__MAIN_TEXT__
feature-image

Page 1

Pandemie koronaviru nás opravňuje položit si otázku, jakou roli sehrává a bude sehrávat architektura v době konce tekuté modernity. Zdá se, že modus operandi současného světa, kdy ztráta jakýchkoli morálních norem v kontextu globálního provozu, kdy spotřeba na jedno použití a nekontrolovatelný růst bohatství při neustále se prohlubující propasti mezi chudými a bohatými, který byl hlavní mantrou postkapitalistické společnosti na začátku třetího tisíciletí, nelze dále udržet. Dočasné přerušení nomádského způsobu konzumace zážitků, zapříčiněné stále levnější mobilitou obyvatelů planety, vyzývá k úvahám o změně paradigmatu uvažování o budoucí roli architektury při celosvětovém pohybu obyvatelstva, klimatických změnách a vzniku dalších pandemií. Stojí před námi stanovení konkrétních úkolů, jak zachovat udržitelný způsob života na modré planetě. Má architektura potenciál stát se vlivným celospolečenským hráčem a pomoci formulovat odpovědi na nejdůležitější otázku: možnosti budoucího života vůbec? Má přijmout celospolečenskou normotvornou roli a nesoustředit se jen na zisk a uspokojení zbytnělého ega? Ptejme se, jaká bude funkce architektury. Může být kladným nástrojem při vytváření nových struktur a strategií pro bezpečnější způsob života? Zůstane estetika a umělecká kvalita ještě její součástí, nebo bude dominovat hodnota udržitelnosti? Co znamená takové architektonické myšlení pro lidství, prožívání sebe sama a utváření otevřené společnosti? The current coronavirus pandemic may cause us to ponder the nature of the past and future role of architecture at the end of the period of fluid modernity. It would appear that the modus operandi of the contemporary world – in which any and all moral norms are set aside in the pursuit of globalised commerce; in which single-use consumption is still abound; in which wealth grows insatiably, and yet the gap between rich and poor continues to widen; and in which all these central tenets of a “post-capitalist” society still prevail at the start of the third millennium – is simply no longer sustainable. The provisional cessation of our nomadic consumption of experiences, based on the ever-cheaper mobility of the planet’s inhabitants, calls for a reassessment of the conceptual paradigm of the future role of architecture against a backdrop of global population movement, climate change and the emergence of potential future pandemics. We are now faced with the need to take specific steps to ensure a sustainable way of life on our blue planet. Does architecture have the potential to become an influential factor in this paradigm shift? Could it indeed help in the formulation of an answer to the most pressing question facing us today: can we find a way to survive on this planet? And will architecture be able to adjust to a role beyond financial gain and the satisfaction of ego-oriented construction fantasies? This then leads us to yet more questions, such as: what will be the future function of architecture? Can it serve as a positive tool to develop new structures and strategies for a safer way of life? Will aesthetics and artistic qualities remain crucial components, or will sustainability principles become the overriding factor? And what might such an architectural mindset mean for humanity, experience of the self, and the building of an open society? Dan Merta & Filip Šenk


