Michael Winkler: FRIEDENSTAUBE

přežila. Tak tedy nyní najdeme cestu, aby pan nadporučík dostal audienci u Abrahama Lincolna.“ Talíř sestoupil níž a znovu se pustil do úkolu sestavit aktuální mapu Washingtonu. Poručík Voß nakonec řekl: „Máme ještě deset minut, blýskneme nějaké turistické fotky tady toho parku National Mall, nebo jak se to jmenuje.“ Budova Kongresu z dálky vypadala docela dobře. Tepr‑ ve zblízka byla vidět rozbitá okna. U muzeí vyrazil rabu‑ jící póvl dveře, ovšem opravdu pořádně se lidé vyřádili v Bílém domě. Zcela bílý už nebyl, fasádu měl spálenou do černa. Východní křídlo leželo v troskách, západní kří‑ dlo sice ještě stálo, bylo však vypálené. Němci nad tímto barbarstvím jen nechápavě kroutili hlavami. Posledním místem průzkumu byl Lincolnův memoriál. Budova byla nepoškozená, ale prezident v ní trpěl. V jeho klíně leželo několik koster, socha v sobě měla díry po střelách a chy‑ běly i části hlavy. „Myslím, že jsme toho viděli dost“, rozhodl poručík Voß. „Vrátíme se zpátky domů.“ Dr. Wohlthat mrkl na hodinky. Tři čtvrtě na dvanáct, takže poručík teď létajícímu talíři pořádně zatopí. A taky že ano. Vyhnal jej šikmo nahoru do nebe na hranici kosmické‑ ho prostoru, tak daleko, že už bylo vidět hvězdy. Přibližně na minutu zavládl stav beztíže, než Voß letoun s patřičnou jemností opět zkrotil. Čtyři minuty před dvanáctou navázal rádiový kontakt s F R I E DE NS TAU BE a dvě minuty před dvanáctou projevil lehké zklamání, že už přistáli. „Dámy a pánové, bezpečně jsme přistáli. Děkuji, že jste letěli s Voßhansou. Těšíme se, až vás budeme moci opět při‑ vítat na palubě.“ Poručík překvapeně hleděl na dr. Wohlthata. „Neříkalo se to takhle dřív v civilních letadlech?“ 85