec, vezměte si s sebou na cestu ujištění, že kdyby k to‑ muto boji nedošlo, tak by se Německu nikdy nedostalo svobody.

Zchřadlo by a v nejlepším případě by nakonec zaniklo jako tle‑ jící mrtvola. K tomu však určeni nejsme. Nevěříme na pohromu, kterou dnes na Německo Pán Bůh sesílá a která je ve skutečnosti bičem, který nás má vybičovat a také vybičuje k nové velikosti, k nové moci a kráse, k Německu, které má poprvé naplnit to, co si miliony našich nejlepších po staletí a staletí v duchu přály: Německo německému národu!

101