Architektura v době koronové a pokoronové  Na současné koronové situaci je vidět, že strach o planetu nemá tak velký dopad jako strach o  vlastní život – byť zničená planeta je také život ohrožující, ale v delším časovém horizontu.   Zatímco rozsáhlá a mediálně hlasitá ekologická hnutí nedokázala změnit ve společnosti téměř  nic, jednomu malému viru se podařilo obrátit naruby téměř všechno. Neomezená produkce,  kapitálový růst a migrace letadel se zastavily. Neustálý pohyb a těkání sem a tam, jimiž jsme  naplňovali své dny, abychom přehlušili vlastní prázdno, ze dne na den zmizely. V době  pokoronavirové proto budeme mít novou laťku, ke které se budeme moci vracet, anebo ji  budeme mít jako argument, že fungování zaběhnutého řádu změnit lze. A to velmi razantně.  Protože ale zatím nevíme, kdy doba pokoronová nastane, zabývala bych se ještě prozatím  dobou koronovou.  Dojde‐li na infekce, instinktivně víme, jak se chovat a izolovat postižené. Když bylo středověké  město zasaženo morem, zavřelo své brány, aby zabránilo dalšímu šíření nákazy. V 17. století  se obyvatelé evropských měst kvůli epidemii zavřeli ve svých domech a během inspekcí se  museli objevovat ve svých oknech, aby prokázali, že jsou všichni přítomni. Situace, ve které se  nacházíme dnes, není příliš nová, a došlo‐li by na zákaz vycházení, nebylo by se čemu divit.  Výzvy, kterým budou architekti čelit, budou každopádně pocházet z nutných potřeb nastalé  situace, asi jako když se při pandemii tuberkulózy začala stavět prosvětlená sanatoria  v krajině za městy, protože pro léčbu tuberkulózy byl nezbytný čistý vzduch, světlo a slunce.  Architektura budoucích dnů bude pravděpodobně čelit otázkám, jak více využívat domácí  stavební materiály, jak pružně rozšířit nemocnice, nebo jak nevyužité budovy proměnit  v karanténní prostory, podobně jako se opuštěný a odlehlý motel ve washingtonském okrese  King County začal v nedávné době používat jako karanténní zařízení pro nakažené  koronavirem. Dalšími výzvami budou návrhy veřejných prostor a veřejných budov, ve kterých  by docházelo k co nejmenšímu kontaktu lidí a tím přenosu virů. Bude navrhováno více míst  s možností umýt si ruce.  Krize spojená s pandemií nás naučí zvládat více schůzek online. Přestanou se navrhovat open  spaces, a ty stávající se rozdrobí do malých pracovních buněk. Veřejný prostor se bude více  automatizovat. Výtahy budou aktivované hlasem, vstupy do hotelových pokojů ovládané  mobilními telefony, světla bez použití spínačů, automatické dveře. Změní se odbavení na  letištích, lidé si zvyknout na online nákupy, designéři budou více pracovat s antibakteriálními  látkami a povrchy. Při stavbě a rekonstrukci nemocnic se bude více uvažovat o tom, jak  běžnou lůžkovou místnost snadno přeměnit na JIPku. Čekárny v nemocnicích budou  koncipované tak, aby se lidé navzájem nenakazili.  Nemyslím si, že by nastalá situace proměnila architekturu ve smyslu estetiky, že by se stavění  zaměřilo jen na svoji funkci a rezignovalo by na krásu. Krása nevylučuje smrt. Krása je  koneckonců krásou a ne kýčem především tehdy, je‐li součástí její skutečnosti i dočasnost.  Není nic výmluvnějšího než kvetoucí sakury, které by byly dokonalým nevkusem, nebýt jejich  pomíjivosti.  Troufla bych si ale tvrdit, že mnozí architekti jsou na krizové situace připraveni. Každý  architektonický projekt znamená trénink inovativního řešení, protože žádné místo ani situace  nejsou totožné. Součástí některých studentských projektů bývají návrhy inovativních 


humanitárních přístřešků nebo dočasných a mobilních obydlí. Vzpomeňme například na  slavný projekt nouzového obydlí pro Etiopii od kanceláře Future systems Jana Kaplického –  139 Shelter. Konstrukce připomínající deštník, která se snadno složí a zavěsí za auto, dokáže  chránit před vedrem ve dne a zimou v noci. Nebo snadno smontovatelné domy z kartonových  papírových trubek určené vysídleným rodinám od japonského architekta Shigeru Bana.  Popřípadě low‐tech balónové systémy pro bydlení od kanceláře TechnoCraft. Ani jeden  z těchto projektů určených pro nouzové situace nepostrádá smysl pro krásu. Jak kdysi řekl  americký architekt Samuel Mockbee: „Všichni chceme to samé, ať už jsme bohatí, nebo  chudí… Nejen teplou a suchou místnost, ale útočiště pro naši duši.“    Anna Háblová   


„Etická volba a morální odpovědnost nabývají v postmoderním stavu zcela nový a dlouho  zapomenutý význam: důležitost, které se modernita pracně, ač s jistým úspěchem, snažila  zbavit, a nahradit etický diskurz diskurzem o objektivní, translokální a neosobní pravdě. “   Zygmunt Bauman/      Britský  architekt  a  historik  architektury  Jeremy  Till  ve  své  publikaci  Architecture  Depends  v kapitole Imperfect Ethics zkoumá povahu etiky ve vztahu k architektuře. Cituje zde filozofa  Levinase i sociologa Baumana, a i když se tyto názory mohou zdát až příliš levicové, osobní  zodpovědnost  architekta  nelze  v otázce  po  úloze  a  směřování  architektury  v postglobálním  světě vytěsnit.    To  si  uvědomoval  i  Adolf  Loos,  jehož  stopadesáté  výročí  narození  si  v letošním  roce  připomínáme. Vzpomeňme jeho esej Architektura z knihy Trotzdem: „Dům se má líbit všem.  Na rozdíl od uměleckého díla, které se nemá líbit nikomu. Umělecké dílo je soukromá záležitost  umělce. Dům jí není. Umělecké dílo se dostane do světa, aniž někdo pociťuje potřebu je mít.  Dům  uspokojuje  potřebu.  Umělecké  dílo  není  nikomu  odpovědné,  dům  je  odpovědný  každému.”  Z Loosových  kontroverzních  názorů  je  možné  čerpat  i  inspiraci  pro  architekturu  v době pokoronavirové, a to například používáním principů, jež se historicky osvědčily: citlivým  dialogem  s prostředím,  kam  architekt  komponuje  novou  architekturu,  nebo  využíváním  „pokroků techniky“, které umožňují proměnu formy.    Nic nového, o čem by se v různých periodických cyklech dost často spojených s ekonomickou  recesí nediskutovalo od vzniku architektonické moderny. Na co však v rámci trvalého růstu rádi  zapomínáme,  je  smutná  realita,  že  současná  architektura  je  snad  z 99  %  pouze  nástrojem  vytváření zisku.      To,  že  bude nutno  přeformulovat  postuláty  směřování  a  funkce  architektury  pro  současnou  civilizaci, je neoddiskutovatelné jak v zahraničí, tak i v české kotlině. Tomuto tématu se snaží  Galerie  Jaroslava  Fragnera  věnovat  dlouhodoběji,  protože  si  uvědomujeme,  že  dnes  návštěvníci  nehledají  v  galeriích  jen  akademické  diskuze  o  funkčnosti,  estetičnu  či  tvorbě  architektonického  prostoru.  Stejně  jako  se  proměňuje  chaotický  a  křehký  globální  svět  od  konce  druhé  světové  války,  mění  se  i  architektura  a  její  témata,  vlivy  a  dosahy,  postoje  či  přístupy architektonických institucí. Pandemie covid‐19 nám nastavila zrcadlo – hledání řádu a  globální společenská smlouva jsou nezbytné pro další demokratický vývoj na modré planetě.  Ale  bez  jasné  a  především  odborné  (tedy  nezávislé)  diskuze  se  nikam  neposuneme.  Jedině  otevřeným mezioborovým dialogem můžeme dospět ke změně. Benjamin Fragner říká, že je  nutno diskutovat o „pravdivosti“ architektury a ne o našich pravdách.    Architekti však potřebují osvícené partnery či investory, a to jak z veřejné sféry, tak privátní.  Je třeba změnit legislativu, nabídnout její digitalizaci a urychlit schvalovací procesy.  Ale  ne  za  účelem  výstavby  nesmyslných  a  urbanisticky  bezkoncepčních  developerských  projektů,  které  nepřinášejí  sídlům  žádnou  nadhodnotu.  Je  nutno  nastavit  jasná  regulativní  pravidla, o kterých musí rozhodovat odborníci. Nikoliv stavět například obrovské nákupní zóny,  jež se nakonec stávají jak zónou intelektuální degradace širší společnosti, tak rovněž, jak se nyní  ukazuje, i závažným rizikovým faktorem zdravotním.   


Významným činitelem  a  motorem  pro  rozpohybování  ekonomiky  by  se  měla  stát  výstavba  dostupného a nájemního bydlení, a to pod kuratelou měst a obcí ve spolupráci s ministerstvem  pro  místní  rozvoj.  Je  to  důležitý  nástroj  restrukturalizace  a  investičních  pobídek  nejen  pro  architekty, ale také pro stavební průmysl a ostatní na něj navazující odvětví. Je třeba připravit  soutěže pro mladou architektonickou generaci, která je současnou recesí nejvíce ohrožena. Je  to naše budoucnost a tu nesmíme nechat padnout. Musíme myslet na budoucnost. Je třeba  podporovat  architektonické  podhoubí  a  nastupující  generaci,  tak  jak  se  to  dělo  například  v Nizozemí nebo v Norsku (soutěž na projekty pro architekty do 40 let).    Města mohou nájemní  bydlení využít pro stimulaci zájmu mladé generace o zaměstnání ve  státní či obecní sféře. Tam potřebujeme kvalitu a vysoký standard. Je to podpora střední třídy,  poučme se z politiky nájemního bydlení v Německu, Rakousku či Švýcarsku. Ne každý absolvent  fakulty architektury bude úspěšný jako tvůrce nové architektury, může ale naplnit své poslání  jako zodpovědný a fundovaný expert v exekutivě. Kvalitní architektura a urbanismus by měly  nabídnout  sociální  zázemí  jako  některé  příkladové  projekty  za  první  republiky.  Například  bydlení pro učitele, policii, zdravotníky a další státní aparát. Bez jejich kvalitní činnosti budeme  zvládat  další  podobné  kritické  události  velmi  chaoticky  a  problematicky.  Nemůžeme  pouze  spoléhat na politiky a jejich mediální řešení problémů...    Je nutno ještě intenzivněji propojit výzkum a praxi a začít efektivně využívat nové technologie,  a  to  v poloze  trvalé  udržitelnosti  a  překódování  funkcí  veřejných  staveb,  které  musí  být  projektovány multiúčelově, aby se staly zázemím pro společnost v době podobných zdravotně‐ sociálních  otřesů.  Primární  užitná  forma  musí  být  následována  estetickou  nadhodnotou  se  silnými sociálními vazbami. A to se týká i dopravních a průmyslových staveb.  Je  třeba  se  nově  zamyslet  nad  urbanistickými  koncepty,  zda  utopii  megapolí  není  třeba  přehodnotit a raději cílevědomě posílit roli menších lokálních center, která nabízejí přívětivější  podmínky pro život a tím i mentálně zdravější společnost.    Ale je zde i radikální možnost, jak ji hlásá americký teoretik architektury Aaron Betsky. Nestavět  žádnou novou architekturu, pouze recyklovat to, co již bylo postaveno.    Architekt musí sloužit společnosti, ne pouze snít o kreaci ikonických staveb. A společnost si  jeho tvorby musí vážit a respektovat jeho názory.     Italský architekt Massimiliano Fuksas zvolil pro Bienále architektury v Benátkách v roce 2000  motto „Méně estetiky, více etiky“.  Zdůraznil tři hlavní témata: životní prostředí jako objekt i  předmět  k  přemýšlení;  společnost,  která  věnuje  pozornost  městským  změnám;  technologie  jako  informace,  komunikace,  virtuální  dimenze.  Uběhlo  dvacet  let.  Nikdo  v současnosti  s  určitostí netuší, kdy bude letošní svátek architektury ve městě na laguně zahájen. Takže zatím  máme možnost a prostor se nad těmito tématy v prizmatu současných výzev pro architekturu  v době pokoronavirové opět zamyslet.      Dan Merta       


Úvaha nad architekturou v době pokoronavirové    Architektura, ať už ji definujeme jakkoliv, bude hrát velkou roli v životě každého z nás i  nadále. Troufnu si říci, že stále větší. Již nyní se ukazuje, že mnohé přístupy bude třeba  přeprogramovat. A to bude vyžadovat novou energii, vloženou do společenského systému  nejen od architektů, ale především od politiků, představitelů institucí, samospráv, celého  veřejného i soukromého sektoru. Jak zásadní tyto změnu budou a jakého charakteru, se lze  jen domnívat. Současná krize způsobená virem Covid‐19 je pandemií globálního rozsahu. A  můžeme předpokládat, že globální milníky tohoto významu, které zásadně nabourají  ekonomický, společenský a kulturní systém světa, se mohou dříve či později opakovat.    Velkou společenskou roli vždy hraje veřejný prostor v celé své typologické škále. Tento bude  změnami zasažen zcela jistě. Je možné pokračovat v koncipování společného veřejného  prostoru jako maximálně svobodného prostředí? Není tato myšlenka ohrožena, nebo již  mrtva? Můžeme veřejný prostor koncipovat bezpečněji, lépe, připravit ho na různé modely  využití v případě mimořádných událostí? Lze do něj zakomponovat prvky sociální distance a  zároveň tu člověkem vyhledávanou pospolitost? Zrodí se jiný, víceúčelový typ veřejného  prostoru, než jaký známe doposud?    Pracovní prostředí a přístupy k práci procházejí již nyní zásadními změnami. Nejde jen o práci  z domova, ale především nastává přehodnocování priorit. Jde o přežití. Společenský a  pracovní kontakt, který je v profesi architekta tolik potřebný, je najednou znemožněn. Učíme  se komunikovat digitálně, na dálku. Priority přehodnocují architekti, investoři i ostatní  zainteresovaní ve stavebním procesu. Po skončení pandemie budou mnohé krizové modely  práce vyhodnoceny a akceptovány jako nová norma. Zbavíme se přebytečného  administrativního balastu. Uvědomíme si důležitost vztahů a komunikace. Více než kdy jindy  bude vyvíjen tlak na digitalizaci stavebních řízení. Budou jednostupňové, jednodušší a bez  zbytečných zátěží pro všechny strany. Politici konečně pochopí, proč je dobré stavět rychle, a  budou k tomu vytvářet podmínky. Mnohem více bude kladen důraz na klíčové obhájení  projektu a stavby v kontextu prostředí textovou formou, důležitější bude spíše „proč“ než  „jak“. Normy se změní, ty málo důležité se uvolní nebo zmizí, ale vzniknou nové, které do  staveb a veřejného prostoru zavedou opatření proti mimořádným událostem typu pandemie.  Vznikne nová specializovaná profese konzultanta bezpečnostních a mimořádných opatření.    Pravděpodobně zásadní revolucí projde model našeho bydlení. Soukromí člověka a soukromý  venkovní prostor dostane větší prioritu. Bytové domy budou najednou akceptovat možnost  dlouhodobě stráveného času uvnitř nebo v blízkosti objektu, včetně práce. Venkovní  soukromý prostor bude zásadně vyžadován a developeři na požadavek budou muset  reagovat. Lodžie, balkony, terasy, předzahrádky, polosoukromé nebo soukromé parky. Uvnitř  měst dojde k zásadním transformacím vnitrobloků a využití jejich potenciálu pro venkovní  pobyt. Obávám se, že „gated communities“ budou oblíbeným „produktem“ developmentu 


pro bohaté. Sdílený obytný prostor je možná již mrtev, alespoň v tuto chvíli pozbývá platnosti.  Alternativně se bude muset přetransformovat v jinou formu společného bydlení. Všechny  typologie staveb budou muset na nové požadavky reagovat. Nejvíce však nemocnice a  domovy pro seniory. Ty se přizpůsobí tak, aby v budoucnu umožnily obyvatelům vnitřní  karanténu, nikoliv přesuny do nemocnic. Starší idea domova pro seniory jako zdravotnického  zařízení se po snahách reformovat opět dostane do popředí zájmu. Bude třeba násobně více  prostoru uvnitř i v exteriéru, více kvalifikovaného personálu. Z tohoto důvodu bude nutné  přizpůsobit hranici maximální dotace státu na lůžko a posunout ji mnohem výše, než tomu  bylo doposud.    Architektura samotná bude tyto nové požadavky absorbovat a bude se transformovat. Bude  čím dál důležitějším nástrojem k celospolečenské obranyschopnosti. Architektura bude  udržitelná v tom, jaké využívá zdroje. Budeme přebírat švýcarské modely hospodářské  soběstačnosti. Architektura se stane vpravdě regionální záležitostí využívající lokální zdroje,  stavební materiály a technologie, a také místní pracovní sílu. Možná se můžeme těšit na  obrodu kritického regionalismu všude v Evropě tak, jak ho definoval historik architektury  Kenneth Frampton. Etika a umělecká kvalita budou v architektuře důležitější, než jsou dnes.  Bude snad výrazem jakési hrdé národní soběstačnosti a zodpovědného přístupu k životnímu  prostředí. Nemám na mysli sloh, ale přístup a chápání role architektury v životě člověka.  Stejně jako energetická soběstačnost a udržitelnost ve stavebnictví bude umělecká hodnota  architektury klíčovým kritériem jejího společenského uznání.      Pavel Nasadil       


Moderna skončila, snad už ano Ještě před pár týdny jsme svorně vzývali neotřesitelnou mantru rozvoje, pokroku, spotřeby, certifikovaného bezpečí a novoty. Nové je lepší než staré. Nové je efektivnější, elegantnější, úspornější, užitečnější. Nové více vyhovuje naší současné flexibilní mysli i tělu. Každá novinka ale také testuje odolnost křehkého systému, který po staletí pečlivě budujeme. Třeba nový vnější zásah v podobě koronaviru a související ekonomické recese. Svět zamrznul. A nová situace nás staví před překvapivé výzvy a otázky. Je nové skutečně to nejlepší? Třeba do nedávna vzývaná globalizace, propojenost, zbytnělá infrastruktura, centrální vedení společnosti, dostupnost všeho lusknutím prstů a zamáváním platební kartou. Dlužno dodat, že většina médií kromě apokalyptických zpráv neopomíjí upozornit i na to pozitivní nové, co koronavirus přinesl a přinese. Alternativní formy práce, výuky a zábavy, sebereflexe, zpomalení, rodina, příroda, omezení postradatelného, očista zmarem. Proč o tom píši? Zvykli jsme si uvažovat ve vypjatých, krajních polohách – stavět buď na oslavě novosti nebo tradice, pořádku nebo nejednoznačnosti, řešení nebo neřešení… Naučili jsme se vztahovat ke světu svými činy. Co je užitečné (pro člověka), je dobré. Konám nebo říkám, tudíž jsem. (Staro)nová situace nám ale vnucuje zásadní otázku, zda vůbec záleží na tom, jestli konám nebo nekonám. Je možné a rozumné vrátit se k zajetým pořádkům, až nejhorší krize pomine? Svět v jeho širším chápání je nepředvídatelný a neregulovatelný. Chce se říct vida, konečně… Proč bychom jej totiž měli stále inovovat, vylepšovat, zkrášlovat, měnit k obrazu svému? Co třeba konečně začít v sobě pěstovat přijetí světa takového, jaký je. Proč by nás měly ve světle nového zážitku trápit opršelé omítky, rozpraskané chodníky, napadané listí, klikatý a neefektivní nemoderní pohyb, holé štíty proluk, stavby a místa narušující pečlivě ustavený řád našich měst? Navíc, potřebujeme skutečně tolik domů a architektury? Nepotřebujeme víc přírody, vody, stromů, divokých zvířat? Méně regulace, více života. Neskrývá se právě v nedokonalosti a nepředvídatelnosti míst a situací kouzlo, které začneme objevovat a prožívat právě v okamžiku, kdy navzdory setrvačným (zdánlivě zásadním) povinnostem a (neomylnému) rozumu konečně zpomalíme, kdy náhle otevřeme oči a začneme znovu používat své smysly a emoce? Nemohli bychom prostě svět jen prožívat a opatrně opečovávat, posilovat sounáležitost s ním? Neměnit jej, a naopak se mu přizpůsobit? Plynout. Naslouchat mu. Nebo dokonce udělat něco donedávna tak neuvěřitelného a nebetyčně odvážného, jako je krok zpátky. Úplně obyčejně svět respektovat. A s ním respektovat i ostatní lidi, zvířata a přírodu. Zenové rčení praví „Když je hrnek plný, už se do něj nic nevejde“. Braňme se aktivně tomu být plní. Schopnost přizpůsobit se je přece základní hybnou silou světa. A my na ni, zdá se, skoro zapomněli. Měnili jsme svět, abychom se nemuseli měnit sami. Možná nastal čas, kdy by se


role mohly obrátit. Kdy bychom se mohli méně věnovat budování našeho hmotného komfortu, bezpečných kotev, fyzického řádu a místo toho více prožívat a oceňovat nejistotu, nebo snad dokonce více tvarovat a propojovat nehmotný svět. Soustředit se na skutečně podstatné. Třeba nastal čas, kdy bychom se mohli (hodně!) uskromnit a zamyslet i nad potřebami všeho mimo náš úzce omezený osobní obzor.

Petr Vorlík


Above all else, we need to reuse, reimagine, and represent what we already have. We should not make any new buildings unless absolutely necessary. We should build with the land, not on it. We need to break boxes rather than build walls. Architecture is the frame and stage that allows us to act out the roles that make us more fully human. Architecture needs to be beautiful, not the meanest and cheapest boxes that imprison us as parts of a machine. Architecture needs to move beyond buildings to be that lets us understand who and where we are, where we have come from, and where we are going. Architecture needs to be a reassembly of what we have, a way to curate and collage the precious reality of the world we inhabit together.

Aaron Betsky


Carceri d’invenzione What a bitter joke of destiny! We find two of the most important theorists of urban space, Italian architect-critic Vittorio Gregotti and his American counterpart Michael Sorkin among the early victims of the Corona virus. Condemned to isolation, they had to experience the opposite of the liberating air that makes the city desirable. “The City is a Res Publica. The Right to Access to most of the City will be universal” – wrote Sorkin in his 2018 manifesto Certain Regulations Pertaining to Public Space in The City. Infected by the virus, he was deprived of the exercise of his right to the city, and experienced how a pandemic intruded on the Res Publica. We did not need the Corona virus, however, to sacrifice the openness and accessibility of urban space fearing a visible or invisible enemy. While we celebrated free travel in Europe after the fall of the Iron Curtain, in our enthusiasm we hardly protested against the new walls that were erected and fortified everywhere, in the Middle East, in Europe or in North America. In the Eastern part of Europe, in areas where residents could previously move freely, today border barriers and watchtowers mark the frontier with border guards trained by the European Union. Electronic systems are watching our real or virtual movements. Carceri d’invenzione is the title of a series of etchings by Giovanni Battista Piranesi. They are visions of virtually unlimited spaces, but looking at them carefully, it is easy to see the instruments of violence – indeed, the underground cave is a metaphor for the human mind. The confinements forced on us start with the restrictions that we impose on ourselves, and continues with the space of the house, the city and the country. We might ask if the tightening concentric boundaries will change us, our behavior, our readiness to interact, implanting an element of fear into our minds. But history teaches us that periods of plague or war are followed by eruptions of renewed humanism and jouissance. As we all experience now the tightening of space around us, we will have to react and take up the fight against all enemies that encroach on our liberties. Ákos Moravánszky


Význam centrálneho verejného priestoru sa aktuálnou globálnou pandemickou krízou transformuje do digitálneho priestoru. Tak ako digitálne technológie navrhovania, fabrikácie a novej materializácie poslednej dekády postupne transformujú procesy dizajnu a produkcie architektonického a stavebného prostredia, tak zber dát, výpočtové metódy predikcie možností vývoja a presun fyzického kontaktu do sociálneho dištancu naznačujú, že ďalší vývoj alebo udržanie spoločenského konsenzu bez akceptácie dominancie digitálneho priestoru už naďalej nebude možný. Radikálna a nevyhnutná zmena kolektívneho aj individuálneho správania sa nám ponúka vytvárať nové architektonické typológie, ktorým sa budeme musieť prispôsobiť. Nový romantizmus, návrat k prírode, udržateľné životné prostredie a prehodnocovanie životného štýlu a prichádzajúca ekonomická kríza definitívne ukončia modernistické klišé 20. storočia. Parametre architektonického uvažovania o priestore budú založené na nových pravidlách určovaných digitálnou gramotnosťou a informovanosťou. Celosvetová pandémia razantne zmení všetko, čo sme doteraz poznali a z čoho sme mali strach.

Imro Vaško


Stejně jako počítačové viry nezabránily šířící se oblibě a významu internetu, tak ani periodicky  se objevující virové infekce nezabrání cestování a vzájemné (fyzické) spolupráci a setkávání  mezi lidmi. Pouze se zavedou nové typy kontrol, senzorů, filtrů, protokolů, antivirových  programů a krátko‐  či dlouhodobějších opatření. Vzniknou díky tomu jistě i celá nová  průmyslová odvětví a pracovní příležitosti. Řešení zítřka tak budou do značné míry kombinací  návratu k včerejším jistotám, ve spojení s chytrými technologiemi a umělou inteligencí,  jejichž přítomnost (i potenciální nebezpečnost) již ani dnes nevnímáme. Architektura  pokoronové doby se tak bude vyznačovat programovou kontinuitou s architekturou  předchozího období, ovšem s ještě rychlejším připojením, v reálném čase  vyhodnocujícím (a  projektujícím) alternativní scénáře naší nejisté budoucnosti.      Osamu Okamura   


z chvíle na chvíli    zbaveni    všech  (zdánlivých?)    opěrných koster  bytí    úchytů  obrysů  spojení        náhle  jsme jen  vířící zrnka prachu    jež hledají    pevnost  pod povrchem světa  ‐ k zachycení    a v sobě  jádro tíhy  ‐ k zakotvení          Pavla Melková             

Profile for Galerie Jaroslava Fragnera

Architektura v době pokoronavirové  

výzva architektonické obci texty autorů v originálním znění (česky, slovensky, anglicky)

Architektura v době pokoronavirové  

výzva architektonické obci texty autorů v originálním znění (česky, slovensky, anglicky)

Advertisement